Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/V.

Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý
IV.	V. Cesta do Říma. — Smrt sv. Cyrilla (r. 869).	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V. Cesta do Říma. — Smrt sv. Cyrilla (r. 869).
Autor:	Jan Evangelista Bílý
Zdroj:	BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 25–29. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo to r. 867, když jsou se ss. Cyrill a Method ponejprv ubírali do Říma. Cesta jich vedla samými krajinami slovanskými, které z větší části náležely k veliké říši moravské, dále pak až k samému moři dosahovaly. Kníže Rostislav dal jim důvěrné listy k sv. Otci. I na této cestě nepřestali kázati lidu, který je ovšem radostně vítal, ochotně i srdce i příbytek svůj jim otvíraje.

V jižních končinách vlastí těchto, blíže hranic nynějšího království chorvatského, vládl onoho času syn Privinnův Kocel, sídle na hradě, kterému Němci přezděli Moosburg. Již na hoře povědíno jest, že v těchto krajinách kázali víru křesťanskou nejdříve kněží ze Solnohradska sem přišlí; nezdá se však, že by znamenitých byli učinili prospěchův. Po smrti Privinny ujal se vlády syn jeho Kocel. Když pak ale ve veliké říši moravské nastalo ono podivu hodné hnutí, ss. Cyrillem a Methodem spůsobené: tenkráte počali se v Solnohradě opravdu báti o duchovní svou právomoc na dolní Moravě pod vládou Kocelovou.

Arcibiskup Adalvín vydal se r. 865 sám osobně ke Kocelovi na hrad Moosburg a slavil u něho Boží hod Vánoční. Můžeme si pomysliti, že to učinil jen proto, aby knížete tohoto před mocným vlivem slovanských apoštolů varoval a uchránil; a však nic platno! čeho se obávati v Solnohradě, stalo se v Moravě pannonské. Pověst o tom, co se bylo událo na Velehradě a podél Tater, přeletěla přes Dunaj a získala našim ss. apoštolům srdce lidu slovanského, tak že sobě přál: „Kéžby jen ti ss. mužové také k nám chtěli přijíti!“

Jak mile tedy přišli ss. bratří na své cestě do Říma do vlasti Kocelovy: lid sevšad hrnul se k nim, a žádostivě přijímal od nich slovo Boží. Kníže sám jich ochotně vítal na hradě svém. Ss. Cyrill a Method konajíce služby Boží a kázajíce slovo Boží veliký dojem učinili na knížete a lid jeho, tak že jich nechtěli od sebe ani propustiti. Oni však se nemohli déle pozdržeti; nebo pospíchali do Říma, aby upokojili sv. Otce, a pojistili sobě práci svou na vinici Páně mezi Slovany. Praví se, že 50 učenníků provázelo odtud nové učitely své do Říma.

Než-li došli do Říma, dozvěděli se na cestě, že v Římě nastala změna žalostná. Genialní papež Mikuláš I. umřel 13. Listopadu r. 867. Za nástupce zvolen jest právě na štědrý den Hadrian II. Když tento papež se dozvěděl, že ss. bratří k Římu se blíží, ostatky sv. Klementa sebou nesouce, zaradoval se velice. A měl k tomu ovšem i jiné slušné příčiny. Na východě v církvi grecké propukla divoká zpoura proti stolici sv. Petra, a Photius všemožně se zasazoval o to, aby pokud možno celý svět od Říma odvrátil. Než ss. mužové tito, kteří v tak krátkém čase tak velký národ Kristu získali a volání sv. Otce tak ochotně uposlechli, dali zřetelný důkaz, že nedrží s Photiem, nýbrž s Římem, a tudíž lásky a důvěry sv. Otce úplně zasluhují.

A protož uvítáni jsou v Římě spůsobem, jakovým zřídka kdy poctěni bývají králové. Že přinášeli ostatky sv. Klementa, druhého římského biskupa po sv. Petrovi: sám sv. Otec vyšel jim se slavným průvodem v oustrety až za město; dav kněžstva a lidu všelikého se hrnul s ním se všelikou uctivostí ss. bratry vítajíce. Tu se počalo díti u přítomnosti ss. ostatků působením všemohoucího Boha zázračné uzdravování chorých a nemocných, tak že každý jakoukoli byl stížen neduživostí, poctiv ostatky slavného mučedníka Božího, hned ozdravěl. Po celém městě rozléhaly se velebné hlasy zvonů, nábožné zpěvy, radostné písně. Celý Řím byl na nohách. Z toho se radoval nejvyšší pastýř a lid, že pán Bůh ráčil za dnů jejich navrátiti městu tak vzácný, dlouho postrádaný poklad; vzdávali díky Bohu za to, že tak svatý a apoštolský nástupce sv. Petra jim byl vrácen a nejen Řím, nýbrž celý římský obor jeho divy a zázraky že byl oslaven. I odevzdali ss. bratří ostatky sv. Klementa papeži. Byl pak v Římě chrám, již dávno před tím památce sv. Klementa zasvěcený. V tom chrámu uloženy byly kosti sv. Klementa, kdežto se chovají až po dnešní den. Cyrill a Method uhostili se v klášteře.

