Dřevorubec/XX.
Dřevorubec Adolf Heyduk | ||
XIX. | XX. | XXI. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Dřevorubec |
Autor: | Adolf Heyduk |
Zdroj: | HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 120–124. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Pojednou však rozneslo se v kraji,
že prý z dobrých příčin, těch a těch,
naše hory k městům upoutají,
že je k sobě svedou v železech,
a že polítnou pak jako ptáci
jedni k druhým průmyslem a prací.
Ano, ano, lehce se to řečí,
špetka pravdy, lži však plná pěsť;
pěkně dráhy ten náš neduh léčí
sítí pevně okovaných cest;
vždyť nám víc a více svět ten celý
v pokladny a režné pytle dělí.
K nohám měst ten plivník všecko složí,
dědinám však krade, ony mrou,
panské, pro ně nepotřebné zboží,
přiváží jim za chléb výměnou:
to že pokrok? to že blaho? Ano,
ale jaké, jaké? Svatá panno!
Co nás živí, berou dráhy s sebou,
čeho není třeba, nesou zpět,
kazí mrav a prostá srdce střebou,
v nebe chmury, na šat věsí tret;
a ten hvizdot jejich pronikavý
plaší z duše mír a dumy z hlavy.
Lesy — skříně hojnosti nám ničí,
hvozd královský v smutnou mění poušť,
hněv, který jich spřeži z nozder syčí,
hubí podrost, mýtí kyprou houšť;
křišťál z českých studen blaha váží,
a vše lestně do Německa sváží.
Hanobí nám Vltavičku naši,
český Jordán, svatý veletok,
hubíce jí v zbojné samopaši
krásou hrdě vlnící se bok,
až proud Labe, špinavý a skoupý,
o zlato i jména zvuk ji zloupí.
Což nám posud daly? Nic než bídu,
drzost, pýchu, zpupnost, úskok, klam,
hejna poběhlíků, smečky židů,
rejdy, podvod, šachry, úskok, mam;
ba zem naše hnije povždy více
cizotinou, k srdci od hranice.
Vždyť jak žid se zjeví pokraj obce,
běží hojnost horem pádem z tad;
kde co zbylo, baba nouze schlopce,
a za nouzí belhá vyschlý hlad,
jemuž v životě zlý hafan kňučí,
který hlupce bycha honit učí.
Bůh to suď! však tak, jak panstvo chtělo,
v krátkém čase podél horských řek,
od svahů, kde Ostrý mračil čelo,
až kde Javor stojí, šedý rek,
nad soutěskou, známou po Vintíři,
pobíhali mladí inženýři.
Jitra jednoho mně z nenadání
v čelo domku postavili tyč,
na hoře jí, šikmo k horské stráni,
rudobílá deska dána v příč,
a na moje políčko a louku
množství kolů vbito do oblouku.
„Pro bůh!“ volám, „dědictví mé rodné
vzít mi chcete? Není místa snad
tam blíž lesa, podél stezky svodné
přes pastvisko, do neplodných lad,
o dvě stě, jen o sto kroků vzdáli?“
Však ti lidé v oči se mi smáli.
„Buďte rádi, že tak býti musí,
pěkný peníz kyne za ten tret,
krov i zídka — všecko samé trusy,
zhrotí se to juž co nevidět;
již to všecko jaksi stranou bočí,
provrtáno horskou červotočí!“
Tak se smáli. Mně to v duši rylo;
hlásil jsem se v městě tu i tam —
ani pérečko se nezměnilo,
vši mou naděj přelstil touhy klam;
strach a srdce lítost obemkly mě
a v jich poutech prodlel jsem až k zimě.
Ztichlo všecko, zaslechli jsme z dálky,
že prý sešlo z takých prací všech
za příčinou blízké tenkrát války.
Okřáli jsme v trpkých starostech;
tyčky zvrátily se, kůlce shnily,
a my zase spokojeni byli.
Tu kdys o vánočním božím hodu
děsný havran zlou mi přines’ zvěsť —
ó kéž hoří běs ten v celém rodu,
nemám slov, zlost svaluje mi pěsť,
duše křičí, mysl stydne v čele,
to-li též byl obraz stvořitele?
Pes to byl! Vztek vycenil mu zuby,
vlčí chlipnost zkalila mu zrak,
na ďábelských skutků četné vruby
musil by mít aspoň sterý znak,
a ty všecky v kata hrubé ruce
nevedly by k míru mojí muce!
Potvora to byla! Věčný bože!
posud mne ty jeho oči trou;
věru ani Záhořovo lože
nemůž být mu řádnou odplatou!
Hrůza, hrůza! — Bolest řeč mi dusí,
shovte okamžik, než oddechnu si.