Wikizdroje

Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci/Období VI.

< Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Mořic Kráčmer
Období V. Období VI. Období VII.
Údaje o textu
Titulek: Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Autor: Mořic Kráčmer
Zdroj: Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci. Olomouc: Nákladem knihkupectví R. Prombergra, 1887. S. 72–90.
Dostupné online.
Vydáno: 1887
Licence: PD old 70
Index stran

OBDOBÍ VI.

Od r. 1616.—1777. t. j. až do povýšení dosavadního biskupského
chrámu na arcibiskupský čili metropolitní

První změna, jíž velechrám Olomoucký za panování knížete a biskupa Olomouckého kardinála Františka knížete z Dietrichšteinů se dožil, byla stavba kaple sv. Anny. Tuto kapli dal Olomoucký kapitulní probošt Martin Václav z Greifenthalu ze základů znova vystavěti a kardinálem Františkem z Dietrichšteinů vysvětiti.[1]

Druhá a hlavní změna velechrámu Olomouckého za kardinála Františka z Dietrichsteinů byla stavba nového, rozsáhlého kůru čili presbyteráře.

Když totiž r. 1616. kůr gothický, biskupem Stanislavem I. vystavený se byl shroutil,[2] pojal duchaplný a bohatý kardinál, kníže Frant. z Dietrichsteinů myšlénku, vystaviti kůr nový a daleko rozsáhlejší, než-li byl kůr minulý.[3] Kůr tento počal se r. 1618. skutečně stavěti; avšak sotva že byly základy k němu položeny, vypuklo v Čechách a roku 1619. i na Moravě povstání proti císaři Matyášovi a jeho nástupci Ferdinandovi II., kteréžto povstání nejen započatou stavbu zarazilo, nýbrž velechrámu Olomouckému též bezpříkladně uškodilo. Byloť to dne 10. května r. 1619., když povstalečtí protestantští stavové před Olomoucem se objevili a toto rozsáhlé a k obraně nepřipravené město ku vzdání se přinutili. Od této chvíle počal v městě Olomouci život pro církev katolickou a pro velechrám velmi smutný. Již dne 12. května byl farní chrám sv. Mořice zabrán pro bohoslužbu protestantskou a řeholníkům a kněžím vůbec bylo citelně blíženo. Nejvíce však bylo snášeti Olomoucké kapitule a kardinálu Dietrichsteinovi. Tento byl v Brně s dvěma kanovníky ve vazbě a pozorně střežen. V Třebové byl kanovník Jan Plattenstein po šest měsíců řetězi spoután, až jej přátelé jeho za několik tisíc zlatých vykoupili. Arcijáhen Julius Cäsar Ginnany a scholastik Jindřich Ignát hrabě Kolovrat byli donuceni Olomouc opustiti. I ostatních 8 kanovníků bylo sužováno. Jejich jména jsou: děkan Jan, svobodný pán ze Stubingu, Václav Pilař z Pilhu, Arnošt Masius, Sigmund Scholl, Ondřej Kindler, Jan Zach, Sigmund Magnus a Klaudius Sorina. Ctihodným těmto mužům bylo přikázáno, aby dne 4. června na děkanství se dostavili. Když se tam byli sešli, oznámili jim povstalečtí komisáři, že když dobrovolně odevzdají klíče od velechrámu a od oné podzemní skrýše, kde poklady jsou uschovány, a když mimo to povstalcům nadržovati budou, svobodu obdrží; jinak prý budou s oken oné síně, v níž shromážděni byli, do hluboké městské příkopy svrženi. Avšak shromáždění kanovníci touto výhružkou zastrašiti se nedadouce, pravili, že raději každý trest podstoupí, než aby věrnosť svou k císaři, církvi a Bohu porušili. Po této neohrožené odpovědi nebylo kanovníkům zatím sice ublíženo na životě, avšak statky jejich byly ihned zabaveny.

A když 15. srpna r. 1620., t. j. na den nanebevzetí Panny Marie, po službách Božích do residencí svých se navrátili, byli zatčeni, do onoho domu, jenž v české ulici nyní kapitulním sluje dovedeni, všichni do jedné komnaty dáni a zde až do 19. ledna 1621., tedy přes 22 neděl vězněni. Na to byl velechrám násilím otevřen, poklady vyloupeny a ostatky svatých rozmetány,[4] nohama šlapány a do vody vhozeny.[5]

Že tehdy velechrám náš o veliké poklady byl oloupen a že s posvátnými nádobami a ostatky svatých nešetrně se zacházelo, potvrzuje učený, a též svědomitý muž Magnoald Ziegelbauer, jenž o věci této píše takto:

„Roku 1619. biskupský chrám (Olomoucký) nové oloupení utrpěl. Hartmann Pucheimb, vůdce nekatolických a povstaleckých moravských stavů v Olomouci, jako by byl od nich k tomu splnomocněn, když děkana a jiné kanovníky do tuhé vazby byl vsadil, vztáhl svatokrádežné ruce své i na pokíad velechrámu, aby jej odcizil. I vykázal některým občanům stejného smýšlení tu úlohu, aby posvátné nádoby ze zlata a stříbra a schránky z těchto kovů, v nichž ostatky svatých nebešťanů byly uloženy, z chrámu na radnici donesli. Chtěl totiž, aby se zdálo, že to neučinil z té příčiny, aby chrám oloupil, nýbrž aby veliké množství stříbra (na 20 centnýřů) na bezpečné místo uschoval. Proto též nechal shotoviti seznam. jak se praví, na oko, aby se něco z posvátného nářadí nepotratilo. Ale za to dovolil, že jeho choť považovala posvátné nádoby za svůj majetek a jich ku svým hostinám bez ostýchání užívala.“[6]

Nechať laskavý čtenář dle podaných spolehlivých zpráv sám sobě učiní úsudek, zda-li právě vyložený únos kostelních pokladů byl loupeží čili ne, a zda-li se s unešenými posvátnými nádobami a s ostatky svatých dosti důstojně zacházelo. Tolik však jisto jest, že unešené poklady byly v tajné podzemní skrýši dómské lépe uschovány, než na radnici a že z unešených pokladů a nádob nic nebylo velechrámu Olomouckému navráceno. Veliké ztráty věcí zlatých a stříbrných starobylostí a vznešenými dárci předrahých, dovede velechrám Olomoucký ještě oželeti. Ale nikdy neoželí oněch rozmetaných a potracených ostatků svatých, kterážto ztráta pro náš velechrám zůstane nezapomenutelnou a, co jest nejbolestnějším, nenahraditelnou.

A tak bylo velechrámu Olomouckému, jeho správcovi a jeho kapitule úpěti až do dne 8. listopádu r. 1620., kdy zbraně katolické nad protestanty zvítězily a naším zemím řádného pána a kýžený pokoj opět vydobyly.[7] Dne 19. ledna r. 1621. byla kapitula z vazby propuštěna. Dne 21. ledna přišel císařský vojevůdce Bukquoy do Olomouce a přijal ve jménu J. V. císaře Ferdinanda II. od měštanů přísahu věrnosti. Dva dni na to byl farní chrám sv. Mořice, jenž až dosud byl zavřen, opět otevřen.[8]

Teprv nyní bylo kardinálovi Dietriechšteinovi lze, na stavbu svého velechrámu opět pomýšleti, ovšem tak, jak to jeho rozsáhlá církevní i politická činnosť připouštěla.

