Wikizdroje

Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci/Období VII.

< Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Mořic Kráčmer
Období VI. Období VII. Obrazové přílohy
Údaje o textu
Titulek: Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Autor: Mořic Kráčmer
Zdroj: Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci. Olomouc: Nákladem knihkupectví R. Prombergra, 1887. S. 91–111.
Dostupné online.
Vydáno: 1887
Licence: PD old 70
Index stran

OBDOBÍ VII.

Od r. 1777.—1883. t. j. až do velikého přestavování za nynějšího panujícího knížete arcibiskupa Jeho Eminence Bedřicha lanthraběte z Fürstenbergův.

Když velechrám Olomoucký přičiněním veliké císařovny Marie Teresie a přivolením papeže Pia VI. stal se chrámem metropolitním a takto na nevšední výši byl postaven, zdálo se, že nyní započnou jemu časy blažené, v nichžto velechrám tento nejen svým titulem, nýbrž i bohatstvím, krásnou úpravou, a jelikož četným duchovenstvem oplýval, i vznešenou svou bohoslužbou se stane a zůstane proslulým. Avšak nebylo tomu tak. Neboť brzy nastaly ony všeobecným tehdejším přepychem zaviněné časy, kdy rolníci a průmyslníci byli požadavky od svých vrchností tak stíženi, že od nich nebylo lze více žádati. S druhé strany bylo panstvo jak světské tak duchovní na veliký přepych a drahé požitky tak navyklé, že od nich upustiti, za hanbu a neštěstí sobě pokládalo. A přece bylo nutno, i státu poplatky odváděti, jež byly v oněch dobách nemalé, i lidu rolnickému a průmyslnickému poněkud uleviti. I sáhlo se na ústavy církevní, jichž bylo tehdy velmi mnoho a velmi dobře měly spořádané hospodářství. Mnohé z těchto ústavů se zrušily a statky jejich poprodaly a kněžím a řeholníkům bylo z úroků dáváno pouze tolik, kolik pro výživu potřebovali. Kapitál tak sehnaný měl se uložiti a z něho měly se zakládati nutné chrámy a fary a chudí a nemocní kněží se podporovati.

Toť byl úmysl duchaplnéhe císaře Josefa II., jenžto měl státu pomoci a církvi neuškoditi, z čehož se však nic trvale neuskutečnilo. Neboť kapitál, jenž se sehnal z prodaných církevních ústavů, nebyl takový, jaký se dal předpokládati, jelikož statky nebyly v pravé ceně prodávány. A tudíž bylo státu pomoženo pouze okamžitě, anžto dostal lacinou půjčku bez úroků, ne však trvale, jelikož zrušené kláštery by byly časem na daních a svým průmyslem státu více vynesly. Církev katolická byla však připravena o mnoho svých ústavů, a mnoho řeholníků, kteří na pokyn papežův by též byli na odlehlých a opuštěných místech duchovní správu vykonávali, stalo se nešťastnými proto, že jim bylo s bídou zápasiti a oporu své řeholní dokonalosti — klášterní pospolitý život — byli pozbyli. A v horlivosti své, pomoci ubohému lidu pohorskému, jenž měl do chrámů katolických velmi daleko a tudíž na duši hynul, obrátil se císař Josef II. na biskupy ve svých zemích s rozkazem, aby z takových míst, kde jest kněží nadbytek, se několik kněží odebralo a upotřebilo se jich tam, kde jest kněží nedostatek.

Tyto neočekávané rozkazy císařovy a z nich pocházející změny zasáhly též arcidiœcesi Olomouckou a spůsobily v ní a v městě Olomouckém změny nemalé. Mimo četné zrušené kláštery a chrámy stalo se i to, že prastarý farní chrám sv. Petra na předhradí Olomouckém byl zavřen a později zrušen. Tehdejší farář u sv. Petra, Ondřej Říha, nechtěl se však farních svojich práv zříci a žádal, aby jemu pro farní bohoslužbu a jeho farníky, jichž opustiti nechtěl a zanedbávati nemohl, byl vykázán jiný chrám v Olomouci. Spravedlivá žádosť farářova byla vyřízena tak, že arcibiskupským usnešením ze dne 17. září 1785. pro obvod bývalé farnosti svatopetrské byl za farní chrám určen arcibiskupský chrám sv. Václava.[1] Bývalý farář od sv. Petra, Ondřej Říha, měl všechny své farské povinnosti vykonávati na velechrámě, avšak ne jako farář, neboť tento chrám jemu nepatřil, nýbrž pouze jako správce (administrator) dómské fary. Vlastním farářem na dómě jest prý a zůstane povždy Olomoucký arcibiskup sám. Farář Ondřej Říha měl arcibiskupa pouze zastupovati, aby jeho těžký úřad a postavení se jemu ulevilo.

S tímto arcibiskupským rozhodnutím nebyla však metropolitní kapitule Olomoucká spokojená. Jelikož totiž kaple sv. Anny poblíž dómu byla na císařský rozkaz též, jako kostel sv. Petra, uzavřena a odsvěčena (exekrována), pozbyl její infulovaný rektor a metropolitní kanovník, Václav hrabě z Clary a Aldringenu místo své působnosti a byl přinucen, své povinnosti a fundace v kapli Loretanské na dómě vykonávati. I obrátila se kapitule dne 27. září roku 1785. na arcibiskupa Antona Theodora hraběte z Koloreda se žádostí, aby správcem dómské fary byl povždy rektor u sv. Anny, jehož povždy arcibiskup ustanovuje. Jakožto správce dómské fary se měl rektor u sv. Anny nazývati „canonicus curatus“ a měl se spokojiti se svými kanovnickými příjmy a důchody z kaple sv. Anny. Po boku tohoto kanovníka kuráta měl vésti duchovní správu Ondřej Říha, tehdejší skutečný správce dómské fary. Tento měl míti titul „vicarius curatus“, své fundace svatopetrské a všechny farářské povinnosti jako: kázaní, křesťanské cvičení atd. se svými výpomocnými kněžími (kooperatóry) rovně v kapli Loretanské odbývati a z fundací, důchodů svatopetrských a ze štóly žíti.

