Dřevorubec/XXVIII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXVII.	XXVIII.	XXIX.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 172–181. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Znáte ony trosky v starém bučí
v Šumaviny místech tajemných,
v kterých vichor syna zpívat učí,
jenž se za večera v habří zlíh’,
sám však, sotva letní noci minou,
kolem prohání se s Meluzínou.

Kolem valy, posud plny vzdoru,
mohutný se pojí ve trojhran,
na nich roste javor na javoru,
a stověké jedle se všech stran
kloní temné větve v mocném sklopu
přes parosty hloubných do příkopů.

Čaroděj, prý jakýs v dávné době
vystavěl ten opuštěný hrad,
a zde ukryt jako v živém hrobě,
mlžné hory kolem kol prý klad’,
tak že ani pro to světlo denní
nebyl úkryt jeho k nalezení.

Znal jsem hrad, a v čtverbokém tom zdivu
nalezl jsem kdysi zpustlou skrýš,
z nížto skulou bylo vidět v nivu
skrze stromy; jinochem zde spíš
toulal jsem se, kaliny když kvetly,
a pěnkavy hnízdečka si pletly.

Na to mysle pospíchal jsem dále;
ale běda, noc se kladla níž,
chladný vítr běžel po úvale;
kde v té poušti horské najdu skrýš,
nežli kročím na kýžená místa,
v nichž si ruka lepší úkryt schystá?

Přebíhalť už podzim po úbočích,
mrazům zvyklý naháč rost’ a kvet’;
hošíkovi tuhly slzy v očích,
zimou chvěl se zbledlý jeho ret;
darmo jsem ho rukama hřál svýma,
vždy děl polohlasem: „Mně je zima!“

Ukryl jsem ho teplej’ do kazajky,
dýchal naň a ovíjel ho v šat,
pro uspání pověsti a bajky
jal jsem se mu v srdce vštěpovat;
těžko uspávat, když sever dýmá —
zbudil se a šeptal: „Mně je zima!“

„Počkej,“ děl jsem, „ještě této noci
pěknou, teplou upravím ti skrýš,
tam se opět boží za pomoci
za nějakou chvíli uzdravíš;
hned tam budem, ještě dvoje svahy —
jenom neplač, chlapečku můj drahý!“

Tak jsem těšil jej, až spal mi v paži;
však čím víc se v horách blíží noc,
tím chladnější vítr v kmeny vráží.
Pane bože, přispěj na pomoc!
řiď mé kroky, vzývám, přes ty srázy,
a veď k cíli krok můj z toho mlází!

A zas běžím, každý list mne straší:
Slyšíš? jsou ti v patách, skrej se, skrej!
Honem! Ne, toť tetřev jen se plaší,
moje chůze v spánku ruší jej;
však co to? aj, jedle jenom vzdychá
nad svahem — a vše je zase zticha!

Měsíc skrovně na cestu mi svítil,
ukrýval se a když oko zved’,
hned ho zase oblak v roušku chytil
a jak zajatého s sebou ved’;
jestli svitl, proto noc jen plašil,
příšerným by stínem skal mě strašil.

Hle, tam skalina se vzhůru zpjala
a svou sivou zkaboněnou tvář
skrovným prškem luny umývala;
tam zas z houští buk, jak výminkář,
naříkal si šeptem na své děti,
že ho nechtí chránit kyprou snětí.

Každým krokem zkrvácené nohy
na cestu mi stoupil jiný stín,
pařez vztyčil pahejlové rohy,
balvan pěstí z ruly rozsedlin
hrozil mně, já uniknul mu v klestu,
on však jak by nadbíhal mi cestu.

Divné myšlénky mi hlavou hnaly,
jako mlhy temnem skalních spar;
chtěly stéci čela mého valy?
chtěly krev mou v děsný vznítit var?
Nevím! u hrudi mne třely mrazy,
že mi tuhly klouby vše i svazy.

Pospíchal jsem hory ku hřebenu:
někde svah byl, jinde příkrý sráz,
někde drť, leč jinde rouška hlenu;
však než pomyslil jsem na nesnáz,
pohleděl jsem na své spící dítě
a zas dále unášel je hbitě.

Tu pojednou skřížily se stezky,
chodíval jsem po nich často dost,
v pravo kratší, nevolím ji dnesky,
snadno by mne mohla chvátavost
krokem nésti stranou, pak smrt šerá
strhla by mě střemhlav do jezera.