Úmysl kardinálův byl, celý Olomoucký velechrám ze základů znova vystavěti a sice ve slohu tehdy nejoblíbenějším, ve slohu renaissačním.[9] Avšak veliký tento muž bohužel ani čelní části chrámové, totiž kůru nedostavil úplně,[10] jelikož v závěti své dne 29. prosince r. 1634. v Oedenburku činěné dědicovi svému, Maximiliánovi knížeti z Dietrichsteinův, ukládá za povinnosť, aby, kdyby nebyl kůr Olomoucký do jeho smrti dostaven, dědic a jeho nástupcové každaročně 3000 tolarů na stavbu onoho kůru tak dlouho platili, až by byl dokonán. Tentýž kardinál ustanovil ve své závěti, že má býti pochován v kryptě, kterou na spůsob rozsáhlé třílodní kaplice pod kůrem chrámovým dal pro sebe a nástupce své v biskupství Olomouckém stavěti, a kdyby tato krypta nebyla hotová, má prý býti zatím na jiném místě velechrámu Olomouckého pohřben. I pro kanovníky nechal stavěti na velechrámě zvláštní kryptu, kam by po smrti pochováni byli.[11] Vůbec měl obětavý tento veleduch s chrámem naším překrásné úmysly a usiloval je dle sil svých též uskutečniti; avšak nebylo jemu Bohem dáno, aby dílo své nesmírným nákladem započaté viděl dokončené. Neboť zemřel v Brně dne 19. září r. 1636. v 66. roce věku svého.[12]

Po smrti kardinála Dietrichsteina zvolen byl dne 12. listopadu za knížete a biskupa Olomouckého Jan Arnošt Platais, probošt a generální vikář Olomoucký, jenž ale ještě před potvrzením dne 21. srpna r. 1637. zemřel. Téhož roku dne 16. listopadu zvolila kapitule jednohlasně za knížete a biskupa Olomouckého Leopolda, arcivévodu rakouského, syna dne 15. února r. 1637. zemřelého císaře Ferdinanda II. a bratra císaře Ferdinanda III. Za tohoto vznešeného knížete a biskupa zažil velechrám Olomoucký mnoho krutých nehod.[13]

Když totiž dne 10. června r. 1642. vojsko švedské poklady Olomoucké do Brna vezené přepadlo[14] a dne 14. června téhož roku město Olomouc se bylo Švedům vzdalo,[15] nastaly opět nejen pro město nýbrž i pro velechrám časy velmi kruté. Neboť nebylo na tom dosti, že dne 14. prosince r. 1642. švedští vojíni pro svou bohoslužbu farní chrám sv. Mořice zabrali — ale k jejich cti budiž řečeno, že kostelním pokladům neublížili[16] — nýbrž ode dne 18. prosince téhož roku nakládali se všemi kláštery a chrámy stejnak nemilosrdně. Olomouckého světícího biskupa, Sigmunda Minutiniho, a správce biskupství, Kašpara Stredele, kázal švedský náčelník Wanke do jedné komnaty uzavřiti, kdež byli od vojínů švedských tak sužováni, že správce biskupství po desíti dnech ducha vypustil. Dne 10. ledna r. 1643. byl jmenovaný správce biskupství s velikou okázalostí za účastenství Olomouckých a švedských hodnostářů na dóm přenesen a v kapli. sv. Anny pochován.[17] V létě téhož roku žádal švedský vojevůdce Torstensohn od Olomouckých duchovních 1200 tolarů.[18]

Tento požadavek byl v oné době velmi veliký. Když tudíž Olomoucký velitel se proslovil, že těm, kteří platiti nemohou, jest volno, z Olomouce se vystěhovati, opustili dne 2. srpna r. 1644. všichni klášterníci a světští duchovní Olomouc a zanechali v klášterech a chrámech pouze po jednom anebo po dvou dozorcích. Mezi těmi kněžími, kteří tehdy v Olomouci zůstali, zasluhují uvedenu býti, Pavel Žáčkovic, kvardián u Minoritů v Olomouci a český kazatel v kapli sv. Anny (na dómě), a František Michal Pommer (Pomořan), jenž byl bytem na kapitulním děkanství a na biskupský chrám dohlížel.[19] Od oné doby bylo mnoho půtek v Olomouci vedeno mezi Švedy, kteří Olomouc vší mocí chtěli uhájiti a mezi vojskem císařským, jež důležité toto město chtělo osvoboditi, až konečně roku 1648. uzavřen byl mezi bojujícími stranami mír Westfalský, který v městě Olomouci dne 24. listopadu byl slaven spůsobem velmi dojemným.[20] A když dne 8. července r. 1650. vojsko švedské v počtu 10.000 mužů z Olomouce bylo konečně po osmi letech vytáhlo, tu oddechlo sobě město naše a dne 9. července každý s radostí chvátal do biskupského chrámu, aby vzdal Bohu díky za přestálé útrapy a za navrácený pokoj drahému našemu katolickému území.[21]

Následky válek a nepokojných časů, které s malou přestávkou po 30 let vlasť naši tížily, byly pro náš velechrám přesmutné. Škoda chrámu našemu tehdy spůsobená byla nesmírná, spousta v chrámě k nevypsání. Kostelní poklady byly s větší části pobrány, klenba kůru Dietrichsteinského koulemi švedskými porouchaná,[22] hodiny čekaly již od r. 1641. na opravu, křížová chodba poškozená, oltáře tam vyvráceny, okna v kapli sv. Jana Křtitele švedskými vojíny vytlučená a tamější oltář rozbitý.[23] Duchovenstvo chrámové, jež ve válečných dobách velmi skromných aneb žádných desátkův a poplatků nedostávalo, ztenčilo se tak, že místo 20 bývalých vikářův a altaristů[24] zbylo pouze 8 vikářův a z altaristů žádný. I choralisté, jichž bývalo na 8, úplně zanikli. Kanovníci, spoléhajíce se na své vikáře, modlívali se nešpory a hodinky pouze soukromě a služby Boží, dílem pro nedostatek potřebných kněží, dílem pro neuspořádané povinnosti, pro nepřítomnosť knížete a biskupa[25] a z toho vzniklou netečnosť se odbývaly na Olomoucký velechrám nedůstojně. Všechny tyto škody a nepořádky bylo napraviti, k čemu ovšem dlouhé doby a mnohé práce bylo zapotřebí.

