Dřevorubec/XXIX.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXVIII.	XXIX.	XXX.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 182–184. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vybřednul jsem jakous na pěšinu,
v tom přes cestu někdo rychle sběh’ —
srdce buchlo, ku stromu se vinu,
leč zas novým krokem chví se mech,
a zas jiný kročej šustí v drně…
poslouchám a stojím opatrně.

Měl jsem ovšem pušku na rameni,
avšak v rukou hoch se počal chvít,
než bych ho byl složil k svému kmeni
mohl jsem už ránu v boku mít;
protož schýliv k hošíkovi hlavu,
konejšil jsem dvojích ňader vřavu. —

Opět kroky! Snad mě přece stihli!
Poulím oči. — Musím zhynout přec?
V tom zas jiní stínové se mihli,
bílým rancem utíženou plec;
oddechnu si, hledím v hoška líci
šeptaje mu: „Jsou jen podloudníci!“

Nuzní lidé; nedostatek chleba
zavedl je na tu cestu zlou,
opatrně s nimi jednat třeba;
oklamáni častou nástrahou
dříve nežli nutno je se brání,
a kdož hledá mrtvoly v té stráni! —

Přešli všickni, nic se nehýbalo,
vítr usnul, ustal sosen vzdech,
kapradí i křoví všecko spalo,
jenom ztěžka oddychoval mech
pod nohou, a hošek rtoma svýma
polohlasem šeptal: „Mně je zima!“

Zase jsem ho ukryl opatrně:
„Drahoušku můj, brzo kyne cíl,
pak na mechu květuplné vlně
líčkům tvým se vrátí růžný pyl,
do klínu ti úsměv slunka sletí
a s ním písně z kalinových snětí.

Přiviň se mi jenom k srdci níže,
jeho tlukot rozproudí ti krev,
důvěřuj, to také něco zmůže;
brzo vybředneme z těchto dřev,
a než ráno přijde, ba snad spíše,
budem v útulku své tajné skrýše.“

A zas dále nohy utýrané
kvapí lesem, cíle nelze zřít,
s čela pot, krev s těžkých nohou kane;
což mám dřív, než skrýše dojdu, mřít
v tajných místech ve pralese pustém,
ukryt bejlí rozbujelým zrůstem?

Mám snad v rudém močálu a bahnu
pohřbít dítka svého outlý věk?
Všude smrt, kam hlavu svoji nahnu,
všude příkoří a pekla vztek;
tělo se juž svadlým listem chvěje,
a má mysl kleslá hrob si reje. —