Děje království českého/§. 93.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 92.	§. 93. Císař Ferdinand I. (král Ferdinand V.). Bouře roku 1848	§. 94.

Údaje o textu
Titulek:	§. 93.
Podtitulek:	Císař Ferdinand I. (král Ferdinand V.). Bouře roku 1848
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 390–406. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Dne 2. Března roku 1835 zemřel císař František I. po 43letém panování, a v panství rakouské nastoupil prvorozený syn jeho Ferdinand, již ve 42. roce věku. Dne 7. Září 1836 korunován jest v Praze dle obyčeje co král český toho jména Pátý; pán dobrotivý a šlechetný, ku kterémuž se nachýlila láska národů jeho nelíčená. Byl však tělesné povahy slabé a chorobné; pročež za živobytí otce svého nezanášel se nikdy veřejnými záležitostmi, oddávaje se tišším zábavám, zvláště vědeckým. Co panovník nemohl se sám uvázati ve vrchní řízení věcí, nýbrž musil jeho zanechati větším dílem předním rádcům někdy otce svého, vedlé nichž dílem také zastupoval místo jeho arcikníže Ludvík, jeden z mladších bratří nebožtíka císaře Františka. Ačkoli rádcové tito se snažili zachovati řízení státní nepohnutě v témž spůsobu jak doposud, nebylo to na dlouho možné, jednak pro rozličné změny v jiných státech, pro které Rakousko musilo časem nastoupiti na jiné chování v politice zahraničné, jednak protože čím déle trvala nečinnost vlády, plynoucí ze zásad císaře Františka, tím větší byl úpadek ve všech odvětvích vnitřní správy, proti kterémuž ozývalo se již veřejné mínění rok od roka mocněji. Mužové stojící v čele vlády ztratili konečně důvěru v sebe samy; ostýchali se brániti veřejným výjevům nespokojenosti, znali se sami ku potřebě oprav, ale neučinili tomu nic, protože se jim nedostávalo k ničemu odvahy ani schopnosti.

Při volnějším ruchu, který nyní ponenáhlu nastal ve všem, prospívalo národní uvědomění českého obyvatelstva země čím dále tím patrněji. Literatura česká nabývala netoliko větší všestrannosti, a vyznamenávala se vždy více zdařilostí plodů svých; nýbrž šířila se také vždy ve větší kruhy obecenstva. Zalíbení v jazyku národním zmáhalo se rok od roka, a jevilo se předně již také ve veřejných společenských zábavách, ve kterých předtím jazyk německý býval považován takořka za jediný důstojný; ale zároveň probuzovalo také smysl pro všecko, co se vztahovalo k zvelebení vlasti a k obecnému dobrému. Přesvědčení o potřebě změn ve posavadním spůsobu správy státní bralo z tohoto národního hnutí větší sílu, a jím šířilo se i v třídy měšťana a sedláka, kterým by sice bylo zůstalo méně dostupným. Národní hnutí české vzbudilo však také již tehdy nelibost mnohým cizím a domácím, kteří byli zvykli považovati jazyk český za určený k vyhynutí, Čechy za zemi německou, a nyní nechtěli se rozloučiti s přáním na tom omyle zakládaným; začali proto osočovati snahy vlastenců českých všelikým spůsobem, a budili tím rozmíšky mezi českými a německými obyvateli země, kteří jinak neměli žádné příčiny k nenávisti proti sobě. Jedny i druhé vedla táž touha po zlepšení neblahého stavu věcí veřejných, a také o spůsobu, kterým by se to mělo státi, měli větším dílem stejná ponětí. Při nedostatku svobodného veřejného života ve vlasti čerpali politické náhledy své větším dílem toliko z theorií, běžných v Europě od času francouzské revolucí, na kterých se zakládalo tak zvané zřízení konstituční, zavedené konečně ve Francouzích samých a dle příkladu toho i v některých jiných zemích, zvláště také německých.

V takovémto stavu smýšlení obecného pokusili se za pozdějších let panování císaře Ferdinanda stavové čeští ještě jednou o oživení práv svých, která se pro dlouhé neužívání zdála úřednictvu císařskému ano větším dílem i obecenstvu takořka býti již navždy zrušena a neplatná. Nejprvé začal se spor mezi sněmem a nejvyšším purkrabí Pražským hrabětem Rudolfem Chotkem, co předsedou výboru stavovského, pro správu domestikalného fondu, při které výbor počínal si více jako císařský ouřad než jako ústrojí sněmu zemského (1841). Hrabě Chotek žádal za propuštění z úřadu, kteréž i obdržel od vlády, však více ze soukromých podnětů než k libosti stavům (1842), a v čelo správy zemské postaven jest potom arcikníže Štěpán, syn Josefa bratra císaře Františka, palatina v Uhřích (1845). Výbor stavovský byl od vlády hájen, když roku 1843 bez povolení stavů vypsal přirážku k daním pro schodek v důchodu domestikalného fondu. Odvolání stavů proti nálezu kanceláře dvorské v té věci zavrženo jest i ve jménu císaře (1844, 9. Listopadu). Tu uzavřeli stavové roku 1845 vypraviti deputací do Vídně se stížnostmi a se žádostí k císaři o jasný výklad práv jim náležejících dle obnoveného zřízení zemského; ale jednání s nejvyššími rádci císařskými o to nevedlo k žádoucímu cíli. Dekretem dvorským dne 23. Července toho roku poukázáno stavům ke článku obnoveného zřízení zemského, jemuž vláda takový dávala výklad, jakoby záleželo na libosti císaře, měniti zřízení, jak by se mu kdy vidělo. Z toho přišlo k nelibým třenicím. Stavové složili obšírné odůvodnění čili dedukcí práv svých, jakož takových, kterých jednostranně rušiti nelze (1847, 18. Unora), a učinili oznámení o tom císaři adressou (11. Května), ač ve formě jak nejpokornější možná. Mezitím strhly se pře mezi nimi a vládou také o příspěvek dávaný od země na vydržování hrdelných soudů, proti kterému stavové od několika let činili všelijaké námitky. Na sněmě roku 1847 (17. Května) konečně jeho odepřeli, a když vláda zůstávala na své žádosti, jakoby stavové neměli práva ji zamítnouti (30. Srpna), zakázali výboru stavovskému zřejmě, příspěvku toho nerozpisovati. Vláda však dala jej vypsati guberniem proti vší posavadní zvyklosti.

