Wikizdroje

Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci/Období IV.

< Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Mořic Kráčmer
Období III. Období IV. Období V.
Údaje o textu
Titulek: Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Autor: Mořic Kráčmer
Zdroj: Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci. Olomouc: Nákladem knihkupectví R. Prombergra, 1887. S. 43–56.
Dostupné online.
Vydáno: 1887
Licence: PD old 70
Index stran

OBDOBÍ IV.

Od r. 1265.—1380., t. j. až do úplného sgotisování
velechrámu Olomuckého.

Sotva že velechrám Olomoucký péčí biskupa Ruperta se byl pozvédl a zdokonalil,[1] postihla jej nehoda nová a sice velekrutá.

Byloť to dne 18. dubna roku 1265., když na kathedrále naší vypukl oheň,[2] jenž tak nemilosrdně řádil, že po jeho uhašení střecha a velikolepé okrasy chrámové byly úplně zničené.[3] Škoda požárem vzniklá byla ohromná, zármutek nad neštěstím byl veliký, soustrasť všeobecná. Nejvíce dotklo se ono neštěstí ovšem Brunona, tehdejšího biskupa Olomouckého,[4] jemuž vezdy o stavbu, opravu a okrasu velechrámu svého nejen starati, nýbrž na zmíněné věci ze statků biskupských i náklad vésti jest. Dlouho biskup Bruno váhal, jak by měl Olomoucký hlavní chrám důstojně opraviti? Konečně dne 6. prosince r. 1265. vydal z Kelče oběžník, v němž všechny děkany a faráře, jejich zástupce a představené chrámů vyzývá, aby posly a sběratele na velechrám Olomoucký, když k nim přijdou, laskavě přijali a farníky ku příspěvkům na zmíněný chrám napomínali. Žádný, a hlavně z kněží, ať prý se nevymlouvá, jelikož všichni mají k stoličnímu chrámu jisté závazky a jeho česť na starosti. Kdyby však poslové a sbíratelé někoho z uvedených kněží uviděli nevolným a nepoddajným, nechať prý takoví vědí, že budou k biskupovi a za jeho nepřítomnosti ku kapitulnímu děkanovi anebo proboštovi ku zodpovědnosti povoláni a za nevšímavosť a netečnosť ku svému velechrámu a biskupovi patřičně potrestáni.[5]

Toto vyzvání biskupa velmi rázného a zároveň u krále Přemysla Otakara II. velemocného neminulo se kýženého výsledku. S mnoha stran počaly docházeti četné příspěvky. Mezi různými dárci na obmyšlenou stavbu velechrámu Olomouckého jmenují se zvláště zhusta tamější kanovníci. Tak na př. daroval arcijáhen mistr Jan mezi lety 1267.—1274. na stavbu chrámovou 2 hřivny;[6] mistr Jan, farář Osoblažský a kanovník Olomoucký daroval chrámu pozlacený kalich;[7] kanovník a třetí scholastik, Vojslav, dal k témuž účelu koně a baldachýn;[8] probošt Herbord vykázal 14 hřiven na zakoupení statku a na stavbu chrámovou svého koně a baldachýn;[9] děkan Heidolf dal uliť dva větší zvony;[10] děkan Bartoloměj daroval varhany za 2 hřivny[11] a jiní kanovníci učinili chrámu dary jiné.

I různí biskupové a sám papež zaujímali se pohořelého velechrámu Olomouckého a udělovali těm, kteří v duchu kajicném na zmíněný chrám přispívali, odpustky. Až dosud zachoval se nám list Jana, biskupa Pražského, jenž věřící k milodarům na Olomoucký chrám vyzývá a milosti, jež za takové milodary od různých biskupův uděleny byly, vypočítává. Papež Kliment IV. udělil totiž přispivatelům na chrám Olomoucký 100 dní; arcibiskup Solnohradský rok a 40 dní; arcibiskup Mohučský rok a 40 dní; biskupové Vratislavský, Pasovský a Pražský po 40 dnech, biskup Olomoucký rok a 40 dní odpustků a Olomoucká kapitule přijala každého dobrodince velechrámu do svých modliteb a do bratrství.[12] A když Otto, biskup Mindenský prodléval na podzim roku 1267. v Kroměříži návštěvou u biskupa Brunona a od něho byl uslyšel, kterak Olomoucký chrám ohněm úplně jest spustošen, vydal ještě z Kroměříže dne 18. října list na své diœcesány, vyzývaje je k laskavé podpoře a dárcům 40 dní odpustků slibuje.[13]

Tím spůsobem sešlo se brzy tolik peněz, že stavby Olomouckého velechrámu bylo se lze ujati. Nastávala však otázka, v jakém slohu zmíněný chrám zbudovati? Neboť, jak podotknuto byly nejen střecha a okresy zničené, nýbrž i zdi chrámové značně porouchané. Pouze věže, jež z tvrdého kamene vystaveny jsouce, vysoko nad romanskou basiliku se vypínaly a s lodí spaženy nebyly, zůstaly v podstatě bez pohromy. Avšak apsis a chrámová loď potřebovaly opravy dokonalé.

