Wikizdroje

Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci/Období III.

< Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Mořic Kráčmer
Období II. Období III. Období IV.
Údaje o textu
Titulek: Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Autor: Mořic Kráčmer
Zdroj: Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci. Olomouc: Nákladem knihkupectví R. Prombergra, 1887. S. 20–42.
Dostupné online.
Vydáno: 1887
Licence: PD old 70
Index stran

OBDOBÍ III. 1131.—1265.

Čásť I. 1131.—1204.

Od zařízení biskupského chrámu na hradě Olomouckém až do prvního požáru.

Již r. 1107. pomýšlelo se na to, aby se na hradě Olomouckém vystavěl chrám ku cti sv. Václava, a byly k tomu účelu různé dary činěny. Tak na př. daroval rytíř Mstěj na stavbu chrámu sv. Václava jedno popluží v Topolanech. Jeho bratr Předvoj daroval ze vsi Topolan dvoje popluží sv. Štěpánovi (klášteru Hradišťskému blíž Olomouce) a sv. Václavovi, jehožto chrám se měl stavěti. A aby tento chrám tím spíše byl hotov, darovali jmenovaní bratří 10 volů, 4 koně a 2 lány v Olomouci s tou podmínkou, aby duchovní za odpuštění jejich hříchů Boha prosili. Český velkokníže Svatopluk, Olomoucký kníže Otto II., biskup Jan II. a mnozí jiní svědkové tento dar podpisy svými potvrdili.[1] Téhož roku (1107.) udělil velkokníže Svatopluk chrámu sv. Václava statek v Náměšti,[2] jejž od jakéhosi Čestmíra byl koupil, a kníže Otto II. postoupil témuž chrámu „na hradě Olomouckém“ 8 lánů za řekou Osoblahou u Hlubčic.[3] Stavba chrámu sv. Václava pokračovala však v oněch nepokojných dobách [4] tak pomálu, že největší její podporovatel, kníže Otto II., jejího dokončení se nedožil. Padlť r. 1126. v krvavé bitvě u Chlumce (v Čechách) proti českému velkoknížeti Soběslavovi, a zaplatil to, že dobré svoje právo na trůn český zastával, životem.[5]

Po něm následoval na knížectví Olomouckém jeho bratrovec[6], vnuk Otty I., Václav. Tento ujal se stavby nového chrámu vším úsilím a daroval za spásu strýce svého, Ottona II., chrámům sv. Petra a sv. Václava v Olomouci všechno, co měli knížecí lovci v Nenakonicích, Tučapech a Drnovicích pod svou dohlídkou[7] a stavbu vůbec všemožně podporoval.[8] Avšak ani on neměl uviděti chrám svatého Václava v Olomouci dokončený. Roznemohlť se ku sklonku r. 1129. velmi povážlivě a, cítě konec svého života se blížiti, povolal k sobě bohabojného svého biskupa Jindřicha Zdíka a prosil jej úpěnlivě, aby, kdyby jej (knížete) Bůh k sobě povolal, stavbu chrámovou dokonal a stolici biskupskou k němu přeložil.[9] A to se též stalo.

Po smrti zbožného knížete Václava (r. 1130.) dospěl příčinlivý biskup Jindřich Zdík dílem z odkazu knížete Václava, dílem z darů, dílem z vlastního jmění ve stavbě chrámové tak daleko, že chrám sv. Václava bylo lze slavnostně vysvětiti (konsekrovati). I obrátil se biskup Jindřich na svého metropolitu, na Mohučského arcibiskupa, Vojtěcha, s prosbou, aby biskupská stolice Olomoucká směla se přenesti z malého chrámu sv. Petra do nově zbudovaného chrámu sv. Václava. Arcibiskup Vojtěch prosbě této s radostí vyhověl.[10] A tak byl chrám sv. Václava, o němž se déle než 24 let pracovalo, konečně dne 30. června r. 1131. slavnostně vysvěcen a na chrám biskupský čili kathedralní povýšen. Olomoucký biskup Jindřich Zdík, jenž o nový velechrám[11] sobě nevšedních zásluh vydobyl, sám církevní svěcení vykonal v den památky sv. Pavla. Přítomni byli: Český velkokníže Soběslav s chotí svou Adlétou (uherskou princezkou), kněží, moravská šlechta a nesčíslné množství lidu. Nádhera a sláva, která při tomto svěcení se objevila, byla asi neobyčejná, jelikož dějepiscové oné doby nemají slov, jak by ji patřičně označili a nazývají ji posvícení (svěcení chrámu) přeslavné a nezapomenutelné.[12]

Nový velechrám Olomoucký byl zasvěcen sv. knížeti a mučedníkovi, Václavovi, který nejen od Přemyslovců, nýbrž i od veškerého lidu velmi byl uctíván. Již jeho bratr Boleslav I., jenž k zavraždění jeho (dne 28. září 935.) svolil, byl později úctou k nevinnému bratrovi svému tak proniknut, že o jeho svatořečení všemožně se přičiňoval.[13] Tuto úctu ku sv. Václavovi přenesla dcera knížete Boleslava I., Doubravka, do Polska, vštípila ji do srdce chotě svého, knížete Mečislava I., a syna svého, Boleslava Chrabrého, a spůsobila asi to, že chrám na Vavelu Krakovském, r. 1000. na chrám biskupský povýšený, zasvěcen byl sv. Václavovi[14] — I na Moravě jest úcta ku sv. Václavovi prastará. Neboť již r. 1074. nazývá se proboštství v Podivíně „proboštství sv. Václava“,[15] k čemuž sluší dodati, že proti tomuto názvu papež Řehoř VII. ničeho nenamítá, ačkoliv tehdy sv. Václav v římském seznamu svatých ještě nebyl. Byloť tehdy obyčejem, že, když v některé diœcesi někdo bohabojně žil a umřel, biskup rozhodoval, zda-li hoden jest, aby byl do počtu svatých vřaděn, čili ne. Teprv papež Alexander III. vyhradil svatořečení papežské stolici.

Nastává nyní otázka, kdy a od koho byl sv. Václav za svatého prohlášen?

Náš náhled jest, že svatořečení sv. Václava stalo se od biskupů domácích, řecko-katolických, slovanských[16], před založením biskupství Pražského, tedy před r. 973.

Toho dokladem jsou:

1. Staroslovanský kánon[17], který dle nejučenějších mužů byl za knížete Boleslava I. (935.—967.) ve staroslovanské církevní řeči v Čechách složen a nyní v Petrohradské synodalní knihovni se uschovává. V tomto prastarém rukopise chválí se kníže Václav jako veliký světec a vypravuje se tam, že jeho slavnosť v Praze velmi okázale se děje.[18]

2. Biskupové slovanské církve, kteří se sv. arcibiskupem Methodem nevymřeli, nýbrž v Čechách a na Moravě až do druhé polovice desátého století se udrželi. Neboť, jak známo, zanechal sv. Methoděj při smrti ve veliké své arcidiœcesi na 200 kněží, jáhnův a podjáhnův[19], kteří všichni lnuli, jako jejich velepastýř, k liturgii slovanské.[20] Z těchto naznačil umírající Methoděj jednoho svým nástupcem. Byltě to Horazd, rodem Slovan, jenž též latinskou a řeckou řeč dobře uměl. Avšak to, že lnul k obřadu slovanskému a jako nástupce Methodějův by se byl stal řádným představeným prohnaného biskupa Nitranského, Vichinka, pobodlo tohoto k tomu, že po smrti Methodějově do Říma se odebral, zde se z žalob mrtvého Methoděje očistil a uprázdněný arcibiskupský stolec moravsko-pannonský tím spíše obdržel, an tehdejší papež Štěpán V. slovanskému obřadu nepřál. Též se vykázal Vichink po návratě svém z Říma jakýmsi psaním papeže na knížete Svatopluka, v němžto Svatopluk se chválí a Vichinkovi se dává pokyn, aby slovanský obřad rozhodně zakazoval. Z toho následovalo, že znamenití slovanští kněží i s Horazdem r. 886. z území Svatoplukového byli vypovězeni a vojenskou stráží za Dunaj vyvedeni.[21] Na to byla v zemích Svatoplukových liturgie latinská úsilovně zaváděna (886.—899.).

