Dřevorubec/XVII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XVI.	XVII.	XVIII.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 103–107. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nakladli jsme dříví vrchovatě,
stáhli v řetěz, že až vzdychal stoh,
a přec tak, že přes sněhové hlatě
lehce jeden saně vléci moh’,
měl-li dráp, v zad okovanou botu
a statného druha při smykotu.

Když tak saně pohotově stály,
dvojnásobný připjal jsem jim smyk:
otep polen, a pár kroků v dáli
starce buků zkomolený dřík,
jejž jsem kolem ve hlubokém řezu
jako ďábla spoutal do řetězu.

V zbytek oněch pout však do záklesky
dal jsem houžev, prostrčiv jí tyč
tak, by v rejdu dvojí rukou hezky
snadno bylo držeti ji v příč,
smykáním pak semo tamo snáze
celý náklad saní v rovnováze.

Oddechli jsme. Sám se v saně spřáhnu;
děl jsem otci: „Na vás zlá to tíž,
zmohu víc, když plecí v zad se nahnu.“
Na to otec: „Ne, to neumíš;
třeba cviku, zlo můž’ pojít málem —
víš, kdy patou opřít se, kdy králem?

Lehce se to dívá jiným z důli,
když to s vrchu běží o překot;
však kdož ví, že plec se láme v půli,
s čela stéká mrazný strachu pot,
jenž už v tváři v sutky tuhne šedé —
náhodou se věc ta nepovede!

Dnes jsem silen za dva saněvody,
jenom ty se v zadu dobře tuž,
v směru mém a tvém ať není shody;
ale tak mně smykočem svým služ,
že, když saně moje v pravo zrejdí,
řetěz přitáhni a v levo sejdi.

Nuž, jsi hotov? S pánem bohem tedy!“
A juž v kleče silná rámě vpřáh’,
sklonil záda, oddech’ naposledy:
„Drž se!“ volal na mě a juž táh’,
že sníh zmrzlý pod saněmi skřípal
a z rýh saničních se dolů sypal.

Bílých mrazů ostré sekeřice
svištěly nám lestně hlavy kol,
sekaly nám do šíje i líce,
těkajíce s vrchů v pláň a dol,
aby dole rejdiště si metly
a potyčkou zbojnickou se střetly.

To ví bůh! dřív desetkrát jsme sjeli,
vždy minouce záseku i hráz;
tenkrát však se nohy moje chvěly,
strach mnou jako svadlým listem třás’ —
snad že křídla noci níže sáhla,
či zvěst o Skalníku myslí táhla?

Jak by chmura přeletěla zrakem,
zapomněl jsem, že se kloní vrch,
ostrá bolest projela mně znakem,
smykot bezvolně mi ruku strh’:
„Pozor, synu,“ zpředu otec volá,
„sic té tíži plec má neodolá!“

V levá žebra moje srdce bilo
jako v hradby nepřátelská haď.
A zas otec: „Zle se přihodilo,
trhni zpátky smyk a přímo klaď;
sice se mi věru tíží samou
nová kleč a staré nohy zlámou!

Ta má závrať zas mi hlavou točí,
nevím, v kterou z obou cesty stran;
ledné jíní napadlo mi v oči —
rychle, rychle, pro pět Krista ran!“
A juž o spěradlo opřen reje
znova podpatky své do závěje.

Táhnu nazpět, leč v tom se mi zdálo,
že tatíček z hloubky znova vzdech’;
u saní jak strašidlo by stálo,
a v příč cesty šedý Skalník leh’,
aby otci v samotěžek chvatu
podtrh’ v sníh se vzpírající patu.

Strach a mdloba nejdivnější stvůry
posýlaly na mne ze všech stran,
jež se chomolivě nesly s hůry
jako husté mraky šedých vran;
a kol kolem zevšad k mému děsu
sbíhalo se množství sivých běsů.

Zdálo se mi, že se na mne šklebí
jejich vyceněný zub a kel,
zmije rostou na ohyzdném lebí,
oči že jsou z roztopených skel,
a ten první z nich že jako klíště
saním v bok se připnul za těžiště.

Strachem vstal mi vlas. Zda pravda děsná,
pověrný co vypravuje lid?
Snad že to jen mlha kolem těsná?
Pane bože, vrať nám duše klid,
a svou rukou pomoci rač dáti,
než nás přízrak do propasti schvátí!

Vzpírám tělo, strach mi sílu množí…
„Dobře,“ volá otec, „dobře tak!“
V tom mi z houžve — pro spasení boží —
řetězní se vypnul záklesák! —
Sten a křik — já bezduch padl v sněhy —
v propast s otcem plné samotěhy. —