Dle doposud zbylých a kolem gothických oken v lodi pravidelně a vodorovně kladených kamenů,[14] jakož i dle toho, že po r. 1265. loď chrámová podstatné škody nikdy neutrpěla a tudíž nebylo potřebí ji přestavovati, pojal biskup Bruno myšlénku, že pohořelý velechrám Olomoucký vystaví sice v tomže rozměru, jako byl dříve, avšak ve slohu tehdy novém a zvláště v otčině[15] nově, v Němcích, velmi zamilovaném, ve slohu gothickém. Ku stavbě činěny veliké přípravy a to tím více, jelikož král Přemysl Otakar II. hodlal kathedralní (biskupský) chrám Olomoucký povýšiti na chrám metropolitní (arcibiskupský) a o věci té s papežem Klimentem IV. r. 1267. vyjednával. Chtěl totiž jmenovaný král české království z vlivu německého úplně vymaniti a v území svém arcibiskupství zaříditi a sice na Moravě, kde již dříve (za časů sv. Methoda) arcibiskupství bývalo. Biskupství Pražské mělo nápotom řízeno býti z Moravy (z Olomouce) a nikolvěk z Mohuči. Papež Kliment IV. této žádosti Přemyslově sice nevyhověl, jelikož by prý tím byl arcibiskup Mohučský o staré právo své oloupen,[16] avšak biskup Bruno dal sobě na stavbě svého velechrámu přece velmi záležeti. Nový kathedralní chrám měl býti jak rozsáhlé diœcese Olomoucké, tak i mocného a bohatého biskupa Brunona důstojný.

0d r. 1266. podobalo se místo kolem dómu Olomouckého pravému staveništi. Pracovalo se nejen o chrámu, nýbrž i vůkol chrámu. Neboť když r. 1267. Olomoucký kapitulní děkan, jmenem Bartoloměj, za věrné služby králi Přemyslovi prokázané od tohoto byl v odměnu obdržel prostor mezi kaplí sv. Maří Magdaleny a domem šlechtice Benedy z Dubicka, aby tam pro sebe a pro své nástupce v děkanské hodnosti obydlí zbudoval,[17] uchopil se zmíněný děkan milerád této příležitosti a vystavěl při dómě tak zvané děkanství a sice na tomže místě a v tomže rozměru jak dnešní kapitulní děkanství se rozkládá[18]. Tentýž děkan Bartoloměj smluvil se r. 1268. s pánem Martinkem Parlatkou z Příkaz a založil a nadal s ním při velechrámu Olomouckém kapli sv. Jana Křtitele (na východní straně křížově chodby), kterážto ihned stavěti se započala.[19]

Nejvíce se ovšem pracovalo o velechrámu samém. Základy ponechány jsou z chrámu romanského a, pokud z nalezených romanských okének v jižní zdi blíž kaple loretanské souditi lze,[20] ponechána jest i zeď až do oné výše, kde gothická okna v lodi počínají. Zeď mezi gothickými okny až po střechu chrámovou pochází patrně z doby Brunonovy. Neboť kameny mezi gothickými okny a kolem nich jsou vesměs vodorovně a pravidelně kladeny, což nasvědčuje tomu, že gothická okna nebyla snad do staré romanské zdi vestavena, nýbrž že gothická okna i zeď kolem nich jsou staveny současně a sice za doby Brunonovy. Na to poukazují též trojdílná gothická okna s jednoduchými výměry (Masswerke), jež svědomitý architekt František Segenschmid nazývá skorogothická (frühgothisch)[21]. I čtyřhranné a na hranách zařezané pilíře, jež podnes klenbu chrámovou v lodi podpírají a z tvrdého pískovce zbudovány jsou, pocházejí ze stavby zmíněného biskupa. Gothické pilíře při zdích jsou též z doby první gothické stavby a některé z nich podržely romanské podstavce.[22] Zdali Bruno pozměnil též hlavní bránu chrámovou čili portál[23] a zda-li místo staré, nízké romanské apsidy vystavil presbyterář gothický, o tom nám nelze nic určitého podati. Rovně nejisté jest, zda-li nynější tak zvaná křížová chodba založena jest již za doby Brunonovy,[24] anebo až ve století čtrnáctém a zda-li památné obrazy sv Václava[25] sv. Jana Křtitele byly vymalovány tehdy, kdy se kaple sv. Jana Křtitele stavěla, tedy opět za doby Brunonovy, aneb zda-li byly malovány až později, snad za oné doby kdy nápotomní Otec vlasti, Karel, jakožto markrabí moravský v Olomouci býval, tedy ve století čtrnáctém: tolik však jisto jest, že alespoň křížová chodba, obraz sv. Václava a sv. Jana Křtitele nejsou starší roku 1265. a ne mladší roku 1380. a tudíž všechny do našeho období totiž mezi rok 1265.—1380. spadají.[26]

Po smrti biskupa Brunona pracovalo se na zdokonalení a okrase chrámové ještě dlouho, jak to z různých darů pro zmíněný velechrám vysvítá. Tak na př. praví se o Brunonově nástupci biskupovi Dětřichovi z Jindřichova Hradce, že činil mnoho dobrého pro velechrám. A to vším právem, jelikož dával chrámu každoročně 1 hřivnu stříbra a vymohl to, že r. 1286. udělilo třináct italských biskupů dalo po 40 dnech odpustků těm, kdož přispějí na stavbu chrámu Olomouckého.[27]

