Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci/Období II.

Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci Mořic Kráčmer
Období I.	Období II.	Období III.

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Autor:	Mořic Kráčmer
Zdroj:	Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci. Olomouc: Nákladem knihkupectví R. Prombergra, 1887. S. 10–19. Dostupné online.
Vydáno:	1887
Licence:	PD old 70
Index stran

OBDOBÍ II.

Od r. 863.—1131., t. j. od zavedení křesťanství na Moravě až do
do zřízení biskupského chrámu na hradě Olomouckém.

Takový byl asi život na hradě Olomouckém od pravěku až do oné doby, kdy zavítalo k nám křesťanství, kdy věrověstové naši ss. Cyrill a Methoděj jazykem srozumitelným a vzorným našim praotcům zvěstovali, aby upustivše od slepých, němých, hluchýoh a necitelných bohů, kteří jsou výrobkem rukou lidských a tudíž lidem pomoci nemohou, obrátili se s celým srdcem k Bohu jedinému,živému a pravému, jenž všechno cokolvěk jest, a též i lidi, z ničeho učinil a nás v životě i po smrti šťastnými učiniti může a chce. Od kouzelného zjevu ss. bratří Soluňských,^[1] jižto všestrannou svojí vzdělanosti a bystrozrakem a, co hlavním jest, upřímnou láskou k nadanému a dobrému tomu lidu našemu, to, co neškodného ano i dobrého v pohanství bylo, ponechávali a pouze zlé a škodné odstraňovali, od oné chvíle nastal na Moravě a též i na hradě Olomouckém život na mnoze jiný, život sebevědomý, život mravný, život krasný, život plodící činy, jež až doposud jsou pro vlasť a církev pravou chloubou, pravou oslavou. Kdežto panny s všemožnou něžností pro sebe a své milence různé vyráběly okrásy, a kdežto ženy v tiché domácnosti oděvy pro muže a pro sobe hotovily a při tom zvláštní péči vynakládali na tak zvané úvodnice, v nichž se měly objeviti ve chrámě, při kteréžto práci nejedna v očích jejích zaleskla se slza nad poskytnutou jim Bohem a svatými věrověsty našimi důstojností matky křesťanské: pracovali mužové tak mládenci neunavně o výživě své čeledi a zrakem plamenným chápali se meče, když běželo o to, brániti proti nepřátelům rodinný krb a svoji čeleď, církev, vlasť a dobrého zeměpána.

Jsme toho mínění, že živý ruch, jenž byl v královském hlavním městě moravském, na Velehradě, obrážel se též na velepevném a na důležitém župním hradě Olomouckém. A byťby listiny z roku 863. a 885., které dokazují, že Olomouc byl hradem zeměpanským a tudíž od úředníků královských spravován a od králův asi častěji navštěvován býval, nebyly úplně spolehlivé,^[2] však tolik dnešního dne jisto jest, že ss. Cyrill a Methoděj na svých apoštolských cestách v Olomouci častěji pobyli. Neboť tak zvané cyrillské kříže,^[3] které blíž Nového světa, na cestě k Slavonínu, u Topolan, u Těšetic, u Náměšti, u Seničky, v Cholině (u Litovle) a blíž Úsova stojí,^[4] a které na spůsob hvězdice Olomouc téměř se všech stran obklopují, jsou, tuším, důkazem dosti výmluvným, že ss. naši věrověstové na cestě své do Čech v Olomouci nejen se zastavili, nýbrž, že Olomouc za střed a východiště své činnosti sobě vyvolili, z čehož vysvítá, že Olomouc byl již té doby, tedy v 9. století, místem důležitým, místem zeměpánovi oddaným, místem slavným.

