Duše továrny/IV

Duše továrny Matěj Anastasia Šimáček
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, Duše továrny, Praha, F. Šimáček, 1894 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha : F. Šimáček, 1894.
Licence:	PD old 70

Do té doby, ba ani po té době nevyznamenávala Barča nikoho z hochů a dělníků zvláštní nějakou přízní. Ke všem chovala se stejně, škádlila, byla přítulna a krotka, a oplácela důvěrnosti, narážky, štulce i nadávky jednomu jako druhému.

Těm stejného s ní věku, s nimiž v továrně vyrostla, i těm starším, kteří již byli dospělí, když do továrny přišla, i cizím, kteří přicházeli do továrny jen na kampaň, každý rok jiní a jiní, a jichž pamatovala již celou řadu.

Toto kamarádění se s každým ovšem pověsti její neprospělo, naopak se stalo, že ač jí bylo už devatenáct let, žádný z hochů nepokoušel se u ní o vážnější známosť, žádný se jí ani neujímal, když bylo o ní někdy i zle mluveno, ba každý rozhodně odmítal podezření jen žertem někdy pronesené, že přece jen na Fisterovou si myslí a má na ni spadeno.

»To bych si dal!« říkal každý i z těch, kdož nejvíce kousků se s ní natropili a nejdůvěrnějšími s ní byli.

»Ta, kdyby byla na řetěze, nebude dělat dobrotu.«

Toto mínění pronášeno i před Barčou samou, jí do očí, ač shovívavě s nádechem žertu a mírněno úsměvem a mrknutím, ale ji přece někdy mrzelo. Neříkala sice nic, smála se také, ale ten den nebylo již s ní řeči. Nedováděla, nezpívala, a přiblížil-li se někdo k ní, utrhla se a byla hubatá ano i hrubá.

»To má člověk z toho, když si dá všecko líbit. Tamhle Anka, že je jako morous a kouká jako sůva z nudlí, má pokoj a každý říká, jaká je spořádaná. Ale když je holka veselá, psí hlavu by na ni strčili. Ale dobře! Však ode dneška každý uvidí, kdo mi teď nedá pokoj!« rozumovala a slibovala, ale druhý den byla zas jako dráče, a upomenuta na své včerejší předsevzetí, přiznávala dobrácky: »Já bych musela zajít, kdybych měla být jako jeptiška. Nevydržím to, ve mně všechno hraje, a když vidím Anku, jak tady kysele kouká, musím ji plácnout!« A již pleskla Anku do zad a pak ji hubující a bránící se chytla a začala se s ní točit za hlasitého smíchu.

»Ať si říkají o mně, co chtějí, však on bude ještě někdo rád, když si ho vezmu, « tvrdila důvěřivě a pohodila sebevědomě hlavou.

Tento život, tyto poměry nezměnily se ani za další dvě tři léta.

Za to v rodině Fisterově udály se podstatné převraty.

Churavící bratříček Barčin zemřel, a nedlouho po jeho smrti starý Fister dostal rozkaz, přesídliti z Trnova do Lísek, druhé stanice za Trnovem.

Barča přesvědčila otce, že bude nejlépe, zůstane-li již v továrně trnovské, poněvadž v Lískách továrny vůbec není a v okolních sotva by nalezla práci na celý rok. Přesvědčila jej tím snadněji, když slíbila, že každý týden nějakou zlatku mu pošle na přilepšenou.

» Však se neztratí,« rozumoval otec dosti lehkovážně.

»No, ta teď teprv bude vyvádět,« předpovídali nepříznivci její ve fabrice a malovali zrovna čerta na zeď když se Barča přestěhovala ke Kočvarovým.

»Ty dvě potáhnou za pěkný provaz. «

»Co Barča ještě neumí, tomu se tam přiučí.«

»I ta by už mohla Kočvarovou přiučovat,« štiplavě poznamenával starý Hádek, jenž se domníval, že topič Černý jen proto přestal chodit za jeho Kačkou, že se zbláznil po té »děvce«. Jinak Barču ani nepojmenoval, a nadávku tu po něm i jiní vzali si do zvyku. Teď teprv rojily se klepy o Fisterové jako včely. Každou chvíli viděl prý ji někdo večer s tím neb oním se toulat, a tak Fisterová přemílána všemi ústy, někde za vtipů a smíchu, jinde za láni a hrozeb.