Kolem r. 1305. dal kanovník Werner na stavbu chrámovou 38 hřiven stříbra a 2 hřivny zlata, misál, graduál, antifonář a krásný pozlacený kalich a mnoho jiného. Též daroval chrámu koně za 8 hřiven stříbra.[28] Biskup Kunrat I. (1316.—1326.) daroval chrámu úplný červený ornát lvy krášlený, kapu, zlatý kříž a zlatý kalich[29] a chrám četnými ozdobami obdařil.[30] Scholastik Jan věnoval na stavbu chrámovou 22 hřiven stříbra, a mnozí jiní zakládali a obohacovali kaplice a oltáře ve chrámě a poblíž chrámu[31][32][red 3] a jiní konečně skládali dary jiné.[33] Za času biskupa a císařského kancléře Jana z Neumarka (1364.—1380.) počal se chrám Olomoucký rozšiřovati. A jelikož v oné době biskup samoten nebyl s to, náklad vésti, vydal dne 3. srpna r. 1374. na své diœcesány list, v němž mezi jiným dí: Jelikož ku slávě Boha všemohoucího a cti velebné Jeho mateře a vždy trvající Panny Marie pro rozšíření našeho chrámu Olomouckého, jenž mezi všemi nám podřízenými chrámy jest nejčelnější, stavba nákladné budovy od některého času se podnikla a do jisté výšky na několika částech se vyhnala, k jejížto dokončení jsme přinuceni, ohlížeti se po zbožných darech, prosíme lásky všech pravověřících, připomínajíce, že v té samé míře, jak se ukážou ze statků od Boha svěřených na uvedenou stavbu štědrými, tak statky věčné na věčnosti obdrží.“ Na to uděluje biskup Jan těm, kdož na stavbu dómu Olomouckého něčím přispějí, pro každý zvláštní případ 40 dní odpustků.[34]

Oč jmenovaný biskup velechrám Olomoucký rozšířil, zda-li staré presbyterium přestavěl a zvětšil aneb zda-li u věží chrám rozšířil, to nechať rozhodnou mužové povolanější. Tolik však jisto jest, že biskup Jan z Neumarku stavbu gothickou Brunonem započatou dokonal, střechou opatřil a vnitřní okrasy zdokonalil.

A nyní několik slov o tom, co v tomto chrámě nejdůležitějšího se událo.

Bylo to v oné neblahé době[35] po předčasné smrti hrdinského krále Přemysla Otakara II., když nejen na soukromé, nýbrž i na církevní statky často nespravedlivé útoky se činily. Podobného násilí dopouštěl se též mocný pán Albert ze Šternberka, čině časté nájezdy na statky chrámu Olomouckého a kláštera Hradištského. Biskup Bruno jej napomenul, aby ustal od zločinu svého, aby vsí neloupil a nepálil, sice prý na něho dle zákonů církevních bude vyřknuta veliká kletba. A když jmenovaný velmož hrozby biskupské nedbal, byl skutečně za obvyklých obřadů v kathedrále Olomoucké z katolické církve vyobcován. Avšak ani kletba církevní mocného pána neskrotila, až smrtelná nemoc, do níž upadl, počátkem ledna r. 1281. jeho svědomí probudila tak, že slíbil škodu nahraditi a biskupa svého za odpuštění a snětí kletby prositi. Biskup Bruno, tehdy již povážlivě churavý, vyslal místo sebe opata Hradišťského Budiše do Šternberka, a když Albert před více svědky na obraz ukřižovaného přisáhal, že veškerou škodu nahradí, byl do církve svaté opětně přijat. Slovu svému Albert, když se uzdravil, věrně dostál, a byl od oné chvíle jakožto purkrabí Olomoucký nejvěrnějším přítelem biskupa a obhájcem statků církevních.

Avšak dlouho Albert ze Šternberka úctu svou biskupu Brunonovi neprokazoval. Neboť stařičký tento a v oboru svém veliký muž zemřel dne 17. února téhož r. 1281. Tělo jeho po smrti bylo v naší kathedrále vystaveno, potom do Kroměříže převezeno a tam v kollegiatním chrámě sv Mořice, jehož on byl zakladatelem, pod hlavním oltářem pochováno.[36]

Podobné truchlivé okamžiky[37] opakovaly se brzy po sobě několikráte. Dne 10. října r. 1302.[38] totiž zemřel nástupce Brunonův biskup Dětřich z Jindřichova Hradce a byl na dómě před vchodem do chóru pochovan.[39] Nástupce Dětřichův, biskup Jan V. (Holý), jenž zemřel (4. říj. 1311.)[40] byl pohřben před oltářem sv. Ludmily a biskup Kunrat II. (panoval od r. 1316—1326.) byl uložen před oltářem sv. Korduly.[41]

Než nezažil velechrám Olomoucký nejen v tomto období nýbrž vůbec divadla tak žalostného, jako dne 6. srpna r. 1306. Chtěje hájiti vzácného dědictví otcovského, totiž království Polského, ustanovil král český Václav III., že potáhne osobně s vojskem velikým do Polska, aby nápadníka trůnu polského Vladislava Lokýtka porazil a trůn polský sobě pojistil. V Olomouci se mělo vojsko česko-moravské sejiti. Král Václav III. sám do města Olomouce zavítal a ubitoval se na kapitulním děkanství u biskupského kostela, jež r. 1296. již bylo dostaveno a nejvyššímu komořímu moravskému, Albertovi ze Šternberka, na čas jeho živobytí od kapitule za byt postoupeno. V této budově tedy v domě nejvyššího úředníka moravského přihodila se dne 4. srpna r. 1306. událosť přeohavná a pro královský rod Přemyslovcův a celé království české nejvýš osudná. Když totiž zmíněného dne a roku král Václav III. po obědě pookřáti chtěl a k tomu účelu všechno služebnictvo až na jednoho komorníka a holiče propustil a na pavláně k severu směrujícím v paláci se procházel, vyřítil se naň Durynčan, jakýsi Kunrat z Mühlhofu, a zasadil jemu nožíkem několik ran tak nebezpečných, že mladistvý král brzy na to ducha vypustil. Komorník, jenž vrahovi na odpor se postavil, byl od něho v zuřivé síle k zemi poražen. Avšak zločinec tento spravedlivému trestu neušel. Neboť sotva úprkem se schodů do nádvoří sběhl a stráž krvavý nožík v rukou jeho spatřila, vyhrnula se naň, a jak české prameny vypravují, aniž by ho byla k slovu připustila, na kusy jej rozsekala.[42]