Tak sobě k nemalým díkům zavázali ss. bratří stolici svatou.

Než-li však papež podle přání knížete Rostislava jich za biskupy církve moravské vysvětil: museliť úplně osvědčiti svou pravověrnost a svou oddanost k stolici svaté. Nebo každý, kdo v dějinách církevních jen poněkud se ohlídnul, ví, že Řím nikdy někoho na důstojnost biskupskou nepovýšil, leč byl dříve buď ústně neb písemně vyznání víry římsko-katolické učinil a nezměnnou věrností ku stolici sv. se zavázal. Že taktéž učinili i ss. Cyrill a Method, toho se později papež Jan VIII. v dopisech svých patrně dotýkal; a protože tehdáž zrádný Photius ohledem článku víry o Duchu sv. latinskou Církev z bludu káral: tudíž ss. Cyrill a Method jistě zcela jasně a výslovně museli vyznávati víru Církve latinské, „že Duch sv. od Otce i Syna pochází.“ — To když se stalo, již nebylo nižádné překážky, a sv. Otec tyto zdárné kněze sám vysvětil za biskupy církve moravské, jejich pak učňové a žáci za kněze a jáhny vysvěceni jsou byli. To se stalo 40. dne před smrtí sv. Cyrilla, tedy 5. Ledna r. 869, v svatvečer Zjevení Páně.

Sv. Otec vysvětiv bratry Soluňské za biskupy, měl při tom zároveň ohledy vyšší politiky církevní. Znamenaje totiž, že zrádný Photius od císaře Basilia (24. Září 867) byl svržen a Ignác zase na stolci patriarchální usazen, domníval se, že tito dva slavní mužové, jsouce vysvěceni za biskupy, stanou se nejvhodnějšími prostředníky mezi Římem a Cařihradem, aby, možno-li, římská Církev tam prorazila se spravedlivým nárokem svým. — Čteme v historii církevní, že nejednou v Římě při svěcení nějakého slavného muže za biskupa změněno bylo jemu jmeno; k. p. připomínáme jenom svěcení apoštola národů německých, který přišed do Němec jako missionář, sloul Vinfrid, vrátiv se z Říma co biskup, slouti počal Bonifacius. Tak se i zde stalo při vysvěcení apoštolů slovanských. Jmeno Konstantin zdálo se sv. Otci býti příliš světské, a proto změnil je za jmeno „Cyrill“, jmeno to, v obojí Církvi proslavené; neboť se jednalo o muže znamenitého, ve kterémž tenkráte Řím spojení obojí Církve: latinské s řeckou živě uskutečněné před sebou viděl. Možná, že (jak to častěji v životech Svatých se naskýtá) právě při tomto vysvěcení zjevil Bůh sv. Cyrillovi, že za 40 dní povolán bude z jeviště světa tohoto.

Sotva se byly ukončily slavnosti: zachvátila ho krutá nemoc. Od té doby již jedině k smrti se chystal. Trvalo pak to ještě 40 dní, než mu vypršela poslední hodinka na zemi. Sv. bratr Method a učenníci jejich, pokud možná, prodlévali u lůžka jeho.

