Dřevorubec/XIX.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XVIII.	XIX.	XX.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 113–119. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Smutněji teď bylo v síňce prosté,
a mé ženě bylo také tak;
vždyť, když srdce lidské s něčím sroste,
ať to člověk, strůmek nebo pták,
v každém místě, kde to jednou ztratí,
žal a bolest do duše se vrátí.

A tak u nás; já však ještě k tomu
od té chvíle trpěl strastí zlou,
co jsem otce mrtvolu nes’ domů;
až pak lapen divnou horečkou
roku čtvrt jsem v jejích spárech zmíral,
a sám týrán svou jsem ženu týral.

Šílil prý jsem v stálém ustrnutí,
na těle i duši síly prost;
ze vsi lid a mladý lékař z hutí
nevěděli pro mne léků dost;
téměř vždy jsem ležel, jedl málo,
lží měl pravdu, pravdou, co se zdálo.

Žena má, co stačila jí síla,
po mém boku dlela napořád;
v posled známé ženy poprosila
na pomoc; tak lékaře zněl řád,
neměla-li na té se mnou pouti,
dřív než chtěl to osud podlehnouti.

Ach, ta upřímná, ta dobrá duše,
proč jsem ji tak na se upoutal?
Děsný osud, květy moje ruše,
také její štěstí třel a rval;
když jsem vysílený z lůžka vstával,
zhrozil jsem se — já jí nepoznával.

Chorá, svadlá, jako umučení,
velkou řadou nocí probdělých:
strast se nesla z hloubky černých zření,
lestný neduh v hrudi se jí líh’;
plná ručka její na kost schudla,
a ve tváři bledla hned, hned rudla.

Vznesla ke mně svoje oči tmavé,
usmála se: „Nesnesu to dýl;
svolil lékař prosbě naléhavé,
co ne ženě, matce dovolil —
pohleď, pojď!“ Já za ruku vzal ženku,
a juž vkročili jsme do přístěnku.

V koutku síňky, kde dřív otec spával,
maliličká zjevila se tvář;
nad ní, jak by anděl křídlem mával,
třpytila se slunka zlatá zář,
a hedbávnou řasou očních víček
pohrával si snění andělíček.

Než jsem ženy po všem moh’ se ptáti,
juž mně ke rtu tiskla bledý ret:
„Pohleď jen! či nechceš sebe znáti,
jak jsi býval v první záři let?
To tvůj syn, jejž v nebes svatou radu
dostali jsme v chýžku za náhradu!

Mezi tím, co choroba tě třela,
staré ženy pilnou obsluhou
s tvým jsem synkem jásala i mřela,
šetříc duše jedné nad druhou;
teď, když oba dva jste z nebezpečí,
v nové štěstí tou tě volám řečí!“

Ach, mé duše paprslek se vnořil
v malých tváří růžovatý květ:
smrtí otce starý svět se sbořil,
z žití dítka vstával nový svět —
tak za jednu duši, z boží rady,
hned jsem dostal druhou do náhrady.

V moje oko velká slza padla,
k jásotu se vzmáhal ňader cit;
ženka však mi ruku na rty kladla:
„Chceš ho výskáním svým probudit,
a sen nebes přervat v outlém mládí,
jehož v světě nikdo nenahradí?“

Tiskl jsem ji k srdci v štěstí vzletu,
ta tam bolest, lítost vše to tam. —
Ale z luhů purpurových květů
vede cesta k temným soutěskám;
doba kvapí, my se šťastni mníme,
jdeme, jdeme, kam však — netušíme!

Různých strastí v smutnou upomínku
vytratil se uspořený groš,
tak že k nejhoršímu v temnou síňku
zavítal ten malý světlonoš;
bída s nouzí na podstěnku sedly
a žalostné rozhovory vedly.

Co kde bylo, všecko vyčerpáno,
k tužší práci byl jsem posud sláb;
k tomu všemu ještě jednou ráno
pro poplatek přišel z města dráb,
jejž jsem z pole, z proužku skalné drti,
pánům dlužil od otcovy smrti.

Však, kde vzít, když stébla není v ruce?
práce žádná, šatstvo pouhý troud!
Dráb mně podal nález exekuce,
a kravičku moji prodal soud;
nezbylo mi nic než hůlky v plotu,
podporou snad blízkou na žebrotu.

Kterak vyžít? S chatou poděděnou
nechtěl jsem se — nemoh’ rozloučit,
srostlať duše moje s její stěnou;
každý koutek, v němž se otec kmit’
a zrak matčin prodlel posvěcený,
byl mně skvostem nevýslovné ceny.

Synáček můj růžovaté líce
dán mi tady ženou — andělem,
prostičká mé jizby lepenice
tak mi svatá byla jak ta zem,
po níž druhdy spasitel náš chodil,
než ji Turek krví světců zbrodil.

V také nouzi, žalosti a trudu,
když už bída rostla v děsný stoh,
mladý lékař v milosrdném pudu
zdatnou zálohou mi odpomoh’:
„Vezměte,“ děl, „vím jak bědstva ryjí
lidské srdce, znám to ze studií!

Až se zotavíte, vrátíte mi,
s pánem bohem!“ děl a kráčel dál —
nejlepší to člověk mezi všemi,
jež jsem mimo svého otce znal;
bůh za to jeho požehnal snaze,
věhlasným teď lékařem je v Praze.

Koupili jsme chutě kravku novou,
dosti píce všude po lesích —
byla podporou nám, hošíkovou,
tak že zjevili se: v hrdle smích,
andílkové v důlkách malých tváří
a hvězdičky v oček temné záři.

Okřáli jsme! políčko se zrylo,
dobře neslo, práce bylo dost,
dluh se splatil, něco uložilo
na hoškovu lepší budoucnost;
krásné léto zpět nám zdraví dalo,
a zas chvilku štěstí s námi hrálo.