Těžko sobě lze představiti, jaký zmatek po úkladném králově zavraždění na dvoře, ve vojště, v městě Olomouci a v celém království povstal a jaký zármutek se zmocnil srdcí dynastii Přemyslovcův oddaných. Neboť král Václav III. byl poslední mužský potomek panujícího rodu Přemyslovského, byl teprve v 18. roce a ačkoliv ženat, ještě bez potomkův. V něm tedy, vymřela poslední bujná ratolesť našich dosavádních prastarých panovníků. V něm zdál se zaniknouti poslední záblesk budoucí velikosti česko-moravské, a co budoucnosť přinese, bylo ve válečných oněch časích velmi nejisté.

Než ustaňme již hořekovati nad králem, jenž, i když v mladistvém věku nebyl beze všech chyb, přece dobrými rádci mohl se vyvinouti v panovníka moudrého, a radujíce se nad tím, že Bůh dal království našemu dynastii novou, dynastii dobrou, v níž proudí krev našich domorodných Přemyslovců, navraťme se k milému našemu velechrámu Olomouckému. Do tohoto chrámu bylo mrtvé tělo královo přeneseno a třetího dne totiž 6. srpna 1306. za přítomnosti četného kněžstva, vysokých královských úředníků, vojevůdců, panstva, rytířů, vojska a nesčíslného lidu před hlavním oltářem[43] slavnostně pochováno. Zde odpočíval Václav III. až do r. 1326., kdy péčí sestry své Elišky, choti krále českého Jana Lucemburského, byl slavnostně vyzdvižen a vedle otce svého krále Václava II. v rodinné hrobce Zbraslavské uložen. Za spásu jeho duše založil Olomoucký kanovník Jindřich Sturm, ročně jednu mši sv. a věnoval na ten účel 5 hřiven stříbra.[44] Podobně založil Pražský školastik a Olomoucký kanovník Verner r. 1305. fundaci na týdenní mši sv. za krále Přemysla Otakara II.[45] a celá kapitola Olomoucká v září r. 1291. založila fundaci na 5 výročních mší sv. (anniversarií) a sice za zakladatele a vůbec za krále české a markrabata moravská, za biskupy, za preláty a kanovníky, za dobrodince kostela a za ty, kdož při dómě pochováni jsou.[46]

Mimo fundací na slavnosti smuteční byly v době této učiněny též fundace radostné a sice od uvedeného kanovníka Olomouckého Vernera, jenž ustanovil, aby mše sv. na počest Panny Marie, která již od r. 1176.[47] každého dne na dómě a u sv. Mořice v Olomouci tiše se konala, od této doby na dómě každodenně se zpívala. Biskup Dětřich dne 3. dubna 1301. tuto fundaci schválil.[48]

Jako v časech minulých, tak se dostalo velechrámu Olomouckému i v nynějším období mnohého čestného vyznamenání. Tak na př. rozmnožil král Václav II. roku 1286. kathedralní kapitolu Olomouckou o jednoho kanovníka a vykázal jemu ves Povel.[49] Tento kanovník nazýval se královský (regius) byv od krále Václava založen a s ním čítala celá kapitola Olomoucká i s děkanem 19 členů.[50] Roku 1342. udělil markrabí Karel (pozdější císař a král) proboštovi dómskému Vítkovi a jeho nástupcům titul kancléře markrabství moravského a tím zašlé toto vyznamenání proboštů Olomouckýoh opět obnovil.[51] Neméně byli vyznamenáni i biskupové Olomoučtí, čímž i sláva jejich velechrámu byla ovšem zvětšena. Tak na př. nazývá r. 1318.[52] český král Jan Kunrata, biskupa Olomouckého, jenž byl nešlechticem, „svým milým knížetem (principem suum dilectum) a císař Karel IV. jmenoval r. 1365. biskupa Jana z Nového Města (Neumark) a jeho nástupce na biskupství Olomouckém „hrabětem české kaple,“ s kterýmžto titulem spojeno bylo právo: zastávati bohoslužbu v královské kapli Karlšteinské u přítomnosti českého krále, korunovati čili klásti korunu na krále českého a míti přednosť přede všemi ostatními vyjímajíc arcibiskupa Pražského.[53][54][red 4]

I biskupství Olomoucké dožilo se r. 1344. příjemné změny. Zmíněného roku bylo totiž přičiněním markraběte moravského Karla v Praze zařízeno arcibiskupství a biskupství Olomoucké jakož i nově založené biskupství Litomyšlské z vlivu Mohučského vymaněno a Pražskému arcibiskupství podřízeno.[55] A když r. 1348. Karel jako král český a císař německý prohlásil biskupství Olomoucké jakož i Moravu a knížectví Opolské lénem koruny české,[56] počala se Morava, biskupství Olomoucké a též i zdejší velechrám pohybovati v mezích nových, v mezích přirozených a více samostatných,[57] v mezích jež slibovaly moravskou diœcesi a její velechrám trvale oblažiti.

