Duše továrny/I

Duše továrny Matěj Anastasia Šimáček
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, Duše továrny, Praha, F. Šimáček, 1894 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha : F. Šimáček, 1894.
Licence:	PD old 70
page=1

Když se Barka Fisterová provdala za Jana Soukupa, bylo jí už šestadvacet neb sedmadvacet let. Možná, že i více, aspoň se již všeobecně myslilo, že zbude na ocet. Ale nikoliv snad proto, že by byla bývala sestárla, sešla, odkvetla — naopak: hezký, svěží, zajímavý obličej její a pružná, vy soká, silná postava vábily a poplétaly i po svatbě ještě všechny dělníky tovární, ano i zraky pánů na ní se zalíbením utkvívaly. Spíše domnění to — že zůstane starou pannou — podmiňovala a jaksi opravňovala — její pověsť.

Barka Fisterová přišla do cukrovaru trnovského, když jí bylo třináct let. Byla již hezky vzrostlá a pěkné tváře. Měla světle kaštanové vlasv, pod černým obočím velké modré oči přímého a přívětivého pohledu, pěkný, táhlý, slabě zahnutý nosík, malá svěží ústa, s plnými, krásně formovanými rty, a výrazně modelovanou, trochu vyzývavou bradu. Tváře její byly až tmavě červené, jako malované. Červeň ta rozlívala se jí po celém čele a po skráních, sotva se na děvče promluvilo. Vlasy nosila spleteny ve dva pletence, jež vyčuhovaly jí zpod světlého šátečku; nad čelem byly cestičkou rozděleny a hladce přičísnuty. Přes to, že se často začervenávala, Barča nebyla plachá a bázlivá. Přišla k difuzi za zametačku a smétala roztroušené řízky velmi čiperně, ohánějíc se svým ubroušeným košťátkem. Byla-li zavolána, odhodila koště a jako lasička přeběhla bosýma nohama ve své krátké spravované sukénce přes difuzéry, přívětivě se podívala a, utahujíc pevněji cípy šátku, ptala se pevně, ale hlasem vždy trochu zastřeným, jako nakřaplým: »Co poroučejí, vzácný pane?« Co jí bylo nařízeno, vykonala správně, po dvoře jen se kmitla, a v okamžiku byla opět v továrně zpátky. Vzácní páni libovali si v takové čipernosti a posílali ji přes tu chvíli, tu pro pivo, tu pro doutníky, tu k panu skladníkovi s cedulkou, tu na půdu pro půdeckého, tu do dílny pro strojníka. I k sobě do bytů ji posílali, aby přinesla zapomenutý kapesní šátek, zápisník neb donesla tam poštou došlé noviny a listy. Tak bývala Barča více po posilkách, než při práci, neboť i dělníci od difuze posílali ji pro vodu, pro tabák anebo pro kořalku. Na čipernosť, přirozený důvtip, správnosť, s jakou všechno vyřizovala, a rychlosť, s jakou vše přinášela, na upřímný a bystrý její pohled, přívětivou heekou tvář, zdvořilosť a poníženosť Barčinu vzácní páni úředníci hraběcího cukrovaru trnovského tou měrou si zvykli, že i po kampani Fisterovou ve fabrice ponechali.

Před osmózou s většími holkami čistila a, kde třeba bylo, novým motouzem oplétala plotny osmogénů, nesměle přizvukujíc zpěvu ostatních dělnic, naslouchajíc jejich hovorům i důvěrným sdělováním a jsouc často bezděčnou, ač nevítanou svědkyní útočného škádlení a škádlivých útoku na dorostlejší dělnice se strany osmělených dělníků.

Naslouchala různým těm řečem a žertům a přihlížela k všelikému tomu škádlení s očima rozevřenýma a pootevřenými ústy, ale vždv skromně v koutek se choulíc, jakoby jí ani zde nebylo. Někdy se na ni dělnice utrhly, vyháněly ji, ale Barča nikdy neodmlouvala a nikdy nic nevynášela.

Po dobu osmózy Barča dána k rezervákům, kdež ohřívala vodu a syrup na určitý stupeň teploty a dávala pozor, aby nic nepřercklo. I tu vyznamenávala se zvláštní správností a zjednala své dovednosti a spolehlivosti nové uznání. Hůře bylo však, když osmóza skončila.

»Co s tebou?« ptali se jí. »Na půdu jsi ještě slabá — — «

»Ba nejsem, milostpane!« odhodlaně a přesvědčivě odporovala.

»Zkusíme to tedy.«

A Barča opravdu nebyla slabá. Myla formy a, neunesla-li jich najednou tolik jako ostatní, šla s nimi na dvakrát a doháněla mrštností a rychlostí nedostatek síly. I do mytí stolů a podlahy se dávala a počínala si velmi obratně. Sám půdecký si ji oblíbil; přinášela mu snídaní i svačinu, chodila mu pro tabák a v deset hodin pro čtvrtku vína.

