Dřevorubec/XXI.
Dřevorubec Adolf Heyduk | ||
XX. | XXI. | XXII. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Dřevorubec |
Autor: | Adolf Heyduk |
Zdroj: | HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 125–133. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Přišel večer v onu dobu svatou,
v které zrozen světa mesiáš,
aby ďábla potřel svojí patou
v šťastnější a lepší život náš;
tak je v písmě; patřte však náš osud:
mesiáš se nenarodil posud! —
Povždy chuďas k nebi vzpíná ruce,
povždy satan, v různý neduh skryt,
vleče lidstvo k tisíceré muce,
a znak Kainů posavade vryt
v našich časů lebku ocelovou,
ať to vzpourou nebo jarmem zovou.
Zkrátka tedy, zavítal den štědrý,
a já ženě své i sobě vděk
schýlenými přinesl jsem bedry
nejkrásnější z hory omladek,
a co hraček za noci jsem zrobil,
všemi vánoční jsem stromek zdobil.
Nikdy jsem tak nepracoval v žití
jako tenkrát; šťasten výskal duch,
když jsem vše, jež sotva v městě zříti,
vedle sebe kladl na soustruh
a pak na strom vázal v pestrá světla,
tak že každá větev něčím kvetla.
Dřív než šťastni usedli jsme k stolu,
hrstku pšenky drůbeži jsem snes’,
kravce kousek housky, v potok dolů
špetku soli, vržek bukvic v les,
v dlani mouky dujným větrům díkem,
tak, jak bylo někdy u nás zvykem.
Já vždy k střízlivým jsem lidem patřil;
leč ten starý český mrav, ten ctím:
dřív lid dobrý s přírodou se bratřil
a příroda matka věrně s ním;
naše doba nechať více umí,
s přírodou si přece nerozumí!
Usedl jsem blažen mezi svými,
tu pak než jsem sousto do úst vzal,
jak by sever prsty promrzlými,
na okénko někdo zaklepal;
kročím k oknu — zasněžený celý
noclehu muž prosil osamělý.
Otevřel jsem u záprsně vrátka,
a juž jsem ho do své síňky ved’:
„Dnes je vaší,“ děl jsem, „tato chatka,“
a muž vstoupil; zedrán, chor a bled,
vetchý kabát, téměř bosé nohy,
vnitř i zevnitř chuďas přeubohý…
Hoška mého zlatoplavé hlavy
perutí svou tknul se pátý rok;
ach, jak chvěl se hled dřív usměvavý,
a jak bušil levý jeho bok,
když zřel obličej ten muže pustý!
leč já v líčko celoval ho ústy.
„Neboj se mi,“ děl jsem, „milý hochu,
jaký jsi to horal, že se chvíš?
Trochu důvěry a síly trochu
pomůže ti, věru, uvidíš!
Co tě leká, cizota jest pouze,
úsměv nehostí se v tváři nouze!“
Utišil se, bylo dobře zase,
a juž tam, kde stolce čtvrtá hraň,
host byl při vánočním hodokvase;
leč, když bystřej pohleděl jsem naň,
při sváteční svíce siné záři,
bylo mně, jak znal bych už těch tváří.
Nízké čelo, rudý vlas a sporý,
ploský nos a válcovitý ret,
malé, věčně nepokojné zory —
ach, už tenkrát čert v něm léčky plet’,
v které moje štěstí zrádně chytil,
aby příšeru svých ňader sytil.
Z toho, dřív než bylo po večeři,
seznal jsem, že onen soudruh byl,
jenž kdys dítě, teď mou ženu, v keři
a tatíčka v pláni poranil;
ulek’ jsem se, on však jak by v žale:
„Hněváte se, nuže půjdu dále!“
To mne odzbrojilo; plný studu
podal jsem mu ruku: „Nuže dost,
život náš je pásmem samých bludů,
nechme tedy kalnou minulost,
zůstaň!“ Zůstal, a má žena milá
na půdě mu lože upravila.