Stavové čeští v těchto sporech neměli dosti síly proti vládě, pokud nebyli podporováni snahami jiných tříd národu. Těmto bylo jednání stavů málo povědomo, protože mu scházela veřejnost; bylo také dílem v podezření uváděno a zlehčováno v zahraničných listech od jednostranných velebitelů nových politických učení, kterým se všecko staré právo zdálo býti neužitečné. Stavové byli tím popuzeni ujímati se netoliko svého práva ústavného, nýbrž i prospěchů obecných. K sněmu nastávajícímu na rok 1848 chystali návrhy o rozmnožení počtu zastupitelů stavu městského na sněmě, o řádu přispívání na stavení silnic, o zavedení stolic českého jazyka na gymnasiích. V tom však dostal politický ruch v Čechách nenadálého popudu událostmi zahraničnými, které spůsobily náhlé převraty v celé chatrné státní budově Rakouska. Dne 24. Unora 1848 vypukla revolucí ve Francouzích, kterou konstitucí zavedená po pádu Napoleona pojednou jest vyvrácena a prohlášeno opět zřízení republikánské. Příklad v Paříži daný následován jest hned v Italii a v Německu potud, že panovníci vzbouřením lidu nuceni jsou buď udělovati nové konstitucí buď proměňovati již prvé dané. I v Čechách a v jiných zemích mocnářství rakouského vzniklo z toho velké pohnutí myslí. Stavové čeští z té příčiny, sešedše se v některém počtu v Praze, uzavřeli žádati císaře o svolání mimořádného sněmu, kterýž by pro upokojení lidu učinil návrhy k potřebným opravám. Dříve však než k tomu přišlo, chopili se té samé věci mužové soukromí prostředkem, který se nesrovnával s posavadními zákony, a však v mimořádných okolnostech času potkal se se schválením obecným.

Večír dne 11. Března sešlo se četné shromáždění lidu, nejvíce ze vzdělanějších tříd, ve Svatovácslavské lázni na Novém městě Pražském. Po krátkých řečech usnesli se jednohlasně o vznešení písemné žádosti na císaře, kteráž obsahovala ve 14 kusích nejdůležitější přání se vzhledem na posavadní spůsob správy zemské. Mezi nimi byly nejpřednější: aby v království českém, jak ve školách, tak v úřadech, řeč česká navrácena byla ve stejnou platnost s řečí německou; aby země koruny české, Čechy, Morava a Slezsko, měly společný sněm se zastoupením netoliko stavů vyšších, jak posavad, nýbrž i obecného lidu; aby obce dostaly samostatnějšího zřízení; aby vyznavači rozličných náboženství požívali práv ouplně stejných; censura aby přestala; aby poddanství lidu sedlského zrušeno bylo za přiměřenou výplatu; aby na místo posavadních soudů a úřadů patrimonialných zavedeny byly soudy a úřady královské. K dalšímu uradění a sepsání těchto žádostí zvolen výbor 27 osob rozličných stavů a povolání, jak Čechů tak Němců, jehož přednostou učiněn Vojtěch hrabě Deym.

Předsevzetí mužů těchto bylo odvážlivé, poněvadž každá porada neb žádost v záležitostech veřejných byla zapověděna pod těžkými pokutami. A však úřadové, obávajíce se rozjitření lidu, nestavěli se počínání tomu přímo na odpor. Vojsko bylo sice postaveno v kasárnách, ale jen pro případnost nějakého vzbouření proti úřadům. Co však toto v Praze se dálo, připravovaly se podobné žádosti také ve Vídni, a spůsobily třídenní nepokoje, jejichž následkem propustil císař Ferdinand kníže Metternicha, nejvíce nenáviděného, z nejvyššího úřadu v státu (13. Března), sestavil kommissí k navržení potřebných oprav, povolil zrušení censury a zřízení národní gardy, konečně pak (15. Března) slíbil, mocnářství svému na místo posavadní neobmezené samovlády dáti konstitucí. K uradění nové ústavy měli svoláni býti poslanci sněmů všech zemí rakouských, krom Uher, nejdéle ke dni 3. Července.

Zprávy o těchto uzavřeních císařských, kteréž rychle přicházely za sebou, naplnily Prahu a Čechy velikou radostí. Žádost čili peticí od výboru Svatováclavského zhotovená podpisovala se bez překážky na veřejných místech od osob všech stavů a povolání. Po několika dnech (19. Března) odjelo slavné poselstvo do Vídně, aby ji předložilo císaři a nově zřízeným odpovědným ministrům. Mezitím zřizovala se v Praze a v jiných místech národní garda, k níž dle příkladu Vídenského připočteni jsou i študenti, činíce zvláštní akademickou legii. Přední péče národní gardy byla, zabrániti loupeže a jiné výtržnosti chátry, jaké se byly za prvního zmatku přihodily ve Vídni. Nebo i v Praze a v okolí města jevily se nebezpečné pokusy jednotlivých rýpalů ku popuzení dělníků fabričních a jiné chudiny k páchání nepořádků. Výbor Svatovácslavský přičinil se se své strany ku poučení lidu a k opatření práce i podpory těm, kteří ji zasluhovali; čímž zachoval se pokoj úplně.