Zmíněný kapitulní návrh se však neuskutečnil, jelikož nové císařské úkazy o duchovenstvu na dómě jednající počaly jak arcibiskupa, tak jeho kapitulu vážně zaměstnávati. Roku 1786. naléhal císař Josef II. dvorním úkazem čís. 17093. na to, aby se místo zpěvu v kůře zavedlo pouhé odříkávání breviáře. A na to prý není zapotřebí kněží zdravých a silných. To prý zastanou i churaví kněží (deficienti). Proto prý se mají na dóm pro kůr budoucně přijímati pouze deficienti, aneb takoví kněží, kteří mají pensi[2]. Dále žádalo moravské a slezské gubernium (zemská správa) na arcibiskupovi, aby udal zevrubný počet vikářů a kaplanů, kolik jich na Olomouckém velechrámě jest, jaké mají všichni zaměstnání, kolik jich pracuje v duchovní správě, kolik v kůře a kolik jich jest zapotřebí?[3] Když na to arcibiskup dne 16. února r. 1787. odpověděl, že jest na dómě 12 vikářův a 6 kaplanů a jejich zaměstnání byl udal, rozhodl dvorní úkaz ze dne 5. dubna 1797., že má na Olomouckém dómě zůstati 12 vikářů pro kůr, jejichžto počet se má doplňovat deficienty, a pro duchovní správu 3 kaplani, kdežto ostatní tří kaplani mají býti jinam do duchovní správy dáni.[4] A když arcibiskup na dotaz moravského a slezského gubernia ze dne 10. prosince 1788.,[5] kolik na dómě Olomouckém jest vikářů pro kůr a kolik kaplanů pro duchovní správu, odpověděl,[6] že jest na dómě 12 vikářův a 4 kaplani,[7] kteří skládají na kaplany zvláštní zkoušku z katechetiky, kázaní a práva, v duchovní správě se napracují a jiné vyhlídky nemají, leč na vikariát, žádal dvorní úkaz ze dne 15. března 1789., aby se určil pro duchovní správu na dómě 1 farář a 5 kaplanů a pro kůr 9 vikářův. Farář a kaplani v duchovní správě zaměstnaní ať časem dostanou nejlepších šest uprázdněných vikariátův a největší česť. Posledních šest vikariátův a 3 kaplanská místa ať se ponechají pro duchovnl v kůře pracující. Poslední tři kaplanská místa ať prý se zruší. Toto císařské ustanovení se na velechrámě Olomouckém ovšem nedalo provésti, poněvadž všichni zdejší vikáři jsou od starodávna řádně investováni a installováni a žádný bez kanonických důvodů jich nedonutí, aby se svých prebend zřekli; ale když císařský úkaz žádal, aby oněch šest vikářů, kteří mají nejlepší prebendy, v duchovní správě pracovalo, a arcibiskup dne 26. dubna všechny, kteří v duchovní správě na dómě pracovati hodlají, chtěl podrobiti zkoušce, přihlásilo se jich k této předepsané zkoušce jedenáct. Bývalý farář od sv. Petra, Ondřej Říha, opíral se proti předepsané zkoušce, řka, že, když se hodil za faráře u sv. Petra, hodí se i za správce dómské fary; že se nedopustil žádného přečinu, jenž má v zápětí sesazení s farářské důstojnosti; že se farářských svých práv nevzdal a ani se jich nevzdá, jen že žádá, aby se jemu vykázalo jiné místo pro jeho farářské povinnosti. I kapitule se nyní za tohoto trpce zkoušeného a sestaralého muže přimlouvala. Avšak vše marně. Arcibiskup odpověděl, že on má právo, kohokolvěk a kdykolvěk zkoušce podrobiti a o jeho spůsobilosti se přesvědčiti. A tak nezbylo nic jiného, leč že všichni, kteří v duchovní správě pracovati chtěli (ony vikáře, kteří zároveň konsistorialní radové byli, pouze vyjímajíc), zkoušce se podrobili.[8] Zkoušel kapitulní děkan a konsistorialní radové. Po odbyté zkoušce zůstali na dómě v duchovní správě farář Ondřej Říha, jako správce dómské fary, a jemu dáno 5 kaplanů na pomoc.

Dne 9. listopadu r. 1793. bylo nižší duchovenstvo na našem dómě zmenšeno na 1 faráře, 3 kaplany a 9 vikářů pro kůr, jejichžto počet se měl doplňovati z deficientů.[9] Farním správcem byl tehdy ještě Ondřej Říha a jemu dáni na pomoc vikáři Kříž, Rössner a bývalý Jesuita Kloss. Marně bránila se kapitula proti deficientům, píšíc na arcibiskupa, že potřebuje pro kůr a pro duchovní správu kněze zdravé.[10] Jelikož totiž arcibiskup proti dvorním úkazům ze dne 5. dubna r. 1787., 15. března r. 1789. a 9. listopadu 1793., jež ustavičně na ustanovování deficientů pro dómský kůr a assistenci naléhaly, jednati nechtěl, zůstaly zmíněné úkazy na velechrámě Olomouckém ještě dlouho v platnosti.

Roku 1803. zastihlo náš velechrám velmi citelné neštěstí. Byltě to požár, jenž střechy všech tří průčelních věží strávil. Zmíněné neštěstí sběhlo se dle popisu v Olomoucké kapitulní kanceláři chovaného následovně: Dne 28. února padal kolem půl šesté hodiny odpoledne hustý sníh spojený s bouří. V této bouři bylo slyšeti hromovou ránu a sice, jako by bylo uhodilo do báně na prostřední věži v průčelí velechrámu. Avšak blesku nebylo v té chumelici viděti. Brzy bouře se utišila a nastala klidná noc. O deváté hodině v noci bylo pozorovati, že z měděné báně na převysoké prostřední věži jiskry vyletují tak, jako když se saze v komíně chytají. I vysvětlovali sobě mnozí tento úkaz tak, že do této báně uhodil blesk a nahromaděná elektřina tím spůsobem uchází. Ale kapitulní děkan, Otto hrabě Minkvic, soudil jinak a hodlaje velikému neštěstí předejíti, povolal ihned měšťanskou a vojenskou stráž, jež se kolem dómu rozestavila a se sběhlým četným lidem o zvláštním tom úkaze přes hodinu se radila. Mezi tím se jiskry utišily a obecenstvo se rozešlo. Pouze stráž zůstala u věží státi. Před úsvitem dne 1. března počal z prostřední báně vycházeti kouř, jenž opět četné diváky přilákal. Všichni byli toho náhledu, že saze z koule padly na dřevěný krov, jenž vysokou měděnou střechu udržoval, tento krov že tleje, avšak pro silnou měděnou střechu oheň nemůže propuknouti. A tak tomu též skutečně bylo. Ihned se doneslo množství žebřů, stříkačů a různých nástrojův a mnoho se mluvilo o tom, jak oheň na věžích uhasiti aneb alespoň chrám od požáru uchrániti. Střecha na prostřední věži byla velmi vysoká a vrchní báně byla zajisté 30 loket nade zdivem věže a od země na 35 sáhův. Jak na takovou výši vodu vyhnati? I napadla některé myšlénka, že by bylo záhodno, na střední věž vyslati muže, kteří by sekyrami měděné plochy, jimiž byly střechy na všech tří věžích pobity, přesekali, desky a trámy a též onen střední kolmý trám, jenž celou střechu udržoval, spřetínali a celý krov na náměstí před chrámem shodili. Ale jak na střeše pracovati, když bylo tma a střecha velmi strmá? A jak na střechu se dostati, když byla od země velmi vysoko a na schodech uvnitř silný kouř každého zarážel? I ozývaly se hlasy, aby se báně koulí z děla srazila a tak alespoň svrchu přístup vzduchu se sjednal. Ale kam dělo umístiti, aby chrámu neporouchalo a davům lidu neuškodilo? Již již počal mnohý pozbývati naději, že se věže a budova chrámová zachrání a kostelní klenoty se o překot spolehlivými lidmi do podzemní krypty přenášely. Tu o sedmé hodině ranní se pojednou dva mužové odvážili, vnikli do vnitř jižní věže a, nedbajíce na kouř, jenž z doutnajících trámů vnitřek věže naplňoval, dospěli na střední střechu, na ní měděné plochy přesekali, desky a trámy v okruhu pádnými ranami spřetínali a konečně prostřední jako stožár mohutný trám podřezali. Více těmto hrdinům nebylo lze vykonati, jelikož hustý kouř a přístupem vzduchu propukující plameny jim tak zasazovali, že s tíží dechu popadajíce dolů po schodech kvapili a na smrť unaveni z dveří ve věži mezi trnoucí diváky se vyřítili, kteří je hlučnou pochvalou uvítali. Popsaná obětavost oněch dvou mužů měla velmi dobrý následek. Neboť dosud doutnající dřevo na prostřední věži přístupem vzduchu rozdmýchané počalo plamenem hořeti a rozehřálo měděnou střechu tak, že tato změknuvši, počala se kolísati, k městu se kloniti, lid couval daleko a čekal a s náramným rachotem padla celá převysoká, kuželovitá, měděná střecha před hlavní bránu chrámovou. Nyní vzňaly se pozůstalé trámy na střední věži plamenem, plamen zachvátil v okamžiku věži jižní, potom věži severní a od 9—12 hodiny byly přese všecku obranu všechny tři mědí pokryté střechy až na zdi požárem stráveny. Na prostřední věži byl veliký, 150 cent. těžký, nákladem knížete biskupa Stanislava Pavlovského ulitý zvon „sv. Maria a Václav“ ohněm zachvácen a na srdci poškozen. V jižní věži zůstaly pouze malé zvony „sv. Kordula“ a „sv. Pavlina“ bez pohromy, kdežto zvony „sv. Václav, Kristýn a Vít“ se rozpustily. Ve věži severní blíž kaple sv. Anny byly výborné hodiny velmi poškozeny a bibliotéce a archivu, v této věži v prvním poschodí umístěným, hrozilo nemalé nebezpečenství. Ale přičiněním jednoho vojenského hasiče bylo tolik vody do střední věže a k hodinám vrháno, že oheň byl sice uhašen, avšak druhé nemenší nebezpečenství nastávalo. Jelikož totiž k hodinám mnoho žhavých kusů napadalo a vody k hodinám po tři dny vrhané bylo velmi mnoho, zdálo se, že klenba, jež hodiny od bibliotéky dělila, popustí a staré a drahocenné spisy a knihy tam uložené poškodí a snad i zničí. Toto nebezpečí zamezil tehdejší kapitulní bibliotekář a archivář Jan svobodný pán z Buolů tím, že dvéře od bibliotéhy vypáčiti a všechny spisy přenésti dal do místnosti nad nynější dómskou sakristií, která od starodávna bývala knihovnou a „libraria“ slula.