Když byl arcibiskup Vichink německým králem, Arnulfem, na biskupský stolec Pasovský povolán[22], obrátil se Svatoplukův nástupce, Mojmír II., počátkem r. 899. do Říma s prosbou, aby se apoštolská stolice osiřelé veliké moravsko-pannonské arcidiœcese ujala. I poslal papež Jan IX. jakožte nejvyšší hlava a správce církve katolické k Mojmírovi II. jednoho arcibiskupa (Jana) a dva biskupy (Benedikta a Daniele), kteřížto z domorodných kněží jednoho na arcibiskupa a tři na biskupy vysvětili[23], aby, kdyby snad jeden z těchto zemřel, ostatní tři z domorodných kněží někoho na biskupa vysvětiti mohli, tak církevní správu (hierarchii) v Mojmírových zemích dále udržovali a nebyli nuceni, třetího k biskupskému svěcení potřebného biskupa[24] z Němec se doprošovati.

Že tito r. 899. vysvěcení biskupové byli ještě ze školy Methodějovy a tudíž i přívrženci slovanského obřadu, dokazuje stižný list arcibiskupa Mohučského, Hattona, jenž na papeže Jana IX. píše, že Moravané (moravští biskupové) žijí pouze pro sebe, s ostatními biskupy neobcují, a jestli zůstanou tak ještě dále, to nejhorší mohou spůsobiti.[25]

Jména těchto slovanských biskupů se nám sice nezachovala, ba my neznáme ani jmen jejich biskupských měst; avšak přece jest to pravdou nevývratnou, že slovanští biskupové na Moravě a v Čechách i po vyvrácení říše velkomoravské se udrželi. Neboť staroslovanský životopis sv. Václava vypravuje o jeho postřižinách takto: „Pozval (kníže) Vratislav knížete (velkoknížete Spytihněva), jenž byl tehdy ve své krajině, a biskupy a celé duchovenstvo chrámové. Dobrý pak a blahověrný biskup Notař s celým duchovenstvem, odzpívavše svatou liturgii v chrámě nejsvětější královny naší, Bohorodičky a neposkvrněné panny Marie, pozdvihnuv chlapce, postavil na stupně před oltářem, a blahoslavil ho (biskup) řka: „Pane Bože, Ježíši Kriste, požehnejž dítěti, jako jsi požehnal všem spravedlivým svým, Abrahamu, Izáku a Jakobu, a korunoval jsi pravověrné císaře, rovné apoštolům, Konstantina a Helenu.“ Takto promluvil blahověrný ten biskup a modlitbami jeho počal chlapec (prospívati), milostí Boží chráněn.“ Po tom kněží jiní postřihli mladého Václava.[26] Zpívaná liturgie tak jakož i spůsob žehnání dokazují, tuším, dosti makavě, že postřižiny dály se dle obřadu řecko-slovanského, jejž sv. Methoděj u nás zavedl, a že biskupové postřižin sv. Václava se súčastnivší nebyli biskupové latinští, nýbrž slovanští. Biskup Notař byl jím zajisté. A jelikož postřižiny sv. Václava spadají mezi leta 910—920, lze souditi, že biskupové, při uvedených postřižinach zaměstnaní, byli ještě titéž, kteří byli r. 899. od papežských poslanců na biskupy vysvěceni a že biskup Notař, jenž na zmíněné slavnosti měl hlavní slovo, byl mezi ostatními biskupy prvním.

Bezprostřední nástupcové těchto biskupů dožili se zavraždění knížete Václava (r. 935.) a nepochybně jej též za svatého prohlásili, jak tomu nasvědčuje vysoké stáří zmíněného kánonu. Biskupové latinští by knížete Václava, jenž povždy liturgii slovanské přál více, než liturgii latinské z Řezna do Čech nastupující[27], nebyli buďto vůbec, aneb alespoň ne tak brzy za svatého prohlásili.[28]

3. „Codex diplomaticus et epistolaris Moraviæ“ uvádí v díle prvním na straně 86. a 87. zcela zřejmě, že již r. 967. byl v Praze chrám sv. Víta a sv. Václava. Jelikož však latinští biskupové v Praze počínají teprv rokem 973.[29], lze vším právem se domýšleti, že kníže Václav byl před r. 967. svatořečen od biskupů slovanských.

4. Křest sv. Štěpána uherského. Větší životopis sv. Štěpána vypravuje totiž, že Pražský biskup, Vojtěch, jehožto diœcese tehdy mimo Čechy, Moravu a Polsko s Krakovem i bývalé biskupství Nitranské s Ostřihomem, rodištěm to sv. Štěpána, v sebe pojímala, Vaika, syna uherského knížete Gejzy, kolem r. 992. pokřtil a jemu jméno Štěpán udělil.[30] Toto jméno považuje učený František Sasínek a sečtelý professor Přerovský, pan Hynek Krch, za překlad českého jména Václav. Neboť toto jméno by se mělo vlastně psáti „Věnceslav“, kteréžto jméno přibližně lze označiti řeckým názvem „Stephanos“, jelikož název ten znamená „věnec“.[31]

5. Kathedralní chrám na Krakovském Vavelu a tamnější kapitula byly již r. 1000. pod ochranu sv. Václava postaveny.

6. Prastarý freskový obraz na severní zevnější zdi Olomoucké dómské sakristie. Tento obraz povstal tím, že se takové trojdílné okno, jaká jsme v třetí komnatě knížecího hradu Olomouckého byli popsali, z nějaké příčiňy zazdilo a vnitřní veliká plocha freskovým obrazem se vyzdobila. Na tuto myšlénku přivádí nás veliká polokruhová obruba, a dvě kolmé na metr od sebe vzdálené pukliny, jež vnitřní plochu obrazu na tři části rozdělují.[32] Na obraze vidíme sv. Václava, an vznešeně zde stojí v obleku knížecím, maje na hlavě českou knížecí korunu a v pravé ruce prapor svatojirský s bílým křížem v červeném poli.[33] Po obou stranách sv. Václava klečí biskupové, kteří dle všeho byli řecko-slovanského obřadu. Neboť oba mají tak zvaný omoforos t. j. řecký odznak biskupské důstojnosti. Biskup, jenž klečí po pravé straně sv. Václava, má hlavu obnaženou a pravou ruku na zavřené knize, kdežto biskup po levici sv. Václava klečící má na hlavě biskupskou korunu[34], v ruce byzantské biskupské žezlo (ne berlu) a zírá s úctou ku sv. Václavovi, jakoby jej chtěl slaviti a žádati o přímluvu.

Tento obraz prarůzně se vykládá. Někteří se domnívají, že onino dva biskupové jsou naši ss. věrověstové, Cyrill a Methoděj, kteří s nebe sestoupili, aby plodu apoštolské své činnosti — sv. Václavovi — blahopřáli. Tomuto náhledu odporuje však to, že svatý před svatým neklečívá a tím méně ss. Cyrill a Methoděj před sv. Václavem, jejž sobě prostřednictvím sv. kněžny Ludmily byli odchovali.[35]

Jiní jsou toho náhledu, že zmíněný obraz představuje odevzdání kathedrály a celé diœcese Olomoucké pod ochranu sv. Václava. Při tomto náhledu jest však nepochopitelno, proč na onom obraze má jeden biskup hlavu nepokrytou, kdežto druhý jest ozdoben biskupskou korunou? Patrně má biskup s korunou větší důstojnosť nežli onen bez koruny. I mohli by tito biskupové býti snad biskup Pražský s Olomouckým. Avšak biskupové Pražští byli, ačkoliv kdysi (od r. 973.—1063.) celá Morava k jejich diœcesi patřila, po založení biskupství Olomouckého zdejším biskupům důstojností a pravomocí úplně rovni a podléhali až do oné doby, kdy byli povýšeni na arcibiskupy (r. 1344.) tak jako biskupové Olomoučtí arcibiskupovi Mohučskému. A proto nelze pochopiti, proč na našem obraze malíř, jemuž nelze upřiti ani dovednosti ani znalosti dějepisu, dva biskupy, kteří i důstojností i mocí sobě úplně rovni jsou, a jimžto při tak slavném úkoně, jako jest zasvěcení chrámu, v úplném biskupském šatě objeviti se bylo, různě vystrájel? Aneb jest snad biskup bez koruny Olomoucký biskup, Jindřich Zdík, a onen s korunou Mohučský arcibiskup, Vojtěch, jenž dovolil, aby biskupský stolec Olomoucký z chrámu sv. Petra ku sv. Václavovi se směl přenesti? Ani toto není pravdě podobné. Neboť biskupové němečtí nosili ve XII. století dvojdílné mitry, a ne koruny, které viděti lze pouze u biskupů v zemích slovanských na př. na Moravě, kde biskupská koruna místo mitry ještě koncem XIII. století se užívala.[36]

