Duše továrny/II

Duše továrny Matěj Anastasia Šimáček
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, Duše továrny, Praha, F. Šimáček, 1894 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha : F. Šimáček, 1894.
Licence:	PD old 70

Když Barča po druhé kampani, co chodila do továrny, přišla na půdu, ostatní dělnice už ji nevyháněly.

Holka vyrostla ještě trochu, a byla skorem již tak veliká |ako ony, i sesílila již také, a proto mlčky mezi ostatními byla trpěna a nechávána na pokoji.

Za několik dní žertováno před ní bez obalu, bez ostychu, ba mnohý vtip již přímo jí platil, vtahována jím do jednoho kruhu s ostatními, naráženo na dychtivosť, s jakou již loni vždy naslouchávala, na to, že letos je již ostřílena, a poznámka o jejím mládí vyvolávala leda úšklebky.

»I dobře, holka, čemu se v mládí naučíš, v stáří jako bys našla, « povzbuzovala výbojná Kočvarová.

»Nebudeš se muset doučovat,« trochu jedovatě a s pohledem na Strautovou dodávala Kačka Hrádková.

Za takových okolností mnohý z dělníků již se i osmělil a štípl Barču do tváře, přitiskl ji k sobě, zavtipkoval si, ač dotrhávala teprve své krátké sukčnky, jež marně již stahovala přes kolena.

Když byla pak při osmóze ustanovena k tomu, aby přinášela vzácným pánům každé dvě hodiny průby syrobů a vod osmózových, a tím vzbudila žárlivosť a závisť ostatních holek, braly se vtipy a narážkv určitým směrem a nabývaly žahavosti i jedovatosti.

S počátku se Barča zlobívala, bránila, plakala, později mlčela, pak se usmívala, jen aby rozdrážděné družky ještě více pozlobila. Tím ovšem jejich pomluvám a útokům jen přiostřila hrot.

»Ty to daleko přivedeš!« varovala Straufka.

»Ještě jí mléko po bradě teče,« zlobila se Kočvarová. »Máma by na tebe měla vzít koště, žábo«.

Nekalá pověsť, která později Barču Fisterovou obetkávala, zapouštěla v těchto dobách první své kořínky, aniž Barča nejmenším byla vinna. Ale narážky a poznámky jí do tváře metané, řeči, jež se následkem nich mezi dělnictvem o Barče roztrušovaly, měly za následek, že výrostkové i mladí dělníci chovali se k ní neobyčejně krotce a důvěrně a že každá její obrana vyhlašována za pokrytectví.

»Jen se tak nedělej, prohnaná. « zakřikována. »Však ty se vyznáš, nepotřebuješ se upejpat.«

»My jsme jí sprostí, ona za pány! To je to ! —«

Takové poznámky vždy bývalv ostřeny hrubým smíchem, mrkáním očí a významnými pohledy, a každý odpor Barčin jen je sesiloval, rozmnožoval. Tvářívala se tedy později, jakoby jich neslyšela, a hleděla si své práce. Při tom však řeči tv a útoky dělníků ji rozdražďovaly, že mnohdy vší silou zatínala zubv, aby nedala na sobě znáti nepoznaný potud pocit, jaký v ní vzbuzují.

Zdráhání a odpor její ochabovaly. Trpěla bez obrany štípnutí do tváře, přitisknutí, políbení, ba usmívala se při nich a později je dokonce oplácela.

Nabývala smělosti, nerozpakovala se odpovídati týmž tónem, jakým bylo na ni promluveno, nezalekla se nižádného výrazu a nečervenala se také skorem již nikdy.

Čtvrtou kampaň nepovolána již Barča k difuzi.

Ponechána na půdě z rozkazu samotného pana ředitele, jenž tak chtěl odejmouti úředníkům příležitosť k užívání Fisterové k častějším posilkám a tím způsobem zameziti. abv úředníci nepřicházeli do lidských hub.