To bylo asi půl roku po odstěhování se starého Fistera. Barča v té době počínala si vůči dělníkům velmi nevázaně, ba divoce. U Kočvarů nikdo ji nenapomenul, nikdo se o ni nestaral, a ona svobodou tou byla vskutku jaksi omámena.

»To není nic platno, « říkávala, »nikdo tomu neujde, co je mu souzeno. Člověk je pírko, a vítr někoho zafoukne do kočáru, jako Nánu Hořejších, která byla se mnou u krav a je teď paní správcovou, a někoho nechá v hnoji.«

Klepy o Fisterové dosáhly pak svého vrcholu, když pozorována na ní změna.

»Vida, už si dala ! Ano, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne,« kázáno s jakýmsi zadostučiněním i se škodolibostí, která nejzřejměji pronikala z narážek a poznámek, pohledů a úsměvů ostatních holek ve fabrice. Běželo teď jen o to, domakati se, s kým se Barča tak zapomněla. Hádáno na toho i onoho; i pan praktikant z kanceláře vtahován do řečí. Každý však s odporem odmítal od sebe takové podezření, a Barča nechovala se k nikomu snad nějak nápadně, aby chování její vedlo na stopu tajemství.

V té době se jí mladí dělníci nápadně vyhýbali, aby nepřišli do podezření, a mnohý, jenž se dřúe třásl, aby se ho jdouc kolem jen dotkla, byl teď vůči ní sprostý a neurvalý, vždy pohotov s nadávkou nejhorší.

Barča tvářila se, jakoby nepozorovala toto vyhýbání a jakoby přeslýchala každou narážku a nadávku.

Nutila se I do žertu, smíchu, zpěvu, jako dříve, ba chtěla být rozpustilejší než jindy; ale vynucené pokusy ty, nejsouce také podněcovány, vždy uvázly v bezděčném zamyšlení a umlknutí, z něhož zřejmo bylo, že nedostává se jí sil ke klamivému pokrytectví. Vyrušena nešetrnou, pichlavou poznámkou z tohoto zamyšlení, osopovala se, stávala se hubatou a sprostou, někdy však se i vytratila a po čtvrť hodiny se neukázala.

»Stydí se,« mínili jedni.

»Šla se vyplakat,« říkali soucitnější.

»Ta?« jizlivě dodávala Hádková, máchla rukou a dala se do zlehčujícího smíchu.

V té smutné době Barčina pečlivosť o malé a drobné dělnictvo stávala se zrovna vášnivou, a něžnosť její, s jakou pomáhala pokaždé, kdy se událo nějaké i sebe lehčí poranění, byla zrovna až dětinská.

Stalo se právě v ten čas, že dozorce z řepníku Holý, jemuž před půldruhým letem zemřela žena, zanechavši mu tři malé děti, dovolil se na dva dny domů, aby si opravil střechu, která by mu byla málem noc před tím uhořela. Nikdo neví, jak se stalo, ale Holý spadl při opravě dolů tak nešťastně na kamenný práh, že týž den — byla právě sobota — zemřel. Barča, jak o neštěstí uslyšela, hned po práci kvapila do domku Holého. Celou cestu však při tom vykládala, že v kampani neměl fabriku opouštět, to že teď je za to trest.

»Člověk, který nejméně dvacet let ve fabrice dělá, kterému ona dává živobytí!« křižovala se. »Střechu by mu opravil leckdo, povinnost proto zanedbat nemusel. Fabrika není holubník, fabrika má cit a dovede trestat. «

Tak vykládala, až se jí smáli. Ale když přišla do domku, tu plačící a naříkající děti tak hladila, těšila a něžně s nimi rozmlouvala, že všichni byli pohnuti. A učinila ještě, co nikdo neočekával. Zlatku ze svých tří zlatých a několika krejcarů týdenní mzdy nechala tam staré tetce dětí na přilepšenou, a kdykoliv i později mohla, přicházela se na děti podívat a vždy jim za nějaký krejcar nějakou maličkost přinášela. Tento skutek Barčin roznesl se ovšem brzy i ve fabrice, kde měl za následek, že se po několik dní nikdo neodvážil Barču slovem uraziti, ba u citlivějších vyvolal i slova omluvy a soustrasti.

Barča sama však osud svůj nesla snadněji, než by ho byla nesla snad každá jiná na jejím místě.