Tak se stalo, že zůstala i pak ještě v továrně, kdy všechny ostatní holky propuštěny. Pletla do zásoby pletence ze slámv na obalování rour a, nebvlo-li již nic jiného, otloukala s malými kluky maltu se starých cihel, sedíc s nimi na hromadě červenavého rumu v mnicích prachu, ohánějíc se obratněji než oni malým kladívkem a tahajíc ostýchavě svou krátkou sukni přes svá drsná a červená kolena. Nestyděla se za žádnou práci ; byvši dříve na rovni dorostlým holkám při osmóze a na půdě, bez odmluvy zasedla zas k malým otrhancům a byla jen ráda, že nemusila z fabriky. Líbilo se jí v ní hned první rok. Bavila se v ní. Viděla, kolikrát kdo přešel pres dvůr do kantýny, kolikrát paní půdecká a vařičová a služky ředitelova, účetního, adjunktova a strojníkova šly k pumpě, kolik kdo ze zřízenců továrních má hus. kdy kde kterou zabili. Znala děti ředitelovy, strojníkovy a vařičovy, věděla určitě, kdy kočí tovární s ženou se hádá, pozorovala a věděla, co se právě pracuje v kovárně, v kotlárne, zámečnické dílně, co se kde v továrně čistí, předělává, zaměňuje. Znala rodinné poměry všech zřízenců a dělníků i těch malých kluků, s nimiž otloukávala cihly. Věděla, kolik může byt na půdě cukru, kam se obyčejně prodává, a kdy zas asi se bude plnit a nakládat; ba věděla i o každé chatrné rouře, o všem, co v kampani působívá obtíže, znajíc podrobně celý postup výroby cukru. A to vše za první rok.

»Barko, nevíš o nějakém starém plecháči?« ptávali se jí dělníci. — »Barčo, nevíš, kam Konvalinová schovala koště a handru?« vyzvídaly dělnice. — A Barča věděla. »Co že pan ředitel tu dnes ještě nebyl ?« »Jel do Prahy, do Českomoravské. Včera mu pan mašinář hlásil, co všecko bude potřebovat,« šeptala tajemně Barča. »A přiveze s sebou montéry a kotláře. «

Jindy zas zatáhla některou holku za suku neb dělníka za rukáv a ukazovala: »Hleďte, jak Trousil u mašiny spí. Včera se zas opil. To byl u nich rámus! A za Andou Trousilovou pořád ještě chodí Kačírek, a Trousil to nechce, až prý přijde z vojny. Anda je ještě dneska celá ubrečená a kulhá. Ta dostala — panel« A Barča dala dlaň na tvář a zakroutila oči nahoru, pak dvakrát zakývla hlavou a dodala krátké a významné: »No«.

Těch dvanáct hodin uplynulo jí vždy jako voda, a byla nerada, když přiblížila se šestá, a ona musila z továrny.

Nerada nejen proto, že odcházela z toho světa, k němuž celým srdcem a myslí svou přirostla, v němž nalézala výživu, spatřovala své působiště pro celý život, a jenž postačoval nasycovati život a chtivosť její mvsli a ukojovut její touhu po ruchu, shonu, společnosti, zpěvu, ale ještě neraději proto, že odcházela z něho domů — do sídla nedostatku, smutku, nespokojenosti a domácích svárů.

Otec Barky Fisterové byl železničním hlídačem a bydlil v malinkém strážním domku při trati poboční dráhv. Měl kromě Barky, která byla nejstarší, ještě pět dětí — až na nejmenšího, jenž byl ještě u prsu, samé holky, z nichž dvě nejmladší dosud do školv nechodily. A ty dvě starší raději kdyby nemusilv, aspoň by mohly doma trochu pomoci, vyhnat hned ráno kozy na stráň, ba Anda mohla by již i do fabriky a přinést nějakv krejcar domů. Chodí tam kluci ještě menší. Nějaký ten brambor, tu kaši a polévku by ostatně také doma uvařit dovedla, i trochu poklidit, a mohla by máma do fabriky nebo na pole, aby také pomáhala sebe a těch šest krků živit. Ale tak všechno civí doma a jen křik a nepořádek dělá, a člověk aby se na to udřel! Tak pohlížel na rodinu strážník Fister, tak vyčítal každé ráno usláblé, vyhublé, uplakané svojí ženě, kdežto večer přímo zuříval, přicházeje často domů opilý a páchna kořalkou. Tu svištívala v malé světnici v strážném domku hůl a třískala kolem sebe, aniž ruka, jež ji držela, dbala, kam dopadne. Tu ozýval se z vnitřku domku pláč dětský, prosby, úpění ženino, surové nadávky otcovy a konečně zoufalé klení a kletby.