Ihned po míru Westfalském psal kníže biskup Olomoucký, arcivévoda Rakouský, Leopold Vilím sám na švedského velitele do Olomouce a žádal ho aby vydal kalichy, svícny, kadidelnice a jiné věci zlaté a stříbrné, jež byli švedští vojínové z dómu vzali. Avšak velitel považuje tyto věci vojenským právem za své, jich kostelu nevydal, nýbrž daroval je svému miláčkovi, Pavlovi Žáčkovicovi, minoritskému Kvardiánovi u sv. Jakuba v Olomouci, jenž je poctivě velechrámu našemu navrátil. Za tento skutek splnomocnil kníže biskup, arcivévoda Leopold jmenovaného kvardiána, aby švedskými vojíny znesvěcený velechrám vysvětil.[26] Kníže biskup, arcivévoda Leopold Vilím jevil vůbec pro náš velechrám velikou ochotu. Když jemu r. 1653. dne 6. prosince Olomoucký kapitulní děkan, Klaudius Sorina, blahopřál k novému roku a připomenul, že by pro velechrám Olomoucký bylo záhodno shotoviti nad hlavní oltář obraz sv. Václava,[27] odpověděl arcivévoda 10. ledna 1654. z Brusselu, že dá onen obraz shotoviti, jen když jemu pošlou míru. Dne 30. března jemu děkan Sorina míru obrazu skutečně zaslal a přiložil též vzor kůru a celého chrámu Olomouckého, jenž se měl opraviti.[28] Téhož dne a roku sděluje zmíněný děkan arcivévodovi, že do nové Dietrichsteinské krypry mají vésti dvoje schody a sice jedny se strany evangelní a druhé se strany epištolní. Poněvadž ale na epištolní straně právě tam, kde se mají dvéře upraviti, tehdy stál prastarý oltář Panny Marie, na němž lpěly přečetné fundace a kde se od nepaměti četla mše sv. k Panně Marii, jejž bylo pro snadnější přístup do podzemní krypty odstraniti, prosil děkan Klaudius Sorina arcivévodu aby místo tohoto oltáře dal vystaviti v stejné řadě s kaplí Stanislavskou kapli k poctě Panny Marie, sv. Václava a sv. Leopolda.[29]

Patřičné vzory prý jemu došle. Na toto psaní odpověděl z Brüsselu 28. června 1654. arcivévoda Leopold, aby jemu kanovníci poslali rozpočet, kolik by asi ona nová kaple stála.[30] A však na stavbu této kaple ihned nedošlo, jelikož arcívévoda se zabýval myšlénkou brzy Olomoucké biskupství visitovati. Toto visitaci stalo se však teprve r. 1659. Dne 25. dubna téhož roku dal arcivévoda svým zástupcům (komisařům) Ondřeji Höpfnerovi, Ondřeji Dirremu a Matouši Tengelottovi pokyny, nač mají v Olomouckém velechrámě zvláště si dáti pozor. Dne 1. října dorazili jmenovaní komisaři k Olomouci a byli správcem biskupství a zástupci kapituly 1. hodinu cesty před městem uvítáni. Dne 3. října téhož roku počali komisaři vyjednávati s kapitulou a prohlížeti chrám a přišli zde na věci netušené. Mše sv. zpívávaly se pouze v neděli a ve svátek; vikařů bylo pouze 10 a na ty bylo kapitule ročně 300 zl. připlácet, chrám byl poškozený, kaplice sv. Jana Křtitele spustošená, křížová chodba porouchaná, z 32 bývalých oltářů zbylo jich pouze několik a z těch nebyly všechny konsekrované mnohé beze světel, a co nejsmutnějšího, hlavní oltář byl z desek sbitý a bez všelikého vkusu a ozdoby.[31] Nechceme zde rozsuzovati, kdo na této zkáze stánku Boha živého byl vinen, zda lité války, aneb chudoba lidu, jenž nemohl odváděti chrámu povinné dávky, aneb zda-li to nevčasná shovívavosť zavinila a netečnosť těch, jimžto na dům Boží bylo dohlížeti; pouze pravíme, že biskupští komisaři byli nad smutným pohledem velechrámu Olomouckého tak rozbolestněni a biskupovi Olomouckému podali zprávu tak dojemnou, že od této chvíle žádných na náš velechrám neštítil se oběti.[32] R. 1661. 16. listopádu poručil, aby se 6000 zl. za prodané jeho obilí věnovala na opravu dómských oltářů, křížové chodby a zvláště kaple sv. Jana Křtitele. Kapitola štědrému dárci dne 9. prosince dojemně poděkovala.[33]

Za téhož arcivévody byl Dietrichsteinský kůr úplně dostaven,[34] pod ním třílodní prostranný chrám dohotoven. R. 1661. byly krypty pro kanovníky v chrámě a pro biskupy pod Dietrichsteinských podzemním chrámem dokonány.[35] Kardinál Dietrichstein byl jako zakladatel první do biskupské krypty pochován. Arcivévoda Leopold položil základ i ku kapli Loretanské a byl by dojista více pro náš chrám vykonal, kdyby ho smrť nebyla předčasně zachvátila dne 20. listopadu 1662.

Knížeti biskupovi, arcivévodovi rakouskému, Karlovi I. Josefovi, nebylo lze pro velechrám náš ničeho učiniti jednak pro outlé jeho mládí, jednak pro krátké jeho panování. Neboť zemřel dne 21. ledna roku 1664. ve 14. roce věku svého.[36]

Více lze nám vypravovati o panování knížete biskupa Olomouckého Karla II. z Lichtensteinů (1664.—1695.) Tento jednak bohatý a štědrý kníže, vida chrám Olomoucký dílem z odkazu kardinála z Dietrichsteinů dílem přičiněním arcivévody Leopolda Vilíma opravený, obrátil zřetel svůj na věc při chrámě křesťanském hlavní: na bohoslužbu. Spůsobem sice mírným, ale důsledným docílil toho, že Olomouckému biskupovi vždy, když slavně ve velechrámě služby Boží koná, zdejší kanovníci přisluhují (assistují.) V tom případě, kdyby nebylo dosti kanovníků, bylo rozhodnuto, aby se přibrali dómští preláti. Jest-li však kanovníci mají biskupovi i mimo velechrám a s dovolením místního biskupa i v jiných zemích assistovati, a jest-li má presbyter-assistentem býti dómský arcijáhen, aneb kapitulní děkan, jenž vlastně jakožto první hodnostář po biskupovi jest k tomu dle „cæremoniale episcoporum“ určen, to řídí se dle vůle biskupa.[37]