Pravdě nejbližší náhled jest tudíž asi ten, že zmíněný obraz představuje svatořečení knížete Václava. Tomu nasvědčuje předně biskup, jenž ruku svou klade na knihu (evangelium,) jako by chtěl ukázati, že evangelium jest naše největší štěstí a nejjistější cesta do nebe; blahopřejná tvář biskupa korunou a žezlem krášleného; vítězoslavná postava sv. Václava a konečně věnec, jejž anděl ochotně s nebe přináší. Pouze nastává otázka, kdo asi onino dva záhadní biskupové jsou? Biskupové Pražský a Olomoucký to dle výše podoknutých důvodů nejsou. Ani biskup Pražský s arcibiskupem Mohučským to není, jelikož arcibiskupové Mohučští nenosili ani mezi lety 973.—1063. žádných korun. Rovně to nemůže býti biskup Pražský s některým biskupem, jenž, jako na př. nynější světící biskupové, by byl Pražskému biskupovi pomáhal Moravu spravovati. Neboť o takových výpomocných biskupech na Moravě dějiny mezi lety 983.—1063. ničeho nevědí. Ba naopak, vypravují dějiny, že r. 983. byla Morava s Pražským biskupstvím spojena,[37] tak že od tohoto roku byli Pražští biskupové (sv. Vojtěch 983.—997.; Bohdan 998.—1017.; Eckhart 1017.—1023.; Izo 1023.—1030.; Šebíř 1030.—1063.) zároveň biskupy moravskými a v této zemi všechny biskupské výkony zastávali.[38] Pouze r. 976. objevuje se na shromáždění biskupském v Mohuči mimo Pražského biskupa Dětmara (panoval od r. 973.—982.) též biskup z Moravy, jemuž Kosmas dává jméno Vracen.[39] Avšak ať žádného nenapadá, že snad tito dva biskupové jsou na našem obraze znázorněni, jelikož moravský biskup Vracen nebyl Pražskému biskupovi poddán, nebyl jeho výpomocný (světící) biskup pro Moravu, sice by se nám bylo o tomto v X. století prazvláštním zřízení buďto v zakládací listině biskupství Pražského, aneb v arcibiskupském archivu Mohučském, něco dochovalo. A to, že „moravský biskup“ se bez všeliké poznámky uvádí zároveň s biskupem Vormským, Špýrským a Pražským,[40] dokazuje, že měl tutéž s nimi hodnosť, že byl totiž samostatným „biskupem moravským.“ Ale jak se dostal biskup Vracen na Moravu? Od koho byl ustanoven?

Zdá se nám, že moravský biskup Vracen byl od nástupcův oněch čtyř řecko-slovanských biskupův ustanoven, kteří r. 899. z Říma pro říši Mojmírovu vysvěceni byli. A když po smrti MojmíraII. nebylo nikoho, kdo by se řecko-slovanských biskupů v bývalé velkomoravské říši ujímal,[41] stalo se, že tito již v druhých aneb třetích nástupcích vyhynuli. Vracen byl asi poslední řeckoslovanský biskup, jenž Moravu od předchůdců svých v biskupském úřadě řádně převzal a od nikoho nemohl býti donucen, aby se práva svého na Moravu zřekl.[42] Do Mohuče odebral se tento biskup nejspíše proto, aby arcibiskupa požádal, ať jemu dá biskupy, aby v jejich přítomnosti nástupce pro Moravu jemu bylo lze vysvětiti a moravská diœcese neosiřela. Ale nebyl vyslyšen a zemřel, aniž by byl mohl nástupce dle přání svého zanechati. Neboť r. 983. spojil sv. Vojtěch, biskup Pražský, při svěcení svém ve Veroně Moravu s diœcesí Pražskou a vykonával na Moravě všechna biskupská práva.[43] A jelikož pracovník též zasluhuje svou odměnu, připadly nyní ony důchody, jež dříve moravští biskupové užívali, jemu a jeho nástupcům. Zvláště se připomíná, že sv. Vojtěch zaujal statky Sekyř Kostel s hradem Podivínem a vsí Slivnicí,[44] kteréžto statky zůstali biskupům Pražským až do založení biskupství Olomouckého r. 1063., kdy byly novým biskupům moravským nazpět vydány. Neboť velkokníže český, Vratislav, praví r. 1063. výslovně, že ony statky se odevzdávají (biskupskému) chrámu sv. Petra v Olomouci „se vším právem jak druhdy Moravským biskupům příslušely“ (cum omni jure, quo ad episcopos quondam Moravienses pertinebant)[45]. A tato slova velkoknížete Vrastislava jsou veledůležitá nejen proto, že zcela jasně dokazují právo biskupství Olomouckého na jmenované statky, nýbrž též proto, že nasvědčují tomu, že na Moravě již před časy sv. Vojtěcha (quondam) několik biskupů (episcopi) bylo a za námahy své z těchto statků se živili. Tito biskupové neměli, jako druhdy sv. Methoděj, žádného určitého sídla, nýbrž chodili v oněch nepokojných dobách (zvláště od r. 906.—955.) na Moravě z místa na místo, bydleli tam, kde byli nejpotřebnější a nejjistější. Proto nazývali se tito biskupové, jako kdysi sv. Methoděj, z Říma a z Němec zkrátka „biskupové Moravští“ (episcopi Moravienses). Biskup Vracen byl z nich posledním.

Nastává nyní otázka, kdo onino „bývalí biskupové Moravští“ byli a jakého obřadu se přidržovali? Byli to snad biskupové Pasovští? Nikolvěk. Neboť arcibiskupství Lorchské, bylo pouze v obrazotvornosti Pasovského biskupa Pelhřima, jenž je proto vymyslil, aby jako zdánlivý nástupce arcibiskupů Lorchských právo své na Moravu a Uhry odůvodnil, arcibiskupskou důstojnosť z Říma sobě vymohl a z pravomoci arcibiskupů Solnohradských se vymanil, z čehož se jemu však nic nepoštěstilo.[46] — Aneb to byli snad biskupové Řezenští? Ale vždyť tito nebyli ani v blízkých Čechách,[47] neřku-li na Moravě uznáváni. A jelikož v letech 906.—973. poblíž Moravy jiných biskupství nebylo, dlužno souditi, že onino „bývalí Moravští biskupové“ byli biskupové domácí, t. j. na Moravě sídlící. Dle toho lehce zodpovíme otázku, jakého obřadu se „bývalí Moravští biskupové“ přidržovali? Jak totiž roucho na našem obraze ukazuje, přidržovali se „bývalí Moravští biskupové“ onoho obřadu, jenž byl sv. Methodějem ve velkomoravské říši zaveden, jenž za dob českých knížat, Vratislava I., Václava svatého a Boleslava I. (tedy od r. 915—967.) v Čechách byl více rozšířen, než obřad latinský, jenž při zakládání biskupství Pražského (r. 973.) z Říma byl zakázán,[48] a přece až do konce jedenáctého století na Moravě a v Čechách se pěstoval,[49]) „bývalí Moravští biskupové“ — a totéž platí o Čechách — byli přivržencové obřadu řeckoslovanského.

A tito řeckoslovanští biskupové prohlásili knížete a mučedlníka, Václava, za svatého a toto jest platné a nevyvratné a nelze je považovati snad za čin strannický a přenáhlený, jelikož biskupové řeckoslovanští byli tak, jako biskupové latinští pravověrní, a ony, kteří od biskupů latinských byli za svaté prohlášeni, též uctívali. A jelikož svatořečení Václavovo jest i z Říma uznáno[50] a tento svatý pro ctnosti své věřícímu lidu k úctě se odporoučí, prohřešil by se každý nemálo, jenž by buďto o vychvalovaných ctnostech sv. Václava pochyboval, aneb správnosť jednání řeckoslovanských biskupů při svatořečení Václavově popíral.

Když jsme tak byli ukázali, od koho a kdy byl ochránce nové kathedrály a diœcese Olomoucké za svatého prohlášen, chceme zde podati popis, jaký asi byl onen nově vysvěcený velechrám mezi lety 1131.—1204.

Pokud z nalezených zbytků lze poznati, byl jmenovaný chrám třílodní romanská basilika s plochým stropem. Šířka chrámu byla tatáž jako jest v chrámě nejnovějším.