Poselstvo české, přijevši ve slavném průvodu do Vídně, mělo již 22. Března slyšení u císaře, a obdrželo hned druhý den potom (23. Břez.) rozhodnutí. Některé kusy žádosti byly již odbyty císařskými patenty vydanými pro celé mocnářství; některé odložilo ministerstvo ku podobným nařízením pozdějším, k jiným svoleno bez odkladu, jakož jmenovitě k vyplacení robot, tak aby přestaly na nejdél do posledního Března 1849. V pondělí, dne 27. Března, navrátilo se poselstvo s rozhodnutím tímto do Prahy. Celé město bylo na nohou k jeho uvítání; národní garda, měšťanstvo, obyvatelstvo všeho stáří a obojího pohlaví provodilo je ulicemi skvostně ozdobenými až ke statui svatého Vácslava na Koňském trhu, kdež arcibiskup Pražský s duchovenstvem zpíval slavné Tě boha chválíme. S řečniště vystaveného před sochou oznámili poslové obsah císařského rozhodnutí, jehož otisky zároveň přilepeny byly na rozích.

Sotva se však slavné služby dokonaly, obrátil se výraz potěšení na obličejích tisíců shromážděného lidstva ponenáhlu v zasmušilost a nevrlost. Obsah odpovědi císařské byl rozličně přesuzován. Událostmi, které se zběhly od 11. Března, napnuly se žádosti mnohých výše než tehdáž: rozhodnutí zdálo se jim příliš neurčité, ano neupřímné; nespokojenost jejich nadchla brzy větší množství. Nejvíce popudili se študenti, kteříž se byli ku poselstvu připojili se zvláštní svou žádostí o svobodu učení a jiné proměny v posavadním zřízení university, které však ministerstvo odkázalo na nový studijní plán, o němž se počalo pracovati. Na večer ustanoveno bylo osvětlení města; študenti po všech ulicích běhajíce, zabránili je. Toho samého večera sešel se Svatovácslavský výbor v obyčejném místě svém, v síni průmyslové jednoty. Druhý den ráno (28. Března) sešlo se ku pozvání jeho nové shromáždění lidu ve Svatovácslavské lázni, kdež uzavřeno sepsati novou peticí ke dvoru. Ale študenti, promíchaní staršími vůdci, drželi skoro té samé chvíle bouřlivější schůzku na Žofíně. Zde uzavřeno, žádati o zbraň a municí z císařské zbrojnice. Ze strachu před krveprolitím kázalo ministerstvo po telegrafu, upokojiti bouři svolováním. Hrabě Rudolf Stadion, nástupce arciknížete Štěpána ve správě zemské, povolil tedy prozatím sám celý obsah peticí študentské; z nařízení pak arciknížete Karla Ferdinanda, zastupujícího místo vojenského velitele Windischgrätze, vydáno študentům 4000 pušek vojenských, a zároveň svěřeny všecky stráže na branách i jiných místech na některý čas národní gardě a študentům.

Večír téhož dne shromáždění lidu a Svatovácslavského výboru v průmyslové jednotě přijalo návrh nové peticí k císaři. S vytknutím nedostatečnosti prvního rozhodnutí žádáno v ní znovu o spojení Čech, Moravy a Slezska pod společným zastupitelstvem, však takovým, které by se neskládalo pouze z posavadních stavů, nýbrž zároveň ze zástupců všeho lidu bez rozdílu, o svolání ústavodárného sněmu zemského na tomto základě, dále o zřízení samostatného ministerstva vnitřních záležitostí pro korunu českou a o jasnější vyslovení rovného práva obou národností v zemi. Pro pospěch neměla tato peticí nově býti podpisována od obecenstva, nýbrž žádáno na nejvyšším purkrabí, aby potvrdil toliko svým podpisem, že obsahuje přání obyvatelstva Pražského. Hraběti Stadionovi nezdálo se to býti příslušné, zvláště poněvadž po odstoupení z ouřadu Josefa Müllera, předešlého purkmistra Pražského, nařídil svobodné volení purkmistra, jakož i užšího a širšího výboru starších obecních skrz měšťany. Žádal tedy na výboru Svatovácslavském, aby dalšího zastupování obyvatelstva Pražského zanechal novému tomuto výboru. O to nastaly nové různice, poněvadž výbor starších obecních nebyl ještě zvolen. Zástup študentů a jiného lidu, dílem ozbrojeného, přiměl Svatovácslavský výbor k vyslání několika oudů ze shromáždění svého tu chvíli k nejvyššímu purkrabí, s opakováním své žádosti. Poselstvo toto bylo však od celé oné tlupy provodíno až do gubernialního stavení. Polo přinucen, potvrdil tedy Stadion peticí svým podpisem, a tu zástup se vrátil s křiky a nepořádky po ulicích, před sebou nesouce tyčku s přidělaným archem papíru, na němž psáno bylo velikými literami: „Podepsal“ (31. Března).

Toho samého dne odjelo poselstvo s druhou touto peticí do Vídně. Hrabě Stadion, aby ukázal lidu upřímnou vůli k uskutečnění zaslíbených svobod, zřídil hned zvláštní kommissí ze vzdělanců rozličných stavů k poradám o všelikých potřebných opravách. Zároveň vydala šlechta upokojující osvědčení, že o zachování svého výhradného místa na sněmích státi nemíní, a osoby z nejvyššího panstva českého, meškající právě ve Vídni, podporovali novou peticí Pražanů zadáním podobné žádosti se svými podpisy. V málo dnech po odjezdu poslů ohlášeno bylo již následkem jednání jejich u dvora ustanovení mladého arciknížete Františka Josefa, synovce císaře Ferdinanda, za místodržícího v království českém. Mezitím dokonalo se volení nových výborů městských v Praze, od nichž zvolen za purkmistra Antonin Štrobach, právník mladý, požívající obecné vážnosti a důvěry (9. Dubna).