Již tehdy byl na předhradí chrám sv. Petra,^[5] o němžto pověsť vypravuje, že byl svatým Cyrillem vysvěcen a od knížete Rostislava všechny obyvatele Olomouckého hradu a města až po břeh Moravy obdržel.^[6] Tato pověsť není sice úplně pravdivou (dle ní na příklad vysvěcuje chrám obyčejný kněz, jakýmž sv. Cyrill r. 863. zajisté byl, avšak přece ji nelze úplně zavrhnouti, nýbrž dlužno ji vyložiti v ten rozum, že sv. Cyrill chrám sv. Petra v Olomouci, který byl již dříve vysvěcený, r. 863. zaujal, tam ostatky sv. papeže Klimenta na nějaký čas uložil, z tohoto chrámu apoštolské cesty po okolí podnikal a při tomto chrámu více kněží, své mnichy^[7], k duchovní správě ponechal, jimžto kníže Rostislav uvedený dar vykázal, a král Svatopluk r. 885. rozmnožil.^[8] Titul chrámu sv. Petra zajisté nepochází od našich ss. apoštolů, neboť tito by byli chrámu dali titul, jakých se na východě obyčejně užívá, aneb který byl u nich zvláště oblíbený jako na př. Nanebevzetí Panny Marie, Večeře Páně, Pozdvížení sv. Kříže, svatých tří Králův, sv. Klimenta, (jehožto ostatky sv. Cyrill byl nalezl a na svých cestách u sebe nosil, až je r. 867. do Říma zanesl,) sv. archanděla Michala, sv. Jiří, sv. Mikuláše atd. Avšak chrám sv. Petra v Olomouci byl zajisté prastarý,^[9] a již za našich ss. věrověstů stával, jelikož Olomoucký biskup Jindřich Zdik r. 1131. nazývá jej „matkou“ všech moravských kostelův, to jest kostelem nejstarším a v důstojnosti prvním.^[10]

A máme též doklad po ruce, který připouští domněnku, že i na hradě samém byl v IX. století kostelík aneb alespoň domácí kaplice zasvěcená sv. Jiří mučedlníkovi. Nade dveřmi nynější dómské sakristie, která dle silných zdí a celé stavby své jest patrně zbytkem bývalého hradu, viděti lze totiž polovypouklý dutý obraz, na němž jest sv. Jiří v podobě jezdce, který draka svým kopím proklíná. Jak asi přišel obraz sv. bojovníka Jiří nade dvéře dómské sakristie, nemaje ani umělecké ceny, ani na nynějším místě významu? Nám alespoň se zdá, že jest to zbytek a památka z bývalé hradní kaple Olomoucké, která před sv. Václavem byla zasvěcená sv. Jiří. V tomto náhledu podporuje nás obyčej našich křesťanských předků, kteří hradní kaple a chrámy na vysočinách rádi nějakému bojovníku a hrdinovi na př. sv. Michalu archandělovi a sv. Jiří zasvěcovali. Tak na př. byl na Libošíně (v Čechách) na vysokém ostrohu knížecí hrad, při němž bylo za pohanských dob obětiště. Nyní tam stojí osamělý kostelíěek sv. Jiří.^[11] — Též na hradě Libici (rodišti sv. Vojtěcha) byla kaple sv. Jiří. Nyní jest tam chrám sv. Vojtěcha.^[12] Na Hradčanech založil kníže Vrastislav I. (915.—922.) chrám ku poctě sv. Jiří, při němž od r. 967. až do časů císaře Josefa II. byly panny řádu sv. Benedikta.^[13] Nejpamátnější z kaplí svatojirských jest asi kaple sv. Jiří na hoře Řípu v Čechách. Dle svědectví nejd. biskupa Valeriána Jirsíka se o této kapli vypravuje, že když se psaly tři šestky, byl na hoře chrám pohanský, a když se psaly tři devítky, byl tam již kostel křesťanský. Pohanský bůh Radhosť, bůh to pohostinství a síly, jejž si lid představoval jako statného bojovníka, uhnul hrdinovi křesťanskému, sv. Jiří z Kappadocie. Prvotní kaple byla dřevěná; ale když český kníže Soběslav I. r. 1126. u Chlumce vojsko německé na hlavu porazil, dal namísto dřevěné kaplice ku poctě sv. Jiří vystaviti byzantský kostelík z přitesávaných kamenův, jenž až podnes stojí.^[14] I na Moravě jsou kaple a chrámy sv. Jiří na místech prastarých a památných na př. ve Strachotíně, o níž se r. 1190. zmínka děje^[15]; v Litovli, v Nákle a v Uh. Hradišti, kterážto kaple zvláštního povšímnutí zasluhuje, jelikož stávala na půdě bývalého Velehradu.^[16]