Délka chrámu byla tatáž, jako nynějšího chrámu bez presbyteráře čili kůru[51] Na střední loď presbyteráře přiléhala na východní straně polokruhová, nízká apsis, kde stával hlavní oltář.[52] Pod presbyterářem byla prostranná, romanská třílodní krypta vesměs z pískovce zbudovaná. Jednoduché romanské sloupce podporovaly mírné klenutí a malá romanská okénka vnitřek slabě osvětlovala.[53] Do chrámu vcházelo se velikou, pevnou kamennou branou čili portálem. Tento portál byl, jako celé zdivo chrámové z přitesávaných kamenů.[54] Po obou stranách hlavní brány byly prastaré romanské věže,[55] jež druhdy s hradem souvisely. Neboť jsou staveny z téhož skalního kamene, jako pozůstatky starého knížecího hradu a, co jest nejpamátnějšího, obruba romanských oken na těchto věžích jest z téhož (Opatovského) pískovce, jako romanská okna knížecího hradu, jež jsme v období II. byli popsali. Při bourání věží přišlo se na otvory ze dveří, které vedly z věží do horní části křížové chodby, tedy do bývalých knížecích komnat, z čehož následuje, že knížata ponechala věže biskupskému chrámu a pouze v čas války jich pro účel svůj užívala.[56] Obě tyto věže, které před r. 1131. stávaly, zachovaly se v hlavních svých částech až do května minulého roku, kdy se počaly bourati[57] a přestavovati. Tyto věže byly vesměs z tvrdého, mistrně přitesávaného, takměř pilovaného skalního kamene zbudovány. V přízemí a v prvním poschodí nebylo žádných oken, nýbrž pouze ouzké střílny[58] a v jižní věži, v které se objevila silná, kamenná romanská brána, bylo asi obydlí vrátného. V prvním poschodí byly mimo střílen pouze vchody do hradu a okna, jimiž bylo lze nazírati do chrámu. V druhém poschodí bylo v obou věžích na každé straně po jednom podlouhlém, jednoduchém romanském okně. V třetím poschodí bylo v obou věžích na každé straně po dvou, kdežto ve čtvrtém a pátém poschodí na každé straně po tří podlouhlých, jednoduchých romanských oknech bylo.

Konečně podotýkáme, že na obou věžích asi dva metry od země vyskytly se zevnitř po odražení omítky podobné rýhy, o nichž učený náš Dr. Jindřich Wankel, jenž před půlrokem byl též konservatórem moravským jmenován, byl vydal malé pojednání.[59] I uvnitř jižní věže a sice na levé straně oněch dveří, jež z prvního poschodí věže do chrámu vedly, objevily se takové rýhy. Jelikož však mimo rýhů nenašly se na našem dómě žádné důlky, vznikly ony rýhy na nárožních kamenech a na dveřejích asi tím, že vojínové a rytíři do bitvy jdoucí meči svými asi těchto Božskou přítomností posvěcených kamení se dotýkali a tak na nich zmíněné rýhy utvořili.

Dle všeho co z nového velechrámu Olomouckého se nám zachovalo, jakož i dle toho, že biskup Jindřich Zdik ještě po konsekraci r. 1131. až do smrti své r. 1151. na jeho okrase pracoval,[60] byl tento velechrám velekrásný a nádherný. I není divu, když se o jeho stavbě, vnitřní i zevnitřní úpravě a okrase v starých listinách dí, že jsou to „structuræ gloriosæ“, t. j. stavby velenádherné.[61]

K tomuto nádhernému chrámu přeložil biskup Jindřich Zdik r. 1131. stolici biskupskou z prastarého chrámu sv. Petra,[62] založil r. 1132. ze statků kostelních, jež byl péčí svou rozmnožil, při něm 12 kanovníků s děkanem, a zanechal mimo to 4 kanovníky k řádné bohoslužbě při bývalém biskupském chrámě sv. Petra.[63] A když bohabojný tento biskup pro svůj nový velechrám získal z Čech ostatky svatého mučedlníka Kristýna,[64] vyhověl asi dokonale přání umírajícího Olomouckého knížete, Václava, aby totiž byl chrám sv. Václava v Olomouci dle možnosti povznešen.

Mimo biskupa Jindřicha Zdika přičinil se o zvelebení velechrámu Olomouckého i velkokníže český Vladislav, potvrdiv r. 1144. všechny jeho výsady a statek Podivín navždy jemu přiřknuv.[65] I císař Kunrat II. získal si zásluhu o náš velechrám tím, že statky kostelní své bezprostřední svrchovanosti podrobil, právo, peníze raziti, biskupům Olomouckým potvrdil, je knížaty jmenoval, a tím onen titul, jejž biskupové Olomoučtí v zemích našich již od pradávna měli, i pro říši německou za platný uznal.[66]

Když velechrám Olomoucký byl úplně dostaven a vysvěcen, byli jeho hlavní zakladatelé a dobrodincové totiž Olomoucký kníže Václav a jeho strýc Otto II.,[67] v něm pochováni a sice uprostřed a nade hrobkem jim byl zřízen nádherný sarkofág. Pokraj jeho byl z bílého pískovce, v němž různé ozdoby vyryty byly (viz obraz 6.)[68]

V tomže chrámě byl r. 1157. pochován Olomoucký biskup Jan III. a sice před vchodem do kůru u lavic (kde se responsoria a versikule od kněží a kleriků zpívávaly,)[69] pod bílým mramorem.[70] A když Olomoucký biskup Engelbert (1194.—1199.) Olomoucký velechrám opravil, uvnitř okrášlil a celou střechu olovem pobiti[71] dal, zdálo se, že tento chrám stojí na vrcholi své krásy a nádhery.

Čásť II. (1204.—1265.)

Od prvního požáru až do přestavování romanského chrámu
ve sloh gothický.

V oné kráse a nádheře, již jsme právě byli popsali, neměla se naše moravská kathedrála skvíti dlouho. Neboť již 10. května r. 1204. tedy pět let po smrti obětavého biskupa Engelberta († 1199.) byl Olomoucký velechram postižen požárem, jenž netoliko ozdoby chrámové, nýbrž i stavbu poškodil a mnohé památné listiny strávil.[72] Aby pohořelý chrám opětně bylo lze povznésti, prodal biskup Olomoucký Robert (1201.—1240.) s přivolením své kapituly rytíři Lupovi biskupský statek Soběbřichy s právem dědičným za devět hřiven,[73] kteréžto peníze, tak jakož i mnoho vlastních a ony, jež od různých dobrodinců byl obdržel, věnoval na opravu své kathedrály. A tak stalo se, že r. 1210. byl velechrám Olomoucký větším dílem opraven, a biskup Rupert téhož roku na cestu do svaté země opravdově

pomýšlel. Neboť dne 9. dubna téhož roku obdržel z Říma od papeže Innocence III. přípis, v němž se jemu uděluje pravomoc rozhřešovati průvodce své, kdyby tito na cestě do svaté země některému knězi snad ublížili.[74] Této cesty biskup Robert pro neznámé příčiny sice nenastoupil, avšak poslední vůli svou přece uspořádal, která se nám v kapitulním archívu Olomouckém dosud zachovala,[75] a mnohá ustanovení kathedrály Olomoucké se týkající obsahuje. Tato závěť byla patrně sestavena r. 1210., kdy Robert na zmíněnou pouť se vypravoval, a končí těmito slovy: „chrám Olomoucký, jejž muž svaté pověsti, Zdik, vystavěl, jsme my po ohni tak, jak nyní vypadá, obnovili, jehožto ochráncům tělo a duši a cestu svou jsme odporučili,“[76] z čehož vysvítá, že první chrám Olomoucký byl od biskupa Jindřicha Zdika vystaven, že tento Zdikův chrám pohořel a po této nehodě biskupem Rupertem do r. 1210. byl důstojně opraven.

Olomoucký velechrám, biskupem Rupertem po zmíněném požáru opravený, podržel původní sloh romanský. Tomu nasvědčuje předně krátká doba, v nížto sice bylo lze provésti opravu, ne však úplně novou stavbu a sice ve slohu gothickém, jenž tehdy teprv ujímati se počal a mnoho rozmýšlení a opatrné práce vyžadoval. Též měl biskup Rupert po požáru Olomouckého chrámu nedostatek peněz, jak to z prodeje statku Soběbřich vysvítá, a tudíž sotva by se byl odhodlal k úplně nové stavbě veliké kathedrály Olomoucké. Konečně i ona slova z jeho závěti: „chrám Olomoucký, jejž muž svaté pověsti Zdik vystavěl, my jsme po ohni tak, jak nyní vypadá, opravili“, nasvědčují tomu, že biskup Robert na chrámu Zdikovém některé sice opravy vykonal, avšak původní romanský sloh ponechal.

