Dřevorubec/XXII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXI.	XXII.	XXIII.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 134–137. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Čím dřív slunce budilo se v nachu,
čím víc jeho zlatý pršek hrál,
tím víc v duši rodilo se strachu,
tím víc jsem se o dědictví bál,
jež jsem svému hošku dáti toužil —
osud však už nad hlavou nám kroužil!

Inženýři přiklusali znova,
po vůkolí povstal ruch a chvat,
a kde dřív ta stezka satanova
měla být, zas počli kůlcovat;
a máť příroda zlem pestrých hříchů
rušena je ve svém zbožném tichu.

Všecko, všecko v kraji hněvalo se,
zasmušen stál les i vrch i dol,
každý kvítek utápěl se v rose,
každý kmen se zachvíval jak stvol;
Špičák vzdychal, Roklan s jedním okem
hloubil úžlabinu slzným tokem.

Prosby, vzdory nepomohly více;
hrozeno mi v městě vězením,
ve prospěch-li oné železnice
úmyslu dost záhy nezměním,
a že třebas pod vojenskou stráží
domek můj mi rozkopati káží.

Přec jsem nechtěl. Mohl-li jsem, rcete,
prodat vše, čím šťasten byl náš rod —
který v novou snítku nevykvete,
ani nevypučí kmene zpod —
kde slunéčko se zálibou stálo,
a nechť mrakem skryto, přec se smálo.

Ach, můj bože! Posavad tam stojí,
já je vidím stále, každý den,
když pohroužím v snění duši svoji;
třebas domeček můj rozbořen,
posavad tam zlatou nožkou skáče,
ach, a neví, že mé srdce pláče.

Ano, ano, domek rozbourali,
než jsem z města přišel, práva prost;
plakali jsme, dělníci se smáli:
„Buďte rádi, máte písemnost,
za kterou vám v týdnu advokáti
dvakrát tolik, zač to stálo, vrátí!“

Smáli se; i ten byl mezi nimi,
jejž jsem o vánocích pohostil,
nejvíc kopal, vesel žely mými,
nejhloub špičákem v mé síňce ryl;
víc jak on snad nikdo nebyl hbitý:
záští půl, půl živým ohněm zpitý.

Tak, co věstil havran onen krutý,
splnilo se záhy, bohužel;
a já, božím soudem do pout vkutý,
rodné dědictví jsem opouštěl,
abych s dítkem svým a milou druží
na čas — na vždycky — šel do podruží!

Najali jsme senník opuštěný;
dvířka s okny veň jsem upravil,
pokryl střehu, ucpal mechem stěny,
a tak z nouze obydlí jsem sbil,
nežli něco, jak to časem chodí,
v dobrém místě ke koupi se shodí.

Hroužil jsem se v naděje zas milé,
že těch žití sporů budu prost,
červánkem že lásky, silou píle
lepší rozkvete nám budoucnost;
že se smutek s mého čela zvedne,
až si s námi jaro na stráň sedne.

Ale žel, čím touha na nás líkne,
chvějícím co voláváme rtem,
všecka radost v jařmu žití znikne,
jak hrdlička bouře záchvatem:
letí, letí, aniž ví, kam letí,
do vln zapadne-li vod či setí.