Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/IV.
Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý | ||
III. | IV. Křesťanská víra na Moravě. | V. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | IV. Křesťanská víra na Moravě. |
Autor: | Jan Evangelista Bílý |
Zdroj: | BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 19–24. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Nežli působení ss. Cyrilla a Methoda mezi Slovany na západě počneme líčiti, musíme sobě uvědomiti, jak to tenkráte mezi nimi zde vypadalo v ohledu náboženském a církevním, a jaké poměry oni zde nalezli, když na půdu naši vkročili.
První kmen z veliké rodiny slovanské, který víru v Krista přijal, byli Slované illyrští. Všickni Karantani (kteří zaujímali nynější Korutansko, Gorici, Pomoří, Krajinu, Štyrsko a příležité kraje uherské a chorvatské), jakož i větší část Chorvatův a Srbův byli již během VII. století získáni Kristu (viz Bílý-ho dějiny kat. Církve str. 409—417). První Slované tito byli obráceni na víru dílem od Řeků, dílem od kněží latinských.
Po Karantanech přijali víru v Krista Slované pannonští. Když Karel Velký, král Frankův, dobyl Pannonie (r. 798): nařídil arcibiskupovi Arnovi, aby se o rozšíření viry v zemi té postaral, což tento i nástupcové jeho ochotně vykonali. Zvláště se tam zmáhala víra za panování slovanského knížete Priviny (830—861) a syna jeho Kocela. Kostelů stavěno mnoho k. p. v Nitře, kterýžto chrám posvětil solnohradský biskup Adalram. Vlastních či domácích biskupův ale Slované pannonští neměli: nýbrž v čas potřeby dojížděli sami k nim arcibiskupové ze Solnohradu, z čehož patrno, že u nich byla prvotně liturgie latinská.
Slovanský kmen Moravanů — jak se obyčejně udává, — zaujal okolo polovice VI. stol. stará sídla Quadů, a jméno přijal od řeky tuzemské Moravy. I tohoto kmenu prvotní dějiny zakrývá zvláštní temnota. Okolo 822 přichází tento kmen, co sousední Čechův, ponejprv se zvláštním jménem svým v dějinách. V politickém ohledu dostal se nejspíše v IX. století pod nadvládu Němců, kdežto ze Solnohradu a Pasova již od konce VIII. století činěny kroky k jejich prokřesťanění. Nicméně poměry církevní byly zde velmi zmatené a nespořádané, a křesťanská víra nečinila zde valných pokrokův. Příčina toho byla předně ta, že první šířitelové křesťanské víry na Moravě, téměř výhradně němečtí kněží ze Solnohradu a z Bavor, neuměli slovansky mluviti, aniž se chtěli tomuto jazyku přiučiti, pročež obeznámili sice předky naše s obřady křesťanskými, a desátky od nich vybírali, ale ducha právě křesťanského nemohli jim vštípiti. — Druhou pak příčinou byly tehdáž panující nepřátelské poměry politické Slovanů moravských k německé říši. Slované moravští, sjednotivše se pod jedním knížetem, chtěli, stůj co stůj, uhájiti svou samostatnost; a však mohútná říše německá ustavičně na ně dorážela, nechtějíc dokonce připustiti, aby Slované byli neodvislými. Odtud i také nechuť tehdejších Moravanů k zvěstovatelům víry křesťanské, pocházejícím z Němec sousedních. Známáť to věc, že dary od nepřítele, byť sebe lepší, nebývají vítané.