Nepokoj v lidech, vzavší již jednou pochop, neuložil se všemi těmito věcmi docela. Nové shromáždění lidu u sv. Vácslava projevilo nespokojenost s ustanovením oné kommissí poradní od nejvyššího purkrabí, že se stalo bez oučastenství lidu. Shromáždění zvolilo více nových oudů k sesílení dosavadního výboru Svatovácslavského, a žádalo na nejvyšším purkrabí, aby kommissí svou spojil se Svatovácslavským výborem ku poradám společným (10. Dubna). Po některém váhání hrabě Stadion svolil i k této žádosti, a spojený výbor přijal jméno výboru národního. Poselstvo navrátilo se mezitím (11. Dubna) z Vídně 8 rozhodnutím na druhou peticí daným dne 8. Dubna. Rozhodnutím tímto odloženo bylo toliko spojení s Moravou a Slezskem k budoucímu sněmu říšskému; rovnoprávnost obou národností byla znovu zaručena; svolání budoucího sněmu povoleno na základě ponavrženém v peticí, tak aby k němu krom posavadních stavů voleni byli poslanci ze všech královských a jiných lidnějších měst, jakož i po dvou poslancích z každého vikariatu. Také zřízení samostatných nejvyšších ouřadů zemských pod novým místodržícím královským bylo slíbeno.

Hned druhého dne po navrácení poslů (13. Dubna) sešel se ponejprv národní výbor pod přednostenstvím nejvyššího purkrabí, a vytknul si od té doby za hlavní úkol, připraviti potřebné práce ke sněmu. Brzy byl na základě patentu od 8. Dubna vypracován volební řád, a předložen vládě ku potvrzení, potom pak zvoleno několik odborů k vypracování návrhů budoucího zřízení zemského, o provedení rovnoprávnosti české a německé řeči ve školách a v ouřadech, o vyplacení robot a o jiných nejpilnějších potřebách.

Z prací těchto byl výbor čím dál tím častěji vytrhován novými spletky a bouřemi. Dni Březnové, kterými se mocnářství rakouské otevřelo novým ústavním svobodám, zdály se v zápětí jich přinášeti i zkázu a roztrhnutí mocnářství. Samého dne 15. Března, když ohlášena byla konstitucí, přijelo do Vídně velké poselstvo uherské, kteréž vynutilo na císaři ustanovení docela samostatného ministerstva pro Uhry a země k nim přivtělené. V málo dnech potom vzbouřily se Lombardie a Benátky, a povolaly krále sardinského na pomoc, aby se odtrhly od císařství. V Krakově bylo podobné vzbouření Poláků potlačeno mocí vojenskou a bombardováním města. Ale neméně nebezpečné snahy o rozptýlení zmocnily se všech německých obyvatelů mocnářství. K čemu dávno směřovalo veškeré časopisectvo německé za hranicemi, utvoření totiž nové sjednocené říše německé, mělo se nyní státi skutkem. Důvěrníci ze všech států německých sešli se ve Frankfurtě, a žádali na vládách svolání ústavodárného sněmu čili parlamentu pro celé sjednocené Německo. V obecném zmatku celé Europy musily vlády svolovati ke všemu, co se na nich žádalo. Parlament byl povolán do Frankfurta, kdež výbor z důvěrníků zvolený vypracoval zatím návrh budoucí ústavy říšské, dle něhož měly všecky části posavadního spolku německého spojeny býti v jedno nerozdílné císařství.

I země rakouské, které patřily k německému spolku, pročež i Čechy, měly se státi částí nového císařství německého. Ve všech zdvihli se také mezi obyvatelstvem německým hlasové, kteří toho žádali, nejspurněji ve Vídni, kdež shon študentů před císařskou residencí vpravil císaři samému nový trojbarevný prápor německý do rukou. Výbor důvěrníků Frankfurtských zval Františka Palackého, stavovského historiografa českého, jakožto spoluouda do svého prostředka, aby i Čechy v něm byly zastoupeny. Palacký zamítl pozvání toto, jakožto nebezpečné netoliko české národnosti, nýbrž i celé podstatě rakouského mocnářství, a vyslovil tím hlas celého národu. Ale méně starostlivo o zachování podstaty rakouského mocnářství bylo nové odpovědné ministerstvo ve Vídni, v jehož čele stál co ministr vnitřních záležitostí svobodný pán Pillersdorf. Na křik Vídenských študentů více se ohlížeje než na hlasy a práva všech národů rakouských, Pillersdorf vypsal volby do Frankfurta ve všech zemích počítaných k německému spolku, tak též i v království českém.

Skutek tento spůsobil velké domácí třenice v Čechách; nebo i zde vyskytli se mezi obyvatelstvem německým horlivci pro Frankfurtský parlament a pro sjednocené Německo. Aby krajany své snáze přivedli k svým úmyslům, podněcovali národní záští mezi Čechy a Němci, vykládali patent od 8. Dubna, jakoby čelel k utlačení Němců a připravení jich o rovnoprávnost. Když se národní výbor prohlásil proti volbám do Frankfurta a vypravil poselstvo do Vídně, aby s rozpisu jich sešlo, vystoupili všichni čelnější oudové němečtí z výboru, a zřídili zvláštní spolek, řečeny konstituční jednota, který hleděl národní výbor připraviti o vážnost jeho. Ministerstvo, nevzavši na odpor Čechů žádného ohledu, nařídilo volby do Fraukfurta v celém království, s podotknutím toliko, že sobě pozůstavuje nesvolení k uzavřením Frankfurtského parlamentu, kdyby se s prospěchy mocnářství rakouského nesrovnávala. Od výboru důvěrníků Frankfurtských přišli mezitím poslové do Prahy, aby národní výbor připravili k jinému mínění; což když se jim nepodařilo, průvodce jejich, doktor Schilling, vypouštěl hrubé pohrůžky proti Čechům, že když dobrovolně neposlechnou, budou ostřím meče přinuceni. Nehostinským chováním tímto popudila se bujnost se strany druhé. Študenti čeští, vnikše do shromáždění konstituční jednoty, kdež poslové Frankfurtští byli přítomni, uvedli schůzku ve zmatek, tak že se rozešla (29. Dubna) a jednota napotom neshromážděla se než pokoutně. Hned nazejtří po této příhodě (30. Dubna) sestavil se výbor důvěrníků slovanských v Praze, který proti přechvatům Frankfurtským rozeslal pozvání ke sjezdu všech slovanských kmenů v rakouském mocnářství ku poradě o společných záležitostech.