Proti tomu domovu věčně smutnému a nešťastnému fabrika se svou pestrostí a živostí, se svými změnami, se svým ruchem a při tom se svou bezpečností, byla nejen místem oddechu, ale i útočištěm, kam Barča prchávala ráno často bez snídaně, vyklouznuvši nepozorovaně z domku, aby už ani otci nepřišla na oči, ani utrápenou matku nemusila vidět. Strojit se dlouho — neměla do čeho, a na umytí bylo dost času až ve fabrice, pod nějakým kohoutem nebo u nějakého rezervoaru. Ze své mzdy, denních 35 kr. nechávala si sotva třetinu, z které pořídila si vždy v poledne oběd — krajíc chleba z kantýny s máslem a tvarohem — a ještě jí musilo zbýti na střevíce na zimu a na botky na neděli, i na nějaký ten lepší šátek na hlavu a flanelovou sukni a jupku. Ostatek přinášela domů. Za to měla od otce poměrně nejvíce pokoje, ba poukazováno ostatním na ni, a v sobotu, když přinesla peníze domů, bvyala dokonce někdv pochválena.

A tak mluveno o ní jenom jako o fabričeti, které ničeho nedbá, než co se děje v továrně, jemuž domov je ničím, jež nemá pro něj citu, za to však pro každého nádenníka víc srdce, než pro matku a sestry; jež jenom kouká na sebe,.., aby doma se všemu vyhnulo a už jen zas do té fabriky letělo, kde se beztoho jen zvlčí, a stane se z ní taková běhna, jako jsou tam všechny ostatní, a snad i tam někde jednou zajde; beztoho je divoch a nestvdí se všude vlízt.

Tyto tvrdé řeči matčiny vyplývaly kromě bezděčné závisti i z odporu staré Fisterové k továrně, kam muž ji denně posílal, z odporu, jenž měl kořeny své ve vědomí, že v továrně veselo leda mladým dělnicím, ale starší že tam jsou jen pro smích těm mladým holkám a těm výrostkům.

A ta stará Fisterová cítívala bolesť a vztek, jak kdysi silná a kvetoucí, sešla nedostatkem a nevyspáním, obklopena křičícími hladovými dětmi, jež ji vyssály, utahaly, a k vůli nimž do noci musela se dřít. A ta bolesť a ten vztek stávaly se palčivějšími, když pohlédla na rozvíjející se Barču, sílící, zdravou, červenolící, a kdvž hleděla za ní, jak tu svou sílu, své zdraví, svou pružnosť a mrštnosť zanáší do továrny — a doma nechává dřít sešlou matku, jíž je práce již obtíží, mužovy pobídky a výčitky a rány mukou nevýslovnou, a jež by již ráda si ulehla, odpočinula a necítila nic. A hle, ta Barča platí teď víc doma než ona, matka, ta může si sama koupit nový šátek, botkv, parádu — kdežto ona a ty menší aby se válely v hadrech a ani před práh v zimě nevyšly. Za rok již to fabriče si bude foukat a matce se snad smát, a za tři roky půjde za ní Anda, pak Krysta, pak Fána — fabrika jí ty děti všechny přivábí, pohltí — a co ona, co ona ? Cítila záští k fabrice, mluvila o ní věci nejhorší, kdežto Barča fabriku hájívala a chválívala. Odcizení se matky dceři, ba i jakési vzájemné, ale utajované nevražení na sebe tím jen se vzmáhalo.

Barča ztrácela domov v strážném domku, ale nalézala jej ve fabrice.

Fabrika ji nejen vysvobozovala od výčitek, od nadávek, od bití, ale i získala jí doma trochu vážnosti, zjednala jí trochu nezávislosti, vzbudila v ní spasné vědomí, že přece k něčemu je, kdežto doma denně slýchávala, že je darmožrout. Fabrika splňovala její dychtivosť po poznání nových věcí, stačila zaměstnávat její mysl, dala jí práci, výživu, účel života, krátce stala se jí novým světem, vlídnějším a. zajímavějším, než jaký poznala dosud. Jak neměla být vděčna za to vše, jak neměla přilnout k tomu velkému stavení na prostranném dvoře, s tím červeným komínem a vápenkou, jak neměla milovat ty všechny místnosti a kouty, jak neměla ráda je uznat svým domovem a vyměnit je za ten starý, v němž byl jen pláč a nikdy žádný úsměv ? — —

Cos milého, veselého, bujného, zářného i zářného ji v těch prostorách poutalo, vábilo, i cítila, že se nedovede od toho odtrhnout. Ty pohybující se stroje, vlekoucí se řemeny, točící se kola, ty tenké a tlusté roury, v nichž vřela o kampani pára, proudila voda a šťáva, ty ohně pod kotly, ten žár ve vápence, ten ruch lidí, ten šum, to dravé, pohlcování řepy, to obrovské rození cukru — to vše nemohlo byt účinkem mrtvé hmotv, nikoliv, ta továrna byla ohromná bytosť, jež ji obklopovala svým životem, hřála svým teplem, jež milovala tu malou Barču jako matka, jež byla vděčna za tu láoku v jejím srdéčku, jež ji chránila jako otec, jež si s ní hrála, ji bavila jako sestra a bratr.