A proto nám snad žádný nezazlí, když si dovolíme vysloviti domněnku, že brzy po zavedení křesťanství na Moravu byla na Olomouckém župním hradě domácí kaple zasvěcená sv. Jiří^[17] a sice v místnostech nynější dómské sakristie.

Co se na župním hradě dálo v čas úpadku a zániku velkomoravské říše, toho nám nelze udati. Slovutný učenec, Frant. Sasínek, dovozuje dle pramenův uherských,^[18] že po rozkladu velkomoravské říše s přivolením Němců Morava připadla knížatům Českým a tito na Moravě ihned zařídili údělné knížectví. Toto údělné knížectví dostalo prý se již r. 906. Vratislavovi, mladšímu bratrovi „velkoknížete“ Spytihněva. Jako údělné kníže moravské byl Vratislav nucen dlíti na Moravě, a sice v hlavním tehdy městě, jímž prý byl po zboření Velehradu Olomouc. Zde tedy sídlel Vratislav od r. 906.—915., kdy na trůn český dosedl. Z toho dovozuje Sasínek, že když sv. Václav narodil se r. 908., narodil se asi v sídelním městě a na hradě otce svého Vratislava, jímž by byl nepochybně Olomouc. Tam prý se skvěl ode ode dávna ^[19] velkolepý hrad, jehožto zbytky naplňují diváka úžasem, zde prý, tedy na tomto hradě, stála kolébka svatého Václava a zde prý byl též r. 915. postřižen. — Jakkolvěk jest nám tento náhled velmi vítaný, neboť on objasňuje nám dobu dosud velmi záhadnou, kdo totiž byl pánem na Moravě od r. 906.—955. a dávnou úctu chrámu Olomouckého ku sv. Václavovi nám vysvětluje: přece dovolujeme si proti němu namítati, proč nebyla Morava za dob sv. Václava (od r. 921.—935.) údělným knížectvím, když mladší bratr Václavův, Boleslav, je mohl spravovati tak, jako druhdy Vratislav, mladší bratr Spytihněvův? Aneb nebyly snad časy a okolnosti podobné? A z té pouze příčiny řadíme náhled Sasínkův prozatím mezi domněnky, ale takové, jež bedlivého uvážení a prozkoumání zasluhují.

S větší jistotou lze vyprávěti, že když Boleslav I. r. 955. Moravu na Maďarech byl vydobyl, Olomouci větší pozornosť věnoval a tento hrad pečlivě dal opevniti. Roku 1003. byl Olomoucký hrad knížetem polským, Boleslavem Chrabrým, dobyt a zůstal v moci jeho až do oné doby, kdy bujarý Břetislav na pokyn otce svého, knížete Oldřicha, na Moravu vtrhl, tuto zemi všech nepřátel osvobodil a navždy k Čechám připojil. To se stalo r. 1029. Velkokníže Oldřich odměnil se Břetislavovi tím, že jemu dal Moravu jako údělné knížectví. Od té chvíle jmenoval se Břetislav knížetem moravským (dux Moraviæ),^[20] přebýval v Olomouci a snažil se jak město tak i hrad, jež válkami mnoho utrpěly, všemožně povznésti. Zvláště když sličnou svoji choť, Jitku Sviňobrodskou, spůsobem více odvážným než chvalitebným z kláštera byl unesl ^[21] a do Olomouce ji dovedl, vynasnažoval se, aby se jí zde jen líbilo. Mimo to měl Břetislav vyhlídku, že až do smrti otce svého Oldřicha v Olomouci zůstane. A proto nebude přehnaným náhled, že i když Břetislav polskými válkami poškozeného Olomouckého hradu z nova nevystavil,^[22] že jej alepoň řádně opravil.^[23]