Zda-li markrabata moravská v letech 1265.—1380 byla sídlem na hradě blíž kathedralního chrámu, nedá se určiti. Neboť jak víme, počalo se r. 1265. stavěti děkanství a kaple sv. Jana Křtitele. Té doby stávala již při velechrámu též kaple sv. Maří Majdaleny, (jíž nyní neprávem kaple sv. Barbory se říká) tak, že hrad knížecí se všech tří stran budovami posvátnými obklíčen byl. Starý knížecí hrad byl tehdy již asi sešlý, pročež nejvyšší komoří moravský, Albert ze Šternberka, a král Václav III. nově zbudované kapitulní děkanství za obydlí vyvolili. Též sluší sobě povšímnouti toho, že r. 1366. byla vystavena kaple svaté Anny[58] tak, že starý knížecí hrad se všech stran byl chrámem a kaplicemi úplně obklopen a sevřen a tudíž pro sídelní hrad knížecí se nehodil, jelikož knížata chtějí míti budovy s více stran volné a přístupné a proti svírání paláců svých budovami jinými by se bránila. Proto jsme toho náhledu, že když král Otakar II. vykázal děkanovi Bartolomějovi nádvoří ku stavbě děkanství, že v tom čase daroval též starý knížecí hrad u dómu svému miláčkovi, biskupovi Brunonovi, čímž teprve bylo možno na stavbu kaple sv. Jana Křtitele a později na stavbu sv. Anny pomýšleti.[59]

Správcové markrabství moravského a markrabata moravská nejspíše sídlela v letech 1265.—1380. na velkém knížecím hradě u Dominikánského chrámu sv. Michala, kterýžto hrad se nazýval „Velký hrad“.[60]

Byliť správcové markrabství moravského po smrti krále Přemysla Otakara II. tito: biskup Bruno, jenž ve jménu císaře Rudolfa[61] Habsburského spravoval Olomoucko a Přerovsko. (Zemřel 19. února 1281.)

Albert saský 1281.—1283.[62]

Mistr Jan, probošt kollegiátního chrámu sv. Apollináře[63] v Sadské u Poděbrad v Čechách jakožto samostatný protonotář na Čechách nezavislý od listopadu r. 1283.—1297. Markrabata byla:

Jindřich Korutanský od r. l307.—1311.[64]

Český král Jan Lucemburský od r. 1311.—1333.[65]

Kralevič Karel od 30. října 1333.—1350.[66]

Jan, bratr Karlův od 4. ledna 1350.[67]—12. listop. r. 1375.[68]

Jodok, syn markraběte Jana až do smrti své 18. ledna roku 1411.[69]

Biskupové tehdy byli:

Bruno od r. 1246.—17. února 1281.;[70]

Dětřich z Jindřichova Hradce 1281.—10. října 1302.;[71]

Jan V. (Holý) z Valdšteinu 1302.—4. října 1311.;[72]

Petr II. Bradavice 1311.—7. června 1316.;[73]

Kunrat II. 1316.—8. srpna 1326.;[74]

Jindřich II. Berka 1326.—18. srpna 1333[75]

Jan VI. Volek 1334.—22. září 1351.[76][red 5]

Jan VII. Očko z Vlašími 1351.—1364.[77][red 5]

Jan VIII. z Neumarku 1364.—19. února. 1380.[78]

