Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/III.
| Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý | ||
| II. | III. Missie ss. Cyrilla a Methoda mezi Bulhary. Vynalezení azbuky (855). | IV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III. Missie ss. Cyrilla a Methoda mezi Bulhary. Vynalezení azbuky (855). |
| Autor: | Jan Evangelista Bílý |
| Zdroj: | BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 14–18. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Pravili jsme, že v těchto dobách dozrálo v myslích ss. Cyrilla a Methoda velkotvárná idea, aby se stali apoštoly národů slovanských.
Nastává otázka, kterak a jakým chodem myšlenek a udalostí dozrála tato neocenitelná idea v myslích bratří Soluňských?
Předně již jejich rodné místo Soluň mohlo a muselo probuditi v nich myšlenku takovou. Neboť v Soluni veliký blahověst Páně sv. Pavel podle skut. Ap. 17. nejprve po 3 neděle kázal a květoucí Církev shromáždil z Řeků nábožných a žen znamenitých. — K těmto novoobráceným křesťanům psal sv. Pavel i ony dvě pronikavé, novozákonní epištoly k Thessalonickým. Tedy ss. Cyrill a Method byli též duchovní synové a učenníci sv. Pavla; oni pošli z předků od sv. Pavla křtěných, byli údové Církve od sv. Pavla založené; oni epištolami sv. Pavla byli vychováni a vzděláni; oni byli též potomci těch předků, kteří byli sláva a radost Pavlova. Thess. (2, 20).
Jak snadno mohlo se ujmouti v šlechetné mysli jejich to předsevzetí: „Jako sv. Pavel stal se blahověstem národů pohanských, tak i my se staňme blahověsty národů slovanských.“ —
A však proč právě slovanských? Tenkráte bylo v císařství řeckém mnoho Slovanů. Již rodné město jejich Soluň bylo odpoly slovanské; dále nejen v hlavním městě Cařihradě, nýbrž po dalekých krajinách říše byzantinské ubytovali se Slované. Vidouce ss. bratří tyto národy, bujaré a statné, říkali sobě v mysli: Lítost nám nad tímto zástupem. Předkové naši slovanští, rozprostřeni po dalekých krajinách severní, východní a střední Evropy — lid počtem v Evropě nejčetnější — měli do sebe nejedné dobré a krásné vlastnosti, pro kterouž prastaří spisovatelé s pochvalou se o nich zmiňují. Chválí se při nich, že byli pokojní, míru milovní, v tichu orby a hospodářství pilní, a nad míru hostinští. A však pravé vzdělanosti nemohli dosíci před ss. Cyrillem a Methodem již proto předně, že neznali pravého Boha, ježto pravá vzdělanost teprv s pravým poznáním Boha zároveň kráčí. Lid, který se koří němým modlám, lid, který padá na tvář před hnusnými výtvory, jichžto ze špalku a kamene vytesal sobě, nemůže slouti vzdělaným, zvedeným, osvíceným. Ubozí, politování hodni byli tito rodáci naši, neboť ještě neznali Krista jedinou spásu; neměliť ani kněží, kteří by jim byli uměli zvěstovati Evangelium v řeči jejich. Řekové, Římané a jiní národové už byli na víru obráceni a — Slovan ještě úpěl v temnostech pohanských.
„Kdož jest ten služebník věrný a opatrný, kteréhož ustanovil Pán nad čeledí svou (slovanskou), aby jim dával pokrm (sv. evangelia)?“ — (Mat. 24, 46). Těmito sluhy národů slovanských učinil Pán ss. bratry Soluňské, neboť jim vštípil do srdce plamennou lásku a horlivost k úřadu apoštolskému mezi těmito národy.
Věrný a opatrný služebník, aby takovým byl, a náležitě konati mohl dílo Pána svého, chystá a připravuje se pilně k povolání svému, cviče a uče se s mnohou pilností. Svatí naši připravovati se již dlouho; a však když viděli, kterak Pán požehnal jejich práci apoštolské mezi Kozary: tu již neodolatelnou touhu cítili, vydati se na vinici Páně mezi Slovany.
A však tu bylo zapotřebí, předně, aby znali jazyk slovanský, což již z domu otcovského uměti; a dále, protože veškeré vyšší vzdělání člověka bez písma není možné, tudíž nahlíželi ss. bratří, že jedině tehdáž se jim podaří dostáti úkolu svému, kdyby se podařilo, nalézti příhodných znamínek zvukům slovanským. A hle veleum Cyrillův vynašel pro jazyk slovanský zvláštní písmo (abecedu). Dokavad Slované neměli písma svého, nemohli míti kněh poučných a vzdělavatelných; věda posvátná i vědy světské ležely jsou ladem, a litteratura nebyla věcí mezi Slovany ani známou ani možnou, dokud neměli litter (písmen). Řekové a Římané tehdáž co myslili, nejen mluviti, ale i napsati, zřetelně a ozdobně písmem vyjádřiti uměli; nikoliv ale ubohý Slovan. Tu se rozželelo veliké srdce ss. bratří Soluňských. Cyrill mudrc vzýval Ducha sv., a pomocí Jeho sestavil Slovanům novou abecedu, jížto posud užívají Rusové, Srbové a . Některé písmeny vzal z řeči řecké, a pro ty, pro které v jazyku řeckém čten se nedostává, utvořil známky zcela nové.