Na hradě Olomouckém narodil se Břetislavův prvorozenec, Spytihněv, a sice roku 1031.^[24] V Olomouci sídlel kníže Břetislav od roku 1029.—1034. Tohoto roku byl jmenovaný kníže od otce svého, jenž jej považoval za nebezpečného, z Moravy vypuzen. Avšak Morava a český trůn Břetislavovi přece neušel. Břetislav byl po smrti otce svého Oldřicha na knížectví české nastolen a panoval šťastně od r. 1037. až do smrti své r. 1055. Olomoucký hrad nabyl Břetislavem zvláštní důležitosti. V roku 1049. byl totiž syn jeho, Spytihněv, jmenován údělným knížetem (dux) moravským,^[25] dle čehož bylo tomuto v tehdejším hlavním městě moravském, v Olomouci, hlavně bydleti. A ve svém zákoně o  starešinství“, jenž chtěl tomu, aby nejstarší ze všech Přemyslovců byl vladařem (velkoknížetem), kdežto mladším členům tohoto panovnického rodu měla se menší území (úděly) k výživě vykázati, ustanovil Břetislav, aby hlavně Morava za úděly mladším Přemyslovcům byla obírána. Tyto úděly (částky moravského území) nazývaly se knížectví (údělná knížectví) a jejich správcové nazývali se knížata (údělná knížata, duces, tetrarchæ).^[26]

Mezi úděly moravskými bylo knížectví Olomoucké nejdůležitější. Údělná knížata, jižto v Olomouci sídlem byli, jsou následující:

Spytihněv (1049.—1055.);

Vratislav (1055.—1061.). Jeho druhá choť, kterou před rokem 1058. pojal, byla Adléta, dcera uherského krále Ondřeje († 1062.);

Otto I Sličný (1061.—1087.). Jeho chot byla Eufemie čili Ofka, sestra uherských králů Gejzy a Ladislava. Po smrti Ottonově ^[27] řídila knížectví Olomoucké jeho duchaplná choť Ofka (1081—1090.) Roku 1090. byla Ofka s dítkami svými (Bohuslavou, Svatoplukem, Boleslavou, Ottonem Černým a Břetislavem) s Olomoucka spuzena, načež zaujal Olomoucké knížectví syn krále Vratislava, Boleslav, jenž ale v srpnu téhož roku již zemřel. Po jeho smrti bylo knížectví Olomoucké navráceno Ofce, jež je až do smrti své r. 1111. s dítkami svými spravovala. Její syn Svatopluk stal r. 1107. velkoknížetem českými a udělil knížectví Olomoucké bratru svému Ottonovi II. Černému, jenž tam až do smrti své roku 1126. panoval. Jeho choť byla Žofie, nejmladší dcera bohaté hraběcí rodiny Jindřicha a Adléty z Berku ve Würtembersku. Po nešťastné smrti Ottona II. (padl v bitvě u Chlumce v Čechách proti českému velkoknížeti Soběslavovi) udělil velkokníže Soběslav knížectví Olomoucké Václavovi, synovi velkoknížete Svatopluka, jenž u Hlohova r. 1109. úkladně byl zavražďen. Kníže Václav panoval v Olomouci od r. 1126.—1230.^[28]

Všechna jmenovaná knížata obývala Olomoucký hrad při nynějším dómě,^[29] jenž nebyl sice velmi rozsáhlý, avšak vkusný a nádherně zařízený. Pokud z dosud vykopaných zdí a z pozůstalých překrásných oken souditi lze, byla větší čásť hradu tam, kde jest nyní křížová chodba, tedy mezi nynějším vlastním velechrámem a kaplí sv. Anny, která teprve začátkem XIV. století se zbudovala. (Viz obr. 18.)