Barce bylo sic jedno, kam přijde, jen když byla ve fabrice, ale proto přece na půdu šla raději než kamkoli jinam. Měla tam předně četnou společnost; bvlo tam o kampani devět holek mimo ni a ještě čtyři mužští. Mimo to houf dělníků byl dole v nalévámě a melasníku. Chodili téměř polonazí, někteří jen zástěrami opásáni.

Když holky na půdě zpivaly, kluci dole jim přizrvukovali, a když dělnici začali nějakou pisničku vojenskou. holky je znaly a nerozpakovaly se zpívati s nimi.

Od poledne do jedné hodiny děliči z půdy mívali odpočinek, a tu se slézali v místnosti před půdou, nebo zasedali někde v koutě varní síně neb opřeli se tam o zábradlí, pojídajíce svůj chléb. Holky chodily s plecháči pro vodu, někdy dal jim některý mužský i láhev na kořalku s sebou a ještě čtyrák na tabák.

Tu hodinu do jedné všichni téměř si zakouřili, poněvadž na půdách při práci nesměli.

Sedíce tak společně, mužští i ženské, v místnosti před půdou na cementové dlažbě, mlčky požvykovali svůj chudý oběd, a jen chvílemi ozvala se drsná nějaká poznámka, po ní smích, šťouchání, lokty, zpozorování, pohledy.

Bývala-li Barča dříve jen němou posluchačkou takovýchto potyček, odsekávala teď zcela odvážně každému, kdo tál ji narážkou, ba sama činila útoky, i bodávaly její vtipy a poznámky do živého. Bývala proto ceněna jako obratná pomocnice při odrážení útoků, jako spojenka, kteráž »má nápady, že se jim člověk smáti musí,« a která »umí si každého podat, že na to nezapomene.«

I stala se tak Barča na půdě nezbytnou; zdržela-li se někde, již hned pohřešována a hned poptáváno se po ní; slovem: sotva sedmnáctiletá, stala se první osobou na půdě, kterou bylo nejvíce slýchat hovořit, jejímž řečem nejvíce se nasmáno, jejíž jméno nejčastěji voláno. Bez Fisterovy nebyla žádná pravá »legrace«, jak říkali, ba i ta práce bez ní vázla.

V té době Barča již zevnějškem svým činila dojem úplně vyvinuté holky. Byla plných torem, nosila dlouhé sukně a copy na hlavě zaplétala. Byla statná, mrštna, vesela. Na její přímé, jasné tváři, v níž nebvlo ani rysu sprostého, bylo lze čísti odhodlanosť, ba v jemném nadzdvižení koutku úst a na vyzývavé bradě byla zjevna i výbojnosť, kurážnosť, jež zpola lákala, zpola zrazovala k ní se přiblížit. Byla nejhezčí holkou v továrně, uměla se podívat tak svůdně, uměla se strojit tak lákavě, chůzi i pohyby měla tak dráždivy, že budila tisíce žádostí, ale zas uměla i tak se zamračit, i zakřiknout i ohnat se, že schladila každého útočníka, jejž dříve zdála se takřka vybízeti.

Barča byla si této vlastnosti vědoma. A věděla i, že jen v továrně ji mohla vypěstovat a využít s největší vypočítavostí.

Z fabričete stala se fabrička. Nejhezčí, nejveselejší, nejžádanější. Páni i dělníci se za ní otáčeli, lákala všechny a hrála si se všemi. Nikomu nezůstala dlužna, nikoho se nebála. Při tom do práce byla jako drak. Mrštná, hbitá, dovedná. Všecko znala, všecko dovedla, ničeho se nelekala a neštítila. Být dvě šichty za sebou ve fabrice, bylo jí hračkou. Kdykoliv byla požádána, dělala za jinou, tu v řepníku, tu u řezaček, tu v laboratoři. Oháněla se tak dobře vidlemi jak veršoftem a handrou, a rýžovým kartáčem tak dobře jako koštětem. Ani jedinkrát nepřišla pozdě do práce, ani jediného dne nevynechala a ani jedinkrát nedopustila se nedbalosti a nedostala trestu — za celé ty tři, čtyři roky, co ve fabrice dělala.