Svatý mudrc sice nepotřeboval potěchy a posily duchovní od nich: jemu jí podával v hojné míře Pán. Nic však méně předce radoval se, nezřídka věrné své mívaje okolo sebe. Duch jeho dlel ovšem již více na výsostech: ale na zemi byly věci všeliké, ježto velice na srdci ležely sluhovi Páně. On miloval národy slovanské, jako Otec; on po celý život horlil o zdar království Božího mezi lidmi: kterak by byl mohl na tyto dvě svaté věci zapomenouti na konci života svého? — Jedno i druhé leželo mu na srdci. A proto znamenaje, že bratr Method po milé samotě opět toužiti počíná, jal se domlouvati jemu, aby počaté u Slovanů práce nezanechával. „Hle bratře Methode!“ — mluvil k němu hlasem dojímavým — „posud jsme dva, jako spřežení od Boha zároveň k jednomu dílu, táhnuli brázdu na roli Jeho. Já nyní dokonávám na líše dny života svého. Vím to, že miluješ velmi Horu, a toužíš po samotě klášterní. Než prosím tě, k vůli té milé Hoře neodřekni se učení svého na Moravě. Zůstaň u toho dobrého lidu a vyučuj ho Boží pravdě.“ — Těmito a podobnými slovy podněcoval bratra sv. náš otec, pravý to apoštol. — A který Slovan a Moravan by ho za to nectil a nemiloval? Musel by býti člověk bez citu, kdožby uvažuje tento výjev a tato slova, nezaplakal a do nejhlubší útroby pohnut nebyl! — A tak jako bratrovi, tak domlouval i učenníkům svým. On tyto své miláčky zkormoucené potěšil, ale i k vytrvalosti v díle započatém napomínal. A když se přibližovala hodinka, vypravuje starověký spisovatel života jeho, pozdvihl sv. Otec náš ruce své k nebi a v slzách modlil se za národ slovanský, a pomodliv se, políbil posléze bratra a všecky přítomné učenníky své a řekl: „Blahoslaven budiž Bůh, který nás nevydá za loupež na zuby nepřátelům našim, nýbrž sítě jejich potře a nás vysvobodí od záhuby jejich.“ — Toť bylo poslední slovo jeho. Tak v Bohu sesnul 14. Února 869. — Vůkol něho rozléhal se tichý pláč věrného bratra a vděčných žákův. Na velebné tváři jeho rozložil se nebeský mír, a blahý úsměv zůstal na rtech, nebo duch jeho zaletěl do stanů nebeských.

Byloť sv. Cyrillovi teprv 42 let, když ho Pán ze světa povolal. Duchovní síla právě byla se nacházela při něm v čerstvé dospělosti mužské: duše jeho svatá každým dnem byla roztouženější po práci na vinici Páně. Co by byl tento svatý muž ještě spůsobil, kdyby nám ho byl Pán Bůh déle ponechal! Zatím ale musíme si mysliti, jak smýšlel sv. Method, když u mrtvoly drahého bratra klečel: „Co Bůh činí, ať již dává, nebo béře, všecko dobře činí.“ — Tak smýšleli i učenníci jeho, prolévajíce slzy hořkého bolu nad ztrátou milovaného učitele svého; oni přesvědčeni byli a my zajisté přesvědčeni jsme s nimi, že Bůh odňal Slovanům apoštola na zemi, aby měli přímluvce a orodovníka v nebesích.

Sotva se roznesla v Římě pověst, že Cyrill zemřel: jevil se všude srdečný zármutek nad touto ztrátou velikou. Papež Hadrian sám staral se o to, aby tělo tak slavného a svatého muže s všelikou poctou pohřbeno bylo. I nařídil všem Řekům i římským duchovníkům v Římě, aby Cyrilla doprovodili ke hrobu. Kněžstvo i lid sešli se v množství nesčíslném. Všickni kněží, držíce svíce rozžaté v rukou, zpívali žalmy pohřební. Průvod byl tak slavný, jak jej onoho času sám toliko papež římský míval. Když se vykonaly posvátné obřady, a mrtvola již měla se uložiti do hrobky, tu nastal výjev zajímavý a dojemný. Method, který vedl průvod, pozvedá hlasu svého a vece:

„Laskavá stará matka naše v Soluni, když se loučila s náma synama svýma, an jsme se vydávali na cestu do země moravské, zavázala nás a řekla nám: „Jdětež synové milí, kam vás volá Pán; a však to mi slibte, aby z vás ten, který druhého přečká, tělo mrtvého bratra svého v cizině nenechal, nýbrž na zpět do vlasti přinesl, a v klášteře mezi bratry pochoval.“

Této žádosti svědomitého bratra nechtěl sv. Otec odpor klásti: on svolil. A však ne tak povolni byli biskupové a kněží a lid římský. Ti všickni ozvali a opřeli se proti tomu. „Schodil mnohé země,“ — pravili jsou k papeži — „Bůh sám přivedl ho sem, zde duši jeho požádal, zde sluší pohřbenu býti jemu, jakožto muži ctihodnému.“

Takto mluvilo duchovenstvo, tak volal i lid, a sv. Otec nemoha oddolati řekl Methodovi: „Já sám bratra tvého pochovám ve svém hrobě, v chrámu sv. apoštola Petra;“ načež Method vida nezbytí, vyprosil si aspoň to, aby tělo milovaného bratra pochováno bylo v chrámě sv. Klementa. Tak se stalo. Tělo sv. Cyrilla vloženo jest do vzácné rakve, a pohrobeno jest po pravé straně oltáře v dotčeném chrámě sv. Klementa. Nad hrobem namalován jest jeho obraz a Římané počali se modliti u něho co Svatého.