Konečně byl oheň uhašen. Z věží doutnalo ještě dne 3. března. Proto stála u dómu četná stráž ve dne o 66 a v noci o 78 mužích až do dne 5. března, kdy teprve všechno nebezpečenství zmizelo. I bylo nyní záhodno, aby ti, kdož o hašení požáru pracovali a celý Olomoucký velechrám před zkázou uchránili, byli nějak odměněni. Proto sešla se „Vždy věrná“ metropolitní kapitule Olomoucká dne 3. března a usnesla se na tom, že pěchota a polní dělostřelectvo obdrží za odměnu 20 beček piva a ostatní dělostřelectvo a oddělení zákopníků po jedné bečce piva. Toto pivo se mělo dle libovůle velitele na Olomoucké pevnosti z Bystřického kapitulního pivovaru vojsku vydati s tou podmínkou, aby toto prázdné bečky časem opět nazpět dovezlo.[11] Olomouckému měšťanostovi se z kostelních peněz odevzdalo 200 zl., aby je rozdal mezi brance vůbec a mimo to 100 zl. pro ty, kteří se při ohni zvláště vyznamenali. Byli to následující: dělostřelec Jakub Vondráček, tesař Jan Eisenstecken a tesařský tovaryš, tehdy vojín u císařské pěchoty Ignát Müller.[12] Správce Kilián, jenž 9 Neředínských rolníků, kteří na vyzvání výběrčího daní spěchali na dóm, aby unavené vojenské a občanské strážníky vystřídali, zadržel a vrátil je domů se slovy, že pouze on, správce Kilián, má právo, jim poroučeti, měl od kapitulního probošta[13] obdržeti přísnou důtku, sice prý bude obecenstvo a kapitule u nejvyššího policejního úřadu žalovati. Kapitulní děkan Otto hrabě Minkvic měl jíti k pevnostnímu veliteli a k okresnímu hejtmanovi a probošt od sv. Mořice k měšťanostovi, aby těmto pánům za poskytnutou pomoc ve jménu metropolitní kapitule se poděkovali, což se i stalo.[14] I na hlídače při ohni se pamatovalo a obdržel každý z kostelních peněz po 18 kr.[15] Teprv tehdy, když byl oheň uhašen a všechny trosky odstraněny, shledalo se, že škoda požárem spůsobená jest velmi citelná. Mimo uvedenou škodu na zvonech a na hodinách, sluší připomenouti hlavně tu, že z bývalých tří průčelních střech na věžích zbyla pouze spečenina a velechrám náš byl o své tři průčelní věže připraven, které sice k lodi chrámové se nehodily, ale přece svými měděnými střechami a svojí výškou (střední věže byla dojista na 35 sáhů vysoká) chrámu našemu jakési vznešenosti dodávaly.

Metropolitní kapitule podala o tomto neštěstí ihned po ohni zprávu Jeho Eminenci knížeti arcibiskupovi Olomouckému, Antonínu Theodorovi hraběti z Koloreda, žádajíc ho, aby svůj velechrám dle možnosti opraviti ráčil. Jmenovaný arcibiskup byl však po nedávném svém povýšení na kardinála[16] velmi vyčerpán a psal dne 6. března na kapitulu, aby se stavba podnikla z kostelního majetku, jenž prý jest dosti veliký. Tomu vzpírala se kapitule, dokazujíc v listě svém na kardinála ze dne 8. března, že všichni předešlí biskupové, kteří na Olomouckém dómě něco stavěli, činili to z peněz vlastních. A on sám prý před svou volbou dne 4. října r. 1777. slíbil, že bude „sarta tecta ecclesiæ conservare“, t. j. nejen bohoslužebné nářadí a roucha sjednávati, nýbrž i budovu chrámovou udržovati a po případě i stavěti. Z peněz, jež kapitulní děkan Jindřich rytíř z Mayerwaldů chrámu zanechal a které tehdy r. 1803. vzrostly již na 124.922 zl. 29 kr., prý stavěti nelze, jelikož jmenovaný dárce věnoval je pouze na ozdobu chrámovou.

Kardinál Koloredo byl dlouho na rozpacích — předně, jak pohořelé věže opravit a potom, odkud peněz nabrati? Dle návrhu kníž.-arcibisk. inženýra, Sarkandra Thalherra, měly se dvě postranní věže nechati kusé, na vrchu zábradlím a v rozích velikými nádobami jako na květiny (vásami) ozdobiti. Pouze prostřední věže se měla patřičně vystavěti a sice tak, že nad 17 sáhů vysokou průčelní zdí se vystaví osmihranná věžka, jejížto zeď má býti 6 sáhů a, mědí pobitá štíhlá střeška i s bání a týčí na kříž, 8 sáhů vysoká. Celá prostřední věže měla tedy býti 31 sáhů vysoká. Na průčelí osmihranné věžky, tedy 23 sáhů od země, měly býti hodiny. Tento návrh byl též přijat až na tu odchylku, že místo osmihranné věžky, se vystavila věžka čtyrhranná a to proto, aby měly hodiny na věži větší průměr a číslice jasně bylo poznati. Tuto stavbu rozpočetl stavitel Jan Nep. Mohrweiser[17] na 23.746 zl. 16 kr.

Zedníci měli totiž dostati 3899 zl. 52 kr.
tesaři 4175 „ 05 „
pokrývači 304 „ 32 „
kamenníci 69 „ 18 „
stoláři 291 „ — „
hodinář měl dostati 1500 „ — „
zvonař měl dostati za přelévání 3 zvonů a dvou mísek z hodin 5697 „ — „
klempíř měl dostati 3728 „ — „
zámečník 1000 „ — „
Na nepředvídané výlohy se čítalo 1200 „ — „
23.746 zl. 16 kr.
Jelikož ale po požáru zůstalo:[18][red 1]
ze střech mědi za 3264 zl. 24 kr.
zvonoviny za 4383 „ — „
částky hodin za 800 „ — „
a starého železa za 76 „ 15 „
8523 zl. 39 kr.
mělo se na opravu věží věnovati 15.222 zl. 37 kr.,
jednu zlatku po 60 kr. počítajíc.