Jedna čásť hradu hleděla na západ, druhá na sever. Zdi těchto dvou částí úplně se zachovaly. Zbudovány jsou vesměs z kamene skalního, rovně přitesávaného. V těchto zdích spatřiti lze v různých vzdálenostech překrásná okna, jež druhdy na venek obrácená byla a knížecí komnaty osvětlovala. Knížecí komnaty byly na nynější křížové chodbě a na dvorku křížovou chodbou uzavřeném. Dle rozdělení oken a dle zbylých základních a příčních zdí byly v naznačeném prostranství tři veliké a nádherné komnaty. První komnata počínala na straně západní těsně vedle nynější gothické věže u kaple sv. Anny. Tato komnata byla 12 metrů dlouhá a rovně tak široká a měla na straně západní tři romanská okna. Každé z těchto oken jest sličným sloupkem rozděleno na dvě prostory a každá z těchto jest dvojnásobným listovým obloukem uzavřená. (Viz obraz 2.) Druhá komnata měla na západní straně podobně okno, jako komnata první, jelikož rozměr jest tentýž; avšak na straně severní měla dvě sice též dvojdílná, avšak pouze jediným listovým obloukem do půlkruhu uzavřená okna. (Viz obraz 3.) Tato komnata byla 12 metrů dlouhá a 9 metrů široká. Třetí komnata byla největší a nejkrásnější. Z této komnaty udržela se tři veliká okna úplně a ze čtvrtého okna pouze začátek, kdežto ostatek jest zazděný. Každé z těchto oken jest uvnitř 253 cm. široké, s nejzevnějšími oblouky 270 cm. vysoké a jsouc dvěma sloupky rozděleno ve tři prostory trojdílné. Každý z těchto sloupků má trojí listnatou hlavici (viz obraz 4.), kdežto sloupky v prvních dvou místnostech pouze dvojí hlavici mají. Tato veliká místnosť měla 18 m. délky a 9 m. šířky, prostor to ohromný, který za knížecí zasedací síň i velikostí i vkusem svým výborně se hodil. Okrasy na oknech jsou vesměs mistrně provedeny z Opatovského pískovce, jenž má zvláštní jemné zrno a nejoutlejší práci připouští.^[30] Též jest každý sloupek na hlavici označen osmipaprskovou hvězdicí^[31] a tak uhlazeně a štíhle proveden, že každý mimovolně se pozastaví a žasne, nevěda, koho více chváliti, zda-li veledovedného mistra aneb štědrá a šlechetná knížata, která žádného neštítila se nákladu, jen aby byl knížecí hrad Olomoucký hradem knížat moravských a Přemyslovců důstojným.

Stali bychom se rozvláčnými, kdybychom chtěli dopodrobna vyložiti onen život, jenž byl na Olomouckém hradě od r. 863 do r. 1131., kdybychom chtěli popsati všechny ony slavnosti, jež se zde odbývaly, ony vznešené hosti, jež sem zavítali, ony půtky, jež zde byly svedeny a ony války, k nimžto zde rozsáhlé mnohdy činěny přípravy. Toho všeho se dočtež v Dudíkových Dějinách Moravy. Zde pouze podotýkáme, že na hradě Olomouckém mimo hlučného života dvorního rozhostily se mnohdy chvílky tiché, blahé domácnosti, v nichžto kněžny, na příklad Žofie z Berku, choť Ottona II., ruční prací a vyšíváním se zabývaly a jimi domácí a cizí kláštery a chrámy obohacovaly,^[32] kdežto knížata pomýšlela na to, jak by Olomouc, své sídelní město a hrad, důstojně a trvale bylo povznésti.

Knížeti Otíkovi I. podařilo se, že bylo v Olomouci roku 1063. zřízeno sídlo biskupské a sice u prastarého chrámu svatého Petra na předhradí. Když se však časem tento chrám ukázal malým, použila knížata Olomoucká této příležitosti a usilovala o to, aby biskupský chrám byl zbudován poblíž knížecího hradu, čehož i dosáhla.

