Děje království českého/§. 92.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 91. | §. 92. Císař František I. | §. 93. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 92. |
| Podtitulek: | Císař František I. |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 384–390. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Po něm nastoupil v panství prvorozený syn jeho František, při smrti otce 24letý, co zvolený císař německý toho jména druhý. Již dne 9. Srpna roku 1792 korunován jest v Praze na království. Stavové čeští na sněmě svolaném brzy před smrtí císaře Leopolda (1792, 9. Ledna) i na několika potomních zasazovali se ještě dále o navrácení některých práv jim za císaře Josefa odejmutých, jakož zvláště o osazení soudu zemského nad osobami stavovskými a statky deskovými z jich prostředka; ale časové byli žádostem jejich i svobodnějšímu vyvinutí veřejného života v mocnářství rakouském najednou přes míru nepříznivi.
Již v posledním roce panování císaře Josefa byla se začala veliká revolucí francouzská (1780). Jako v Rakousích císař Josef, tak předsevzala ve Francouzích mocná strana demokratická, která se dostala na vrch, přetvoření celého státního pořádku dle týchž nových zásad toho času oblíbených, nešetříc žádných stávajících práv, ani duchovenstva a šlechty, ani jednotlivých zemí co částí říše, ale také konečně ani trůnu samého. Počínání toto, které se brzy zprznilo královraždou a potoky krve prolité na popravištích a v bojích mezi občany, spůsobilo strach i neobmezeným jedinovládcům i stavům, kteří dle posavadního běhu věcí sami jediní měli právo jaké v řízení věcí veřejných. Nebo jedněm i druhým snahy neobmezené lidovlády, které se dle příkladu francouzského ujímaly také v jiných zemích, hrozily ztrátami a pohromami. Císař František proto s nedůvěrou hleděl na každou proměnu v posavadním řízení, při které by byl měl upustiti něco ze své moci; a stavové čeští zavírali se tím ouzkostlivěji žádostem, které se netýkaly výhradně jejich prospěchů. Na sněmě roku 1793 zamítly skrovnou žádost university Pražské, aby měla místo mezi nimi prostředkem svého rektora, a rovněž nesvolili k rozmnožení čtyr poslanců města Prahy (ovšem nyní pouhých úředníků magistratních) na šest; také žádost podepsaná od 33 mužů procitlých k národnímu vědomí, aby se sněm ujal odstrčeného jazyka českého, nedošla od nich náležitého povšimnutí. Převrat ve Francouzích vedl mimo to také již za živobytí císaře Leopolda k sporům mezi touto říší a jejími sousedy; hned pak po nastoupení Františka vyhlásili jemu Francouzi jakožto králi českému a uherskému válku (1792, 20. Dubna), kterou se začaly převraty v celé Europě. Ve čtvrtém roce trvání této války vzal sobě císař František příčinu k nařízení, aby se všeliké jednání o změnách ve věcech stavovských odložilo až do obnovení míru (1795, 8. Čv.).
Stavové čeští podrobili se vůli císařově. Teprv na sněmě roku 1798 (16. Unora), po zavření prvního míru s Francouzi v Campo Formio, ozval se ze stavu panského hrabě Buquoi, že by byl čas k opětnému přikročení ku prácem opravným. Ale zajedno válka vypukla brzy znovu: při vládě pak zmohl se duch ještě odpornější všemu svobodnému ruchu, tak že nikdo potom nesměl již povznésti svého hlasu ve věcech veřejných, aby nebyl stihán co podezřelý ze zhoubných zásad Jakobinských. Již roku 1800 vypsala vláda mimořádnou daň na potřeby vojenské, a zavedla novou tak zvanou daň třídní, aniž k tomu žádala za povolení sněmovní. Stavové spokojili se omluvou teprv potom přednesenou, že nemohlo jináč býti pro nutnost okolností. Ale mezitím a potom užívala vláda novějšího prostředku dělání dluhů na útraty zemí vydáváním peněz papírových beze všeho ohlížení se na sněmy, a když břímě dluhu takového dusilo obchod mezi lidmi a ve zmatek uvedlo všeliké poměry jmění a výdělků, vydala vláda též sama o své ujmě finanční patent dne 15. Března 1811, kterým papírové peníze sníženy jsou na pátý díl své ceny jmenovité.
Slib císaře Leopolda o vznášení zákonů nových na sněmy zemské k slyšení dobrého zdání jejich nebyl rovněž zachován. Beze všeho spolupůsobení sněmů vydán jest zejména roku 1811 (1. Čv.) nový zákon občanský pro všecky země mimo korunu uherskou, kterým dílo začaté císařem Josefem jednak změněno jest, jednak dokonáno a tím konečně docela odňata platnost starému právnímu zákonodárství českému. Hned ve prvních létech panování císaře Františka zrušeny jsou také částečně svobody navrácené Leopoldem II. stavu městskému. Císařským nařízením roku 1802 odejmuto jest obcím zase zcela volení radd zkoušených, úřad pak purkmistrů a rychtářů nezkoušených, to jest ze sousedstva volených, který byl od starodávna dočasným, učiněn jest doživotním. Téhož roku zrušil císař František také nedávno utvořený konsess nad studiemi i se sbory učitelskými, a obnovil úřad direktorů fakult a gymnasií, podřízených úřadům císařským. Toliko nad školami nižšími vznešen jest dohled na duchovenstvo prostředkem konsistoří a vikářů okresních, však toliko vedlé úřadů vládních a pod vrchním jich řízením (1804).