Teprv ss. bratřím Cyrillu a Methodovi bylo zůstaveno, Moravany trvale uvésti do lůna Církve svaté. To pak se udalo, jak následuje: Mojmírova rostoucí moc znepokojovala panovníky francké; pročež Ludvík Němec, v Srpnu 846 s velikým vojskem do Moravy vtrhnul, Mojmíra sesadil a na místo jeho ustanovil za panovníka na Moravě jeho bratrovce Rostislava. A však v naději na jeho oddanost viděl se Ludvík brzo oklamána; neboť nebylo nebezpečnějšího odpůrce vlády německé nad Moravou, jako Rostislava. Dlouho kojené přání, učiniti Moravu od Němců zcela neodvislou, dozrálo brzy v pevný úmysl, a stalo se přední úlohou života jeho. K témuž účelu byl se spojil s Bulhary, mocnými sousedy svými, a když tito r. 862 od Ludvíka Němcům proti Moravanům získáni byli: vstoupil do spolčení s dvorem byzantinským, i Němcům i Bulharům nepřátelským, a snažil se také, učiniti říši svou v ohledu církevním od německých biskupů neodvislou.
Nic mu nemohlo ku provedení tohoto záměru vhodněji přijíti, než co slavná pověst přes hranice z Bulharska (nebo u Pěšti byly hranice říše velko-moravské a bulharské) do Moravy zvěstovala o velikých činech obou greckých blahověstův, o výsledku jejich missie u Kozarův, o slovanském písmě od Cyrilla nalezeném, o překladu sv. Evangelia od téhož uspořádaném; konečně kterak samého krále Borisa jsou obrátiti na víru křesťanskou. Tyto slavné učitely, slovanského jazyka znalé, uzavřel Rostislav získati též lidu svému moravskému.
I vypravil jest k řeckému císaři Michaelovi III. poslance; aby jemu vyřídili: „že jeho lid sice přestal klaněti se modlám, a touží říditi se zákonem křesťanským; jelikož však se mu nedostává takového učitele, kterýžby lid ten uměl jak náleží, vyučiti ve čtení a v zákoně samém: tudíž že prosí o to, aby do tamějších krajin od císaře vypraven byl muž takový, který by byl s to, hlásati lidu dokonale víru, velení zákona Božího a cestu pravdy.“ Císař vyhověl prosbě jeho, a protože poslanci měli poručeno, poukázati zrovna na Cyrilla, oslavného to věrověsta jako na muže žádoucího, tudíž císař hned filosofa k sobě obeslal. Legenda pannonská vyjádřuje na jevu ležící účel tohoto poslanství těmito příhodnými slovy: „Mnozí učitelové křesťanští přibyli jsou k nám z Vlach, z Grecie a z Němec, kteřížto nás vyučují, každý jináče; my pak Slované jsme lidé neumělí, a nemáme nikoho, kdož by nás vyučil pravdě, a otvíral nám smysl Písma. Pročež ty, o Pane! pošli nám muže takového, který by byl s to, vyučiti nás všeliké pravdě.“ — Na to pravil císař k Cyrillovi: „Slyšíš-li tuto řeč? Nikdo jiný toho nedovede, než ty. Pročež zaopatřím tebe bohatě. Vezmi sebou bratra opata Methoda za tovaryše, a vydej se na cestu; nebo Vy jste Soluňští, a Soluňští mluví nazvíce čistě slovensky.“ —
Cyrill od císaře předvolaný nemohl v žádosti Rostislava nepoznati volání nebes, jehož s radostí následovati byl tím ochotnějším, čím více jeho rozhodně církevní mysl na tom, jak Photius v Cařihradě řádil, pohoršení brala, a po západě s Římem spojeném práhla, kdežto mezi milenými Slovany bohatá kynula žeň.
Tak se vydali naší Svatí na cestu na začátku r. 863 do říše velkomoravské vzavše sebou ostatky sv. Klementa. Ve průvodu poslanců Rostislavových přímo bez zastavení ubírali se k cíli svého povolání, a tak se octnuli v první polovici r. 863 šťastně v hlavním městě říše Rostislavovy — ve Velehradě. Když se blížili k městu, vyšli jim kníže a lid radostně v ústrety, přijali jich s ochotou a s náramným jásáním. Cyrill a Method octnuli se u cíle svého putovaní.