Aby jemu bylo lze, ihned stavbu věží započati, vypůjčil sobě kardinál Koloredo dne 1. června r. 1803. s povolením kapituly z kostelních peněz 10.000 zl. na 5 zl. ze sta s tou podmínkou, že každoročně on aneb jeho nástupce bude spláceti po 1000 zl. A tím způsobem bylo lze stavbu podniknouti, která tak rychle prospívala, že do roku byla stavba věží úplně dokonána. Dne 4. září r. 1804. byla na novou průčelní dómskou věž za radostné hudby zasazena nová měděná báně, do nížto se vložil popis ohně z r. 1803.[19] Tuto báni zasazoval tesařský dozorce Stach. Při zmíněné opravě věží byli zaměstnáni: stavitelský mistr Jan Sarkander Thalherr, zednický mistr František Wiesner, tesařský mistr Jan Eisensteck a klempíř Anton Sägl. Hodiny opravovali Olomoučtí hodináři Jan Spitznagel a Jiří Hollmayer,[20] začež obdrželi místo 700, jak bylo původně vypočítáno, 1300 zl., o čež se jmenovaní hodináři rozdělili.

Sotva že sobě velechrám Olomoucký z popsaného právě požáru pooddechl, zastihla jej škoda nová. Když totiž císař František I. po nešťastné válce s císařem Napoleonem I. do veliké nesnáze upadl, rozkázal, aby se zlato a stříbro ze všech kostelů jeho mocnářství do Vídně odvedlo. Na tento císařský rozkaz se odvolávaje, psal justiciár Jan Bernard z Brna dne 4. února r. 1810. na Olomouckého kapitulního děkana hraběte Minkvice, aby do večera dne 11. února zlato a stříbro z metropolitního chrámu Olomouckého se odvezlo do Vyškova, odkudž prý se dne 12. února do Brna převeze, kdež se bude zlato a stříbro z celé moravské metropole prohlížeti. V tomže psaní píše jmenovaný justiciár, že by se drahocenná dómská monstrance mohla pro chrám uchovati, jelikož dle druhého císařského rozhodnutí při každém chrámě zatím jedna monstrance může zůstati a vlastně zlato a stříbro se má pouze odevzdati a ne obruba perel a drahokamů. Ale o tom prý by bylo kardinálovi jako správci velechrámu na místodržitele (guvernéra) psáti a ho o to požádati.[21] Když se byl o tomto velikém nebezpečenství, jaké největšímu dómskému pokladu hrozí, kardinál Koloredo dověděl[22], napsal dne 13. února na místodržitele list, jejž chceme zde i pro sloh i pro jeho obsah v doslovném překladě podati. List začíná takto:

„Vysokorodý pane hrabě! Považuji to za svou povinnosť, o to se starati, aby vůle mocnářova vzhledem na odvádění kostelního zlata a stříbra svědomitě byla plněna, poněvadž tento prostředek jest pro blaho státu potřebný a zásad naší posvátné víry neruší. Toto pouze předpokládaje a poněvadž vydané nejvyšší dvorní úkazy samy dávají pokyn, že obruby drahokamů, okrasy, jež beze škody se nemohou odstraniti, a konečně takové nádoby, které nemají tolik drahého kovu, kolik by stála objednávka nových z kovu sprostšího, mohou s povolením místodržitelství při chrámě zůstati: dovoluji si na Vaší Excellenci přání a prosbu vznášeti, aby mému metropolitnímu chrámu zlatá monstrance ponechána byla. Pohnůtky jsou tyto:

1. poněvadž cena této posvátné nádoby jest vlastně v ozdobách drahokamy posázených a v umělecké práci;

2. poněvadž hmota, která by zůstala, kdyby se obruby s drahokamy odstranily, jest pouze dukátové zlato a tedy

3. sotva tolik ceny má, jako by měla nová monstrance, kterou by bylo k vůli drahocenným okrasám silně pozlatiti.

Mimo to se domnívám, že Jeho Veličenstvo nejmilostivější mocnář by ráčil povoliti, aby v prastarém hlavním chrámě celého markrabství, kde bohoslužba s největší slávou se odbývá, tato jediná okrasa, která ostatně nemá takové ceny, jak pověsť o ní od pradávna vypravuje, ponechána byla.

Ponechávám Vaší Excellenci úplně, aby jste se krajským úřadem aneb jiným libovolným spůsobem o této věci přesvědčil, a dalek jsem toho, abych na splnění svého přání naléhal, kdyby s nejvyšší vůlí Jeho Veličenstva se nesrovnávalo. Též bych splnění svého přání považoval vždy jako neobyčejné podporování svého metropolitního chrámu a své arcidiecese.

Používám této příležitosti, abych obnovil ujištění své hluboké úcty, v nížto povždy setrvá Vaší Excellenci oddaný

Antonín Theodor,
kardinál, kníže arcibiskup
Olomoucký.“

Již 15. února došla na toto psaní z Brna odpověď, v níž místodržitel splnomocňuje Olomouckého okresního hejtmana, aby onu věc prozkoumal. Též se jemu měl vydať dómský inventář a dle libosti kardinálovy nějaký kněz jej doprovázeti. Tak prý jest místodržitelovi jednati jako úředníku, ačkoli sám si přeje, aby monstrance při velechrámě Olomouckém zůstala. Hejtmanovi Vecelovi byli z duchovních přidáni kapitulní děkan hrabě Minkvic a kanovník Adam z Rolsbergu. Z odborníků pojal hejtman Olomouckého zlatníka Jana Bischofa a stříbrníka Josefa Schwägerle a odbýval dne 5. března prohlídku, při níž se zjistilo: 1. že zlato jest dukátové čís. 3. Celé monstrance váží 5 liber. Čítajíc jeden dukát po 3 zl. 30 kr., stojí zlato na monstranci 2800 zl. čili v bankovních cedulích 8400 zl.

2. Drahokamů jest v monstranci celkem 1246 a jsou v ceně konvenční mince 36.400 zl. čili v bankovních cedulích 109.200 zl., tak, že celá monstrance, nečítajíc namáhavé práce, stojí 117.600 zl.

3. Stříbrník pravil, že měděná a pozlacená monstrance toho tvaru by stála nejméně 1000 zl. Zlatník žádal za vsazování obroubených drahokamů 300 zl. Za nové obrubování drahokamů (velikou to práci) by prý bylo jemu žádati 5000 zl., dle čehož by nová, měděná, pozlacená, těmitéž drahokamy zdobená monstrance stála 6300 zl.

4. Inventář byl vydán.

5. Kapitulní děkan pravil, že zlato na monstranci jest vlastně sama obruba drahokamů. Kdyby však to Jeho Excellence přece jinak vykládala, tedy prý by Olomoucká kapitule za to posvátné zlato dala zlato a stříbro soukromé.