---

1. Byliť ss. Cyrill a Methoděj synové Soluňského velmože Lva a jeho choti Marie.
2. Němečtí současní dějepiscové nazývají nejednou panovníky moravské „krále“. Z Říma se název „kníže“ a „král“ střídá. Nejstarší český dějepisec, Kosmas, jenž žil mezi lety 1040.—1125., tudíž století devátému dosti blízek byl, jmenuje Rostislava knížetem, jeho nástupce Svatopluka „králem“ a Moravu ještě za dob českého krále Vratislava (1061.—1092.) „království“ (regnum).
3. Tyto kříže jsou obyčejně z pískovce hrubě shotovené a mnohé tak poškozené, že původní tvar sotva lze poznati. Podobá se nám, že tyto kříže byly shotoveny z pohanských bohyní Báb, které na přečetných místech se uctívaly.
4. Viz o tom: „Sborník Velehradský,“ ročník IV., str. 82.—86. O cyrillských křížích psal v uvedeném sborníku, jakož i na jiných místech, velmi mnoho pan prof. Jan Havelka.
5. Stával tam, kde jest nyní přední dvůr c. k. všeobecné nemocnice mezi proboštstvím a kapitulní residencí čís. 12.
6. Cod. dipl. Mor. I. 32.
7. Svatými našimi apoštoly uspořádaná duchovní správa řídila se dle pospolitého života klášterního.
8. Cod. dipl. Mor., I. 49.
9. Dle svého titulu pochází tento chrám od německých hlasatelů víry, kteří buďto z Pasova anebo ze Solnohradu přišli a chrámy ku poctě takových svatých ovšem zasvěcovali, jací v jejich dioecesích vzláště uctíváni byli.
10. Cod. dipl. Mor., I. 204.
11. Jan Erazim Wocel, Pravěk země české, čl. IX., str. 388.—439.
12. Tamže.
13. Dr. Beda Dudík, Děj. Mor., II. str. 22.
14. Památky archeologické, ročník 1856., sešit III.
15. Codex dipl. Mor., I. 322.
16. Při zakládání Uh.-Hradiště byla kaplice sv. Jiří na ostrově řeky Moravy stojící, zcela opuštěná. Po založení Uh.-Hradiště byla povýšena na chrám farní. Roku 1778. byl tento chrám na rozkaz císaře Josefa II. uzavřen a později stržen.
17. Chrámy sv. bojovníků, sv. Michala Archanděla a sv. Jiří jsou patrně staršího původu, nežli chrámy sv. Mořice, jelikož ony prozrazují vliv od východu, jejž nám přinesli svatí bratří Soluňští, tyto vliv od západu, vliv německý, jenž povstal později.
18. Časopis muzejního spolku Olom. Roč. 1884., str. 58. a 59.
19. Josef Vladislav Fischer vypravuje ve své „Geschichte der königl. Hauptstadt Olmütz“, že česká kněžna Libuše kolem roku 711. kolem Olomouce vystavila zeď a v městě samém dva hrady, a sice tak zvaný „hrad“ (u dnešního dómu) a „Velký hrad“ (u sv. Michala). Viz Dr. Gregor Wolný, Topographie von Mähren, V., str. 105. Snad vel. p. František Sasínek na tento výklad naráží.
20. Dudík, Děj. Mor., II. 105.
21. Tamže obšírně o tom dle Kosmy vypravování.
22. K tomu měl Břetislav málo času, jelikož byl příliš zaměstnán tím, jak by zanedbaný vládní řád na Moravě ponapravil. A tím nejspíše zavdal otci svému příčinu k nedůvěře, která vždy více se vzmáhala, až bylo konečně Břetislavovi Moravu opustiti. Dudík, Děj. Mor. II. 115.