Kromě toho, že biskup Karel II. obtočil osobu svou při slavných službách Božích čestnou assistencí, pečoval též o to, aby služby Boží v různé slavnosti a svátky církevní nebyly konány nepravidelně a dle libosti hodnostářů kathedralního chrámu, nýbrž aby se v tom ustanovil jistý pořádek. On sám vymínil pro sebe a své nástupce 18 výročních slavností a čelnějších svátků církevních; ostatní měly se rozděliti mezi preláty a kanovníky. Preláti uposlechli vyzvání biskupova a vyvolili sobě každý po 4 slavnostech, kdy chtěli bohoslužbu konati. A když kanovníci poněkud tento příklad následovati otáleli, vyzval je biskup Karel II. dne 6. května 1677., aby příklad prelátů následovali,[38] což se roku 1681. v ten spůsob stalo, že tehdejších 8 kanovníků se o 30 biskupem Karlem navržených dní rozdělilo.[39] R. 1669. a 1681. napomínal biskup Karel kanovníky, aby jako předchůdcové jejich též na jednotlivé neděle po pořádku mši sv. zpívali, o to dbali, aby každého dne jako v ostatních kathedralních a kollegiatních chrámech konventní mše se zpívala, bohoslužbě především a výhradně se věnovali a vůli zakladatelů co nejsvědomitěji zadosť činili, načež prý je ne k vůli sobě, nýbrž k vůli dobré věci a nastávající své zodpovědnosti důtklivě upozorňuje.[40] Tolika důraznými a upřímnými projevy biskupské bdělosti přemoženi jsouce probudili se kanovníci z dlouhé válkami zaviněné duševní netečnosti a slíbili dne 24. října 1681. jmenem děkana svého Jana svobodného pána Poppena, že dle vůle svého knížete a biskupa úplně spravovati se budou.[41] Od této chvíle neznala dobročinnosť knížete a biskupa Karla II. pro dóm, pro kanovníky, vikáře a præbendáty dómské a pro velechrám vůbec žádných mezí. Dne 27. října 1685. daroval 20.000 zl. na ten účel, aby z úroků vydržovali se præbendáti, počtem 8, kteří se měli věnovati hudbě a zpěvu jak figurálnímu tak chorálnímu.[42]

Roku pak 1690. dne 18. září učinil dvě převeliké fundace a sice pro preláty a kanovníky 42.000 zl. a pro vikáře a præbendáty dómského chrámu 20.400 zl. Úroky z prvnějších peněz totiž 2100 zl. měly se v jisté dny rozděliti mezi ony preláty a kanovníky, kteří při mši sv. do „Gloria“ a při nešporách do konce prvního žalmu v rochetě a kapě do chóru se dostavili. Kdyby některý kanovník přišel později aneb scházel, mají se přítomní kanovníci o jeho podíl rozděliti. A kdyby žádný prelát a kanovník nebyl přítomen, má připadnouti jejich podíl přítomným vikářům. — Úroky z peněz pro vikáře a præbendáty určených, totiž 1020 zl. měly se tak rozděliti, aby každého dne mezi přítomné vikáře se rozdělilo po jednom císařském (císařský = 1½ zlatky), tedy do roku 547 zl. 30 kr.; mezi čtyři assistenty po čtyřiadvacíti zlatkách tedy do roku 96 zl. a mezi præbendáty a vikáře, kteří účinkují při zpěvu a hudbě denně 1 zl. (1 zl. = 60 kr.), tedy do roku 365 zl. A chtěje, aby služby Boží byly velmi bedlivě navštěvovány a konány, ustanovil jmenovaný dárce, že pouze těžce nemocní a kteří z pobožnosti cestu do Říma podniknou, se budou považovati jako přítomní v chóře, kdežto všichni ostatní, na př. kdo jsou na zemském sněmu a pracují pro blaho chrámu a kapitule, mají svého podílu z uvedené fundace býti zbaveni. Na to, jak kanovníci, vikáři a præbendáti svoje povinnosti konají, má dohlížeti kapitulní děkan, jenž měl za to, jako téměř ze všech fundací, dvojnásobný kanovnický podíl.[43] A jako o dómské kanovníky, vikáře a praebendáty, tak sobě získal biskup Karel II. nehynoucí zásluhy též o svůj velechrám a sice tím, že škodu ohněm r. 1678. učiněnou[44] dal opraviti, r. 1681. hodinářem Jiřím Rossem z Botzenu na věži nové hodiny shotoviti (za 768 zl., 36 věder piva a 5 věder vína)[45] a téměř každý rok velechrám skvostnými rouchy, klenoty a bohoslužebným nářadím obohacoval[46], až dne 23. září r. 1695. dobročinnou duši svou Bohu odevzdal.[47]

Nemalých zásluh o náš velechrám získal sobě též kníže biskup Karel III. vojvoda Lothrinský (panoval 1695.—1710.), jenž r. 1704. dal shotoviti novou kazatelnu z dubového dřeva za 350 zl. Práci stolářskou na ní konal Jiří Huck; práci řezbářskou na ní krásně provedl Jan Herzog, řezbář z Olomouce.[48] (Viz obr. 13.) Mezi lety 1696—1701. dal vévoda varhaníkem Theodorem Agadonim (z Reichenau) varhany důkladně opraviti a naladiti. Práce tato vykonala se po mnohém vyjednávání s dovedným sice ale nespolehlivým varhaníkem tak, že opravené varhany měly na 36 mutací s 1212 píšťalami. (Viz obr. 14.) Za to obdržel mistr Agadoni dne 20. srpna r. 1601. 2000 zl. a Jan Bittner, malíř z Olomouce za pozlacování 600 zl.[49] Tentýž biskup dal shotoviti v chrámě nové lavice 11 stop dlouhé (každou za 50 zl.[50] a celý chrám vydlážditi a uprostřed chrámu kryptu utvořiti.[51]

Za knížete a biskupa Wolfganga Hannibala hraběte ze Schrattenbachu (1711.—1738.) byly dómské hodiny r. 1681. rozebrány a r. 1715. nové hodiny Vídenským hodinářem Janem Schmidem shotoveny, začež obdržel mimo látky ze starých hodin 1000 zl. a 78 zl. 4 kr. spropitného.[52] Za něho byl též ku cti sv. Jana Nepomuckého v chrámě oltář[53] a před chrámem r. 1724. socha postavena[54], kaple sv. Stanislava a Loretská malbami od Krištofa Hanke okrášleny[55] a kanovnická sakristie, jež měla druhdy tutéž šířku, jako nynější vikařská a sloužila za skladiště drahocennějších nádob a oděvů, r. 1737. o několik sáhů (o dvě východní okna) zvětšena.[56]

Mezi lety 1726.—1750. pracovalo se na dómě mnoho na obnově kaplí a oltářů. Malíř Krištof Hanke shotovil uvnitř Stanislavky 4 obrazy ze života a zevnitř 1 obraz z oslavy sv. biskupa Stanislava. Tentýž malíř shotovil nade vchodem do Loretanské kaple obraz andělů, kterak Pannu Marii oslavují, obrazy na oltářích sv. Kateřiny, ss. tří králů, Nalezení sv. kříže a sv. Josefa s Marií a božským děťátkem. Malíř Jan Kupecký shotovil r. 1749. obraz na oltář sv. Václava v lodi, Olomoucký Augustinián Anton Lublinský na oltář Nejsvětější Trojice a r. 1744. na oltář ss. Petra a Pavla. Malíř Ricci provedl obraz Panny Marie Pomocné a malíř Drechsler r. 1727. obraz sv. Jana Nepomuckého.[57]

Všech deset bočních oltářů bylo opraveno dílem na účet tehdejšího kapitulního děkana, Františka hraběte z Oedtu, dílem z pozůstalosti kapitulního děkana Jiří, svobodného pána z Meiersvaldů, zbudováno ze Solnohradského mramoru v tehdejším přeplněném slohu (Rokkoko). Většina těchto oltářů měla hlavní plochu (mensu = stůl), poboční plochy, sloupy a stupně[58] z mramoru. Ostatní částky byly dílem dřevěné, dílem zděné.[59] Na stavbě těchto oltářů pracovali umělcové: Bonner, Treger a Winterhalder. Kníže biskup Jakub Arnošt hrabě z Lichtensteinů (panoval od r. 1738.—1745.) objednal dvoje výborné varhany a umístil je na pilířích při vchodu do presbyteria.[60] A když r. 1757. byl i hlavní oltář sv. Václava z nova vystaven a dne 22. ledna r. 1759. knížetem biskupem Leopoldem hrabětem z Ecku vysvěcen, stal se velechrám Olomoucký po více jako po sto nepokojných a nešťastných letech opětně chrámem biskupství našemu dle možnosti přiměřeným a velikého Boha důstojným.[61] Viz obr. 11.