Slavný spisovatel německý Gfrörer píše o tom: „Oni (Cyrill a Method) tuším nalezli tam půdu dosti panenskou; neboť římsko-katolické církevnictví, kteréž bylo Moravanům zbraní Frankův vnucené a vybíráním desátkův obtížným se bylo stalo břemenem, dojista nebylo posud ujalo v zemi té kořenů hlubokých, a většina lidu, jak se podobá, klaněla se posud bohům domácím. Cyrill a Method vydobyli jsou sobě, jakožto apoštolé Moravanů, přehojné zásluhy; oniť kráčeli po šlepějích Ulfilových, a počali s tím, co bylo nejpotřebnějšího“ —
Rostislav a lid jeho již byli víře křesťanské získáni, jenom nebyli v ní ještě jak náleží vycvičeni; pro daleké kraje říše velko-moravské nepostačovali duchovníci ze Solnohrad a Pasova sem příchozí. Zda-li ostatně — jak se někdy pečetí — Morava tehdáž v područí biskupa pasovského stála, jest na vahách; pravdě se podobá, že poměry církevní v této zemi byly tehdáž pomatené a nespořádané, jako touže dobou v Bulhařích. Cyrill a Method počali tedy jako missionáři vedle jiných — jenže ovšem větší přízně Rostislavovy požívajíce, než-li ostatní — horlivě slovo Boží hlásati, maličké dítky ve čtení a psaní vyučovati, modly ohavné káceti, služby Boží do pořádku uváděti, a v lidu obíhající bludy slovem přesvědčivým vyvraceti. Oniť byli zvláštně přihlíželi k tomu, aby z lidu samého mladíky sobě vycvičili pro službu církevní, s nimižto nejen hodinky církevní se modlívali, nýbrž i společný život vedli.
Moravská legenda zevrubněji o tom vypravuje, jak Svatí naši po zemi otců našich chodili, dílo Páně konajíce.
Tam, kde ve Valašsku u Rožnova mohutný Radhost své pyšné týmě k nebi vypíná, tam ctili předkové naši boha pohostinstva — Radhostě. Právě se byli tam shromáždili, aby konali hřmotnou slavnost ku poctě jeho: aj! tu se octnul mezi divokým davem neohrožený apoštol Cyrill, a rozbořil před žasnoucíma jejich zrakoma modlu Radhosta. Od té chvíle skvěje se s temena hory znamení spásy lidské, sv. kříž, a tak mnohý Moravan a Slovan, který sem na tato místa přichází, aby zde hledal uzdravení chorého těla svého, stanuv před křížem tímto pohrouží se vděčně v rozjímání oněch dnů, ve kterých ss. Cyrill a Method uléčili předky naše od slepoty pohanské, přivedše jich k poznání pravého Boha a Toho, jehož nám poslal, Ježíše Krista.
Tam kde hrad „Spielberg“ řečený vévodí nad hlavním městem Moravy a nad rovinou k jihu až k horám Pálavským: tam se klaněli předkové naši modle boha Peruna, o němž věřili, že metá blesky a pere hromem na ubohé smrtelníky. Právě se tam byli shromáždili, aby jemu ke cti odbývali jarní slavnost „Hromice“ zvanou, při kteréžto rozžatými pochodněmi obskakovati modlu Peruna: — tu vkročili mezi ně, jako poslové nebes, ss. Cyrill a Method. Země zaduněla pod srázem modly; onať se rozpadla na kusy. Oni pak poučovali zaslepence, že němá modla není bohem. Lid, ztrnulý poděšením čeká, že Perun strašnou pomstu vezme na opovážlivém bořiteli svém; když ale viděli, že sv. Cyrillovi ani vlas na hlavě nebyl skřiven: tu padaly šupiny s očí jejich, a oni poznávati, že není jiného Boha, leč v Trojici jediného, kteréhož jim ss. bratří zvěstovali. Slavnost pak Perunova proměnila se v ryze křesťanskou.