  1. ↑ Dudík, Nekr. str. 85. Obiit Robertus XV. episcopus, qui decorauit ecclesiam variis ornatibus qui fecit tumbam sti Christini.
  2. ↑ Tomu nasvědčuje list biskupa Mindenského na své dioecesány 18. října 1267. vydaný, v němžto se praví, že „stoliční chrám Olomoucký byl ohněm úplně zničen.“ Cod. dipl. Mor. III. 399.: ecclesia Olomucensís .... cum per incendium totaliter destrucra fuerit“ etc.
  3. ↑ Dudík, Nekr. str. 52. praví u dne XIV. kal. Maji: „Anno Domini MCCLXVI ecclesia Olomucensis est combusta.“ Že místo r. 1266. ma býti rok 1265. viz Dudík, Děj. Mor. VI. 18.
  4. ↑ Bruno panoval jako biskup Olomoucký od r. 1246.—1281.
  5. ↑ Cod. dipl. Mor. 378. a 379.
  6. ↑ Dudík, Nekr. str. 69. Tentýž arcijáhen daroval též 1 hřivnu vikářům.
  7. ↑ Dudík, Nekr. str. 74. Tentýž založil na velechrámě vikářství a daroval jemu 4 lány v Kyselově a pozlacený Benátský kalich. Zemřel kolem r. 1273.
  8. ↑ Dudík, Nekr. str. 60. Vojslav byl školastikem od r. 1274.—1275. a zanechal kanovníkům 1 hřivnu a vikářům ½ hřivny. Před ním byli školastiky Kunrat a Petr.
  9. ↑ Dudík, Nekr. str. 60. Herbord uvádí se jako probošt mezi lety 1251. až 1270. Od r. 1255.—1260. uvádí se jako dómský děkan. Důchody děkanské byly velmi skromné „nimis tenues“. Biskup Bruno dal děkanství r. 1258. ves Viklechy. Děkan Herbord první toho dobrodiní užíval. Cod. dipl. Mor. III. 252.
  10. ↑ Dudík, Nekr. str. 45. Děkan Heidolf uvádí se kolem r. 1266. a založil na dómě vikářství a dal jemu půl pata lánu v Studenodole.
  11. ↑ Dudík, Nekr. 47.
  12. ↑ Cod. dipl. Mor. III. 398. a 399. Jaké ono bratrství Olomouckých kanovníků bylo, nemohli jsme posud vypátrati. Ale to jsme nalezli, že dómští vikáři v Olomouci měli od starodávna bratrství, které mělo za účel, modliti se v suché dny za své dobrodince hodinky za zemřelé a obětovati mši svatou. Do tohoto bratrství mohli nejen Olomoučtí dómští vikáři, nýbrž i tamější kanovníci a altaristé a ostatní údové velechrámu Olomouckého a též nejen duchovní nýbrž i světské osoby obojího pohlaví přijatu býti a jistých odpustků dosáhnouti. R. 1514. potvrdil papežský vyslanec pro střední Evropu kardinál Tomáš, stanovy tohoto bratrství. Listina jest v Olomouckém kap. archivu a. V. c. II.
  13. ↑ Cod. dipl. Mor. III. 399. a 400.
  14. ↑ To jsme spozorovali po odražení omítky. Nyní jsou zdi opětně uvnitř i zevnitř omítány. Pravidelné v krychlé přitesávané kamení, z nichž zdi v lodi pozůstávají, jsou mnohem menší, než vnitřní a zevnitřní pruhy na omítce ukazují.
  15. ↑ Biskup Bruno pocházel z Holštýna. Jeho životopis viz v Richterově Series ep. Ol. str. 66.—86.
  16. ↑ Dudík, Děj. Mor. VI. 23. a 24. Již kníže Břetislav I. měl r. 1039. úmysl, zříditi v zemích svých arcibiskupství. Podobný úmysl měl roku 1204. též král Přemysl Otakar I. (Viz Dudíkovy Dějiny Mor. II. str. 129. a 130.; V. str. 29.) Dávné toto přání panovníků českých bylo uskutečněno teprve r. 1344., kdy bylo v Praze zřízeno arcibiskupství, jemužto všechny země koruny české byly podřízeny a z vlivu Mohučského vymaněny.
  17. ↑ Cod. dipl. Mor. III. 391. a 392.
  18. ↑ Z uvedené listiny vysvítá: 1) že nynějsí kaple sv. Barbory (viz obr. 17. a 18.) tak neprávem sluje, jelikož druhdy slula kaplí sv. Maří Magdaleny; 2) že dům šlechtice Benedy z Dubicka stál tam, kde nyní jest kapitulní residence čís. 1.; 3) že mezi domem Benedy z Dubicka a kapitulním děkanstvím byla brána (nyní cikánská). Roku 1296. bylo kapitulní děkanství smlouvou vykázáno za příbytek moravskému komoří, Albertovi ze Sternberka, až do jeho smrti. V jeho příbytku byl r. 1306. král Václav III. zavražděn. R. 1432. nařídil biskup Kuněk za souhlasu kapituly, aby každý Olomoucký kapitulní děkan bydlel pouze v domě na hradě Olomouckém vedle kaple sv. Magdaleny a nesměl se do jiného domu přestěhovati, aneb jiný požadovati. Dudík, Děj. Mor. VII. 252. a 253. Tamže se dočteš též a rodině a o činech šlechtice Benedy z Dubicka.
  19. ↑ Této kapli odporučil děkan Bartoloměj ve své závěti misál a kalich, dvě stříbrné konvičky, stříbrnou kadidelnici a jiné bohoslužebné nářadí. Pán Martinek Parlatka dal této kapli svou ves Příkazy a jest v této kapli pochován. Dudík, Nekr. str. 47. a 91. Více o této kapli povíme až v Díle II.[red 1]
  20. ↑ Tato okénka jsou úplně podobná oněm, jež ve výše zpomenuté romanské kryptě na našem dómě byla objevena.
  21. ↑ Viz o tom: „Mittheilungen der k. k. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale,“ XVI. Jahrgang. Wien 1871. Die Domkirche und der Kreuzgang zu Olmütz str. 143.
  22. ↑ Na př. pilíř při zdi blíž sakristie. Na straně ze vnitřní zachoval též jeden pilíř při severní věži až do nejnovější doby romanský podstavec. Viz o tom uvedené „Mittheilungen“ str. 143.