My mu tedy odpustili všecko;
vždyť byl zavítal k nám v boží hod,
a co konal, konal jako děcko,
snad ho spravil trpký žití svod;
však když slzel, jak by zabrán v muce,
dali jsme mu na dobrou noc ruce.
Když se ráno smálo na východě,
vyzval jsem ho, aby také vstal,
a jak povinností v božím hodě,
do kostela se mnou pospíchal;
dřív pak, než jsme vykročili z chaty,
své jsem prádlo dal mu a své šaty. —
Děkoval mi, mluvil neustále,
jak prý mu kdes v Němcích obchod kvet’,
kterak zchud’ a potloukal se dále,
až konečně do hor přišel zpět,
kde prý páni, hned jak sněhy ztají,
do stavby se železnice dají.
Že chce práci oddati se znova,
pokud v těle ještě zbytek sil,
a v svém srdci čestnost ještě chová,
aby krajem žebrat nemusil;
kýžená prý doba jeho spěší,
a že přijde, nač se dlouho těší.
Však vždy víc a více rozvazoval,
chválil ženu, domku pořádek,
důvěrněji, směleji se choval,
řeči proud mu jenjen od úst tek’:
hned se chlubil, hned se ke mně lísal,
ale uvnitř podlostí už hnisal.
„Hodlám zdatně dobyt sobě chleba,“
pravil v posled, „pokud zbývá sil;
tobě toho ovšem není třeba,
abys jako já se lopotil:
máš svůj domek, pěkné pole v nivě…“
a při tom se usmál závistivě.
„Přijde-li sem dráha, jak se praví,
stržíš za to, pane, hezký plat;
nemusíš si jinak týrat hlavy
a mít kamizolu plnou lat
jako já; nu, tak se život ztrácí:
jedněm v užívání, druhým v práci.
Hochu tvému pěkné kyne věno —
snad že z něho bude hodný pán;
jenom u mne napřed spečetěno,
abych k nuzotě byl ukován…“
Při tom nad hlavou si mávnul pěstí:
„Inu, inu, dej vám pán bůh štěstí!
Jenom ber, co platit chtějí páni,
sic bys pozděj’ mohl v suchu plout;
dají ti to, nepotušíš ani,
od prodejných chlapů odhadnout —
totě u nich vždycky taká klička —
a pak zbude sotva polovička.
Nu a v nouzi s mladou žíti ženou,
když chce míti přece lepší šat,
hlavu skrývat kosmonoskou plenou,
živůtkem si ňádra opásat —
to přec nejde, neb se mění skokem…“
při tom drzým přeměřil ji okem.
„Také tílko svého Jezulátka
nebudeš chtít odít pačesím,
třebas pro ně teď už mnohá zlatka
v truhle skryta byla, to já vím;
nu tak tedy prodej pěkně záhy —
těžko orat, až nebude vláhy!“
Z těch a jiných řečí černých mraků
vetknul se mi v srdce rudý blesk,
strach o rodné zboží chvěl se v zraku,
duší rozhostil se divný stesk;
různé stíny letěly mou skrání —
změnil jsem se rázem k nepoznání.
Celou noc jsem nespal; v žhavém nitru
stále smykal se těch řečí had;
ba já tak jsem s lůžka povstal v jitru,
jak jsem byl se večer na ně klad’,
a hned děl jsem k muži: „Místa není,
musíš dále po svém vyživení!“
On však smělejším byl teď už v přání:
„V také zimě? Nech mne tady přec;
jakmile se počne v budování,
zaplatím ti řádně každou věc…“
Já však nedbal: „Mír mi rušíš duše,
nelze déle!“ pověděl jsem suše.
Šel, leč jak? pln mumlání a vzdoru:
„Inu, ano,“ děl, „máš lepší stůl,
vyháníš mě zrovna do úmoru,
také jsi juž pány načichnul;
dej jen pozor v budoucnosti šedé,
ať tak valně vždycky se ti vede!“
Na návrší v úvozové cestě,
dřív než hustým les ho mlázím skryl,
obrátil se, zdvihnul tuhé pěstě
a mé nízké chatě pohrozil,
proto snad, že u mne svátky trávil…
A já se zas do své práce vpravil.