»To patří k fabrice, « říkala někdy i vesele Fáně Kočvarové, která se smíchem dodávala: »Ba, holka, teď teprv budeš pravá fabrička,« kdežto stará Kočvarka jen přikyvovala hlavou a bručela : »To už je tak osud!«

Smutné chvíle, které na Barču někdy přicházely, měly spíše kořen svůj v myšlénkách, že až dítě přijde na svět, nebude moci chodit — aspoň nějaký čas — do továrny. Toho se nejvíce bála a lekala. Všickni věděli, co to znamená. Ještě včera vylezla ve spílce na žebřík, přistavený k vodnímu ventilu, a skočila v zoufalé odhodlanosti asi s páté příčkv dolů. Stará Mareška, vidouc to, napřáhla proti ní ruku a byla by ji v pobouření svém jiště uhodila, kdyby Barča hbitě jako kuna nebyla jí zrovna pod rukou proběhla. Ale již k večeru nebylo jí dobře — — — —

Dítě Barčino narodilo se předčasně. Dýchalo sic, zaplakalo, ale živo býti nemohlo. S tváří bolestmi zkřivenou pohlížela na ně Barča. Křečovité stažení rtů jejích nemírnil žádný úsměv, ni kmit radosti nezaplanul z oka jejího. Spíše jevila se v něm nevýslovná úzkosť. Ale nestopoval ustrašený ten pohled mučivými obavami, zda zmizí bolestná křeč ze zamodralé tváře toho třesoucího se a vrnícího stvořeníčka, zda otevře se jeho očko a šlehne z něho naděje v život …

Nikoliv —

S horečným, lomcujícím neklidem zírala Fisterová, zda již bude konec tomu znatelnému křečovitému pohybu očí pod zamodralými víčky — zda strnou již v mrazu smrtelném. Ale byla u ní babička trnovská, stará Švarcová, a zkušená ta žena hned řekla: »To dítě nemůže být živo.« V těch slovech spočívala kmitavá naděje Barčina, ta jediná byla závorou na dvířkách zločinu, před nimiž stála.

A když tělíčko dítěte skutečně se dotřáslo, docukalo, dotrpělo, Barča z hlubin duše své si oddechla a sepjala na prsou ruce, jako v modlitbě. Od té chvíle snášela bolesti své klidně a trpělivě a za čtrnáct dní se již tak dalece pozdravila, že se mohla vléci po světnici. Za týden potom šla se již podívat do továrny.

Stopy utrpení byly na ní patrny; sešla a budila útrpnosť. Leckde sic ozvalo se, že sama toho vinna, leckde zaslechla i hořké slovo, ale většinou potkávala se se soucitem a odpuštěním. Jak blaživě, jak sílivě působil na ni opět pohled na továrnu! Jak cítila, že teprv teď vrací se k ní život a zdraví! A nejen to, ale zas i mládí a radosť. Ano, vidouc se zas v tich známých prostorách, v tom známém, teplými, trochu čpavými parami prosyceném vzduchu, vidouc ten živý ruch, ty známé nezměněné pohyby, slyšíc padání řepy do řezaček, chroupavé šustění v nich, shrabování řízků, otvírání a přivírání dvířek vozíků, přiklapnutí vík difuzérů, pravidelné zvolání na difuzi a zas od pánví, od saturace, od monžíků, slyšíc kloktání vařící se šťávy, hučivé vnikání saturačního plynu do ní, pravidelný, odměřený chod strojů a to stálé hučení a syčení páry: cítila, jak vrací se do jejích nohou a rukou zase síla a pružnosť, do prsou volnosť a do hlavy jasno. Rozběhla se takořka k půdě. A což tu teprve, když viděla vzrostlé hromady cukru, když cítila tu zvláštní syrobovou vůni, jež z něho vychází, když viděla ty nepřehledné řady forem, zastrčených špicemi do dlouhých ploch stolů, jež táhly se po celé délce půdy!

A nad první byla půda druhá, nad tou třetí, a všude zdál se vítati ji každý kout, každá tabulka okna, každé prkno podlahy. Bylo zde všude tak teplo, tak milo. Zula se a šla mezi ostatní dělnice. Bránily jí pracovat, ale ona přece vzala aspoň koště a jala se přimetávat zrnka cukru. Zůstala zde až do večera a cítila se druhý den silnější … Přišla zas a každý den potom, a za týden již pracovala jako jindy.

A koncem kampaně nebylo již na ní znáti ani stopy přestálého utrpení.