Popis tehdejšího velechrámu Olomouckého poslyšme od učeného a spolehlivého Magnoalda Ziegelbauera, jenž ve svém Olomucium sacrum sleduje dějiny až po r. 1750., v Olomouci žil a tehdejší velechrám na vlastní oči viděl. Píšeť o něm takto: „Zevnějšek chrámu a sice jak průčelí, tak loď chrámová, nemá ani ve stavbě, ani v látce, ani v ozdobě, ani v souměru ničeho, nač jest zvyklý vkus a zkušenosť. Uspokojivější jest pohled na vnitřek chrámu, kterýžto není beze všech ozdob. Zde jest všechno čisté, milounké a skvělé, tak že o tom lze upotřebiti slov žalmistových: „všechna krása jeho jest uvnitř“. Čelnější čásť chrámovou totiž kůr, vystavil velikým nákladem Františeh kardinál z Dietrichsteinů, jenž by byl i loď v souměrné kráse zbudoval, kdyby ho nebyla smrť zachvátila. Ale po něm nevyskytl se nikdo, jenž by jeho myšlénku byl provedl. Věž, v nížto jest veliký zvon, přistavil ku chrámu Stanislav II. Pavlovský. Jak obyčejně, má J. Eminence nejdůstojnější pan biskup ve svém velechrámě dvojí trůn a sice jeden s baldachýnem a druhý mezi děkanovým a proboštovým sedadlem za hlavním oltářem, kde čtyři dómští preláti a sice arcijáhen po pravici děkanově a školastik po levici proboštově svá sedadla mají. Biskupské sedadlo líší se v kůru od ostatních pouze tím, že má klekátko červeným kobercem potažené. Varhany jsou na domě trojí, z nichžto dvoje jsou nákladem Olomouckého biskupa Jakuba Arnošta hraběte z Lichtensteinů vystaveny a při vchodu do kůru po obou stranách upevněny tak, že přes příliš vyčnívají a pohledu z lodi do kůru nemálo překážejí. Příhodnější místo mají třetí varhany na zadním konci chrámu naproti hlavního oltáře, jež jsou důkladnější a vkusnější.“ Na to chválí náš zpravodaj kazatelnu a želí pouze, že na ní pravidelně kázávají kapucíni, kdežto dříve kanovníci na ní učeností a výmluvností závodili. Konečně zmiňuje se též o Dietrichsteinské kryptě, v nížto prý bývá v posvátném týdni Boží hrob, a o ještě nižší kryptě, v níž dle ustanovení Dietrichsteinova se pochovávají Olomoučtí biskupové.[62]

A nyní opět o tom, co se v tomto chrámě mezi lety 1616. až 1777. stalo nejdůležitějšího.

Ze slavností smutečních zasluhuje uvedenu býti to, že dne 8. května 1616. zemřel v Olomouci nadějný l4letý mladík Jan Arnošt Eitner a byl na dómě pochován po boku svého strýce Bonaventury Hana, jenž jako zvolený biskup Vratislavský dne 19. června r. 1602. v 53. roce věku svého zemřel.[63]

Dne 13. srpna r. 1617. zemřel v Olomouci kapitulní probošt, Martin hrabě z Greifenthalu, a byl slavně pochován v kapli sv. Anny, kterou ze základů znova vystavil a kardinálem Dietrichsteinem vysvětiti dal.[64]

Dne 30. srpna 1624. zemřel v Olomouci dómský arcijáhen, Julius Cäsar Ginnano z Pisauru, jenž r. 1619. z Olomouce vypuzen byv, osobně vojsko císaře Ferdinanda II. vodil. Byl pochován v kapli sv. Anny.[65]

Jak správce Olomouckého biskupství Kašpar Stredele, od Švedů usužovaný, byl dne 10. ledna 1643. v kapli sv. Anny okázale pochován, již jsme podotkli výše. Dne 17. prosince 1683. zemřel na Moravě statečný pán a bavorský komoří Ferdinand svobodný pán z Mergu v 38. roce věku svého, jenž mnoho proti Turkům bojoval a měl největší naději na maršalství. Náhrobní jeho nápis v kapli svatých Cyrilla a Methoděje končil slovy: pokoj, jehož on pro obranu oltářů, domácích krbů a tebe vždy postrádal, přej mu alespoň po smrti.[66]

Z Olomouckých knížat a biskupů byli v tomto období v kathedrále a sice v kryptě kardinála z Dietrichsteinů k tomu určené pochováni tito:

Kardinál František kníže z Dietrichsteinů r. 1661.[67]

Karel II. hrabě z Lichtensteinů dne 26. října 1695 († 23. září).[68]

Kardinál Ferdinand hrabě z Troyerů († 5. února 1758.).[69]

Maximilián hrabě z Hamiltonů († 31. října 1776.), pochován jest v kapli sv. Anny, jejížto byl velikým dobrodincem.[70]

Ze slavností radostných uvádíme mimo svěcení a nastolování biskupův Olomouckých to, že roku 1623. přenesení ostatků sv. Pavliny a r. 1729. svatořečení Jana Nepomuckého okázale se dálo.

I mnohých nehod se náš velechrám v tomto období dožil. Jak víme, byl náš chrám v letech 1619. a 1642., o mnoho klenotů a ostatků svatých oloupen. Dne 5. června r. 1704. bylo z tohoto chrámu na 710 hřiven stříbra[71] císaři odvedeno, aby tento mohl uhraditi výlohy války, již proti Ludvíkovi XIV. o Španělsko vedl.