Když po kampani varní síň bývala prázdna a studena, opuštěna a smutna, když nehučela tu šťáva, nehřála pára, neozývaly se hlasy a zpěvy dělníkův a dělnic, když stroje byly nehvbné, kotly zchladlé a na vše snášel se prach, když každý krok v tom děsném tichu se rozléhal jak v prázdném kostele, když vše bylo tu jako vymřelé, umrtvělé, tu uchvacovala Barču veliká lítosť k té továrně, tu zdávalo se jí, že ty šíré stěny, ta vysoká okna zejí tak smutně, tak zoufale, že ty mašiny, ty kotly, ty roury vydychují takřka nesmírnou lítosť, že jsou tak opuštěny, tak ve dne v noci samy.

Tolik lidí tu živila, hřála, chránila, ta teď od nich je ponechána sama sobě, nikdo se ani nepřichází sem podívat na ni, nikomu se snad ani po ní nestýská.

I zdálo se to Barče být velikou nevděčností, křivdou a bezprávím.

Vklouzla někdy do těch prázdných prostor, do těch opuštěných koutů, proběhla jimi a dívala se na vše plna útrpnosti a s okem plným prosby a pohnutí, jakoby chtěla říci celé té prostoře i každému kotlu, mašině, ba každé zchladlé rouře a ventilu zvlášť: »Jen se nehněvejte, jen nebuďte smjtny.« A někdy, procházejíc místnostmi těmi, začala tu zpívat, s počátku nesměle, ale pak její vždy zastřený hlas se tu osmělil i zpívala plným hrdlem ty písně, jež o kampani se tu rozléhaly, aby té fabrice se po nich nezastesklo. A vylezla k řezačkám, sešla do řepníku, stoupla k pračkám a všude zazpívala některou píseň, pak zase vběhla do varní síně, stoupla k difuzi a začala chraptivým hlasem volat: » Táhni« a dvakrát zatleskala a hned pak vyběhla k pányím a otevřela ventil, a čekajíc chvíli, zatleskala zas a vykřikla pak vysokým, pronikavým diskantem »dost!« jako křičíval vždy Ferda Burdálků o kampani, když tu stával v modré papírové čepici na hlavě. aspoň trochu, trošičku stroji, aby poznaly, že se nezastavily, že neumřely na vždycky. Aspoň do nich klepla a otevřela kohoutek pod parním válcem a měla radosť, vyteklo-li z něho pár kapek vody.

Jednou našla zastrčenou olejničku i šla po šesté hodině, když se setmělo, ke strojům a do každého kapku pustila, a cítila při tom veliké uspokojení a radosť.

Někdy šla navštívit i vápenku, i špodárnu, u všeho se zastavila a polohlasně zpívala. Bylo mnoho dětinské naivnosti, ale více ještě dojemného soucitu v tomto počínání, které musela prováděti jen kradmo a tajně, aby ji nikdo nepřistihl, neboť věděla, že by se jí byl vysmál.

Ale ji upokojovalo a naplňovalo hřejivým pocitem vykonaného dobrého skutku. Ať jen neříkají ti lidé, že ta fabrika o tom neví. Ah, jak by se mvlili. Ta ví o všem, ta má cit . .

Starého Bartáka, jenž pořád na fabriku klel, chytil loni řemen a pošramotil mu ruku, ale za to, když jednou Kvíčalka přišla sem za mužem s dvouletým dítětem, a to neopatrně přiblížilo se stroji, bylo kolem smeteno jen do základu a nic se mu nestalo, leda že se trochu pomáčelo. Byl to pravý zázrak!

A když jednou roztrh se ventil, dva kroky před Barčou, a kusy litiny z něho lítaly, Barču ani jeden netrefil — ona vyšla bez úrazu, ač mohla být na tom místě mrtva.

Ano ta fabrika jest bytosť živá, vědoucí o sobě i o těch lidech, láskou oplácející lásku a trestající odpor, bytosť, jež má duši a tedy 1 cit. i něžnosť i pomstu!

Tak Barča o fabrice smýšlela a věřila, a cítila se dítětem té bytosti, milujícím ji a chráněným jí — povinným jí poslušností i vděčností. Milovala fabriku, ale i bála se jí.