Co se shrnovaly tyto bouře, mající původ ve velikých poměrech mezinárodních, byla Praha, jako všecka větší města toho času, jevištěm všelijakých bujností druhu sprostšího. Brzy rozléhaly se ulice kočičími hudbami, kterými mladá chasa pronásledovala osoby sobě nemilé z rozmanitých popudů; brzy obrátila se zuřivost rozdrážděné chudiny proti Židům nebo i krámům pekařským. Tisk, nejsa posud obmezen žádným zákonem, liboval si ve snižování všeliké vážnosti úřadů, ano i v osobních vyjíždkách na čest jednotlivců. Úřadové ztratili všecku moc; ve městech pletly se národní gardy do jejich povinností; na venku dály se krádeže v lesích a honby proti posavadnímu právu vrchností beze vší přítrže; na některých místech jal se lid o své ujmě konati spravedlivost trýzněním a ubíjením zlodějů a pronásledováním domnělých jejich podpůrců.

V takovém stavu bylo království české, když na místo posavadního předsedy gubernia, Rudolfa Stadiona, ustanoven byl hrabě Lev Thun, předtím gubernialní radda v Haliči, muž od dávna pro blaho vlasti a pozdvižení národnosti české horlivý. Vlastnosti tyto zdály se dostatečně zaručovati dobré dorozumění mezi vládou a národem. A však náruživosti byly již příliš rozpáleny, tak že přímá povaha nového zeměsprávce, který chtěl konečně zavésti nějaký pořádek, hned zavdala příčinu k třenicím v samém národním výboru. Hrabě Thun zakazoval divoké, všecka pravidla parlamentní slušnosti urážející křiky, kterými študenti a jiná chasa na galerii v národním výboru dávali na jevo svou pochvalu neb nelibost při řečech rozličných řečníků. Tím spůsobil si zlou vůli netoliko u křiklounů samých, nýbrž i u některých řečníků, kterým pochvaly takové lichotily. Všecko usilování jeho o zachování zákonného pořádku bylo nyní od přepiatců vykládáno za zpátečnictví. Purkmistra Štrobacha přivedly množící se výtržnosti ve městě brzy po příjezdu hraběte Thuna k poděkování se z úřadu (10. Května).

Pramen všech nepořádků v zemi, jako v celém mocnářství rakouském, byla slabost a viklavost tehdejšího ministerstva. Chtěje se zachovati študentstvu a demokratickým spolkům Vídenským, jimž se stavovští sněmové jednotlivých zemí nelíbili, vyšinul se Pillersdorf z cesty vyznačené dne 15. Března, po kteréž se měla ústava říšská smluviti s poslanci sněmů všech jednotlivých zemí, a vypracoval sám ústavu, kteráž ohlášena jest dne 25. Dubna za budoucí základní zákon mocnářství. Ústava tato, která nebrala téměř žádného ohledu na rozdílné potřeby jednotlivých zemí, vykazujíc všechen podíl při zákonodárství dvěma sněmovnám, voleným z celé říše, nesrovnávala se s rozhodnutím na druhou peticí Pražskou daným dne 8. Dubna. Když po projití několika neděl ještě vždy nebyl ustanoven čas k ústavodárnému sněmu českému, vznikla z toho nová nedůvěra k vládě, že nemíní splniti slibů svých. Na mnohé naléhání národního výboru ubezpečoval hrabě Thun dne 12. Května, že svolání sněmu českého po pilném svém usilování o to na nejdél ve třech dnech očekává. Zrovna však třetí clen potom vypuklo nové vzbouření ve Vídni (15. Května), kde študenti a národní gardy, podpichováni od neunavných rýpalů, dílem cizozemských, vtrhli clo císařské residencí a vynutili zrušení ústavy od 25. Dubna na ten spůsob, aby teprv první říšský sněm zhotovil budoucí ústavu, sněm tento však aby sestával jen z jedné sněmovny, a ta aby volena byla beze všeho vysazení daně pro voliče i pro poslance.

Na zprávu o této události hrabě Thun nedržel déle za radno, očekávati rozhodnutí ministerstva, a rozepsal volby ke sněmu českému prozatím na své odpovídání (17. Května). Brzy však přišla opět novina z Vídně, že císař, nechtěje déle o blaho národů sobě svěřených rozhodovati pod strachovládou hrsti buřičů, opustil času večerního své sídelné město a odjel do Lince, potom do Insbruka. Zprávy tyto spůsobily v Čechách velké pohnutí myslí. Národní výbor, obec Pražská a jiné vážné korporací vypravily za císařským dvorem (19. Května) slavné poselství s osvědčením své věrné oddanosti k císařskému rodu. Zdravě soudící spatřovali v odjezdu císaře z Vídně nejjistší ohradu netoliko proti podrývavým směrům vůbec, nýbrž zvláště také proti přechvatům frankfurtomanů, jimž buřiči Vídenští sloužili za nástroj. Prospěch národnosti české a císařského domu rakouského byl v tom vzhledu jeden. Tomu rozumějíce i Němci Pražští, nechali dalšího dráždění obyvatelstva českého hlášením se k sjednocenému Německu, a podali ruky k smíření. K volbě do Frankfurta, která se dle ministerských nařízení nicméně i v Praze rozepsala (23. Května), sešly se jen tři hlasy, pročež byla neplatna: podobně propadly volby tyto všude na venku, kromě v pohraničných okresích německých.