Jakožto zvláštní dary pro náš velechrám v této době učiněné připomínáme 2 vysoké stříbrné sochy, jež u dvorního zlatníka Schanternella objednal Olomoucký probošt a světící biskup Kašpar Karas ze Schonsteinu*), 4 stříbrná poprsí svatých a sice sv. Václava, sv. Ludmily, sv. Cyrilla a sv. Methoděje, každé na 2 střevíce vysoké, pozlacené, 40 hřiven těžké, s černým, dřevěným a stříbrem kutým podstavcem. Poprsí sv. Václava dal r. 1688. shotoviti děkan František svobodný pán z Poppenů, ostatní troje poprsí, tak jakož i stříbrnou, 50 hřiven těžkou lampu a 6 stříbrných svícnů, jež měly býti na oltáři, kde se nejsvětější svátosť ukrývá[72] daroval kníže a biskup Karel II. hrabě z Lichtensteinů. Tentýž biskup daroval zlatý ciboř, stříbrný kříž k šesti svícnům, 4 stříbrné a pozlacené kalichy, 2 velké stříbrné tabule Pána Ježíše a Pannu Marii představující[73] a četná jednoduchá i velekrásná, nádherná bohoslužebná roucha.[74] Kardinál Wolfgang hrabě ze Schrattenbachu objednal r. 1728. v Kroměříži pro velechrám stříbrnou a pozlacenou monstranci na ostatky svatých, 8 hřiven a 3 loty těžkou[75] a zanechal našemu velechrámu po své smrti svá posvátná roucha, kříže, prsteny a drahokamy.[76]

Kníže a biskup Leopold z Egkhu daroval našemu velechrámu 6000 zl. s tou podmínkou, aby z úroků placeni byli dva cæremoniáři, t. j. kněží, již by bohoslužbu dle církevních předpisů řídili.[77] Avšak největší zásluhu o velechrám náš v tomto období získal sobě, tuším, Jiří, rytíř z Mayervaldů, kapitulní děkan, jenž veškeren svůj majetek na 80.000 zlatek se páčící jemu zanechal s tou podmínkou, aby z úroků tento chrám byl důstojně krášlen a ozdobován.

Vyznamenání, jichž se velechrám náš v tomto období dožil, sou přečetná a převeliká. Mimo to, že zdejší kapitula obdržela od císaře Ferdinanda II. název „vždy věrná“ a r. 1627. od papeže Urbana VIII. právo[78] nositi kappy, vymohl kardinál Wolfgang, hrabě ze Schrattenbachu 15. dubna roku 1726. pro zdejší kapitulu vyznamenání zvláštní. Od té doby totiž mohou čtyři dómští preláti a sice děkan, jenž jest po biskupovi v Olomouckém velechrámě tak zvaná větší důstojnosť, probošt, arcijáhen a školastik, kdykolvěk a všude v přítomnosti aneb v nepřítomnosti biskupa Olomouckého, ale s jeho povolením při výkonech církevních jak ve velechrámě samém, tak i mimo něj, též na sněmech diœcesanních, provincialních a všeobecných i v přítomnosti kardinálů, papežských vyslanců, arcibiskupů a biskupů užívati odznaků biskupských a sice mitry, kříže, prstenu a berly.[79]

Zvláštního případu dočítáme se u r. 1730. Kardinál ze Sintzendorfu byl totiž zároveň Olomouckým kanovníkem. A když se k volbě děkana do Olomouce chtěl dostaviti, nevěděla sobě kapitula rady, jak tohoto zvláštního svého člena uvítati. I obrátil se tehdejší kapitulní probošt František Ferdinand hrabě z Oedtu na Olomouckého biskupa, kardinála hraběte ze Schrattenbachu, s prosbou, aby v tomto případě on sám ráčil rozhodnouti. V přípisu svém z Kroměříže dne 5. ledna 1730. uznal kardinál Schrattenbach za vhodné, aby se pro kardinála ze Sintzendorfu ve velechrámě jeho sedadlo v předu i v zadu potáhlo damaškovým kobercem, ale ne na spůsob baldachýnu. A kdyby se súčastnil volby, ať jeho křeslo v řadě ostatních kanovníků též baldachýnem se potáhne, jak prý to bývá zvykem v Němcích při volbě říšských prelátů, k nimž se též častěji takový kardinál dostaví.[80]

V našem období dožila se též kaple sv. Anny velikého vyznamenání. Dne 22. června r. 1752. dovolil totiž papež Benedikt XIV rektorovi u sv. Anny a všem jeho nástupcům právo, že s přivolením svého biskupa může užívati odznaky pontifikalní na spůsob Olomouckých dómských prelátů při všech obřadech církevních nejen ve své kapli, nýbrž i ve všech ostatních kostelích. Kníže biskup Olomoucký Maximilián hrabě z Hamiltonů dovolil dne 26. října 1761. zdejšímu rektorovi u sv. Anny toho práva užívati v ten spůsob, že mohl sice pontifikální odznaky nositi v ostatních kostelích diœcese, Olomoucký velechrám však vyjímajíc.[81]

Největší vyznamenání pro náš velechrám v tomto období jest, že dne 6. prosince roku 1777. na žádosť císařovny, české královny a moravské markraběnky, Marie Terezie, papež Pius VI. povýšil dosavádní „apoštolské stolici bezprostředně podléhající (cathedralem ecclesiam Olomucensem sedi apostolicae immediate subjectam) biskupství Olomoucké na arcibiskupství a podřídil jemu nově zřízené biskupství Brněnské tak jakož i ono, jež svým časem se mělo v Opavě zaříditi. Dosavádní biskupský čili kathedrální chrám v Olomouci povýšil se na arcibiskupský čili metropolitní, dosavádní kathedralní kapitula na metropolitní a veškera její práva byla slavně potvrzena a zvláště to, že, jako druhdy volívala svobodně Olomoucké biskupy, tak nyní může voliti i zdejší arcibiskupy.[82]

Knížata a biskupové Olomoučtí mezi lety 1616.—1777. byli tito:

Kardinál František, kníže z Dietrichsteinů, (1599. až 19. září 1636.);

Leopold Vilím arcivévoda Rakouský, vévoda Burgundský, Štýrský, Korutanský, Krajinský a Würtemberský, správce velmistrovství Pruského, velmistr německého řádu v Němcích a v Italii, biskup Strassburský, Halberštadský, Pasovský a Vratislavský, správce knížecích klášterů Herschfeldského, Murbachského a Luderského, hrabě Tirolský a Gorický a lantkrabě Elsaský[83] 1637.—20. listopadu 1662.);[84]

Karel I. Josef, arcivévoda Rakouský (1663.—21. ledna 1664.)[85];

Karel II., hrabě z Lichtensteinů (1664.—23. září 1695.);[86]

Karel III., vévoda Lothrinský a z Barri (1695. až do roku 1710., kdy byl papežem Klimentem XI. povolán za volícího říšského knížete do Treviru);[87]

Kardinál Wolfgang Hannibal, hrabě ze Schrattenbachu (1711.—22. července 1738.);[88]

Jakub Arnošt, hrabě z Lichtensteinů, (1738.—1745., kdy byl povolán na arcibiskupství Solnohradské);[89]

Kardinál Ferdinand Julius, hrabě z Troyerů, (1745. až do 5. února 1758.);[90]

Leopold Bedřich, hrabě z Egkhů a Hungersbachů, (1758. až do 15. prosince 1760.);[91]

Maximilián, hrabě z Hamiltonů, (1761.—31. října 1776.).[92]