V levo tedy, jenom o pět kroků,
a juž bočím podál skalních stěn,
abych nevědomky v hrozném skoku
nebyl v propasti snad pohroben;
spěchám, kvapím, cesty vyhledávám —
však kde jsme to? místa nepoznávám!

Siný měsíc, mlha podzimková —
na mne vane cizota z těch míst —
rozhlížím se… ticho! jenom sova
letí ze skal, kvapíc pro kořist;
bože můj, snad také já v tom bludu
s dítkem lačné smrti v kořist budu!…

Aj co to? co pohnulo se v mlází?
Nic, jen sosna rozpuknutý plod
plný semen na mech dolů hází,
aby nevyhynul její rod;
však proč k času odložit to nechce,
až se pokoj vrátí mojí lebce?

Cesty není konce! Ohlednu se —
svrchovaný bože, kde to jsem?
v polomu zas: kolem kmeny kusé,
noha klesá v strouchnivělou zem
a sotva se mocně vzhůru vzchopí,
jižjiž poznovu se v troudu topí…

Jak lze vyváznouti z toho bludu?
Z jedné smrti běžím druhé vstříc,
nelze dál, ne, tady spáti budu!
A zas sahám v hošíkovu líc;
ach, jak chladná! hrozno — zhyne, zhyne!
A zas vyhledat chci cesty jiné.

Hošík procitnul mým namáháním:
„Kde to jsem?“ — „Můj zlatý, tiše buď,
brzy vyhneme se těmto stráním,
a pak zhoví si tvá chorá hruď!
jenom nebuď netrpěliv, milý,
víš, že by nás rádi polapili.“

Synáček se ztišil, tušil asi
dvojnásobný starých ňader strach;
noha z troudu zabíhala v řasy
a zas vázla v rumu na skalách;
já však stále pospíchal jsem ryčně
a přec lesem bloudil ustavičně.

Stál jsem na mýtiny mírném sklonku,
v pršku luny rozhled’ jsem se zas —
co to slyším? hlas dalekých zvonků,
snad to klekání je v ranní čas?
ke vsi nesmím, kdo ví kdo ji střeží!
rukám drábů vyváznul bych stěží!

Avšak ne, toť ohlas zvonků není,
to jen v stráni rozběhlý se skot
popásá sem tamo v oruznění,
jejž lid horský, ztuhlý v jařmu psot
v podjeseni celé noci hlídá
a s ním v houni stará jeho bída.

Mám jít k nim? Ne, bezvolně by řekli
stíhačům mým, kady jíti moh’
starý člověk „dráhy dělník vzteklý“,
v jehož náruči byl chorý hoch;
ne, ba ne! A zas jsem běžel lesem,
klečí, kamením a vlhkým vřesem.

Přes rozvalin kamenité pouště,
přes třasavisk chvějící se kal,
přes pařezy, nemýcené houště,
přes pahejly, přes kleč na močál,
přes kořeny kryté plesnivinou,
jež se jako hadi u noh vinou.

Přes rozrytá ňádra šedých skalin,
které vichor křídly roztepal,
přes úpletě ostružin a malin,
přes bukových kmenů tuhý sval,
přes štěrková pole, mechy kluzké,
a zas přes hřebenů stezky úzké.

Hned jsem šplhal vzhůru namáhavě,
hned odvážný učinil jsem skok,
hned mi závrať zakroužila v hlavě,
hned mi úzkost šípem protkla bok;
po mém těle chladný pot se valil,
zevně mráz a vnitř mě oheň pálil.

Abych nepad’ s hochem do neštěstí,
nebo v horský nezabočil svah,
po kolena radš jsem váznul v klestí,
namáhavě přes skalní lez’ práh;
po pás zapadal jsem v třasavisku,
avšak nespatřil jsem srubu v blízku.

Přes bařiny spěl jsem kryté kalem,
které, když je objal slunce žeh,
nemoc líhly u výparu valem
v postrach po údolí srubů všech;
teď tu stály, čekajíce chvíle,
až je léto nadchne k nové síle.

V rudé plstěnce a vřesoviště
nes’ mne zlekaného těžký spěch;
tu mě kořen chyt’ jak hrozné klíště,
tu mi horský potok v cestu leh’,
v jehož loži, dřív než jsem se brodil,
z vln bělostných černý strach se rodil.

Kapradina chytala mne v chůzi,
nohou kol se vinul klečný had,
a dech větrů rozkacené luzy
v horká prsa dýchal ledný chlad;
strašilo to ubohé mé dítě,
aniž znalo strast mou ve svém skrytě.