Toho času byl chrám novou důstojností, neobyčejnými výsadami a mnohými vzácnými dary vyznamenán.

Roku 1206. obnovil biskup Rupert při velechrámě Olomouckém proboštství a nadal je dvojím poplužím v Dubě, jedním poplužím v Dluhonicích, několika ouly včel v Otěhřibech, příjmy kaple Kroměřížské a desátky nově založené vinice v Pustiměři.[77] K tomu nadání připojil český král Přemysl Otakar I. r. 1207. vesnici Uherčice s desátým penízem a desátkem polním, jakožto odměnu za úřad kancléře moravského,[78] kterýmžto úřadem probošt Olomoucký podobně měl se honositi, jako probošt Vyšehradský se honosil úřadem kancléře království českého. Mimo proboštství založil tentýž biskup před r. 1210. při velechrámě Olomouckém místo pro třináctého kanovníka, jenž ku své výživě měl týhodně 12 denárů z nálevu medoviny v Kroměříži. S tím se bylo nově založenému třináctému kanovníku tak dlouho spokojiti, až po nějakém uprázdnění mezi 12 řádných kanovníků zasedne.[79]

Zvláštní výsadou velechrámu Olomouckého jest svobodná volba Olomouckého biskupa, kterou český král Přemysl Otakar I. r. 1207., zdejší kapituli navždy udělil. Bývaloť od založení Olomouckého biskupství zvykem, že biskupové pro Olomouc byli od Pražských biskupův a jejich kapitoly navrhováni a od velkoknížat a králů českých jmenováni, takže kapitola Olomoucká byla úplně bez povšimnutí a bylo jí onoho za biskupa přijati, jenž od lidí cizích byl navržen a od knížat a králů biskupem Olomouckým jmenován.[80] Že tímto odstrkováním v kapitole Olomoucké nemalé roztrpčení, a biskupy moravských mravů neznalými pro diœcesi nezřídka vznikala škoda, samo sebou se rozumí. Všemu tomu hodlal příznivec chrámu Olomouckého, král Přemysl Otakar I., předejiti a ustanovil a své nástupce slavně zavázal k tomu, aby volba Olomouckého biskupa zdejším kanovníkům ponechána byla.[81] Této již přirozené a r. 1207. od krále Přemysla schválené právomoci své kapitola Olomoucká již po smrti biskupa Roberta užila. Ačkoliv byla po visitaci arcibiskupem Mohučským odbývané dána do kletby církevní, takže své volební právo platně vykonávati nemohla, přece se shromáždila a vyvolila ze sebe kanovníka a Přerovského arcijáhna, Vilíma, šlechtice a muže vzdělaného na uprázdněný biskupský stolec Olomoucký. Proti tomuto jednání ohradil se (protestoval) arcibiskup Mohučský, Sifrid, a když Olomoučtí kanovníci se nestarali o to, aby byli kletby sproštěni a zvolený jimi biskup Olomoucký tříměsiční dobu, v nížto měl metropolitu svého o biskupské svěcení požádati, zanedbal, jmenoval arcibiskup Sifrid s přivolením českého krále Václava II. biskupem Olomouckým Hildesheimského kanovníka, Kunrata, a udělil jemu též biskupské svěcení. Proti tomuto biskupovi opírala se kapitule Olomoucká všemožně, avšak marně. Biskup Kunrat zmocnil se počátkem ledna r. 1241. kanovnických domů, vydobil takměř útokem biskupský chrám, některé kanovníky zajal a jiné donutil k útěku, tak že tito do veliké bídy upadli. V této nesnázi vyslala kapitule Olomoucká svého děkana Jana, arcijáhna Bartoloměje a kanovníka mistra Jana do Říma, kteří by její právo tam zastávali. Dlouho bylo v Římě o věci této vyjednáváno. Konečně skončila se celá rozepře tak, že ani Vilímovi, ani Kunratovi Olomoucký biskupský stolec nebyl udělen, nýbrž hraběti Brunonovi ze Schaumburku a sice ne spíše, až jej Olomoucká kapitula přijala, což se stalo koncem r. 1246.[82] A tak jako v tomto případě, tak Olomoucká kapitule povždy téměř po 680. let své svobodné právo volební uměla hájiti, tak, že od r. 1207. žádný nemohl a nemůže býti biskupem a arcibiskupem Olomouckým, leč ten, jenž jest od zdejší kapituly za to zvolen.

I mnohými vzácnými dary byl nově opravený velechrám Olomoucký obdařen. Tak na příklad daroval markrabí[83] moravský Vladislav (panoval na Moravě od r. 1197.—1222.) zmíněnému chrámu zlatý kříž tíže 12 hřiven s převzácnými drahokamy a perlami vykládaný s podstavcem stříbrným, pozlaceným a velemistrně provedeným.[84] Markrabí Přemysl (1228.—1239.) vyzískal dne 3. září 1233. z cisterciackého kláštera Langheimského (v diœcesi Bamberské) chrámu Olomouckému převzácné ostatky a sice prst svatého Mikuláše a tělo sv. Korduly, začež jmenovanému klášteru vykázal jakési pozemky v Doloplazích blíž Olomouce.[85] Děkan dómský Balduin, rodem Říman, zakoupil na vlastní útraty antifonáře (zpěvník pro chór) a zavedl onen zpěv a odříkávání žalmů,[86] jež až do 17. století se zachovávalo. Biskup Rupert daroval svému chrámu rovně překrásný kříž s podnožím křištálovým, jenž měl sošku Spasitelovu ze zlata, čtyři pravé safíry, na zadní straně trn z koruny Páně a byl mnohými drahými kameny a zlatem vykládán. A jelikož zásadou biskupa Ruperta bylo, mnoho dobrého chrámu svému proukazovati, dal shotoviti sarkofág na spůsob velmi vkusné schránky, na níž byly polovypouklé obrazy svatých ze stříbra překrásně pracované a pozlacené. Povrch skříně šel do výše a byl též vykládán obrazy velmi mistrně pracovanými. Do této schránky dal biskup Robert ostatky sv. Kristýna uložiti a na hlavní oltář umístniti,[87] kterážto schránka vždy bývala uzavřena a pouze na velké svátky se otvírala.[88] A tak se stalo, že velechrám Olomoucký opětně se ponenáhlu pozvédal k oné kráse, jížto honosil se za doby Zdikovy, kráse to, již lze vším právem pokládati za vrchol stavby a okrasy slohu romanského a obětavosti a štědroty křesťanské.

V dlouhé této době (1131.—1265.) sídlila na hradě Olomouckém poblíž velechrámu následující údělná knížata:

Lipolt, syn knížete Bořivoje II., jenž r. 1120. s trůnu českého byl svržen a roku 1124. v Uhřích zemřel.[89] Od roku 1130.—1135. spravoval velkokníže Soběslav (1125.—1135.) Olomúcko sám.[90] R. 1137. zavítal velkokníže Soběslav a uherský král Bela II. do Olomouce a slavili zde 11. dubna velikonoce. Téhož roku zastavila se velkokněžna Adléta, princezna uherská, na zpáteční cestě z Uher v Olomouci a, nemohouc ku slavnosti patrona zemského sv. Václava dostihnouti Prahy, slavila tento svátek na hradě a ve velechrámě Olomouckém.[91] 1137.—1140. měl velkokníže Soběslav po vypuzení Lipolta Olomúcko opět ve vlastní správě a provdal dne 28. září v Olomouci dceru svou Marii za Lipolta Štědrého, vévodu rakouského.[92]

1140.—1160. Otto III., syn Otty II. Za jeho panování byl král český Vladislav (1140.-1173.) dne 22. března r. 1160. v Olomouci, potvrdil statky zdejšího velechrámu a slavil zde velikonoce.[93]

1160.—1169. měl král Vladislav Olomúcko ve vlastní správě.[94]

1169.—1173. Bedřich, syn krále Vladislava.[95]

1174.—1177. Oldřich, jenž, od Soběslava uvězněn byv, z dějin mizí.[96]

1177.—1179. kníže Václav, jenž od Bedřicha (1177.—1189.) vypuzen byv odebral se do Uher.[97]

1179.—1180. Velkokníže Bedřich spravuje Olomouc.[98]

1181—1185. Otto, jenž r. 1182. vzdal se nároků na český trůn a byl od císaře jmenován markrabím celé Moravy.[99]

1185. Vladimír, syn Otty III. jmenován knížetem Olomuckým.[100]

1186.—1189. markrabí Otto opět knížetem Olomuckým (po bitvě u Loděnic, v nížto markrabí Otto byl od knížete Bedřicha poražen) až do smrti Bedřicha dne 25. března 1189., po níž na trůn český dosedl.[101] Zemřel 9. září 1191.[102]

1189.—1200. Vladimír a Břetislav, synové Otty III. Břetislav měl v úděl Břeclavsko a zemřel r. 1198., kdežto Vladimír sídlel v Olomouci a † 10. prosince roku 1200.[103] a pochován v Hradištské hrobce. Jím vymřela větev poboční, „větev Ottonovská“, jejížto zakladatelem byl Otto I., syn Břetislava I. 1192.—1197. Vladislav, syn krále Vladislava, markrabě moravský.[104]

1197.—1222. Vladislav, markrabí království českého.[105] Roku 1199. sídlil Vladislav ve Znojmě. Od r. 1200.—1222. měnil sídlo své střídavě v Olomouci, Znojmi a Brně.