  23. ↑ Věže zůstaly asi v prvotním tvaru až do roku 1589., kdy kníže biskup Stanislav Pavlovský je pozměnil. Viz období V.
  24. ↑ Architekt, František Segenschmid klade křížovou chodbu a síce pro její podobu s postranními loděmi chrámovými do časů Brunonových. Viz jmenované „Mittheilungen“ str. 143.
  25. ↑ Viz výše při období III. I v chrámě byly již ve čtrnáctém století mnohé malby na zdích a na pilířích. Stručný jejich popis udáme až v díle II.[red 1]
  26. ↑ V této době byla bez pochyby shotovena i ona kamenná soška našeho božského Spasitele, která až do léta tohoto roku na zevnější jižní zdi pod střechou umístěná byla. Představuje nám Krista Pána, an sedí na trůně. Levou ruku má pozdviženou k žehnání, pravou rukou ukazuje na svůj otevřený bok. Ruce a nohy mají známky ran od hřebů. Kolem hlavy jest zář na čtyři strany se rozbíhající. Levá a pravá strana trůnu má vkusné gothické ozdoby. Celá soška jest velmi porouchaná avšak dosud na ní jest znáti zbytky barev, jimiž byla druhdy okrášlená. Nyní stojí ona soška na druhém dvoře v k. a. paláci. Viz obr. 8.[red 2] Až na gothický trůn má tato soška velikou podobu s vyšívaným obrazem Spasitelovým na oné burse, kterou slovanské jeptišky uherskému králi, sv. Štěpánovi, darovaly a o níž jsme se dozvěděli ochotou říšského poslance, vel. pána Ignáta Wurma. Též obraz žehnajícího Spasitele nad hlavní branou chrámu sv. Štěpána ve Vídni, o níž v časopise muzejního spolku Olomouckého čís. V. str. 41. bylo dokázáno, že jest zbytkem původně romanského chrámu téhož jména, podobá se naší soše nemálo. Jak se dostala ona soška na zmíněné místo? Nebyla kdysi závěrečným kamenem (tympanon) hlavní brány, a nebyla r. 1589., kdy se nad hlavní branou stavěla prostřední věž, na zmíněné místo dána? aneb se tam, kde až do léta tohoto roku ona soška byla, druhdy (až do r. 1374) končila loď chrámová? To dokáže půdorys starých zdí pod chrámem, jejž v II. Díle[red 1] podáme.
  27. ↑ Dudík Nekr. 83. při 10. říjnu má takto: „Obiit Theodoricus, qui creavit V. prebendas et multa bona fecit ecclesiae“ Viz též Richter Series, str. 88. a. a Olomoucký kapitulní archív A. I. b. I. 28. 53.
  28. ↑ Dud. Nekr. 79. a 80.
  29. ↑ Dud. Nekr. 68.
  30. ↑ Richter, Series 94.
  31. ↑ Dud. Nekr. 100.
  32. ↑ O kapli sv. Anny, která též v tomto čase (před r. 1366.) zbudována byla, jakož o jiných kaplicích a oltářích na velechrámě Olomouckém pojednáno bude v díle II.[red 1] zevrubněji.
  33. ↑ Dudík Nekr. 65. Hartmann z Bělkovic dal na stavbu chramovou 10 hřiven.
  34. ↑ Kap. archív A. II. b. 8. Cod. dipl. Mor. X. 230: „Cum pro amplificatione ecclesiae nostrae Olomucensis structura sumptuosi aedificii sit a nonnullis incepta temporibus et ad cujusdam altitudinis spatium in quibusdam suis partibus elevata“ etc. Na veliké pečeti jest s jedné strany pečeť kulatá a na ní sv. Václav s nápisem: Joannes Dei et apostolicae sedis gratia Olomucensis episcopus.“ S druhé strany jest pečeť podlouhlá a na ní biskup s gothickou mitrou pod gothickým baldachynem stojicí. Zmíněný nápis jest proveden písmeny cyrillskými.
  35. ↑ Pro tehdejší nepokoje neodbývala se volba Detřicha r. 1281., jak to bývalo a jest zvykem při biskupském chrámě, nýbrž v prastarém chrámě sv. Petra na předhradí Olomouckém. Dud. Mor. VI. 39.
  36. ↑ Viz o tom Dud. Děj. Mor. VI. 33. a 35.
  37. ↑ Nazýváme úmyslně okamžiky takové, kdy biskup se pochovává, okamžiky truchlivými a velmi dojemnými pro každé srdce lidské. Lid zbožný lká nad ztrátou svého pastýře, jenž mnohdy v úřadě biskupském se sestará, lidé špatní a nevěrci vidí zde mrtva onoho, jenž tolikráte slovem a příkladem se snažil uvesti je na cestu do života věčného; kněží lkají nad otcem svým; bohatí a nemocní nad ztrátou sobě rovného, chudí nad ztrátou svého dohrodince. I nebývá tudíž při pohřbu biskupa oka, jež by neslzelo, srdce, jež by nebylo dojato a rukou, jež by se nespínaly k motlitbě tiché a srdečné, aby Bůh dobrotivý zesnulému dal odpočinutí, radostné z mrtvých a život věčný.
  38. ↑ Dud. VI. 185.
  39. ↑ Richter Series: „in ingressu chori sepultus;“ Ziegelbauer v Olom. sacrum I., mluvě o biskupech na dómě pochovaných (str. 225.—229.) dí o Dětřichovi, že jest pochován „in ingressu stationis Canonicorum ejusdem ecclesiae“. Hrob biskupa Jana V. popisuje tentýž takto: „ante introitum chori ad stalla sub albo lapide, ubi responsoria et versicula per chorales et alios Clericos ipsius ecclesiae decantantur.“
  40. ↑ Dud. VI. 187. — Richter 90.
  41. ↑ Richter 94. Zbytky nápisu náhrobního gothikou psaného uchovaly se až do jara r. 1886. pod obrazem sv. Ludmily. O hrobech, náhrobních deskách a pomnících budeme v II. díle[red 1] mluviti obšírněji.