Tam, kde na proti hradu dotčenému chrám biskupský sv. Petra korunuje týmě hory Františkovy: tam stála socha bohyně ne vždy cudné lásky — Lady. I tu sbořili ss. blahověstové naši, a naučili předky naše ctíti a vzývati matku pravé, nebeské lásky, Marii, matku Spasitele světa.
Tak byla činnost jejich v celé zemi Moravské pod ochranou knížete Rostislava rovně tak vynikající, jako požehnanou; neboť oni vynikali nade všemi duchovníky, jichž v zemi stávalo tím, že uměli s lidem v řeči tuzemské nejen dokonale mluviti, nýbrž že do této řeči pro lepší prospěch křesťanského vyučování přeložiti částky Písma sv. St. a N. Z., které se čítávají při službách Božích. Do téže řeči slovanské převedli tito učení mužové též knihy k Bohoslužbě potřebné (missál, breviář a ritual). Tak zde působili mezi lidem moravským 4½ roku.
Při tak skvělých výsledcích, což divu, že duchovenstvo latinské v zemi této pohlíželo okem rovně tak žárlivým, jak podezřivým na tyto slovanské missionáře, od Rostislava z rozkolnického Cařihradu povolané; neboť již samo jejich povolání měloť do sebe patrně ráz — jak tomu nyní říkají — demonstrace proti duchovníkům německým namířené. A však Rostislav nepřestával na tom, aby ss. bratří v jeho zemích jenom kázáním a službou apoštolskou blaho křesťanské víry rozšířili a upevnili: nýbrž onť přihlížel i k tomu, aby církev moravskou učinil od německých biskupů zcela neodvislou, aby velkomoravská říše politicky i církevně osvobozená vzdorovati mohla zpupnému nadvládí sousedů německých. Cyrill a Method měli býti prvními a sice neodvislými biskupy jeho lidu slovanského. Uskutečnění tohoto záměru nebylo možné, leč by se o to v Římě ucházel.
V Srpnu r. 866 byli mocni sousedé Bulhaři vypravili poslance k papeži, aby oznámili jemu, že odřeknuvše se církevního spojení s Cařihradem přilnuli jsou k Církvi římské, jakožto sídlu jednoty církevní. Tato výprava Bulharův nemohla se minouti s účinkem v mysli Rostislavově. V stolici apoštolské muselť poznávati Rostislav onu moc, která by byla s to, zemi jeho nejen církevní samostatnost propůjčiti, nýbrž, pakli by se (jak nepochyboval) poštěstilo, z područí Němců se vymknouti, i tuto politickou neodvislost říše slovanské proti návalu Němcův uhájiti.
Z druhé strany přáliť sobě i ss. bratří, ve vlastním jménu svém též k sv. Otci písemně se obrátiti, jemu vylíčiti, jak byli s pomocí Boží posud působili na vinici Páně mezi Slovany; osvědčiti jemu, kterak jejich víra s vyznáním Církve římské zevrub se shoduje; osvědčiti jemu jejich úctu a oddanost k sv. stolici, podati správu o pokladu ostatků sv. Klementa, a konečně vyprositi sobě přímo od náměstka Kristova církevní poslanství na vinici milenou.
Toho času seděl v Římě na stolici sv. Petra jeden z největších papežů Mikuláš I. K tomuto se tedy obrátil Rostislav a ss. Cyrill a Method písemně, a oslavený náměstek Kristův, velmi se zaradovav nad tím, co o působení bratří se byl dozvěděl, povolal a pozval jich listem apoštolským, aby k němu do Říma přišli. Když ss. bratří obdrželi toto čestné pozvání, radovali se z toho velice, a díky vzdávali Bohu, že se jim takové cti dostalo: před tváří náměstka Kristova se octnouti. I hned tuto obtížnou cestu nastoupili, vzavše sebou několik ze svých žákův, jichž měli za hodny úřadu biskupského (— oni sami, v pokoře své nemysleli na to, státi se biskupy) a tak za krátký čas dorazili do města svatého.