Většího daru sotvy lze učiniti národu nevzdělanému, než-li abecedou položiti základní kámen k jeho litteratuře.
Ti, kdož Cyrilla mají za jediného původce slovanské abecedy (azbuky), opírají se o listy papeže Jana VIII. a množství jiných věrohodných pramenů, jichž v knihách učených o této věci dočísti se jest; toto mínění má nejvíce důvodů pro sebe, pročež slovanská abeceda vesměs „cyrillicí“ slula, slove a Bohdá slouti bude. Kdy se tato pamětihodná věc udála? — Starobylé podání klade tento neocenitelný vynález na rok 855, a ačkoliv se to přísně z dějin dokázati nedá, nicméně nemáme žádných důvodů, kterým by se toto udání příčilo, naopak výborně k poměrům časovým dopadá.
Když se tedy poštěstilo sv. Cyrillovi, vynalezti Slovanům abecedu: tu hned jal se překládati do řeči slovanské sv. Evangelium, t. j. ty částky, kteréž jsou ze sv. Písma vyňaty a podle církevního roku na neděle a svátky ke čtení rozděleny, a z nichž se od jakživa brávaly texty pro kázaní a veřejné lidu křesťanského vyučování. V jakém asi nářečí (dialektu) slovanském sv. Cyrill překlad tento zhotovil? — Největší učencové a historikové našeho času se shodují v tom, že to bylo nářečí staro-slovenské, jehož tehdáž užívali Slované vesměs. Teprv když v IX. století Maďaři jako klín do říše slovanské vrazivše Slovany grecké od pannonských a korutanských odděliti: tenkráte teprv počaly se tyto nářečí přísněji od sebe různiti a vzdalovati.
První svou missii mezi národy slovanskými učiniti ss. bratři Soluňští mezi sousedními Bulhary, čteme v hodnověrných pramenech, totiž v životopisu bulharského arcibiskupa sv. Klementa, že sv. Method (ještě dříve, nežli do naší vlasti moravské vkročili) bulharského knížete Borisa ve víře křesťanské vyučil; a kronikáři byzantinští vypravují nám o umělém malíři téhož jména, kterýžto svým vyobrazením posledního soudu tohoto knížete ku přijetí víry křesťanské byl pohnul.
A však nastává sporná otázka:
1. Byl-li pak tento malíř Method skutečně ten proslavený bratr sv. Cyrilla?
2. Zda-li vůbec tito ss. bratři zavítali k Bulharům, aby jich získali Kristu, a víře katolické?
Obě otázky sobě zodpovíme, až odpovíme na otázku následující:
Co asi pohnulo knížete moravského k tomu, že hledal učitele víry katolické na východě, v Církvi řecké? —
K důležité otázce této nalézáme nejspíše odpověď v letopisech církevních národu bulharského. V bojovném tomto národě, který podmaniv sobě některé kmeny slovanské, později sám slovanský jazyk přijal, počalo se totiž poznenáhla rozšiřovati náboženství křesťanské. Dělo se to buď Řeky, buď Slovany, již prvé z části na víru obrácenými. Než dlouho to trvalo, než-li víra pevných ujala zde kořenův. Panovníci bulharští zajisté až posud v pohanské slepotě setrvajíce, poddané sobě křesťany všelijak, i ukrutně utiskovali. A mimo to bývá u všech národův příklad vrchnosti, panstva, knížat lidu vzorem, jehož následují v dobrém, i zlém. Jaký pán, taková čeládka; příkladný pán — poddaným právo. Pokud se tedy panstvo a král bulharský neobrátili ke Kristu: ký div, že víra nenacházela volného průchodu, ovšem ale potkávala se s nátisky?
Zatím ale z milosti Boží po dosti dlouhé noci vzešlo i těmto surovým knížatům světlo víry křesťanské. Pomohly k tomu trpké nehody, ježto je počaly stíhati. Vítězné štěstí ve válkách na západě i na východě je opouštělo. Král Boris, poděšen strastmi odevšad se valícími na krajiny jeho, sevřen všelikými nehodami a obměkčen slovy sestry své, již prvé na víru křesťanskou obrácené, počal křesťanům více náchylným býti.