R. 1196. uznán Přemysl od krále Filipa dědičným králem českým.[106]

R. 1203. uznán Přemysl králem českým od krále Otty a Vladislav, markrabí moravský, lenníkem krále českého.[107]

R. 1204. přijaty Čechy papežem Innocencem III. v počet království křesťanských.[108] Vladislav zemřel dne 24. července ve Znojmi. Na jeho dvoře byli: komoří, první a druhý trukses, první a druhý číšník, maršálek, lovčí, prokurátor královny, kancléř, přední notář, notáři, 5 kaplanů dvorských (tito mohli při tom i faráři i kanovníky býti) a velmožové (kavalíři dvorští — milites curiae).[109]

1223. biskup Robert správcem Moravy.[110]

1224.—1227. Vladislav II. (syn krále Přemysla nar. 1207., † 18. února 1227).[111]

1228.—1239. Přemysl, syn krále Přemysla a mladší bratr krále Vácslava I. Roku 1233. byl s matkou svou, královnou Konstancií v Olomouci a udělil zde 21. ledna jeptiškám u sv. Petra (v Olomouci) jakési území ležící blíže pomezního zámku Hradce ve vsi Drozdovicích.[112] Roku 1234. byl Přemysl opět v Olomouci a vydal zde 16. srpna listinu, jež veliké výhody poskytuje měšťanům Unčovským.[113] Tento markrabí zemřel v třicátem roce věku svého. (Narodil se r. 1209., † 16. října 1239.) Choť jeho byla Markéta z Meránu. Pochován jest v Tišnovském klášteře, jejž byl založil.[114]

1239.—1245. Morava ve správě krále Václava I. Za této správy byl vpád Tatarů na Moravu a obléhání Olomouce r. 1241. 1245.—1247. Vladislav III. (syn krále Václava I., nar. roku 1230, 3. ledna 1247. sezdán jsa s Gertrudou rakouskou.[115]

1241—1253. markrabí Přemysl Ottakar, mladší syn krále Václava I. Markrabí Přemysl byl velmi často v Olomouci. Dne 14. září roku 1249. potvrdil v Olomouci zdejším jeptiškám u sv. Petra pozemky v Slatině.[116] Roku 1252. pojal za manželku Markétu Rakouskou 47letou, od níž však se později roku 1261. dal rozvesti[117] a pojal za choť Kunhutu Uherskou.

1253.—1278. byl král Přemysl Ottakar II. zároveň markrabí moravský, jenž jako král častěji do Olomouce a zde ovšem i na hrad a do velechrámu Olomúckého zavítal. Tak na př. stvrdil v Olomouci dne 5. srpna r. 1261. zdejší kapitole Vsisko [118] a 10. ledna roku 1278. určil zabavené statky pana Borše z Risenburku města Uh. Brodu[119] Ještě 22. června téhož roku svolal král Přemysl Ottakar II. provinciální sjezd na hrad Olomoucký,[120] načež brzy (dne 16. srpna) statečný tento král dokonal v bitvě na Moravském poli proti německému králi Rudolfovi svedené.[121]

Biskupové byli od r. 1131.—1265. následující:

Jindřich Zdik 1126.—1150.

Jan III. 1150—1157.

Jan IV. 1157.—1172.

Dětleb 1172.—1181.

Pelhřim 1182.—1184.

Kajim 1184.—1194.

Engelbert 1194.—17. pros. 1199.

Bavor 1200.—6. října 1201.

Rupert 1201—17. října 1240.

Kunrat 1241.—1246.

Bruno 1246—17. února 1281.