  1. ↑ Viz o tom ve zmíněných Epitofiích čís. 24.
  2. ↑ Kap. arch. B. II. d. 16.
  3. ↑ Nápadno jest, že když při presbytáři hledaly se základy pro nynější zevnější gothické pilíře, přišlo se vůkol na staré gothické základy k pilířům. Snad zamýšlel kard. Dietrichstein prvotně onen veliký presbyterář vystavěti ve slohu gothickém.
  4. ↑ Kap. arch B. II. d. 16.
  5. ↑ Josef Vladislav Fischer: „Geschichte der königl. Hauptstadt und Grenzfestung Olmütz,“ Díl II. str. 10.
  6. ↑ Magnoald Ziegelbauer, Olomucium sacrum, Díl III. str. 204. Dle téhož zpravodaje napomenula jedna pozvaná protestantka choť Bucheimbovu, k níž byla pozvaná, aby posvátných nádob ku svému stolu neužívala, a když její hostitelka nechtěla ustati, s rozptrpčením stůl opustila. O této, dle uvedeného výkladu zpupné paní Bucheimbové se dovídáme, že když její choť po Bělohorské bitvě beze stopy zmizel, upadla do veliké nouze a byla nucena o cizí pomoc žádati, až ve Šternberku život svůj skončila. Viz o tom náš: „Život blah. Jana Sarkandra“. str. 20.
  7. ↑ Na veleehrámě našem pěje se každoročně dne 8. listopadu „Te Deum“ na památku, že téhož dne řádný císař a král náš, církev katolická, Olomoucký velechrám, jeho biskup a kapitule převelikých neznázi byli sproštěni.
  8. ↑ Josef Fischer, Geschichte von Olmütz, str. 13. V odměnu za svou císaři Ferdinandovi II. osvědčenou věrnosť, obdržela Olomoucká kapitule od císaře titul „vždy věrná“ a dům v Olomouci (v České ulici.) Kap. arch. B. II. c. II. 128., 267. Kardinál Dietrichstein vymohl r. 1628 od papeže Urbana VIII. pro kapituli Olomouckou právo, nositi „kappy“. I kardinál Dietrichstein byl od císaře Ferdinanda II. za svou věrnosť nevšedně vyznamenán, kteréžto vyznamenání kardinál v závěti své r. 1634. učiněné vypočítává. Kap. arch. B. II. d. 8. 3.
  9. ↑ Epitaphia eccl. Ol. číslo 6 a 80.
  10. ↑ Ziegelbauer, Ol. sacrum II. 213. „Ad novam ecclesiam cathedralem e fundamentis excitandam animum adjecit, jamque partem ejus praecipuam, quam chorum vocant, laxiorem et spatiosam magis non minorisumptu atque decore et elegantia construxerat, cum navim ejusdem non dissimili aedificare opere negatum ipsi fuit ante tempus e vivis erepto.
  11. ↑ R. 1622 (1. dubna) žádal kardinál Dietrichstein z Mikulova, aby jemu kanovníci poslali míru hlavního oltáře k vůli antipendiu. Krom. K. a. reg. 20. 12. 6.
  12. ↑ Richter, Series. str. 231., Kap. arch. B. II. d. 16.
  13. ↑ Dle písem z r. 1640. a 1641. měl se Olomoucký velechrám a zvláště křížová chodba a hodiny opravovati, avšak pro brzkou válku s toho sešlo.
  14. ↑ Fischer, str. 20. a 21.; Dr. Beda Dudík, Schweden in Böhmen und Mähren, str. 42. a 43.
  15. ↑ Fischer, str. 25. a 26.; Dr. Beda Dudík ve zmíněném spise str. 44.—48.
  16. ↑ Fischer, str. 35. a 36.
  17. ↑ Fischer, str. 36. a 37.
  18. ↑ Tamže, str. 43.
  19. ↑ Tamže str. 48. a 49. Kterak tento kněz chtěl město Olomouc vydati císařským, bude vyloženo v II. díle[red 1] při dějinách děkanství.
  20. ↑ Fischer, str. 60. a 61.
  21. ↑ Tamže str. 63. a 64.
  22. ↑ Kroměřížská kníž. arcib. registratura. List knížete Ferdinanda z Dietrichsteinů dán v Brně dne 4. září 1665. na hejtmana Hranického.
  23. ↑ Krom. K. a reg.
  24. ↑ Krom. K. a reg. 20. 12. 1.
  25. ↑ Tento žil nejvíce v Belgii a ve Vídní. R. 1622. bylo na našem dómě 16 vikářů. Krom. K. a. reg. 21. 1. 3.
  26. ↑ Ziegelbauer, Ol. sacrum. Tentýž výpravuje, že roku 1643 v kostnici dómské našly se mnohé stříbrné schránky, obrazy, kalichy, kadidelnice a jiné věci. Mnohé z nich prý vzali Švédové, ale vzácnější přece prý se zachovaly v kaplích, na oltářích a ozdobách kostelních. Tom. III. 206. Richter, Series, 239.
  27. ↑ Krom. k. a. reg. 20. 12. 4.
  28. ↑ Tamže.
  29. ↑ Ochrance čili patron arcivévody.
  30. ↑ Krom. k. a reg. 20. 12. 4.
  31. ↑ Krom. k. a reg. 20. 12. 1.
  32. ↑ Krom. k. a reg. 20. 12. 1. „damit dies Hochstift wiederumb in guten Flor und exemplarischen geistlichen Wandel gesetzt werden möge.“
  33. ↑ Krom. k. a reg.
  34. ↑ Tuto stavbu dokonali dědicové kardinála knížete biskupa Olomouckého, Maximilián a Ferdinand z Dietrichsteiův. Dle toho, že stavba kůru a krypt již dvě léta po visitaci v r. 1659. byla dokonána, můžeme souditi, že arcivévoda na knížata z Dietrichsteinů důrazně naléhal, aby povinnou stavbu dokonali. Zdali tato knížata dle přání kapitule zbudovala v novém kůře též oltář, nevíme. Pouze to víme, že r. 1659. byl na dómě hlavním oltářem oltář sv. Kristina, (visitační akta v Krom. k. a reg. 20. 7. 4) r. 1737 oltář sv. Korduly (Krom. k. a reg. 20. 12. 1.) a že r. 1759. dne 22. ledna byl nový hlavní oltář sv. Václava konsekrován. — Kolik stavba Dietrichsteinského kůru celkem stála, nemohli jsme vynajiti, ani mistra, jenž umělé toto a smělé dílo provedl. Pověsť o tomto mistrovi vyprapuje, že z bázně, že ohromná klenba se shroutí, se oběsil.
  35. ↑ Epithaphia čís. 6. a 80.
  36. ↑ Richter, Series, str. 241.
  37. ↑ Krom. k. a reg. 20.5. 2. Concilium Tridentium, sessio 24. caput 12. Přípis biskupa Karla II. jest ze dne 13. prosince a odpověd kapitulního děkana Petrucia ze dne 15. prosince r. 1664. Důvtipné důkazy pro právo Olomouckého biskupa jsou v Krom. k. a reg. 20. 7. 4. Když r. 1665. viděl biskup při proceství Božího Těla málo kanovníků, udělil kapitule dne 6. června důtku řka, že by sobě kanovníci měli více vážiti tolika válkami draze vykoupeného katolicismu. Toto důrazné biskupovo si počínání působilo tak, še když r. 1672. slavnosť Božího těla se blížila a v Olomouci bylo málo kanovníků, obrátil se kanovník Castelle na biskupa s prosbou o radu, kteří kanovníci by se měli do Olomouce na průvod povolati?