Zmatek v mocnářství rakouském došel toho času nejvyššího stupně. V Lombardii byla zjevná válka s povstalým národem a sousedním státem. V Uhřích panovalo nové maďarské ministerstvo tak, jakoby mezi korunou uherskou a ostatním mocnářstvím nebylo nižádného svazku. Proti němu zdvihli se Charváti a Srbové pod bánem Jelačičem a patriarchou Rajačičem k obraně práv své národnosti, kterou Maďaři šlapali nohama. Ministerstvo Vídenské bylo po odjezdu císaře novým vzbouřením študentů a dělníků (26. Května) zcela osedláno od tak nazvaného výboru akademické legie, národních gard a měšťanů Vídenských čili, jak se potom nazval, výborem bezpečnosti. Vážnost ministerstva takového přirozeně klesla ve všech zemích, a zvláště v Čechách, kteréž měly příčinu býti na pozoru proti rozkazům jeho vydávaným pod vplyvem Frankfurtomanů. K odstranění Škodlivých následků z této nedůvěry hrabě Thun usnesl se s vojenským velitelem knížetem Windischgrätzem a ostatními přednostami nejvyšších úřadů v zemi o sestavení tak nazvané prozatímné místodržitelské raddy ze sedmi nejčelnějších oudů národního výboru, kteříž byli Palacký, Rieger, Borroš, hrabě Albert Nostic, Brauner, hrabě Vilém Wurmbrand a Štrobach (29. Května). Rieger a Albert Nostic vypraveni jsou hned toho dne do Insbruka k císařskému dvoru, aby vyjednali potvrzení tohoto kroku, jakož i konečné ustanovení dne ke sněmu českému. Ministerstvo Pillersdorfovo cítilo se usazením této raddy velice uraženo; spatřovaloť v ní dle vdechnutí Auly Vídenské provisorní vládu a pokus o odtržení království českého od mocnářství. Proti volbám do sněmu zemského dalo hraběti Thunovi rovněž na jevo svou nelibost; žádalo, aby odloženy byly až po sněmě říšském, ku kterémuž rozepsalo volby stejným časem; a když hrabě Thun pro uvarování zmatků odložil volby k říšskému sněmu až do odbytí voleb zemských, vyzývalo jej ministerstvo k složení úřadu.

V takovém stavu byly věci, když přišel čas ustanovený ke slovanskému sjezdu v Praze, ku kterémuž sešli se četní poslanci a důvěrníci ze všech končin rakouského mocnářství, ano i z jiných některých zemí, kteřížto však poslední zváni byli toliko co hosté, bez oučinného hlasu v poradách. V pátek dne 2. Června byl sjezd slavně zahájen u veřejném shromáždění v síni na ostrově Žofíně. Potom započalo se jednání v každodenních schůzkách oddělených tří odborů, kteříž byli odbor český, z Čech, Moravy a Slovenska, odbor polsko-rusinský a odbor charvátsko-srbský. Sjezd tento posloužil velice ku poznání společných potřeb a stížností všech kmenů slovanských a tím samým k obživení vzájemného přátelství mezi nimi. Za prostředky k dosažení společných přání oblíbeny jsou: manifest k národům europejským pro poučení jich o pravém stavu věcí národů slovanských; žádost k císaři, v níž by předložili všichni kmenové své společné i zvláštní stížnosti a přání, konečně umluva ke vzájemné pomoci všemi prostředky konstitučními ke skutečnému dosažení rovnoprávnosti s jinými národy. Dříve však, než přišlo k dokonání těchto věcí, kteréž se mělo státi v závěrečné veřejné schůzce, ustanovené již ke dni 14. Června, strhla se divoká bouře, která nejen slovanský sjezd, nýbrž všechen veřejný život v Praze neočekávaným spůsobem přetrhla.

Co se důvěrníci a vůdcové národu snažili na základech již nabytých hájiti a utvrditi práva země, podrývali zatím dílo jejich přepiatci a potměšilí svůdcové lidu věčným rozšiřováním nespokojenosti. Mládeži, od nich podněcované, zachtělo se podobné slávy, jakou se honosili študenti Vídenští po dnech 15. a 26. Května. Nejapné pořekadlo, že svoboda jest nad národnost, mělo zastíniti ohledy opatrnosti, ježto ukládal milovníkům vlasti nebezpečný stav mocnářství, a zvláště poměr k Němcům a Maďarům, kterých vůdcové, vždy hlásajíce svobodu a rovnost, užívali pěkných těchto hesel k uvedení Slovanů pod své jařmo. Nebezpečné toto snažení o spůsobení nových nepokojů počalo se jeviti brzy před otevřením slovanského sjezdu novými schůzkami ve Svatovácslavské lázni, které čelely netoliko proti vážnosti úřadů, nýbrž i proti národnímu výboru. Ve schůzce takové dne 27. Května vystoupili řečníci, kteří již napřed vzbuzovali nedůvěru proti nastávajícímu sněmu českému, že složení jeho není dost demokratické. Navrhovali, aby se učinila nová peticí, aby předešlí davové privilegovaní byli z něho vyloučeni. Shromáždění nezdálo se ještě k tomu býti dosti spracováno; pročež návrh tento zatím zůstal návrhem; naproti tomu přijalo se ponavržení, aby nový purkmistr Pštross přiveden byl ke složení svého úřadu; čemuž on se i poddal, a na místo jeho zvolen Vácslav Vaňka, advokát (30. Května). Národní výbor dospěl mezitím ve přípravných prácech svých k návrhu budoucí ústavy (7. Června). Ačkoli zastupitelstvo zemské dle návrhu tohoto mělo sestávati jen z poslanců svobodně volených, nicméně přepiatá strana, která se den ode dne zmáhala, spůsobila veliký křik v časopisech proti tomu, že se zastupitelstvo toto mělo skládati ze dvou sněmoven. Vítanou příčinu ke dráždění lidu zavdal mezitím kníže Windischgrätz neprozřetelným vzbuzováním žárlivosti mezi vojskem a civilem zbytečnými paradami, při kterých sobě dával volati slávu od vojínu. Rýpalové, jimž se všecko hodilo k jejich záměrům, ukazovali na to hned jako na patrné známky nastávající reakcí. Tím více pobouřily se mysli, když velitel vojenský, znamenaje nebezpečné známky nových nepořádků, činil rozličné přípravy k jich potlačení. Študenti, sešedše se 10. Června v kolleji Karlově, žádali knížete Windischgrätze o vzdálení děl, která byla postavena na Vyšehradě a v kasárnách na Josefském plácku, a o vydání více ručnic a ostré municí, jakož i několika děl měšťanům a študentům. Listy na rozích s podpisy několika osob, potud málo známých, oznamovaly tuto žádost obecenstvu.

