Děje království českého/§. 94.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 93. | §. 94. Císař František Josef | Výklad ke třem historickým mapám |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 94. |
| Podtitulek: | Císař František Josef |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 406–411. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Sněm říšský počal své práce v Kroměžíři s tím předsevzetím, o které se usnesly všecky strany, aby se mimo vše jiné hledělo jen k brzkému dokonání ústavy; i zhotoven skutečně brzy návrh ústavy od výboru k tomu zřízeného, spočívající zcela na zásadách demokratických, dle kterého měla říše, kromě zemí uherských, míti společný parlament o dvou sněmovnách, jedné volené přímo dle počtu obyvatelstva, druhé dle jednotlivých zemí, přitom pak vnitřní záležitosti každé země měly spravovány býti jí samou dle zřízení zemského, o jaké by se usnesl ústavodárný sněm zemský. Ale hned první začátek jednání o základních právích, totiž předně o větu theoretickou, že všecka moc ve státu pochází od lidu, spůsobil spor mezi ministerstvem a většinou sněmu, ku které náleželi také poslanci čeští, nyní s levicí spojení, který se vyrovnati nedal. Vláda, spoléhajíc se na vítězství dobytá mezitím od vojsk císařských proti Uhrům, začala odtud podtají pracovati o ústavě sama bez sněmu, a dne 4. Března roku 1849 císař František Josef dal ohlásiti ústavu oktrojovanou pro celou říši i se zeměmi koruny uherské, sněm pak Kroměžířský téhož dne rozpustil. Dle ústavy této mělo mocnářství celé míti sněm o dvou sněmovnách, první volené od sněmů jednotlivých zemí z obyvatelů vznešenějších, platících nejméně 500 zlatých daně, druhé volené přímo od obyvatelstva; vedlé sněmu říšského měly býti sněmy zemské, však s mocí nepatrnou. Bývalá zřízení stavovská v jednotlivých zemích prohlášena jsou za zrušena.
Tento spůsob předepsání ústavy beze sněmu ústavodárného a bez svolení zemí jednotlivých spůsobil z počátku nelibost skoro u všech národů rakouských, která však při většině obyvatelstva brzy jakž takž se ukonýšila rozvážením změněného stavu věcí. Tu přišel nový podnět k nepokojům z ciziny. Parlament německý ve Frankfurtě byl zhotovil ústavu pro celé Německo, dle které měl zvolen býti císař německý nade všemi zeměmi posavadního spolku německého, tedy i nad zeměmi koruny české, a jemu posavadní panovníci, mezi nimi také císař rakouský, pokud se týkalo jeho zemí spolkových, měli býti podřízeni. Když Rakousko a později také Prusko, nemohouce se takovému řádu smyšlenému podrobiti, poslance své povolali z Frankfurta nazpět, strhly se z toho divoké bouře v některých menších státech německých, čelící k zavedení republiky demokraticko-socialistické. Vůdcové těchto povstání, majíce dorozumění s tajnou revoluční jednotou jiných národů a zvláště s Uhry ještě nepřemoženými, vyslali své emissary také do Čech, a připravili k svým úmyslům nejprv některou část študentstva německého v Praze, potom pomocí vyhnance ruského Bakunina a některých domácích přepiatců také část mladíků českých, žeť mínili znovu povstati a pomáhati k domnělému sbratření všech národů prostředkem svobody republikanské. Povstání mělo vypuknouti najednou v Praze, v Drážďanech a ve Vratislavi. Ale v Praze přetrhli úřadové civilní a vojenští hned první přípravy na jevo vyšlé zajetím účastníků a opětným vyhlášením stavu obležení (1849, 10. Května). V Drážďanech a ve Vratislavi byla bouře krvavě potlačena vojskem pruským.