  38. ↑ Krom. k. a reg. 20. 7. 4.
  39. ↑ Tamže. Dle udání děkana Poppena převzal každý z tehdejších 8 kanovníků po 4 slavných mších a poslední z nich o jednu více.
  40. ↑ Krom. k. a reg. 20. 7. 4.
  41. ↑ Tamže.
  42. ↑ Tamže.
  43. ↑ Krom. k. a reg. 20. 11. 1.
  44. ↑ List kapitulního děkana Jana svobodného pána z Poppenů v Krom. k. a. reg. Dle toho listu vznikl oheň v čas bouřky snad bleskem, ale byl brzy uhašen. Branci dostali 20 tolarů; tesař, jenž první byl na vrchu a nádobu syrovátky na oheň vylil, obdržel 3 zl. a vojenská stráž na tří místech rozestavená 6 zl.
  45. ↑ Krom. k. a reg. k roku 1679 a 1681.
  46. ↑ Viz níže mezi dary pro náš velchrám v tomto období.
  47. ↑ Richter, Series, 243.
  48. ↑ Krom. k. a reg. 20. 12. 1. Na kazatelni měly býti dle přání vévodova Duch. sv., sv. Václav a znak vévody Lothrinského a z Barri.
  49. ↑ Tamže, 20. 12. 9. Důkladný popis varhan a nestálosť Agadoniho podáme v díle II.[red 1]
  50. ↑ Tamže, 20. 12. 8.
  51. ↑ Epitafia čís. 2. Richter, Series, 169. Tehdy přišlo se při kopání na ostatky biskupa Protasia z Černé Hory, na rakve knížete biskupa Stanislava Pavlovskéko jeho rodičů a bratra a na veliké množství kanovníků.
  52. ↑ Krom. k. a reg. 21. 6. 7. Tyto vyborné hodiny, jejichžto váhy byly na 16 centů těžké, potrvaly až do r. 1885, kdy byly rozebrány. Byl na nich nápis: „Johann Schmid, Bürger und Grossuhrmacher in Wien. 1715.
  53. ↑ Obraz na tomto oltáři maloval Drechsler r. 1727.
  54. ↑ Tuto sochu dal svým nákladem postaviti hrabě Serenyi.
  55. ↑ Wolný, kirchliche Topogr. von Mähren I.
  56. ↑ Krom. k. a reg.
  57. ↑ Všechno dle udání Volného v církevní jeho topografii Moravy. Díl. I.
  58. ↑ Krom. k. a. reg. 20. 12. 1.
  59. ↑ Na oltáři sv. Jana Nepomuckého byly dvě sochy zevnitř sádrou oblité a uvnitř složené z cíhel, jež se při sdělávání r. 1886. rozpadly.
  60. ↑ Richter. Series, 259.
  61. ↑ R. 1749. byly na na našem velechrámě učiněny dva prazvláštní nálezy, jež druhá ruka ku konci již častěji zmíněných Epitafií así r. 1750 nám popsala Uvedeme tu zprávu v doslovném překladu: Číslo 149. „V základech věže před kathedrálním chrámem (byl nálezen) kámen, a na něm (vyrytý) kněz ležící v kasule okrouhlé, mající otevřené ruce přes prsa (složené) a biret na vrchu poněkud okrášlený.“ Nápis v tom kameni v překladě jest: „Leta Páně 1380. dne 5. června zemřel pán Konrad, vikář tohoto chrámu.“ Čís. 147.
    „Téhož roku 1749 našli jsme v základech královského hradu před hlavní branou kathedrálního chrámu velmi kluboko pod zemí kámen 4 střevíce dlouhý a 2½ střevíce široký a tak označený. V úhlech tohoto kamene byly kameny a kruhy 1⃞ střevíc veliké a v každém z nich tři uhlazené a nestejné kaménky, něco kadidla a v každém kruhu znak jednotlivých evangelistů v olově asi té velikosti jako peníz 17 kr. Lze se domýšleti, že tato starožitnosť předchází založení velechrámu a může se klásti až do času ss. Cyrilla Methoděje.“ Tak píší: Epitafia čís. 146. 147.
  62. ↑ Ziegelbauer, Ol. sacrum Tom. III. 223—225.
  63. ↑ Epitafia, čís. 5. R. 1709. byl jejich náhrobní kámen odstraněn.
  64. ↑ Tamže čís. 24.
  65. ↑ Tamže čís. 32.
  66. ↑ Epitafia čís. 142.
  67. ↑ Dálo-li se vše dle závěti tohoto velikého biskupa, byl po smrti své dne 19. září r. 1636. ve dvou dřevěných rakvích beze skel a v jedné cinové z Brna do Olomouce v povečeř se šestí pochodněmi převežen. Druhého dne zastřel se hlavní oltář černým jeho kobercem, na každem oltáři rozžalo se po jedné svící a kolem tumby 24 a tak odbývany byly exequie. Mší sv. četlo se co nejvíce. Na 2000 zádušních mší sv. jež se měly sloužiti v klášteřích českých, moravských a rakouských odporučil tento kardinál 2000 tolarů.
  68. ↑ Epitafia čís. 12. Richter Series 243. Na úmrtní jeho den měla se na dómě odbývati zádušní mše sv., na niž uložil 15.000 zl., jejichžto úroky se rozdělují mezi přítomné kanovníky, vikáře, zpěváky a při chrámě sloužící.
  69. ↑ Richter, Series, 261.
  70. ↑ Krom. k. a. reg.
  71. ↑ Krom. k. a. reg. 20. 12. 11.
  72. ↑ Krom. k. a. reg. 20. 12. 4.
  73. ↑ Tamže 20. 12. 1.
  74. ↑ Tamže 20. 12. 7.
  75. ↑ Tamže 20. 12. 1.
  76. ↑ Richter, Series 255.
  77. ↑ Richter, Series, 265.
  78. ↑ Viz níže u r. 1621.
  79. ↑ Ol. kap. arch. B. V. a. 72.
  80. ↑ Krom. K. a. reg. 20. 7. 4.
  81. ↑ Ol. kap. arch. B. VI. d. 29.
  82. ↑ Ol. kap. arch. C. I. d. 3.
  83. ↑ Krom. k. a. reg. 20. 12. 1.
  84. ↑ Richter, Series, 240.
  85. ↑ Tamže str. 241.
  86. ↑ Tamže str. 243.
  87. ↑ Tamže str. 247.
  88. ↑ Tamže str. 250.
  89. ↑ Tamže str. 256.
  90. ↑ Tamže str. 260.
  91. ↑ Tamže str. 264.
  92. ↑ Tamže str. 266.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. ↑ a b Autor zemřel tři roky po vydání této knihy a plánovaný druhý díl již nesepsal, viz nekrolog v Časopise Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci.
Citováno z „https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Dějiny_Metropolitního_chrámu_sv._Václava_v_Olomouci/Období_VI.&oldid=281345“