V pondělí svatodušní ráno, dne 12. Června, ohlásil zeměsprávce rovněž přilepením na rozích, že na žádost výboru obecního děla z kasáren na Josefském plácku jsou odvezena, však na Vyšehradě že zůstati musejí jakožto v nově dostavené citadelle. Napomínal přitom ku pokoji a k odložení všeliké nedůvěry, jakoby se kdo pokusiti chtěl o zrušení svobod ústavných. Podněcovatelé nedůvěry spůsobili však mezitím slavnou mši na Koňském trhu čili Svatovácslavském náměstí, ustanovenou, jak se pravilo, ke sbratření rozličných tříd obecenstva. Mělať tato demonstrací sloužiti, jak se zdá, ku poznání sil hotových ke vzpouře; nicméně skončila se pokojně, a obecenstvo rozešlo se po mši, asi o polednách, na všecky strany, každý k svému domovu. Zástup však študentů a jiných rozcházejících se, dílem ozbrojených, který šel okolo generalného kommanda, nedaleko Prašné věže, provozoval na cestě rozličné rozpustilosti. Před samým domem setkal se s oddílem vojska, který jemu zabraňoval cestu, poněvadž již od několika dní rozhlašovalo se, že chtí študenti udělati kočičinu knížeti Windischgrätzovi. Když se tito nechtěli obrátiti, přišlo k šarvátce. Několik mrtvých zůstalo na místě; rána z ručnice, která padla oknem do pokoje knížete Windischgrätze, zabila manželku jeho, rodilou kněžnu Schwarzenberkovou. Zpráva, že se před generalným kommandem střílí, spůsobila v celém městě pobouření veliké. Ve čtvrthodině byly všecky ulice přepaženy barikadami, za nimiž študenti a jiný mladý lid strojili se k brannému odporu proti domnělému útoku zrádné reakcí. Hrabě Thun, na první zaslechnutí o tom, co se dálo, spěchal mezi lid, aby se pokusil o zastavení bouře; študenti jej však na cestě zajali, a drželi uvězněného v Klementině. Marné byly pokusy některých jiných dobromyslných mužů o zjednání nějakého prostředku; národní garda, volána do zbraně k hájení obecného pokoje, dala se nalézti v počtu příliš malém, dílem ze strachu před nenadálým nebezpečenstvím, dílem nevědouc ve všeobecném zmatku, co činiti neb na kterou stranu se obrátiti.

Tedy přišlo k boji v ulicích. Kníže Windischgrätz, po některém vyjednávání, udeřil po třetí hodině odpolední na barikády na Příkopě a v Aleji jakož i v blízkých částech Starého města, a dobyl jich v několika hodinách střelbou z děl i pušek, čímž sobě pojistil spojení přes železný most s Malou stranou a tamějšími zásobárnami vojenskými. V postavení tomto zůstal toho i druhého a třetího dne bez dalších pokusů o dobytí ostatních částí města. Mezitím študenti, silněji se ohradivše na Starém městě, a zvláště v Klementině, poslechli hlasů rozumnějších, a propustili přednostu zemského ze zatčení. Stav věcí byl však takový, že tím ke zjednání míru ničeho již se nedocílilo. Ministerstvo Vídenské, na zprávu o událostech Pražských, poslalo polního zbrojmistra Mensdorfa a dvorního raddu Klecanského co kommissaře do Čech, aby se pokusili o mírné narovnání. I jejich přičinění bylo však marné, nejvíce proto, že při vzbouření lidu scházelo všeliké zřízené vedení; co jedni umluvili, nebylo od jiných zachováno.

Kníže Windischgrätz, sesíliv moc svou téměř všemi posádkami z celého království, povolanými ku Praze, odtáhl v noci od 14. na 15. Června z většího města na Malou stranu a Hradčany, a započal odtud střílení z děl přede vším na Klementinum. Vyjednávání o pokoj, znovu započaté, podobalo se ještě jednou ke šťastnému konci; ale když výminky městu podávané v určité lhůtě nebyly splněny, kázal Windischgrätz na večer dne 16. Června znovu stříleti na město. Smolný věnec zapálil mlýny blíž mostské věže Staroměstské, hájené od študentů a chasy mlynářské. Nad záhubou hrozící městu konečně se ustrnuvše, hajitelé barikad upustili od dalšího odporu, a město vzdalo se druhého dne (17. Června) bez výminek. Kníže Windischgrätz prohlásil nyní stav obležení s náhlým právem proti všelikým pokusům o vzpouru, a zřídil vojenský soud na hradě Pražském, který měl vyšetřovati původ této události, hledaný v domnělém „široko rozvětveném spiknutí“. Soud tento vedl se s libovolným zatýkáním a osočováním mnohých zasloužilých mužů, kteří prosluli buď v událostech od Března, buď již předtím požívali dobrého jména v národě. Tím a pověstmi od zlomyslných beze všeho základů rozšiřovanými, jakoby účel spiknutí onoho byl směřoval k hanebnému vraždění Němců ve hlavním městě a ku potlačení jich národnosti v zemi, stala se ze slepého uličního boje věc dotýkající se cti celého národu českého, a znala se nenávist mezi oběma kmeny, která delší čas rušila všeliké společné snahy o dobré země.

Přirozeným následkem velké bouře Svatodušní bylo přetržení sjezdu slovanského, prvé než dokonal práce své, jakož i zmaření ústavodárného sněmu českého. Svolání sněmu tohoto, již vymožené v Insbruku od císaře se svolením ministerstva, zůstalo pro bouři mezitím vypuklou neohlášeno; a národní výbor, měvší za úlohu přípravné práce k němu, rozpuštěn jest nařízením přednosty zemského.