Mezitím nové ministerstvo rakouské počalo v mezích ústavy oktrojované splňovati hlavní přání národů, jakž se byla projevila v nepokojných bězích minulého roku. Zřízeny jsou hned kommissí nestranné ku provedení zákona o vyvadění sedlských statků z poddanství, kteréž dokonaly práci svou v čase poměrně krátkém. Již 17. Března roku 1849 vyšel řád obecní, zhotovený ministrem Stadionem, dle kterého města i vsi dostaly samostatné správy svých věcí volenými staršími, raddami a purkmistry čili představenými, nad kterými měla výše státi svobodně zřízená obec okresní a nad tou obec krajská. Nařízením císařským téhož času vydaným zaveden zákonník říšský k ohlašování zákonů všemi jazyky zemskými zněním původním, čímž učiněn první rozhodný krok ku provedení rovnoprávnosti jazyka českého s německým v Čechách v užívání úředním. Když ministr Stadion již v měsíci Květnu toho roku, pozbyv zdraví svého, musil odstoupiti z veřejného života, nastoupil na jeho místo v řízení vnitřních záležitostí doktor Bach, předtím ministr spravedlivosti (28. Července); do ministerstva pak vstoupili hned potom hrabě Lev Thun co ministr duchovních věcí a vyučování, a rytíř Schmerling co ministr spravedlivosti. Hrabě Thun nemeškal ve skutek uvésti nové řády ve školství, o kterých se dotud dály toliko porady u ministerstva. Universita Pražská dostala jimi jako i druhé university v císařských zemích svobodného zřízení zrušením posavadních direktorů fakult, tak že odtud každá fakulta, rozdělena na sbor professorů a sbor doktorů, spravovala sama věci své v mezích zákonů s volenými děkany v čele, z těch pak skládal se akademický senat, mající za předsedu voleného rektora university. Povoláním několika professorů z Německa mínil hrabě Thun povznésti některá odvětví vědy dotud méně vzdělávaná od učenců domácích. Gymnasia dostala nového zřízení, nejvíce dle příkladu pruského. Vedlé nich hleděno pilně zřízení škol realných, dílem nákladem státním, dílem pomocí obcí městských. Přitom zaveden jest jazyk český za vyučovací na nižších školách ve krajinách českých, toliko s ohledem na naučení se také jazyku německému ve městech; na gymnasiích pak a na universitě poskytnuto jemu prozatím aspoň něco málo místa. Rytíř Schmerling zavedl nové zřízení soudní s porotou a jednáním tudyž veřejným a oustním dle příkladu jiných vzdělanějších zemí. V poměrech mezi státem a církví hledělo se k obnovení právního stavu, porušeného za císaře Josefa, smluvou se stolicí papežskou; pročež hned roku 1850 zrušen zákon o neplatnosti papežských bullí bez stvrzení vládního: smlouva pak sama čili konkordat dokonán po delším vyjednávání roku 1855.
Již při začátku rozmanité činnosti této opravné porazil šedý velitel českého rodu, Radecký, krále sardinského slavným pětidenním tažením od 20. do 24. Března roku 1849. Následkem toho uvedena Lombardie, a po několika měsících také Benátky zase v poslušenství. Vzbouření uherské přemoženo jest po delším tuhém boji pomocí vyžádanou od Ruska (1849 Srp.). Později pak překaženy jsou také pokusy Pruska o sjednocení zemí německých pod vrchním jeho řízením s vyloučením Rakouska, když vojsko císařské stažené v Čechách a na Moravě zahrozilo vtrhnutím do Slezska. Prusko musilo smluvou v Olomouci (1850, 29. Listopadu) upustiti od svých zámyslů, a v půl létě potom obnoven jest spolek německý ve spůsobě předešlé (1851 Kv.).