  1. ↑ Codex dipl. Mor., I. 191. a 192. Popluží (aratrum) jest polní míra, která nebyla vždy stejná. Obyčejně zaujímalo popluží takový prostor, na nějž se 90 měr vyseje. Lán jest dvoje popluží = 180 rakouských měr výsevy.
  2. ↑ Codex dipl. Mor., I. 193.
  3. ↑ Tamže. Vdova Radslava darovala kozu „ad fundamentum ecclesiae“. Dudík, Nekrologe, str. 90.
  4. ↑ Roku 1110. byl kníže Otto II. od velkoknížete Vladislava jat a po tři leta na hradě Křivoklátě vězněn. Ostatní nepokoje viz v Dudíkových Děj. Mor. III. 424.—468.
  5. ↑ Dudík, Děj. Mor. III. 2.—10.
  6. ↑ Kníže Václav byl syn Svatopluka (+ 1109.), bratra Ottona II., synův Ottona I.
  7. ↑ Codex dipl. Mor., 204.—205.
  8. ↑ Magnoald Ziegelbauer vypravuje dle Dubravia ve svém: „Olomutium sacrum“ díl III. str. 180., že když kníže Václav na jakousi slavnosť uviděl, kterak chrám sv. Petra pro biskupa, kněžstvo a četný lid jest příliš malý, ihned najal muže, kteří čásť hradní budovy strhli a místo pro důstojný chrám připravili. Biskup Jindřich Zdík sám prý základní kámen položil.
  9. ↑ Cod. dipl. Mor., 204. a 205.
  10. ↑ Tamže str. 203.
  11. ↑ V „Codexu dipl. Mor., I. 204., praví se, že kníže Václav, považuje chrám sv. Petra za malý, vyvolil za biskupský chrám kostel sv. mučedlníka Václava, jejž v Olomouci jeho strýc Otto II. byl založil („quam in praedicta civitate patruus ejus fundaverit“). O tom, že místo „pater“ má se čísti „patruus“ = strýc, viz Dudík, Děj. Mor., II. 397. a Ziegelbauer, Olom. sacrum, III. str. 182—184.
  12. ↑ Dudík. Děj. Mor. III. 139—141.
  13. ↑ „Kritické úvahy, III. O knížeti Václavovi svatém“ od prof. Hynka Krcha. str. 22.
  14. ↑ O úctě sv. Václava v různých zemích dočteš se tamže na stránce 22.—32.
  15. ↑ Cod. dipl. Mor., I. 153.
  16. ↑ Míníme zde ony biskupy, kteří veškeru bohoslužbu i mši sv. v řeči slovanské vykonávali.
  17. ↑ Zde znamená to slovo tolik, jako pobožnosť ku sv. Václavovi na spůsob breviáře.
  18. ↑ Překlad viz v uvedeném sešitě od prof. Hynka. Krcha, str. 19.—21.
  19. ↑ Vyňato z bulharské legendy v Ginzlově „Geschichte der Slavenapostel Cyrill und Method“, str. 40.
  20. ↑ Liturgie slovanská = bohoslužba v řeči slovanské.
  21. ↑ O smrti sv. Methoděje, o piklích Vichinkových a o osudě výhnaných slovanských kněží viz Dudíkovy Děj. Mor. I. 183.—189.
  22. ↑ Proti tomu svolal arcibiskup Solnohradský, Dětmar, biskupský sněm, jenž Vichinka donutil, aby biskupství Panonského se vzdal. Další život Vichinkův není znám. Dudík, Děj. Mor., I. 220. a 221.
  23. ↑ Viz stižný spis Dětmara, arcibiskupa Solnohradského, Codex dipl. Mor. I. str. 61.
  24. ↑ Při platném svěcení na biskupa mají býti ode dávna tři biskupové. Jeden z nich vykonává čili uděluje svěcení, kdežto ostatní dva jsou svědky.
  25. ↑ Dudík, Děj. Mor., I. 223., pozn. 1.
  26. ↑ Vyňato z „Kritických úvah“, III. od prof. Krcha, str. 16. a 17.
  27. ↑ Tamže str. 16.—17. Viž též učený článek dr. Matěje Procházky ve „Sborníku Velehradském“, ročník 1885., str. 8. a 9.
  28. ↑ R. 1100. nazývá český dějepisec Kosmas sv. Ludmilu: „nejsvětější mučedlnicí“, kdežto tehdejší latinský biskup Pražský (Němec), Heřman, jmenuje ji opovržlivě: „babičkou, stařenkou“, (Krchovy Kritické úvahy, III. str. 18.), jakoby svatosť spočívala na uctívání latinské řeči a na velkolepých činech a ne na bázni Boží a na svědomitém plnění svých povinností.
  29. ↑ R. 976. byl mezi biskupy v Mohuči shromážděnými mimo biskupa Pražského též biskup moravský, jmenem Vracen. Dudík, Děj. Mor. II. 27.
  30. ↑ Dudík, Děj., Mor., II. 38. a 39.
  31. ↑ Krch. Kritické úvrahy, str. 31.
  32. ↑ Obraz i s obrubou jest 340 cm. široký a taktéž as vysoký.
  33. ↑ Prof. Hynek Krch, v uvedeném sešitě str. 25. a 26.
  34. ↑ Slovanská knížata ponechala ve svých zemích biskupům s knížecím titulem — neboť biskupové byli jako zeměpán zváni kněz = kníže — též podobnou okrasu na hlavě, jako sama nosila, totiž korunu. A na Rusi jest až doposud zvykem, že každý biskup u cara v nesmírné jest vážnosti a při audienci políbením ruky poctěn bývá. (Dle laskavého sdělení říšského poslance vel. pána Ignáta Wurma.)
  35. ↑ Svatá kněžna Ludmila, která byla od našich ss. věrověstů pokřtěná, vychovala nejen syny své, Spytihněva a Vratislava, velmi bohobojně, nýbrž působila i na vnuka svého, Václava, tak, že tento svatosť svou má hlavně od své báby a skrze tuto od našich svatých apoštolů.
  36. ↑ Na kapitulním děkanství viděti jest pod sloupořádím zazděný náhrobní kámen, jenž za kapitulního děkana blahé paměti, Roberta hraběte Lichnovského, v Hrubčicích byl nalezen a na nynější místo zasazen. Uprostřed náhrobního kamene jest církevní hodnostář v oděvu biskupském s knihou v ruce, s korunou na hlavě a kolem něho na pokraji kamene latinský, cyrillkou psaný nápis, z něhož vysvítá, že jest to náhrobní kámen Olomouckého arcijáhna Bedřicha, jenž za biskupa Dětřicha z Jindřichova Hradce mezi lety 1282.—1287. v listinách se připomíná. (Viz obraz 7.[red 1])
  37. ↑ Spojení spůsobil biskup Pražský, sv. Vojtěch, při svém svěcení na biskupa ve Veroně dne 29. června 983. Dudík, Děj. Mor., II. 37.
  38. ↑ Tak na př. vysvětil biskup Šebíř r. 1048. klášter Rajhradský. Viz Dudíkovy Děj, Mor., II. 165.
  39. ↑ František Xaver Richter, Series episcorum Olomucensium, str. 9.
  40. ↑ Cod. dipl. Mor., I. 97.
  41. ↑ Knížata česká to sice po nějaký čas činila, bylo jim však nátlaku z Říma a Němec činěnému ustoupiti a latinské biskupství v Praze dovoliti. Dudík, Děj. Mor., II. 9., 12., 20.— 22.
  42. ↑ Na př. od knížete Boleslava II., aneb od biskupa Pražského, aneb od arcibiskupa Mohučského. Vracen nepodléhal žádnému metropolitovi, nýbrž, jako sv. Methoděj a onino čtyři z Říma roku 899. vysvěcení biskupové, jedině římské stolici.
  43. ↑ Srovnej činnosť sv. Vojtěcha v Krakově a jeho křesť sv. Štěpána v Ostřihomi, kterážto města druhdy patřila k moravské dioecesi. Dudík, Děj. Mor., II. 38., 39.; 26. a 28.
  44. ↑ Dudík, Děj. Mor.. II. 38.
  45. ↑ Codex dipl. Mor., I. 139.
  46. ↑ Prof. Hynek Krch, Kritické úvahy, II. 22. a 23.
  47. ↑ Tamže str. 4.—9., kde se náhled našeho dějepisce dra Bedy Dudíka (Děj. Mor., II. 8. a t. d.), že Řezenský biskup r. 939. chrám sv. Víta v Praze vysvětil, vyvrací a náhled dra Maxe Rüdigera za pravý uznává, že totiž za doby, kdy chrám sv. Víta v Praze se světil, Čechy k dioecesi Řezenské nepatřily. Tak soudí též dr. Matěj Procházka ve „Sborníku Velehradskěm“, VI. str. 4.—21.
  48. ↑ Cod. dipl. Mor., I. 87. — Dudík, Děj. Mor., II. 9.
  49. ↑ Cod. dipl. Mor., I. 166.—168. V Uhrách bylo v XI. století mnoho pravoslavných klášterů. (Dudík, Děj. Mor., II. 199. a 200.). Některé z nich udržely se pomocí papežův a králův uherských až do XV. století.
  50. ↑ Též sv. Ludmila byla od řeckoslovanských biskupů za svatou prohlášena a z Říma za takovou uznána.
  51. ↑ To poznati lze z toho, že v oněch pilířích, jež stojí po obou stranách schodů do nynějšího presbyteráře vedoucích, nalezly se zbytky z pilířů romanských.
  52. ↑ Zbytky ze základních zdí této apsidy byly letos při prokopávání chrámu nalezeny a lze dle nich souditi, že apsis měla tentýž rozměr, jako rotunda krypty pod apsidou zbudované.
  53. ↑ V XIII. století jmenovala se tato krypta „krypta sv. Vojtěcha“, poněvadž tam byl oltář sv. Vojtěcha a sv. Gottharda. Viz Olomoucký kapitulní archiv. E. I. 40., 63.; dr. Beda Dudík, Nekrologe der Olmützer Domkirche, str. 52. Roku 1432. byly tělesné pozůstatky knížete Ottona I. z kláštera Hradištského do této krypty přenešeny, kde až do přestavování kůru roku 1617. odpočívaly a toho roku do jedné postranní kaple uloženy byly. Dudík, Děj. Mor., II. 517. — Tato krypta byla v březnu letošího roku nalezena a péčí prvního knížecího arcibiskupského stavitele a moravského konservátora, pana Gustava Meretty, prozkoumána a vykreslena. Viz obr. 5.