Tato prohlášení byla zaslána na místodržitelství do Brna a odtud na J. V. císaře Františka, jenž dvorním úkazem ze dne 27. dubna 1810. nejmilostivěji rozhodl, že onu Olomouckou dómskou monstranci netřeba oddávati. Toto císařské rozhodnutí sdělil kardinál Koloredo s nelíčenou radostí dne 22. května své kapitule, kteráž se jemu za jeho námahy pro zachování oné monstrance na dómě Olomouckém dne 25. května r. 1810. dojemně poděkovala.[23]

Zachování drahocenné monstrance pro velechrám Olomoucký byl asi poslední důležitý čin kardinála, knížete arcibiskupa Antonína Theodora hraběte z Koloreda, za jehožto dlouhého panování (od r. 1777.—12. září 1811.) Olomoucký velechrám byl častými nehodami sice stíhán, avšak ze všech opětně vyhojen.[24]

Z krátkého panování kardinála knížete arcibiskupa Marie Tadeáše hraběte z Trautmannsdorfu (od r. 1811.—20. ledna r. 1819.) neumíme ničeho jiného vypravovati, leč to, že se dne 20. května r. 1816. uvolil zbývající dluh totiž 3053 zl. 26 kr. za stavbu věže po svém předchůdcí do čtvrť roku zapraviti[25] a že r. 1817. vichorem poškozenou čásť dómské střechy za 1135 zl. pokryti[26] a r. 1818. malý puklý zvon, jenž byl ulit r. 1605. a jímž se do chóru zvonívalo, Brněnským zvonařem za 77 zl. přeliti dal.[27]

Jeho c. k. Výsosť kníže arcibiskup Olomoucký, kardinál Rudolf Jan, arcivévoda rakouský (panoval od r. 1819. — 24. července r. 1831) získal sobě o náš velechrám nehynoucí zásluhu tím, že dal 3 největší zvony a sice zvon sv. Kordule, ss. Cyrilla a Methoda, Petra a Pavla, jenž jest na sto centnýřů těžký a zvon sv. Václava, jenž jest na 150 centnýřů těžký, přeliti. Aby na zvony bylo dostatečně látky, použilo se k přelévání starých od r. 1803. pokažených zvonů a mimo to měli arcibiskupští spravcové pátrati, zdá-li nejsou na statcích děla aneb hmoždíře, jež by se na zvonovinu hodily.[28] Všechna látka byla r. 1827. zaslána do Vídně ku zvonaři Bedřichovi Seltenhoferovi, jenž slíbil, že zvony co nejspíše přeleje, což se i stalo a sice tak rychle, že zmíněné zvony dne 30. března r. 1828. z Vídně do Olomouce došly[29] a od kardinála arcivévody Rudolfa téhož roku posvěceny byly.[30]

Po předčasné smrti arcivévody Rudolfa nebylo na našem velechrámě nic podstatného podnikáno a jednáno, až za nyní slavně panujícího knížete arcibiskupa Jeho Eminence Bedřicha lanthraběte z Fürstenbergů, jenž od slavného svého nastolení dne 8. září r. 1853. přemnoho pro náš velechrám učinil. Řídě se slovy: „Pane, zamiloval jsem si ozdobu domu Tvého“, svolil dne 26. října r. 1853. k tomu, aby se chrámová štřecha opravila.[31] Roku 1856 byl nový krov postaven a střecha s polovice za 198 zl. 19 kr. kamením pokryta.[32] Téhož roku byla též střecha na sakristii opravena. R. 1857. shořel plot kolem domu pro zvoníky blíž velechrámu. Brzy na to poručil náš nejdůstojnější velepastýř, aby se dům pro zvoníky prostranně a krásně přestavěl. A když se stavbou se dlouho otálelo, naléhal písmem svým ze dne 25. srpna r. 1859. na to, aby se stavba brzy ukončila a dům převzal. Dle zprávy ze dne 21. října 1859. stála nová stavba domu pro zvoníky 8203 zl. 59 kr.[33] Když r. 1860. jeden hošík při hře s bašty do níže ležící zahrádky byl spadl, navrhoval správce Drbal Jeho knížecí jasnosti, aby se takovým neštěstím předešlo, nějakou opravu, což však velepastýř náš listem svým ze dne 30. března r. 1861. prozatím poodložil. R. 1862. dal kníže arcibiskup po vichřici, která chrámovou střechu a kůlnu na vozy poškodila, škodu za 144 zl. opraviti a téhož roku křížovou chodbu pokryti. Dle správy městského stavitele pana Fr. Kottasa ze dne 15. července r. 1864. bylo zapotřebí palachový strop na věží opraviti. Velepastýř náš nejen že vydání s tou opravou spojené uhradil, nýbrž dal též koncem r. 1864. bývalou dómskou bibliotéku a archív nad vikářskou sakristií upraviti na zimní kůr a vyplatil za práci tu, jakož i za broncování zábradlí, za opravu schodů a za částečné zastavení gothického okna nade dveřmi do sakristie 2895 zl. 79 kr.[34] Dne 19. července r. 1865 povolil kníže arcibiskup z kostelních peněz stavitelovi Fr. Kottasovi za zřízení 2 kamen, která i sákristie i zimní kůr ohřívala 177 zl. 83 kr. Stavební dozorce Zavadil měl zatím 3 oltáře, jež velepastýř náš mínil z dómu odstraniti (totiž oltář sv. Josefa blíž sakristie a oltáře sv. Kateřiny a Nalezení sv. Kříže při sloupech blíž hlavní brány stojící) na dómě ponechati.

Když na jaře roku 1867. vichřice křížové chodbě a břidlicové chrámové střeše byla uškodila, povolil kníže arcibiskup na opravu 347 zl. 80 kr.[35] Roku 1869. byla křížová chodba na novo pokryta a počalo se s urovnáváním místa kolem dómu. Na severní straně za dómem připadl stavitel Kottas na 2 krychlové sáhy prastaré jako spečené zdi, za jejížto prokopání žádal 14 zl. Toto urovnávání místa kolem dómu spůsobilo, že v noci dne 9. května severní zeď k c. k. skladišti se shroutila a toto značně poškodila. Škoda tím spůsobená byla dosti značná. A když vojenské ředitelství a pan Dr. Mandelblüh nechtěli o nějakém příspěvku na opravu poškozeného skladiště ničeho slyšeti, ani na c. k. ministerstvo o podporu zažádati, uvolil se náš velepastýř listem svým daným v Římě dne 21. května r. 1870. k tomu, že celou výlohu za opravu dómské zdi a c. k. skladiště totiž 2304 zl. 58 kr. po návratu svém z Říma zapraví. Zatím ať prý J. Excellence pevnostní velitel milostivě pozhoví.[36]

Ostatní dobrodiní, jež nejdůstojnější náš velepastýř Olomouckému velechrámu proukázal, ještě vypočítávati, bylo by snad zdlouhavé. Pouze ještě podotýkáme, že od roku 1870.—1872. vyjednávalo se s vojenským ředitelstvím o přenechání onoho místa, kde nyní jest Laudonova třída, za skladiště pro kameny na stavbu nového dómu, ale když vojenské ředitelství konalo veliké překážky, zastavil kníže arcibiskup všechny objednávky kamenů Rajnochovských lomech až na časy příhodnější. Roku 1872. dal velepastýř náš na posvátná roucha shotoviti 2 důkladné skříně a sice 2 od stoláře Františka Pluháčka za 790 zl. a jednu od stolaře Kvapila za 170 zl. Též vyplatil stolářovi Josefovi Schindlerovi 80 zl. za skříň na dómské klenoty. Roku 1880 dal velepastýř náš sakristii kamením pokryti a sice za 695 zl. 94 kr. a když téhož roku místo kolem dómu a sice 210□° + 1085□° výměru od c. k. æráru zakoupil,[37] nabyl kolem svého velechrámu úplné volnosti a nezávislosti a mohl konečně přikročiti k provedení své, jak se zdá, životní úlohy k přeslavné opravě svého a našeho velechrámu.[38]

Popis našeho velechrámu, kterak mezi lety 1777.—1883. vypadal, můžeme s dobrým svědomím vynechati, jelikož až na počet věží srovnává se úplně s popisem Ziegelbauerovým, jejž jsme v období VI. již byli podali. A proto přikročíme ihned k tomu, co v tomto velechrámě se asi nejdůležitějšího událo, jaké slavnosti smuteční a radostné se v něm odbývaly a jakých darů a zvláštních vyznamenání se jemu dostalo.