Ale vítězství tato zjednala při dvoře císařském příliš záhy průchod radám mužů, kteří se domnívali, že se mocí vojenskou dá všecko zase uvésti ve staré koleje a že nepotřebí ohlížeti se déle po národech a přáních jejich, pokud se protivila předešlému spůsobu vlády neobmezené. Již v měsíci Říjnu roku 1849 ministr Bach zastavil uvedení nového řádu obecního ve skutek, pokud se týkalo obcí okresních a krajských, tak že se přestalo na pouhém zřízení obce místní. Dne 30. Prosince toho roku vyhlášeno jest teprv zřízení zemské pro království české, s hubeným oborem práv, jaký právě oktrojovanou ústavou říšskou vytčen byl všechněm zemím, a s volebním řádem takovým, který německé menšině obyvatelů v zemi pojistil většinu hlasů na sněmě nad četnějším obyvatelstvem českým. Ale sněm tento nebyl ani svolán a tím méně sněm říšský. Ministr Bach pospíšil toliko roku 1850 se zrušením patrimonialných ouřadů a soudů, kteří ještě prozatímně konali svou moc ve jménu státu, ne již vrchností bývalých. Na jich místa nastoupili císařští ouřadové s rozdělením země na sedm krajů, Pražský, Česko-Lipský, Jičinský, Pardubický, Budějovický, Plzenský a Chebský, z nichž každý rozdělen dále na několik podkrajství s ouřady politickými, a každé podkrajství obyčejně na dva neb tři okresy soudní. Nejvyšší úřad v zemi nazván místodržitelstvím, ač nebyl podstatně rozdílný od někdejšího gubernia. Později, roku 1855, zaveden nový řád, jímž místo 7 krajů zřízeno 13, podkrajství pak jsou zrušena a nad okresy postaveni úřadové političtí a soudní spojení. Tímto zřízením rozmnožil se počet úřednictva bezpostředně od vlády dosazeného ještě mnohem více než za císaře Josefa; a od té chvíle také všecka veřejná správa zakládána jest zase jak nejvíce možná jen na úřednictvu a moc vlády na vojsku. Dne 31. Prosince 1851 prohlásil císař František Josef ústavu danou roku 1849 za zrušenou, jakožto v samých základech svých nesrovnávající se s poměry mocnářství rakouského.
Patentem císařským, kterým se prohlášení toto stalo, slíbena jsou jiná zařízení, která měla býti částečnou náhradou za konstitucí: měla jmenovitě každá země dostati svého jistého zastupitelstva. Ale splnění těchto slibů jest potom odkládáno, a mezitím zvracovány jsou neb aspoň ztenčovány pokroky k lepšímu již prvé provedené. Dálo se to se zvláštní bezohledností, když po smrti knížete Felixa Schwarzenberka (1853, 5. Dubna) doktor Bach, povýšený potom za svobodného pána, došel nejvyšší důvěry panovníkovy, tak že vplyv jeho zasahoval rozhodně i do oborů povinností jiných ministerií. Tu zrušeny jsou poroty a soudy veřejné, zrušena veřejnost jednání obecních výborů, a podtržena svoboda obcí ustanovením, aby nebylo nových voleb představených a starších až do vydání nového obecního řádu, který však nikdy nevyšel; zrušeno též ponenáhlu vyhlašování zákonů ve všech jazycích říšských. Rovnoprávnost jazyka českého s německým rušena také ve školách. Ještě roku 1854 vyšlo péčí ministra hraběte Thuna nařízení, které řeči české poskytovalo aspoň něco více místa na gymnasiích; ale úřední nástrojové v zemi samé, závislí více od ministeria vnitřních záležitostí, postarali se o to, aby nařízení toto nebylo zachováno. Mezitím provozovala se velká libovůle policejní na ujmu řádného vykonávání moci soudní. První obětí její v Čechách byl již ku konci roku 1851 Karel Havlíček, který stihav chování vlády prostředkem tisku s překypující prudkostí satyry, ač porotou prohlášen byl za nevinného, z nařízení ministra Bacha odvezen jest do Brixena v Tyrolu a tam, jak se tomu říkalo, internován. Tímto novým spůsobem vazby stiháno jest v létech potomních více jiných vládě nemilých osob, často z příčin dosti nepatrných. Svoboda tisku, pokud se týkalo veřejných věcí, jest dokonce utlačena, zvláště pak v českém jazyku nedovoleno vydávati ani jedněch novin, kromě od vlády samé. Časopisům německým naproti tomu, zvláště Vídenským, dopouštěno zohavovati všecko české s jízlivostí dotud nebývalou.
