Dřevorubec/XXVII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXVI.	XXVII.	XXVIII.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 166–171. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Přišla chvíle; byl jsem u výplaty,
děkoval jsem druhům, kloním líc
a jdu dál, když právě hoch můj zlatý
po násypu vzhůru jde mi vstříc,
aniž v prostém srdéčku svém tuší,
že to pracné dílo nožkou ruší.

Volám naň, vše marno! úsměv v tváři,
že mne dnes tak záhy překvapil,
netušeným štěstím na mne září —
však než jsem ho v náruči své skryl,
před nohy mi padá s děsným pláčem,
v líc i hlavu šlehán karabáčem.

Hoch mi zúpěl; v tom jej ruka hrubá,
jako kámen, který v hnízdo pad’
a malého ptáčka život rubá,
udeřila v levou stranu zad;
chlapec zkřik’ a v písek mojí stopy
mdloba zlatou hlavičku mu klopí.

Jako krahuj rozlícený želem
zapomíná na nestejný boj,
když mu jestřáb v zobu zkrvavělém
drahé pískle nese v temnou chvoj,
tak i já — v ráz jako tygří tlapa
psala páž má pomstu v tváře chlapa.

Třel jsem ho; ba zapomenuv syna
hůř než blesk jsem na mrskače trh’ —
a juž Prušák, poběsilá psina,
jako balvan s hráze v důl se svrh’,
tak že dole sotva pohnul oudem,
a krev z hrdla lila se mu proudem.

Však mi tenkrát pomáhala taky
zášť k té železnici ze všech sil,
a pak to, že cizák všelijaký
v Čechách rychle bohatnul a tyl,
krev nám ssaje upíříma rtoma,
vyzvídá a zbraň pak kuje doma.

Hledím naň, tak obtěžkán jsa hříchem,
jako v bouři kapraď jsem se chvěl;
kolem pokřik pomíšený smíchem:
jedni „Zle!“ dí, druzí: „Dobře měl!
dobře na chlapa je nadutého;
co se stalo, sám je vinen všeho!

Trestat ano, to z nás každý činí,
ne však týrat, jako vzteklý pes,
mrzákem-li dítě bude nyní,
kdo mu nahradí co, která ves
přijme je tak zhola do výživy?
Toť aby šlo žebrat svoje skývy!“

Bouřili se, já je krotil slovy:
„Nechte všeho, v krvi leží muž,
kvapně tam!“ Sám letím k synáčkovi —
starou ženou ošetřen jest už,
ale bled a chor — já v ráz ho lapil
a jak šílen k hajnému jsem kvapil.

Lidé do kola se vyhýbali,
k zastávce se nikdo nepozved’:
„Chytněte ho!“ zaznívalo z dálky;
„Prchej!“ znělo zblízka, „utec hned —
nechoď k hajnému, leč v dobrá místa,
sic tě v žalář vezmou dozajista!“

Běžím tedy, srdce v žebra tluče;
o sebe jsem věru málo dbal,
zanevřel jsem na život pln žluče,
o synka však třás’ jsem se a bál,
ani nevím, živého-li nesu,
po výmolu střelmo prchám k lesu.

Jako sokol postřelený v boku,
dal jsem synka ve přítelův krov
s těžkou slzou v nepokojném oku,
řekl jsem jen málo díku slov;
vzal jsem brokovnici, brašnu k tomu,
a juž utíkal jsem do polomu.

Však, ó běda, hoch můj plný žalu
vyběh’ z chatky, jenže nožky vlek’,
volal za mnou, slézal ostrou skálu,
prosil, štkál, zved’ ručky, na zem klek’:
„Tatíčku můj, proč mi utíkáte,
což tak pramálo mne v lásce máte?

Neprchejte, bolesti se množí,
čelo pálí, z nožek prýští krev,
kámen řeže, hlavu škube hloží,
do rukou mne bijou větve dřev,
stezkou porvány jsou malé paty —
s vámi chci, ó tatíčku můj zlatý!“

Myslil jsem, že ouzkostí snad zhynu,
marně prosím: vrať se! on vždy výš,
bleskem letím zpátky — a juž vinu
na svá ňádra drahou chlapce tíž,
jehož oko, slzy ještě v řase,
po dešti jak louka usmívá se.

Co a jak se dále s námi stane,
na to nemyslil jsem, když jsem prch’,
jestli krůpěj vláhy ještě skane
v pohár žití, jejž mi osud zvrh’,
či do něho bída žluči chystá,
aby srdce puklo dozajista.

Zapomněl jsem prvé nebezpečí —
vždyť jsem si svůj poklad v rukou nes’;
příroda a čas ho zase zléčí,
chléb snad taky vyhledám si kdes,
třebas někde v kraji, když ne tady —
poctivec, tenť vyživí se všady!

Ubíhal jsem, jako jelen štvaný
úzkostlivě kvapí na ručej,
aby schladil žár horoucí rány,
než ho stihne lovců divý rej;
a když ňádra větru chladem mřela,
strachem o dítě zas zahořela.

Ani nevím, kam mne oči nesly;
prchám po cestách jen neschůdných,
a když mdlobou nohy moje klesly,
strach o život hošíkův mne zdvih’;
brzy na týn kvapím, brzy s týnu,
abych dorazit moh’ k Herrenštýnu.