Dojemná bývala pozornosť a péče, jakou prokazovala mladým holkám a chlapcům, kteří poprvé do fabriky přicházeli. Ať přišla taková holka do řepníku k přebírání kořínků, ať k zametání u difuze, chlapec k roštům v řepníku, k pánvím nebo k monžíkům, Barka Fisterova neopomíjela je poučit, jak si mají počínat, potěšit, byli-li pokáráni nebo trestáni, ale též i napomínat je, byli-li liknaví nebo vzdoroviti. Ano, ve své ráznosti i vyhubovala i vykrákala jim, když nechtěli dělat dobrotu, když vyvedli nějaké darebáctví.

Ale naopak zase těšila a tišila je, bylo-li jim ukřivděno, ano dokonce vůči dozorcům se jich i rázně ujímala, u pánů se za ně přimlouvala a prosila za ně, měli-li býti vyhnáni.

Jim potom však vždycky domlouvala s nelícenou důtklivostí: »Ve fabrice, holečku, nejsou žádné špásy. Tady se musí poslouchat a dávat pozor na všechno. Tady se nesmí civět a uličníkovat. Na to je dost času až po práci. Fabrika tě živí — ale chce za to svůj pořádek. Nechceš-li se učit a pracovat, jdi domů! A budeš li se mračit, uvidíš, že tě jednou chytne nějaký řemen aneb stříkne na tebe z nějakého kotlu. I kdyby tu nebyli páni, musí být všecko na chlup. Fabrika nedá se ošidit a spořádala by tě sama za tvoje darebáctví. Cítí všecko, vidí všecko, tak si dej pozor!«

Za tuto starostlivosť dostalo se Fisterové i domluv od pánů, aby nehasila, co jí nepálí, a dělníci volali na kluky, když něco vyvedli : »Proč jsi se nezeptal fabrické mámy, byla by ti to ukázala,« a když po nějakém tom vykrákání vzlykali a bečeli, posíláni zas k »mámě«, ta že jim »utře nosejček«.

Leč ještě v jednom směru chování a působení Barčino v továrně přispělo k utvrzení nejen této nové její přezdívky, ale i její oblíbenosti a takřka popularity mezi dělnictvem. Kdykoliv někdo ve fabrice se poranil, ať třebas jen prst si přiskřípl aneb odřel, a šel si do laboratoře pro arniku, již tu byla Fisterova a sama vždy poraněné místo pečlivě a dovedně ovazovala a slovy něžnými utěšovala, zvlášť bvl-li to některý z malých jejích svěřenců. Tím větší péči ovšem věnovala poraněním vážnějším, opařeninám, pomačkaninám aneb dokonce zlomeninám.

Takové případy nestávaly se sice často, ale přece každou téměř kampaň se opakovalv, i byla při nich Barča hned první na místě. Nic se neděsila krve řinoucí se z rány, nic neštítila ošklivého pohledu. Sama ránu vymývala, obkladv na ni kladla, ovazovala, a musel-li raněny býti doveden nebo dopraven domů, vždy vyprosila si, aby ho mohla provázeti.

Stalo se jednou, že saturant se opařil. Krk, prsa, žebra byly jediná slitina. Musel zůstat ve fabrice, v místnosti před půdou, kam přinesen slamník, naň rozestřeny plachetky a na toto lůžko nebožák uložen. Barča vyměňovala mu obklady, donášela mu vody, dávala mu pít i krmila ho. V noci zůstávala ve fabrice a ošetřovala ho, jakoby byla jeho sestra. Samému fabrickému doktoru pomáhala při obvazování ran.

»Ta holka je prohnaná a hubatá, ale šikovná a srdce má dobré,« říkali i ti, kdož Fisterové nejméně přáli.

»Taková fabrická máma,« mínil dobrácký difundant.

»I čerta! Fabrická markytánka. Markytánky jsou všechny takové. Neupejpají se, nedají se taky, ale srdce mají zlaté a regiment neopouštějí nikdy,« vykládal starý Vácha, mazač strojů a bývaly dragoun, jenž bral denních 10 krejcarů graciálu.