Mezi slavnostmi smutečními, které se v období našem na dómě odbývaly, jest asi nejpamátnější přenášení srdce Jeho c. k. Výsosti zemřelého kardinála knížete arcibiskupa Olomouckého, arcivévody rakouského Rudolfa. Když totiž tento vznešený církevní a světský hodnostář dne 24. července r. 1831. ve 44. roce věku svého v Badenu u Vídně byl zemřel,[39] byla sice jeho ostatní tělesná schránka v císařské hrobce u otců Kapucínů ve Vídni uložena, avšak srdce jeho, jež za živobytí se zvláštní radostí mezi svými svěřenci v Olomoucké arcidiœcési vždy prodlévalo, bylo ve stříbrné schránce do Olomouce převezeno a v kostele sv. Kateřiny složeno. Do tohoto chrámu odebral se tehdejší světící biskup a kapitulní děkan Ferdinand hrabě Chotek s celou kapitulou, dómskými vikáři, a jiným četným duchovenstvem, aby srdce jeho c. k. Výsosti na dóm přenesl. V chrámě bylo vznešené srdce odevzdáno tehdejšímu správci dómské fary, Loserthovi, jenž je v slavném průvodě až na dóm nesl. Průvodu součastnili se též vojenští a občanští hodnostářové a veliké davy lidu. Když průvod do velechrámu dospěl, bylo srdce kardinálovo postaveno na nádherný katafalk a byly slavné exequie odbývány, po jejichžto ukončení bylo zmíněné srdce do krypty pod kůrem snešeno a zde od světícího biskupa Ferdinanda hraběte Chotka ve výklenku zazděno.[40] Místo označuje poprsí, pod nímžto jest latinský nápis, jenž v překladě českém znamená: „Rudolfa arcivévody, nachem vyznamenaného Olomouckého arcipastýře srdce, jímžto za živa ku svým lnul, zde se uchovává jako stálý odznak lásky. Zemřel 24. července r. 1831. ve čtyřiačtyřicátem roce věku svého a v třináctém roce panování svého.“

Mimo tuto smuteční slavnosť byly na dómě též slavně odbývány exequie za zemřelého kapitulního děkana Roberta hraběte Lichnovského, jenž po smrti své (v Římě dne 25. ledna r. 1879.) byl převezen do Olomouce, napřed do kaple sv. Anny složen, na to do velechrámu přenesen a odtud po slavných exequiích na hřbitov do Hrubčic zcela jednoduše doprovozen. Slavné byly též exequie za zemřelého dómského probošta Vilíma svobodného pána ze Schneeburgů, jenž r. 1880. od nynějšího nejdůstojnějšího světícího biskupa Jeho Milosti Gustava hraběte z Belruptů-Tyssaků, tehdejšího kapitulního děkana po exequiích až na zdejší hřbitov byl doprovozen a tam k lehkému odpočinutí uložen. Slavnější byl pohřební průvod roku 1880. zemřelého kanovníka a infulovaného rektora u sv. Anny, hraběte Welsersheimba, jemuž tehdejší ministr vojenství a Jeho Velič. náš nejmilostivější císař a král František Josef I., tehdy v Olomouci na vojenských cvičeních meškající, poctu vzdali. Avšak nejslavnější v nejnovější době byla asi pohřební slavnosť za zemřeléha dómského školastika a arcibiskupského zástupce v duchovních věcech, Arthura svobodného pána z Königsbrunnů, jenž zemřel dne 7. února r. 1880. Jeho Eminence náš nejdůstojnější arcipastýř, vzdal jemu tu nevšední poctu, že sám zádušní mši sv. za v Pánu zesnulého slavně obětoval a vzdor deštivému a chladnému počasí jeho tělesné pozůstatky v Dubě uloženu býti mající až ku chrámu sv. Kateřiny doprovodil.[41]

Ze slavností radostných uvádíme mimo obvyklé svěcení a nastolení knížat arcibiskupův Olomouckých tu, že dne 5. května roku 1805. byl Jeho c. k. Výsosť arcivévoda Rudolf jakožto Olomoucký kanovník installován (uveden), za kteréžto příležitosti mnohé okázalosti se děly.[42] A když tentýž arcivévoda byl dne 24. března roku 1819. od kapituly jednohlasně za knížete arcibiskupa Olomouckého zvolen,[43] tu nebylo radosti konce. Olomoucký velechrám se uvnitř celý očistil, levé i pravé varhany se opravily,[44] nové antipendium k hlavnímu oltáři ve Vídni za 1000 zl. se objednalo a každý s radostí očekával den slavného uvedení proslaveného arcivévody Rudolfa do velechrámu Olomouckého, až konečně dne 9. března roku 1820. za obvyklých obřadů vznešený kníže arcibiskup do velechrámu Olomouckého byl uveden, při čemž všemožná církevní a světská sláva byla provozována.[45]

Avšak nejradostnější, nejslavnější a nejvelebnější slavnosť v našem velechrámě mezi léty 1777.—1883. odbývaná zůstane povždy slavnosť přenášení ostatků blahoslaveného mučedlníka a kněze Jana Sarkandra. Byloť to kolem svátku Všech Svatých r. 1859., když na rozkaz sv. Otce Pia IX. měly býti ostatky Jana Sarkandra prohlídnuty. K tomu účelu vyvolila se komise, v nížto byli správce dómské fary Šebestík, tehdejší čestný vikář, Eugen Klug, farář od sv. Michala, Florian Schön, hrabě Bellegarde, dva kostelní hospodáři od sv. Michala, Dr. Groh a jiný lékař, stolář a Olomoucký zámečník Loubal. Všichni tito shromáždili se v sakristii farního chrámu u sv. Michala, načež chrám a sakristie byly uzavřeny. Na otázku knížete arcibiskupa na faráře od sv. Michala, zdali od svých předchůdců ničeho o Janu Sarkandrovi neslyšel, odpověděl tento, že přemnoho a odevzdal při tom zapečetěný klíč od skříně, v níž ostatky ctihodného Jana Sarkandra jsou prý uloženy. Když kníže arcibiskup ode všech přítomných byl přijal přísahu, odebral se ze sakristie na evangelní oratorium, kde od r. 1785. ostatky ctihodného Jana Sarkandra odpočívaly,[46] aby se o pravosti jejich přesvědčil. Z té příčiny ohlédali stoláři dřevěné skříně, a zámečníci klíče olejem napuštěné zvolna do zámku vpouštěli, aby se přesvědčili, zdali snad se někdo násilně do skříně, v níž ostatky ctihodného Jana Sarkandra snad uloženy jsou, se nevloupal. Avšak ani stoláři, ani zámečníci nenalezli na skříních a na zámcích porušenosti. Na to byla levá skříň otevřena a shledána prázdnou. V pravé skříni přišlo se v první přihrádce na vatu, kteroužto když arcibiskup rozhalil, objevila se hlava ctihodného Jana Sarkandra zpět nakloněná a — zde se tvář vypravovatele vyjasnila a oči zaslzely — kolem jeho čela onen rosmarýnový věnec, jejž jemu po blažené smrti zbožné duše uvily. Na to byly ostatní tři přihrádky vyprázdněny a lékařové zjistili, že žádná kostka z těla neschází a že tělo jest neporušené. Na to byly některé ostatky poslány do Říma, některé do Holešova, do Skočova, do Boskevic a do Unčova, kde ctihodný Jan Sarkander působil. Nedlouho potom, totiž dne 6. května r. 1860. byl ctihodný Jan Sarkander v Římě prohlášen za blahoslaveného. Sotva že zpráva o tom do Olomouce došla, neznala všeobecná nadšenosť žádných mezí a byl celým městem a celou zemí moravskou jeden hlas, totiž aby blahoslavený Jan Sarkander patřičně byl oslaven. Z Říma se kladl sice důraz na to, že všeliká veřejná sláva se má zameziti, jelikož toto patří pouze svatým. Avšak když tehdejší měšťanosta Olomoucký, pan František Kreimel prosil, že on, městské zastupitelstvo a celé město chce blahoslavenému Janovi učiniti zadosť za ono mučení, jež jemu r. 1620. od některých městských radů bylo vytrpěti a když všeobecná nálada směřovala k tomu, tohoto hrdinu zpovědního tajemství patřičně oslaviti, uspořádala se celá slavnosť následovně:

V sobotu dne 22. září večer o sedmé hodině bylo přenášení ostatků blahoslaveného Jana Sarkandra. K tomu účelu dal nejdůstojnější náš arcipastýř shotoviti dvě stříbrné a pozlacené schránky a sice jednu pro hlavu a druhou pro ostatní částky blahoslavence. Dómský probošt hrabě Peteany a dómský čestný vikář veled. Eugen Klug přeložili posvátné pozůstatky Jana Sarkandra z chrámu sv. Michala do zmíněných schránek (aby hlava rovno stála, podložili ji v zadu umělými růžemi), každá z nich byla na zvláštní nosítka vložena, aby tak z chrámu sv. Michala na dóm přenešeny byly. Když nosítka s posvátnými ostatky mezi hlavní branou chrámu sv. Michala se objevila, povstal neobyčejný jásot a každý cítil se šťastným, kdož mohl něco pro oslavu blahoslavence učiniti. Veškero měšťanstvo s měšťanostou v čele shromáždilo se a kráčelo v dlouhém průvodě s lampiony v předu dlouhého průvodu. Za nimi byly neseny ostatky blahoslavencovy na dvou nosítkách od kněží, kteří takměř každých 10 kroků se střídali, aby každý z nich blahoslavenci mohl neobmezenou svoji úctu prokázati. Průvod hnul se od chrámu sv. Michala panskou ulicí ku Kapucínům, odtud po celém dolním náměstí na náměstí horní a odtud ostružnickou ulicí k dómu. Celé město bylo jasně osvětleno, mnohá okna i šesti svícemi, kteréžto byly tak upraveny, aby bylo lze z oken na ulici se dívati. Ulice byly po obou stranách téměř po celé cestě až k dómu diváky přeplněny. Městská hudba důstojnými zvuky slavnosť nemálo zvýšovala. Po zvucích hudby bylo lze pozorovati takový klid, jaký lze jen tam docíliti, kde jest hluboká úcta k věcem posvátným, a oči všech obracely se na nosítka, kde na ramenou v rochetách oděných kněží ve skvoucích se schránkách byly neseny ostatky onoho, jenž po ulicích téhož města kráčeje vlasti nebeské si vydobyl a odtud snad nyní na zbožné davy zírá, aby jim požehnal. Před hlavní branou u dómu shromáždili se zatím převzácní hosté, totiž: kníže biskup Vratislavský, biskup Brněnský a Linecký, opat Rajhradský a mnozí jiní, kteří s nadšením blížící sevelikolepý průvod uvítali. Na to byly téhož večera na dómě odbývány slavné jitřní a chvály a požehnání, načež kníže arcibiskup Olomoucký a po něm přítomní biskupové, preláti, kanovníci a duchovenstvo ostatky blahoslavencovy polibkem uctivše jasně osvětlený velechrám opustili.

Druhého dne totiž dne 23. září byly o 8. hodinách na dómě církevní hodinky, ohlášení apoštolského breve o blahořečení našeho krajana, a mezi tím, když velepastýř náš radostně rozechvěným hlasem byl zapěl slavnostné „Te Deum“, sňala se rouška z dosud zahaleného obrazu blahoslavencova nad hlavním oltářem a oslavený nebešťan a rodák náš objevil se jako by kouzlem zrakům nesčíslných diváků. Dojem tohoto okamžiku byl tak úchvatný, že nebylo téměř ani jednoho oka, v němž by se nebyla zatřpýtila slza radosti a každý svědek tohoto vznešeného divadla s radostí sobě na ně vzpomíná. Na to byla sloužena slavná mše svatá. Slavnosť přenesení ostatků trvala ještě dne 24. a 25. září, tedy celkem po tři dny s velikou okázalostí a na velikou prosbu měšťanstva byla dne 25. září odpůldne ukončena velikolepým průvodem s nejsvětější svátostí po dómském náměstí a slavným požehnáním. Kněží tehdy při slavnosti se súčastnivších bylo na 500, lidstva vůbec na 80.000. Nával do zpovědnic byl takový, že 20 zpovědníků nestačilo a v kapli sv. Anny od jitra až do půldne velebná svátosť ustavičně se podávala.[47]

Mezi dary, jichžto se velechrámu našemu v tomto období dostalo, dlužno jmenovati předně onen drahocenný ornát, jejž nynější panující kníže arcibiskup ku svému nastolení sjednal a jejž velechrámu našemu velkomyslně ponechal. Tentýž dal velikým nákladem shotoviti zmíněné stříbrné pozlacené gothické schránky na ostatky blahoslaveného Jana Sarkandra, kteréžto nyní na oltáři téhož blahoslavence v chrámové lodi spatřiti lze. Veliké dobrodiní proukázal velechrámu našemu v Pánu zesnulý kapitulní děkan blahé paměti Robert hrabě Lichnovský, jenž Olomoucký velechrám učinil svým dědicem, takže všechen jeho majetek, utržené peníze za jeho drahocenné sbírky (přes 40.000 zl.) a jeho prelátské ornáty dómu připadly, jen že má dóm prozatím tu povinnosť, dávati oněm sluhům, kteří poslední čas u něho byli, až do jejich smrti úplný a jejich ženám v případě úmrtí manželova poloviční plat, za kteroužto velkomyslnosť, aby jemu Bůh sám byl štědrým odplatitelem, jak jeho sluhové tak i velechrám náš z plna srdce jemu přeje.

Nelze nám též mlčením pominouti to, že r. 1881. bylo deset kanovníků v jeden den installováno.

Byli to následující nejdůstojnější pánové:

Josef Hanel, Doktor bohosloví; Vincenc rytíř z Holle; Anatol hrabě d’Orsay; František Knapp; Josef Symerský, Doktor bohosloví; Alfred hrabě Rindsmaul. Antonín Klug, Doktor bohosloví; Jan Wache, Doctor bohosloví; Bedřich z Premersteinů a Adam hrabě Potulicki. Při tom jest to zvláštní, že jedenkráte po více jako po 250 letech opětně za kanovníky Olomoucké byli dosazeni nešlechtici.

Jakožto zvláštní vyznamenání naší arcidiœcese a též našeho velechrámu považujeme to, že až na jednu výjimku[48] všichni knížata arcibiskupové Olomoučtí byli kardinálové, kteréžto vysoké důstojnosti se i našemu nynějšímu nejmilostivějšímu velepastýři dne 12. května r. 1879. dostalo.

Knížata arcibiskupové Olomoučtí mezi lety 1777.—1883. byli:

Anton Theodor. hrabě z Koloreda a Waldsee, kardinál (od 6. října roku 1777.—12. září roku 1811.);

Maria Tadeáš hrabě z Trautmannsdorfu, kardinál, (od 26. listopadu 1811. až do 20. ledna r. 1819.) jenž jest pochován na našem velechrámě v biskupské kryptě;

Rudolf Jan, arcivévoda rakouský, kardinál (od 24. března r. 1819.—24. července r. 1831.), jehožto srdce jest v Dietrichsteinské kryptě pochováno;

Ferdinand Maria, hrabě Chotek (od r. 1831.—1836.), jenž jest pochován v rodinné hrobce v Nov. Dvorech (v Čechách);

Maximilián Josef, svobodný pán ze Somerau-Beckhů, kardinál (od r. 1847.—31. března 1853.), jenž jest pochován v kapli sv. Jana Křtitele v Kroměříži;

Bedřich landhrabí z Fürstenbergů, kardinál, od 6. června r. 1853., jenž ať žije do nejdelšího věku.