Zasazení se o žádosti a přání národu, ve shromážděních těchto dostatečně objasněné, zůstalo úkolem poslanců českých volených k obecnému sněmu říšskému. Volby k němu se dály v málo dnech po přemožení Prahy od Windischgrätze. Obyvatelstvo české oblíbilo sobě větším dílem osoby již známé z národního výboru neb dle smyslu jeho; obyvatelstvo německé, popuzeno lživými pověstmi jemu strkanými, volilo dílem osoby záštím proti Čechům co nejvíce se vyznačující. Tudy náleželi poslanci z království českého ke dvěma nejrozdílnějším stranám sněmu říšského, dle zvláštních prospěchů jedné a druhé národnosti. Poslancové čeští, zaujavše větší část pravice sněmovní, měli za hlavní ředidlo všeho jednání krom hájení svobod ústavních rovnoprávnost všech národů rakouských, zachování celosti a samostatnosti říše proti záměrům Frankfurtským a maďarským, samostatnost pak království českého ve správě svých vlastních zemských záležitostí. Poslancové němečtí naproti tomu, majíce sídla svá na levici, přidružili se větším dílem ke snahám přepiaté strany ve sněmě, která bažila po překocení všech stávajících řádů, přivtělení jedné polovice mocnářství k nově obmýšlené říši německé, zanechání druhé Maďarům a podmanění tudy všeho Slovanstva rakouského dvěma panujícím národům.

Dříve ještě než se sněm sešel, musil Pillersdorf vystoupiti z ministerstva z naléhání toho samého výboru bezpečnosti, dle jehož přání byl spravoval všeliké kroky své. Nové ministerstvo, v němž vynikali hlavně Doblhoff a Bach, ministrové vnitřních záležitostí a spravedlnosti, zachovalo se dle přání Frankfurtomanské strany Vídenské, když hraběte Thuna, přednostu zemského v Čechách, jí od dávna protivného, propustilo nenadále z ouřadu (23. Července). Brzy však seznalo to samé ministerstvo nemožnost, říditi se dle všelikých choutek této strany, nemělo-li se mocnářství rakouské státi rejdištěm ouplné anarchie a konečně rozvaliti se v sutiny. Politika poslanců českých stala se ve hlavních základech svých brzy i politikou ministerstva, kteréž tím nabylo větší síly jak k vystoupení proti nevázanosti ve hlavním městě, tak k uchopení se rázných prostředků proti odtržení Uher od mocnářství.

Práce říšského sněmu pohybovaly se při tomto stavu věcí dosti zdlouhavě. Nejdůležitější skutek jeho byl zrušení všelikého poddanství lidu sedlského a všeliké patrimonialné jurisdikcí, nařízené zákonem od císaře stvrzeným dne 7. Září. To odbytí předmětu tohoto měl sněm přistoupiti k poradám o budoucí ústavě říše, a předně o návrhu základních práv, již zhotoveném. Nežli však k tomu přišlo, pohnuly stranu Krankfurtomanskou ve Vídni události uherské k novému násilnému skutku ve hlavním městě, jímž chtěla konečně proraziti se svými zámysly.

Jelačič bán, chopiv se zbraně k obhájení práv slovanské národnosti v Uhřích, blížil se k samému hlavnímu městu uherskému, a uvedl tím stranu maďaromanskou ve strach o vynucené její svobody. Sněm uherský vypravil z prostředka svého posly ke sněmu říšskému ve Vídni, chtěje žádati od něho pomoci proti svému nepříteli, jakožto prý nástroji reakcí k utlačení společné svobody. Strana Frankfurtomanská ve sněmě, v čele jejím Löhner, poslanec Žatecký, usilovala proti vyměření jednacího řádu sněmovního všemožně, aby poselstvo toto bylo připuštěno k slyšení před sněmem; poslancové čeští, z prostředka jejich nad jiné Rieger, poslanec Železnobrodský, postavili se však ve srovnání s většinou sněmu proti tomuto nebezpečnému pokusu, a poslové uherští nejsou slyšáni (19. Září). Za několik dní potom ministr války, hrabě Latour, vypravil něco vojska z Vídně na pomoc Jelačičovi, jehož boj uznán byl konečně za rovně důležitý pro zachování mocnářství vůbec jako pro obhájení národnosti slovanské. Odchodu vojska protivila se chátra Vídenská, a spůsobila krvavý boj občanů s občany ve hlavním městě (6. Října). Ministr Latour byl obklopen v domě svém, hanebně zmučen, konečně oběšen na lucerně uprostřed náměstí řečeného na Hofu. Bach, ministr spravedlnosti, uchránil se před podobným osudem jen ukrytím a potom útěkem. Pohrůžky zjevné slyšány byly proti některým poslancům českým, jmenovitě Riegrovi a Štrobachovi, tehdáž předsedovi sněmu. Sněm říšský, obklopen ozbrojenou luzou, zbaven jest svobody ve svém vyjednávání; pročež poslancové čeští skoro všichni, jakož i větší díl mírněji smýšlejících z jiných zemí, odjeli z Vídně, a zůstavili město dalšímu jeho osudu.

Mocnářství rakouské, přivedené opět na kraj záhuby, mohlo zachráněno býti jen mocí zbraně, obrácenou proti velikému tomuto vzbouření. Na zprávu o tom, co se stalo, obrátil se Jelačič bez meškání s celým vojskem svým před Vídeň. S druhé strany přitáhl Windischgrätz, co plnomocný velitel, z Čech, kdež zatím z nařízení ministerstva stav obležení byl zrušen a užívání svobod ústavních zase navráceno. Po krátkém obležení Jelačič a Windischgrätz dobyli hlavního města říše mocným útokem, a obrátili se potom společně do Uher ku překaženi odbojných obmyslů strany maďaronské. Poslanci čeští, držíce společné porady v Praze, pečovali mezitím u dvora, jenž se utekl do Olomouce, o obnovení ústavodárného sněmu ve předešlém jeho spůsobu. K jejich radě svolán jest ke dni 22. Listopadu do města Kroměžíře na Moravě. Ministerstvo jest zároveň obnoveno, v jehož čelo postaveni kníže Felix Schwarzenberk, co ministr věcí zahraničných, a hrabě František Stadion, ministr záležitostí vnitřních. V málo dnech po zahájení sněmu tohoto císař Ferdinand, pohnut nedostatečným stavem zdraví svého, složil důstojenství císařské (1. Prosince), a postoupil koniny své synu bratra svého arciknížete Františka Karla, Františkovi Josefovi.