Vláda, oddavši se po obnovení pokoje domácího v mocnářství snaze obzvláště zalíbené, aby Rakousku zjednala rozhodný vplyv v Německu, mínila nakloniti k sobě veřejné mínění u Němců zahraničných tím, že se jala vnitř mocnářství živlu německému spůsobovati panství nad druhými národnostmi, a jim proto zkracovala slibované předtím rovné právo. Dálo se to jmenovitě také v zemích koruny uherské, kamž hejna úředníků i něco také učitelů z druhých zemí, zvláště pak z Čech a z Moravy, přesazena jsou, aby zároveň s novými zákony a zřízeními pomáhali také tam šířiti jazyk německý. Tlak této soustavy vládní utlumil v Čechách svěží onen ruch, kterým se sílilo vědomí národní v obyvatelstvu českém za posledních let před rokem 1848. Přišlo několik let jakéhosi zemdlení ve snahách národních; přirozené to odražení po přílišné rozčilenosti, která byla po čas nepokojů politických. Ale ze zemdlení toho pozdvihlo se národní vědomí ještě prvé, než klesla vládní soustava jemu nepřátelská, a objevilo se brzy co zakořenělé hloub než předtím ve všech vrstvách obecenstva, zvláště i ve stavu sedlském, jenž osvobozen z jařma poddanství, rychle povznášel se jak ve svém hospodářství tak i v duchovním vzdělání.
Vládní pak soustava Bachova klesla, protože základy její protivily se přirozeným a skutečným poměrům. K vydržování jí bylo potřeba peněžitých prostředků, jakými mocnářství rakouské nevládlo. Zavedla tedy říši v krátkém čase ve dluhy nesmírné, ač přetížila obyvatele břemenem daní na dlouho nesnesitedlným. A k tomu přese všecku péči o zvelebení vojenství utrpělo mocnářství velké rány ze zevnějška. Rakousko připravilo se ve škody znamenité na lidech i penězích chováním svým ve válce mezi Ruskem a Francouzskem i Anglickem z příčiny záležitosti východové (1855), ač neúčastnilo se v boji, než toliko postavilo se v brannou neutralnost. Potom utrpělo v obnovené válce se Sardinskem a mocným chranitelem jeho, císařem francouzským Napoleonem III., těžké porážky u Magenty a u Solferina (1859) a tudy ztrátu krásné země lombardské.
Po těchto smutných zkušenostech císař František Josef zamítnul záhubnou soustavu vládní jakož pravé a skutečné zřídlo všech pohrom. Dne 15. Srpna 1859 vydal manifest ke svým národům, jímž sliboval důkladné opravy ve správě i zákonodárství, a hned potom dne 21. Srpna propustil ministra Bacha z úřadu. Dne 5. Března 1860 vyšel patent císařský, dle něhož měly země dostati nových zastupitelství, z nichž měl volen býti jistý počet členů k rozmnožení raddy říšské, zřízené hned po vydání oktrojované ústavy roku 1849, která dotud sloužila jen ku podávání dobrých zdání o návrzích zákonů, vycházejících od ministrů. Jen pro tenkrát jednou, pokud zastupitelstva zemská nebyla zřízena, jmenoval císař sám důvěrníky z jednotlivých zemí do rozmnožené říšské raddy, která hned potom svolána jest ke dni 31. Března, a uloženo jí přede vším vzíti v uvážení stav financí říšských. Dne 17. Července 1860 zavázal se císař ze své vůle, nezvyšovati daní aniž bráti půjček leč se svolením rozmnožené raddy říšské.
Jednání říšské raddy, mezitím započatá, odkryla bez ohledů netoliko všecky vady finančního hospodářství, nýbrž ukázala také, že pomoci k napravení jich není leč v důkladné proměně v celém zřízení státním. Většina shromáždění vyslovila své zdání v ten smysl, že zřízení Rakouska má spočívati na základech právních, tudyž na šetření historického práva jednotlivých zemí, na spojení jich nenuceném v jeden celek, na rovném právě všech národů a na živé samosprávě ve všech kruzích místo umrtvujícího tlaku správy úřednické. Radě většiny této dal sluch císař František Josef vydáním neodvolatedlného diplomu dne 20. Října roku 1860, kterým, jak se podobalo, měla nastati nová doba samostatnějšího vyvinutí země a národu českého v neporušitedlném svazku jeho s druhými zeměmi rakouského mocnářství. Splnění naděje té však zdrželo se novými protivenstvími, která brzy vznikla ze snah Němců a Maďarů o výhradné panství kmenů svých nad ostatními národy rakouskými a množena byla zlým během událostí zahraničných, tak že mocnářství rakouské vůbec a země česká obzvlášť ještě na dlouhý čas potom nedošly plné spořádanosti.