  42. ↑ Dudík, Děj. Mor. VI. 251.—260., kdež se všechny možné zprávy o smrti Václava III. uvádějí a rozebírají. Na onom místě dnešního děkanství, kde se právě popsaná královražda asi udála jest památná deska s nápisem. Viz obraz 17.
  43. ↑ Dud. VI. 256.
  44. ↑ Dud. VI. Nekr. 78.
  45. ↑ Dud. VI. 205.
  46. ↑ Dud. VI. 116. Tato fundace trvá posud.
  47. ↑ Cod. dipl. Mor. I. 292.
  48. ↑ Dud. Děj. Mor. VI. 181. Tato mše sv. doposud se slouží.
  49. ↑ Dud. Děj. VI. 205.; Cod. IV. 316.
  50. ↑ Při volbě biskupa Dětřicha r. 1281. byli přítomni: děkan Budislav, probošt Aleš, arcijáhen Cyrus, školastik Jan, kustos Lambert a 13 kanovníků tedy celkem 18 členů. Dud. Děj. VI. 40. Biskup Jindřich Zdík založil totiž 12 kanovníků a děkana; biskup Rupert 1 kanovníka a biskup Bruno 4 kanovníky tak, že při zmíněné volbě celá kathed. Olomoucká kapitula se súčastnila.
  51. ↑ Richter, Series 104.
  52. ↑ V seznamu Kroměřížského archivu v uvedeném roce.
  53. ↑ Richter, Series 96.
  54. ↑ Richter, Series 116. Důkladné pojednání a dějepisný vývoj o zmíněném titulu má Ziegenbauer ve svém Olomucium sacrum I. při životopise biskupa Jana z Neumarku.
  55. ↑ Ještě roku 1316. po smrti biskupa Petra II. visitoval Mohučský arcibiskup Petr velechrám a dioecesi Olomouckou. Richter, Series 93. Roku 1347. prohlížel Pražský arcibiskup, Arnošt, velechrám a dioecesi Olomouckou a vydal s biskupem Olomouckým Janem a zdejší kapitulou stanovy, jež r. 1367. doplněny a sepsány byly. Richter, Series 105.
  56. ↑ Richter, Series, 106.
  57. ↑ Divno jest, že r. 1777. při povýšení biskupství Olomouckého na arcibiskupství nazývá papež Pius VI.: Cathedralem ecclesiam Olomucensem sedi apostolicae immediate subjectam“ t. j. „biskupství z vlivu metropolitního vymaněné. Kap. arch. C. I. d. 3.
  58. ↑ Toho roku měla kaple sv. Anny již svého rektora. Krom. k. arc. Registr. přihrádka 20., svazek 6. čís. 2.
  59. ↑ V tom nás též podporuje náhled architekta Segenschmida, jenž považuje některé částky křížové chodby za stavbu z dob Brunonových.
  60. ↑ Na tomto hradě odbývaly se až do 18. století zemské sněmy. Zasedací síň byla později darována Dominikánům, kteří tam mívali jidárnu (refektář). Nyní jest na tom místě bohoslovecká zimní kaple. Dosud se nazývá jedna komnata v k. a. bohosloví Olomouckém „rytířská síň — Rittersaal.“ Viz naše pojednání o farním chrámě sv. Michala v „Olmützer Zeitung“ ročník 1884.
  61. ↑ Dud. Děj. VI. 39. a 40.
  62. ↑ Dudík, Děj. Mor. VI. 41.—49.
  63. ↑ Dud. Děj. Mor. VI. 51.
  64. ↑ Moraviae historia a Pilař et Moravetz, Brunae 1785. díl 1. str. 197.—182.
  65. ↑ Tamže str. 182.—195.
  66. ↑ Tamže str. 195.—210.
  67. ↑ Tamže str. 210.
  68. ↑ Archiv für Kunde östereichischer Geschichtsquellen, ročník 1852. str. 178.
  69. ↑ Dudík, Nekr. 34.
  70. ↑ Dudík Děj. Mor. VI. 35.
  71. ↑ Tamže str. 185.
  72. ↑ Tamže str. 187. Nekr. 82.
  73. ↑ Dudík, Nekr. 58.
  74. ↑ Dudík Nekr. 68.
  75. ↑ Dudík, Nekr, 73. a 102.
  76. ↑ Richter, Series, 1011-105.
  77. ↑ Tamže str. 80.
  78. ↑ Dudík, Nekr. 41. Dr. Řehoř Volný udává jakožto den úmrtí 23. prosinec r. 1380. v uvedeném archívu, ročník 1852. str. 179.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. ↑ a b c d e Autor zemřel tři roky po vydání této knihy a plánovaný druhý díl již nesepsal, viz nekrolog v Časopise Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci.
  2. ↑ V poznámce se odkazuje na přílohu obr. 8, kde se však ve skutečnosti nachází náhrobní kámen arcijáhna Bedřicha. Soška Krista Spasitele se nachází na obr. 7.
  3. ↑ Předchozí poznámka o kapli sv. Anny se v původním textu nachází na str. 49 mezi poznámkami pod čarou označená třemi křížky (†††), ovšem autor na ni zřejmě opomenul odkázat z textu. Dle smyslu poznámky jsme odkaz umístili do věty týkající se zakládání kaplí).
  4. ↑ Předchozí poznámka o titulu se v původním textu nachází na str. 54 mezi poznámkami pod čarou označená dvěma hvězdičkami **), ovšem autor na ni zřejmě opomenul odkázat z textu. Dle smyslu poznámky jsme odkaz umístili na konec odstavce pojednávajícího o titulu hraběte české kaple.
  5. ↑ a b Poznámky u Jana VI. Volka a Jana VII. Očka z Vlašimi jsou v originále označeny *†*) a †*†), přičemž poznámky pod čarou odpovídající těmto značkám tam jsou uvedeny v opačném pořadí: nejprve †*†) a poté *†*). Není jisté, zda bylo omylem přehozeno pořadí poznámek pod čarou nebo zda byly tyto poznámky chybně označeny v textu. Zde je uvádíme tak, jak byly označeny v textu (tzn. že jejich pořadí pod čarou je oproti originálu přehozené).
Citováno z „https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Dějiny_Metropolitního_chrámu_sv._Václava_v_Olomouci/Období_IV.&oldid=281261“