23. Nejmenovaný kronista vypravuje (dle Jos. Vlad. Fischera), že kníže Břetislav býval na hradě u dnešního dómu, a že toho času byla na hradě tom navštěvováná kaple sv. Václava. (Wolný, Topographie von Mähren, V. 116.) Tato zpráva dá se odůvodniti zbožností Přemyslovcův, kteří obyčejně na hradech svých kaple mívali, na př. na Levém Hrádku, na Tetíně, ve Staré Boleslavi a t. d., tak jakož i nevšední jejich úctou ku svatému Václavovi, kterou i vrah jeho, mladší bratr Boleslav I., v posledních letech k němu choval a která takměř dědičně na všecky následující Přemyslovce přecházela.
24. Dudík, Děj. Mor., II. 114.
25. Tamže str. 165.
26. Kníže český nazýval se střídavě „samovládce český“, „vlastní kníže“ anebo též „velkokníže“. Viz o tom: Dudík, Děj. Mor., IV. 194. a 195. Moravské knížecí úděly nazývaly se „knížectví“ (ducatus). Celá Morava nazývá se u Kosmy r. 1055.: „novum Moraviae regnum“, t. j. obnovené moravské království, a r. 1061.: „Moraviae regnum“. Dudík, Děj. Mor., II. 195. a 204. Tedy v oné dohě, kdy knížata česká již několikráte marně o titul královský se přičiňovala, nazývá Kosmas Moravu, která byla Čechám podřízená, „království“, čím patrně chtel označiti, že Morava druhdy (za časů Svatoplukových) byla přemocná a takto skutečné království. Německý dějepisec Regino nazývá r. 890. Svatopluka tak jako Arnulfa „rex“ = král, a Moravu „regnum“ = království, kdežto panovníka Českého nazývá „dux“ = kníže. Dudík, Děj. Mor., I. 193.
27. Kníže Otto byl pochován v klášteře Hradištském (blíž Olomouce), jejž byl r. 1078. založil. R. 1492. byly jeho a choti jeho ostatky do Olomouckého velechrámu přeneseny a do krypty pod oltářem sv. Václava uloženy. — R. 1617., když se jednalo o stavbu nového kůru, byly tyto ostatky do jedné postranní kaple (snad do Stanislavky) přeneseny. Dudík, Děj. Mor., II. 317.
28. Kníže Václav pomáhal uherskému králi Štěpánovi II. na jeho výpravě proti císaři Byzantskému a uškodil při tom zdraví svému tak, že od listopadu r. 1129. na loži jemu bylo trpěti, až dne 1. března 1130. zemřel. Dudík, Děj. Mor., III. 27. a 28.
29. Též u nynějšího chrámu sv. Michala v Olomouci na tak zvaném „hradě“ byl knížecí (zeměpanský) hrad a při něm byla kaple sv. Michala archanděla, která před r. 1230. Dominikánům ponechána byla. Codex dipl. Mor., II. 219.
30. Viz o tom sešit: „Romanische Fenster der ehemaligen Herzogenburg in Olmütz“ od knížecího arcibiskupského inženýra, p. Karla Biefla, z r. 1884., odkudž jsme s patřičným povolením dotyčné obrazy vyňali.
31. Pan inženýr Biefl domnívá se, že uvedené hvězdice jsou nějakým odznakem. Avšak těžko rozhodnouti, čí odznakem by byly? Snad umělce? Snad některého Přemyslovce? Snad některého biskupa? Rozhodne-li se to, bude též stáří popsaných velevzácných oken rozhodnuto. My považujeme tato okna za prastará, jelikož údělná knížata Olomoucká pro neznámé nástupce by nebyla budovy tak nádherné stavěla.
32. Kněžna Žofie z Berku, jež po smrti chotě svého, Ottona II., do kláštera Cvifaltského se odebrala, darovala tomuto klášteru kostelní korouhev, bílou dalmatiku, skřínku ze slonové kosti, šest hřiven stříbra, 12 plášťů a mnoho jiných věcí. Dudík, Děj. Mor., III., 11. a 12.