A však prvé než se tento král k tomu odhodlal víru křesťanskou přijíti, působili zde missionáři křesťanští, kteří sem docházeli z obojí Církve, z grecké z Cařihradu, a z latinské z krajin římských. Vedle těchto missionářů působili zde, ač jen krátký čas a jakoby mimochodem, však předc velmi zdařile ss. bratří Soluňští mezi Slovany, stojícími pod vládou řeckou i bulharskou. Znajíce přirozeným jazykem slovanským mluviti k lidu, majíce též překlad čtení evangelických, nalezli klíč k srdcím tohoto četného národa. Víra pohromami válek a jinými osudy potlačená utěšeně vzkvétala mezi Bulhary a Slovany. Svatí bratří stojíce na vinici Páně v Bulhařích, dostali se až ke králi Borisovi, a tu se poštěstilo sv. Methodovi, že bojovného a divokého krále tohoto Kristu získal.
Rozhodné a důležité obrácení tohoto krále bulharského stalo se dle starobylých podání, jak následuje:
Při surové povaze krále Borisa nebylo naděje, žeby snadno k poznání a ku přijetí víry křesťanské přiveden býti mohl. Všecky pokusy, učiněné od sestry a řeckého kněze Kufara, nýbrž i od Methoda samého, byly posud marné. Kristus Pán zapovídá ukrutné krveprolévání; On učí pokoře, tichosti, trpělivosti a lásce: takovéto učení nemohlo srdci hrdého, pánovitého a bojovného krále zdáti se jinak leč odporné. Sv. Method prohlédl dobře velkou duši Borisovu, a bral se jinou cestou k srdci jeho. Poněvadž byl výborným malířem, jal se malovati obraz posledního soudu. Krále počalo zajímati dílo sv. malíře tak, že dychtivě očekával dokonání obrazu nevídaného. Pověst udává, že sám král vybídl Svatého, řka: „Namaluj mi obraz toho, co je na světě nejstrašnějšího!“ — Duchem Božím nadšený Method vylíčil na obraze živými barvami osud spravedlivých i bezbožných; on vyobrazil příchod velebný Božského soudce se zástupy anjelů nebeských, blaženou slávu spravedlivých do nebe se beroucích, a hrozné muky hříšníků do pekla odsouzených tak živě a mocně, že v hlubinách duše dojat byl každý, kdožkoli pohleděl na obraz ten.
Posléze když byl dokonán obraz, přišel se Boris podívat na výtečnou malbu. Než kterak se poděsil král, uzřev najednou velebný a strašný tento obraz? Co barvou nemohl, to doložil slovem výmluvným sv. malíř, a polekanému králi vyložil celý význam obrazu toho: milost Boží dokonala dílo, a ztvrdilo se, že jest začátkem moudrosti bázeň Boží.
Král chtěje ujíti žalostným mukám dne soudného a strašné věčnosti, požádal Methoda, aby ho křesťanské víře vyučil, a poznav ji, pokřesťěn jest l. P. 862. Příkladu králova následovali velmožové, následoval na mnoze i lid dobrovolně. Zarytí pohané někteří pozdvihli se sice proti králi, a vojensky ve hradu jej oblehli; ale od něho s malým zástupem věrných poraženi jsou. Vítězstvím tím zvítězila i víra křesťanská mezi Bulhary. Bulharský král, Boris, čili jak se po svém na víru obrácení nazýval „Michael“ potřev zpouru pohanských pánů některých, zjevnými skutky dokázal, že nebyl na víru obrácen knězem, náchylným Photiovi a rozkolnickým záměrům jeho. V prvním zápalu víry a lásky své ke Kristu vypravil dotčený král poslanství k papeži Mikulášovi, žádaje o kněze a zákony, o radu v rozličných věcech. Staloť se to právě té doby, když již ss. Cyrill a Method apoštolovati počali v naší vlasti moravské, a v Cařihradě se zmáhati počala zpoura proti stolici římské.
Utěšené správy a noviny o všech těchto věcech dostávaly se přes hranice do sousední Moravy, ke dvoru knížete Rostislava. My tedy již při tom zůstaneme, že ss. bratří Cyrill a Method apoštolovali i mezi Bulhary, a že sv. Method maloval obraz posledního soudu. A ačkoli jen omylem se stalo, že jméno jeho Methudius překládalo se v jazyku našem „Strachota“, jakoby pocházelo od latinského metus: nicméně skutečně vyobrazením posledního soudu strach na krále pustil, a strach z něho šel, když výmluvným slovem o posledním soudu kázal; a když nyní umělcové navykli, představovati sv. Methoda v rouchu arcibiskupa, an stoje vedle Cyrilla drží v ruce obraz posledního soudu: rádi bychom pod tento jeho obraz napsali, jak stojí vytesáno v kameni pod sochu jeho před chrámem sv. Michala v Brně: „Sancto Methudio, apostolico principum terrori dicatum“, t. j. svatému Methodovi, apoštelskému knížat strachotovi věnováno.