  1. ↑ Krom. k. a. reg. 21. 6. 1.
  2. ↑ Gubernialní dekrét z 30. srpna 1786.
  3. ↑ 20. prosince 1786.
  4. ↑ Gub. dekrét r. 1787 čís. 6930.
  5. ↑ čís. 24. 132.
  6. ↑ Dne 2. ledna 1789.
  7. ↑ Jeden zemřel, druhý byl přesazen.
  8. ↑ Přípis arcibiskupův ze dne 21. prosince 1789.
  9. ↑ Dvorní úkaz ze dne zmíněného.
  10. ↑ Přípis kapitule na arcibiskupa ze dne 21. července 1798.
  11. ↑ Tento dar učinila kapitula, poněvadž mimo chrám byly též z nebezpečenství vysvobozeny kapitulní děkanství a jiné kapitulní budovy.
  12. ↑ Kapitulní usnešení ze dne 8. března 1803.
  13. ↑ Kapitulní probošt jest povždy bezprostřední dozorce a pán kapitulních úředníků.
  14. ↑ Kapitulní usnešení ze dne 3. března.
  15. ↑ Kapítulní usnešení ze dne 31. března.
  16. ↑ Dne 17. ledna 1803. Richter, Series, 269.
  17. ↑ Viz jeho rozpočet ze dne 24. dubna 1803. ve zdejší kapitulní kanceláří.
  18. ↑ Dle inventáře dne 19. března r. 1803 vyňatého.
  19. ↑ Tento popis byl při sdělávání báně r. 1885. vyňat a Jeho Eminenci do Kroměřiže zaslán. Popis jest tentýž, jako onen, jenž se ve zdejší kapitulní kanceláři chová a pochází z péra tehdejšího kapitulního bibliotekáře a archiváře Jana. Nep. svobodného pána z Buol-u. Ku konci popisu jsou udáni všichni tehdejší pohlavárové totiž papež, císař, arcibiskup Olomoucký, jeho kapitola, konsistoř, arcibiskupští, konstorialní a kapitulní úředníci, pevnostní velitel měšťanosta atd.
  20. ↑ Všechny tyto zprávy o popsaném ohni a opravě věží jsou vyňaty z Olomoucké kapitulní kanceláři z oddílu „Baulichkeiten der Metropolitankirche“.
  21. ↑ Krom. k. a reg. 20. 12. 3.
  22. ↑ Listem děkana Minkvice ze dne 6. února r. 1800.
  23. ↑ Krom. k. a. reg. 20. 12. 3.
  24. ↑ Roku 1784. byla na dómě krádeží učiněna škoda na 332 zl. Zloděj se dal dle všeho zavříti do kostela a sice na kůr, jejž kapelník zapoměl zamknout, odrazil v noci vnitřní zámky a s kořistí ušel. Na udání této krádeže odpovědělo Gubernium dne 25 listopadu 1784. že za celou onu krádež bude asi zodpovědná kostelní stráž. Krom. k. a. reg. 20. 1. 4. Od této nehody bývají na dómě vždycky strážníci přes noc. — Kardinal Koloredo dal mezi lety 1799—1806. též opraviti od r. 1785 za skladiště používanou kapli sv. Anny. Krom. k. a. reg. 20. 16. 2.
  25. ↑ Kapitulní kancelář, Baulichkeiten der Metropolitánkirche.
  26. ↑ Krom. kníž. arcib. reg. Na tá opravě pracovali pokrývač Jakub Mačák a tesař Kusý.
  27. ↑ Krom. k. a. 31. 1. 2.
  28. ↑ Na Mírovském panství našlo se 1 větší dělo asi 800 liber těžké, 3 menší děla (429—490 liber těžká) a několik hmoždířů celkem asi 2245 liber zvonoviny, což vozka Klug z Mohelnice zavezl do Vídně a dvornímu jednateli Frant. Böhmovi to odevzdal. Dostal za centnýř po 4 zl.
  29. ↑ Krom. k. a. reg. 21. 1. 2.
  30. ↑ Richter, Series, 276.
  31. ↑ Roku 1855. dne 12. dubna píše kníže arcibiskup na konsistoř, aby se z kostelních peněz zapravilo 1167 zl. k. m. tesařskému mistrovi, panu Josefu Valentovi za plot kolem dómského hřbitova za Terezskou branou a za natírání thérem 97 zl. 15 kr. Krom. k. a reg. 20. 1. 5. a 6.
  32. ↑ Ředitel arcibiskupských statků pan František Drbal na špatnou střechu upozornil. Olomoucký stavitelský mistr, pan Josef Rimmel pro pevnostní stavby opravy dómské střechy nepřijal. Potřebné dříví na krov dodala Hranická lesní správa.
  33. ↑ Knížecí arcib. inženýr Králíček tento rozpočet schválil.
  34. ↑ Zábradlí se bronzovalo po 6. únoru r. 1865.
  35. ↑ Milostivé rozhodnutí pochází z 28. května. r. 1857.
  36. ↑ Pádem zdi kolem dómu jdoucí byla zeď c. k. skladiště na dvě sáhy zatlačena. Dohlížitel skladiště Nitsche, jenž pokryvky z poškozené místnosti na jiné ve skladišti uložil, dostal za to 10 zl. Z. k. a. kassy.
  37. ↑ Kap. arch. C. IV. d. III. 334. 700.
  38. ↑ Všechny uvedené zprávy vyňali jsme z Krom. k. a. reg.
  39. ↑ Zprávu tuto máme od k. a. komorníka, pana Leimbrucknera, jenž již jmenovanému arcivévodovi sloužil.
  40. ↑ Tuto zprávu máme od papežského čestného komoří a správce dómské fary, nejd. pána Eugena Kluga, jenž byl tehdy bohoslovcem.
  41. ↑ Toho jest spisovatel sám svědkem.
  42. ↑ Josef Fischer, Geschichte von Olmütz str. 134.
  43. ↑ Richter, Series, str. 275.
  44. ↑ Krom. k. a. reg. 20. 12. 9. Tehdy byl dómským varkaníkem Josef Červenka.
  45. ↑ Richter, Series, str. 275.
  46. ↑ Josef Fischer vypravuje ve svých dějinách Olomouce svazek II. str. 176., že když dne 24. prosince r. 1785. chrám Panny Marie byl vyzdvižen, ostatky ctihodného Jana Sarkandra v tichosti do chrámu sv. Michala byly přeneseny.
  47. ↑ Tuto zprávu jsme se zdověděli zvláštní ochotou nynějšího správce dómské fary a papežského čestného komoří, nejd. pána Eugena Kluga, jenž nám též laskavě daroval tištěný rozvrh celé slavnosti.
  48. ↑ Míníme zde knížete arcibiskupa Ferdinanda hraběte Chotka, jenž pouze krátký čas (od r. 1831.—1836.) vládnul.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. ↑ Předchozí poznámka o inventáři se v původním textu nachází na str. 99 mezi poznámkami pod čarou označená dvěma hvězdičkami (**), ovšem autor na ni zřejmě opomenul odkázat z textu. Dle smyslu poznámky jsme odkaz umístili na počátek tabulky obsahující výčet materiálu zůstavšího po požáru (v původní knize rovněž na str. 99).
Citováno z „https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Dějiny_Metropolitního_chrámu_sv._Václava_v_Olomouci/Období_VII.&oldid=281346“