  54. ↑ Portál byl vrouben velikými pískovcovými kameny. Čásť tohoto portálu dosud se zachovala pod omítkou evangelní síňky nynějšího hlavního gothického portálu.
  55. ↑ Věže stály samy o sobě a nesouvisely s chrámem. Spůsob jejich stavby a látka jejich zdí jest mnohem starší, než budova chrámová. Znalci míní, že tyto věže jsou zbudovány v IX. a X. století. — V prastarém zdivu našlo se letos při rozbírání zazděné kamenné poprsí jakési kněžny, jež nyní v k. a. dioecesanním museu v Olomouci se uschovává. Stáří tohoto poprsí jest převeliké, když se ho použilo za zdivo ku věžím v IX. a X. století budovaným. — Podotýkáme zde též, že r. 1749. nalezen byl v nejspodnějších základech bývalého knížecího hradu a sice před hlavní branou našeho velechrámu prapodivný kříž, jehožto původ sluší prý klásti do časů ss. Cyrilla a Methoděje. (Viz období VI.)
  56. ↑ Knížecí hrad při byl velechrámě Olomouckém dle všeho až do r. 1265. a mnohdy povstaly tuhé spory mezi knížaty a biskupy Olomouckými o stavby kolem dómu, tak že žaloby až do Říma došly. Dokladem toho jest: Knížecí arcibiskupská registratura v Kroměříži, přihrádka 20., svazek 7., číslo 2.
  57. ↑ Při pátrání po základech k novým gothickým průčelním věžím našlo se, že skála pod jižní věží již byla shnilá.
  58. ↑ Dobře zachovalé střílny uviděti lze při našem velechrámě v jižní zdi nad křížovou chodbou, odkud bylo lze přes nízkou sakristii nepřítele střelami dobře utkávati.
  59. ↑ Viz jeho spisek: „Die Rund- und Wetzmarken an den alten Kirchen, besonders an der St. Maurizkirche in Olmütz und an der alten St. Georgskirche in Littau“ z r. 1884.
  60. ↑ Kníž. arcib. registratura v Kroměříži, přihrádka 20.. svazek 6., seš. 3.
  61. ↑ Frant. Xav. Richter, Series ep. Ol., str. 21.
  62. ↑ Cod. dipl. Mor., I. 204. a 205.
  63. ↑ Cod dipl. Mor. I. 208 a 209. R. 1174. jsou na jedné listině (Cod. dipl. Mor. I. 287.) tito Olomoučtí kanovníci: Pankrác, Krima (arcijáhen), Převoj (arcijáhen-arcikněz), Dionys, Balduin (arcijáhen), Uhra, Chvalek (kustos), Bosek, Reimgott, Vojna, druhý Chvalek, Staněk a Utěšen. Dle toho jest zde pouze 12 domských kanovníků se svým děkanem a žádný kanovník od sv. Petra, z čehož následuje, že na dómě ihned od r. 1132. byl kapitulní děkan a 12 kanovníků.
  64. ↑ Dudík, Děj. Mor. II. 91. a 125.
  65. ↑ Cod. dipl. Mor. I. 225.
  66. ↑ Cod. dipl. Mor. I. 229. Krom. k. a. registratura 20., 6., 3. Toto rozhodnutí zavdalo podnět k mnohým sporům jak mezi Olomouckými a Pražskými biskupy, tak mezi velkoknížaty a králi českými a císaři německými, až konečně roku 1212. bylo císařem Bedřichem II. českým králům uděleno právo, aby sami zemské své biskupy investovali. Cod. dipl. Mor. II. 60. a 61.
  67. ↑ Před vchodem do presbyteráře jest až dosud nápis: „D. O. M. Venceslao Marchioni Moraviae, qui obiit anno 1130., et Břetislao ejus filio, qui obit anno 1148., piis hujus templi fundatoribus, Franc. Cardin. a Dietrichstein posuit anno 1603.“ Že jméno Břetislav na tomto nápisu jest zcela nesprávné, dočteš se v Ziegelbauerové Olomutium sacrum, Olomoucká, kapitulní bibliotéka čís. 538. Díl II. str. 82. až 84. a Dudík, Děj. Mor. III. 27.
  68. ↑ Když za časů Dietrichsteinových mnohé opravy v našem velechrámě se dály, byl sarkofág z prostřed chrámu odstraněn. Čásť podstavce z bílého pískovce použila se k opravě postranních dveří z chrámu na křížovou chodbu vedoucích, kde byla letos nalezena a do k. a. dioecesanního musea uschována. Kardinál kníže z Dietrichsteinů dal bezpochyby mimo zmíněný nápis před presbyterářem shotoviti i ony sochy dvou knížat z rodu Přemyslovcův (Otíka a Václava), jež nyní v pravé zdi u Stanislavské kaple zazděny jsou. Sochy ty jsou z červeného mramoru v přirozené velikosti v rytířském oděvu mající na hlavě knížecí koruny, v rukou meče a pod nohami štíty s českým lvem a moravskou orlicí. Viz obraz 10.
  69. ↑ Ziegelbauer, Olom. sacrum, I. str. 225.
  70. ↑ Richter, Series, episcoporum Olom. 37.
  71. ↑ Tamže str. 51.
  72. ↑ Dudík Nekrol: str. 54. VI. Idus Maji „Anno Domini MCCIV. Olomucensis ecclesia combusta est.“ Richter Series eppor. Olom. str. 58. „Anno Domini MCCIV. VI. Idus Maji Olmucensis ecclesia ruit per incendium et multis privilegiis et rebus damnificata est.“ Dud. Děj V. 33. a 44.
  73. ↑ Cod. dipl. Mor. II. 36.
  74. ↑ Codex dipl. II. 53.
  75. ↑ Dudík V. 43. Cod. dipl. Moraviae II. 241—243.
  76. ↑ Cod. dipl. Mor. II. 243. „Ecclesiam Olomucensem, quam vir sanctae memoriae Zdiko aedificavit nos post incendium sicut hodie apparet reparavimus. Cujus patronis corpus et animam et iter nostrum commisimus. Amen.“
  77. ↑ Cod. dipl. Mor. II. 241.—243.
  78. ↑ Codex dipl. Mor. II. 39.; Dud. V. 34—36.
  79. ↑ Cod. dipl. Mor. II. 242.
  80. ↑ Teprv 1184. zavládl obyčej, že biskupa Olomouckého jmenoval markrabí moravský a od něho též přísahu věrnosti přijímal. Dud. V. 11.
  81. ↑ Cod. II. 39. „Libertatem etiam in episcoporum electione, quam quidem principes impedire solebant, canonicis ipsius ecclesiae secundum iura canonum libere et absolute concedimus et, ne in posterum irritetur, prohibemus.“
  82. ↑ Dudík, Děj. Mor. V. 206. a 207; 244.—247; 252.—256.
  83. ↑ Roku 1182. byla Morava císařem Bedřichem Rudovousem jmenována markrabstvím, takže mezi údělnými knížaty moravskými byl jeden prvním — markrabím (Dud. Děj. IV. 44.) a lenníkem říše německé. Roku 1197. byl však tento řád změněn a markrabí moravský byl bezprostředně králům českým podřízen (Dud. děj. IV. 114.—117.)
  84. ↑ Richter „Series“ str. 59.—Dud. Nekrl. 69. — Dudík, Děj. Mor. V. 111. Tentýž markrabí daroval klášteru Doksanskému mimo 100 hřiven stříbra i překrásný obraz Panny Marie.
  85. ↑ Dud. Děj. V. 155. a 197. Nekr. 75., 84., 85., 88.,
  86. ↑ Balduin byl dómským děkanem mezi r. 1195.—1202. Pozoruhodno jest, že se na něm chválí, že zavedl zpěv nový. Jaký zpěv byl tedy před tím na dómě? Nebyly to snad ještě zvuky cyrillské? Richter 53.—55.
  87. ↑ Dudík, Nekr. 85. Tato skříň ještě v XV. století stávala na hlavním oltáři.
  88. ↑ Richter, Series, 58.
  89. ↑ Dud., Děj II. 451.
  90. ↑ Dud. Děj III. 63.
  91. ↑ Dud. III. 74.
  92. ↑ Dud. III. 78; věnem obdržela Marie 500 hř. stř
  93. ↑ Dud. III. 242; Cod. I. 273.
  94. ↑ Dud. III. 243; Vladimír a Břetislav bydleli na hradě. R. 1161 přepadl Soběslav Olomouc. Dud. III. 245.
  95. ↑ Dud. III. 290; r. 1173. byl od otce svého krále Vladislava ustanoven za velkoknížete českého, avšak nebyl ani od lidu ani od císaře potvrzen. Český trůn obdržel Soběslav II.
  96. ↑ Dud. IV. 20.
  97. ↑ Dud. IV. 30. r. 1178. Václav hájí Olomouc hlavní město. Dud. IV. 24.
  98. ↑ Tamže.
  99. ↑ Dud. IV. 44.
  100. ↑ IV. 56.
  101. ↑ Dud. IV. 68.
  102. ↑ Dud. IV. 78.
  103. ↑ Dud. 113. a 114.
  104. ↑ Dud. IV. 80.
  105. ↑ Dud. IV. 114.—117.
  106. ↑ Dud. V. 5.
  107. ↑ Dud. V. 19.
  108. ↑ Dud. V. 28.
  109. ↑ Dud. V. 116.
  110. ↑ Dud. V. 118.
  111. ↑ Dud. V. 144.
  112. ↑ Dud. V. 155.
  113. ↑ Dud. V. 162.
  114. ↑ Dud. V. 195. a 196.
  115. ↑ Dud. V. 262. a 265.
  116. ↑ Dud. V. 266. a 274.
  117. ↑ Dud. V. 297., 347. a 350.
  118. ↑ Dud. V. 356.
  119. ↑ Dud. VI. 186.
  120. ↑ Dud. VI. 188.
  121. ↑ Zmíněnou bitvu a smrť krále Přemysla nalezneš obšírně popsanou v Dud. VI. 190.—204.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. ↑ V poznámce se odkazuje na přílohu obr. 7, kde se však ve skutečnosti nachází soška Krista Spasitele. Náhrobní kámen arcijáhna Bedřicha se nachází na obr. 8.
Citováno z „https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Dějiny_Metropolitního_chrámu_sv._Václava_v_Olomouci/Období_III.&oldid=281260“