Dřevorubec/XVIII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XVII.	XVIII.	XIX.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 108–112. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Procit’ jsem, však nelze říci věru,
dlouho-li jsem trval v mrákotách;
vím jen to, že v noci mírném šeru
někdo rukou na srdce mi sáh’,
a pak nazpět obrátiv se ruče
polohlasem mluvil: „Ještě tluče!“

Tlouklo sice, ale oudy moje
studily a zábly jako led;
leč už dvojích stínů paže dvoje
zvedaly mne; pozvolna jsem sed’,
ač jsem znova domohl se chůze
z úbělného hrobu k černé hrůze.

Blízké smrti statní křisitelé
z daleka prý zřeli, jak v náš svah
šedá mlha příšery své stele,
jak nám Skalník saně dolů táh’,
a jak záhy přikvačilou nocí
zahynout nám bude bez pomoci.

Bez odkladu do mlh sekerami
třikrát svatý učinili kříž,
rázem unikly prý vzdušné klamy;
ale saní nachýlená tíž
v strašném hluku v popředí se vrhla
a sáňkaře do propasti strhla…

Zúpěl jsem, leč konejšivé slze
nepopřáno zraku ovlažit;
byl jsem sláb, jak motýl v zimní mlze;
leč druh s druhem pod paží mne chyt’,
chtěli domů — já však přes práh chatky
bez otcova těla nechtěl zpátky.

Šli jsme tedy svahem volnou chůzí;
bílý měsíc, jak by outrpen,
teskliv svítil na ta místa hrůzy;
z mojich ňader dral se křik a sten,
když mé oko vytřeštěně zřelo
na otcovo zkrvácené tělo!

Pad’ jsem na ně, zšílenělý, zhola —
z bezpočetných krvácel mi ran —
nade hlavou, děsná kroužíc kola
krákoralo hejno lačných vran,
které v černém mraku nedočkavě
na újedky tíhly k svaté hlavě.

Marné bylo druhů domlouvání:
„Nezměníš to, nech to, sám jsi chor!“
Já však nedbal — v těžkém duše lkání
výsměškem zní taký dohovor —
vzrůstal žal a žalem rostla síla,
a má náruč otce uchopila.

Dříve však jsem jedle kyprou chvojí
přikryl krev, by poletavá káň
nesletla se na ni s cháskou svojí
a ji neroznesla liškám v stráň;
teď, ač kolem půda květů pusta,
rudý hořec památkou tam vzrůstá.

Vzal jsem tedy drahocenné tělo,
zlíbal je a s pláčem domů nes’.
Oběma nám ňádro krvácelo;
čelem svým jsem k jeho čelu kles’,
slzou jizvu vymýval jsem v žale,
líbáním pak sušil neustále.

Pozdě, blízko půle noci byla,
když jsem zved’ svou zajíněnou tvář,
z chatky naší vstříc mi zasvítila
malým oknem smolné louče zář,
a já vzdychl třesoucíma rtoma:
„Posilniž nás, pane, juž jsme doma!“

Stanul jsem. Mám vjít tak bez přípravy,
či snad jinde skrýt tu drahou tíž?
Ach, vše jedno! úklonem své hlavy,
krví na hrudi se vyzradíš!
A juž v rozchod druhům tisknu ruce:
„Díky, s bohem, nerušte nás v muce!“

Tiše kráčím k oknu — srdce buší —
žena v bibli obrátila list,
s matičkou se modlí — zdali tuší,
s jakou vrátíme se z děsných míst?
Vstane, slouchá s uchem na okénku —
snad že kroky slyšela znít venku.

Neslyšela! Milostivý pane,
hrozné této úlohy mne zbav! —
Zaklepám, zrak požárem mi plane,
u okénka dvé se jeví hlav:
„Otevřete!…“ Juž mi v ústret běží:
„Tiše, otec chor mi v rukou leží!

Zlá ho závrať stihla při návratu,
až se prospí, bude dobře zas;
nyní louč však zhasněte mi v chvatu,
sic se zbudí!“ — však můj hlas se třás’,
v tom máť děsně zkřikla: „Lžeš mi, synu,
jistě zhynul, a já také zhynu!“

Pláč a nářek otřásaly chatou,
boží střelou zastihl nás žal;
ženy bděly nad tou hlavou zlatou
v modlitbách, já rakev budoval…
Dadouce v ní pod skráň tenké třísky,
na hřbitov jsme jeli blízké vísky.

Matičce mé staré stýskalo se,
a než první lístek v hoře zmlad’,
sklíčen žalem v podvečerní rose
vedle otce v růvek jsem ji klad’;
však tam posud skrovný křížek věstí,
kam jsem zvolna skryl své celé štěstí.