Války s Francouzi, kterým se po každém zavření míru brzy zase dostaly nové podněty, zůstávaly dějištěm svým nejdelší čas od Čech vzdáleny, nicméně však vyplynuly z nich některé proměny, týkající se státoprávních poměru země české.
Když se nový opanovatel Francouz, Napoleon, ozdobil titulem císařským, uzavřel také císař František nazvati se dědičným císařem rakouským (1804, 11. Srpna), ač bez všeliké změny v právích a zřízeních království a zemí spojených pod jeho panstvím. Vyhradil si přitom ustanoviti později spůsob nového korunování na císařství, však bez ujmy korunování na království české a uherské; k takovému pak ustanovení potom ani nepřišlo. Mírem Prešpurským, zavřeným ku konci roku 1805 (26. Prosince), kterým mocnářství rakouské bylo zbaveno znamenité části svých zemí, zadána jest také lenní vrchní moc koruny české nad dávnými lény jejími v hořejším Falci a ve Francích ku prospěchu Bavor, o čemž později vyšel zvláštní patent císařský (1808, 26. Ledna). Když po témž míru velký počet knížat německých se odřekl říše a vstoupil ve zvláštní spolek Rýnský pod ochranou Napoleonovou, císař František uzavřel složiti konečně císařskou korunu Římskou (1806, 6. Srpna) a přestati na novém titulu císaře rakouského, nazývaje se odtud císařem Františkem I. S tím spolu prohlásil posavadní svazky zemí svých s říší německou, jakožto již zrušenou, za zašlé. Království české sproštěno jest tudy teprv starodávné povinnosti své k stavění 150 oděnců k jízdám císařů do Říma i novější povinnosti přispívání k daním říšským, ve kterou byl vešel někdy císař Josef I., a králové čeští přestali býti kurfirsty svaté říše Římské.
Blíž ke hranicům království českého přivalila se vichřice válečná, když Napoleon po nezdařilé výpravě své proti Rusku a po spolčení Pruska s Rusí z jara roku 1813 nové síly vojenské sebral proti dvěma těmto mocnostem na Labi v království saském, a poraziv je v bitvách u Lützena (2. Května) a Budišína (21. Května), za nimi vtrhnul až do Slezska. Tehdy i Rakousko, jakkoli předešlými válkami vysílené, začalo zbrojiti opět; a v Čechách sbíralo se velké vojsko jeho vedením pána českého knížete Karla ze Schwarzenberka. Císař František sám přijel do země, i ubytovav se v Jičíně, podal se předně za prostředníka mezi válčícími stranami, a spůsobil příměří (4. Června), mezi kterým jednalo se o mír na sjezdě plnomocníků v Praze (12. Července). Sjezd tento byl však marný pro neustupnost Napoleona. Tedy otevřel císař vojskům ruským a pruským cestu ze Slezska skrz Čechy, kdež vojsko rakouské spojilo se s nimi k útoku na Napoleona v království saském. Napoleon porazil spojence v boji krvavém u Dráždan (27. Srpna), a hned vypravil odtud maršála svého Vandamma s vojskem 42.000 mužů do Čech. Vandamme přešel přes hory Krušné za Chlumcem do údolí Teplického; zde však postavil se mu na odpor ruský velitel Ostermann (29. Srpna) a nazejtří také hrabě Colloredo s oddílem vojska císařského, i porazili jej na hlavu (30. Srpna). Vandamme sám, jemuž císař francouzský neposlal dosti v čas potřebné pomoci, upadl v zajetí. Tu již zavřel císař František konečný spolek s císařem ruským Alexandrem a králem pruským Vilémem III. v Teplici (9. Září), a spojená vojska dobyla brzy potom rozhodného vítězství v bitvě u Lipska (16., 18., 19. Října).
Všeobecným mírem, který po pádu Napoleona zavřen jest na sjezdě Vídenském (1815, 9. Června), hnuto jest poněkud starodávným právem koruny české k zemi lužické. Král saský totiž musil celé dolní a částky horní Lužice postoupiti Prusku, a císař František odřekl se přitom vrchní moci lenní nad tímto pruským podílem, vyhradiv koruně české toliko nápad po vymření královského rodu pruského. Plná vrchní lenní moc i s nápadem neboli právem výkupu ze zástavy zůstala Čechám toliko na podíle, jejž podrželo Sasko. Týmž mírem Vídenským a listinou spolkovou danou dne 8. Června 1815 císař František přistoupil jak se zeměmi starého panství domu Habsburského, tak i se zeměmi koruny české k novému spolku německému, jenž měl nastoupiti na místo bývalé německé říše. Království české jest tím zavázáno k rovnému přispívání k obraně spolkového území a k zachování v něm pokoje vnitřního jako jiné země spolkové, majíc požívati s nimi rovných výhod ze spolku.
K výhodám těmto mělo dle znění listiny spolkové náležeti zvláště také zachování země při zemském zřízení stavovském; k čemuž přišlo ustanovení v umluvách přídavných roku 1820 (15. Května), aby ve spolkových zemích stávající zřízení stavovská nesměla býti měněna leč cestou ústavní. Zřízení zemské v Čechách nezískalo však těmito umluvami žádného skutečného utvrzení nebo zvelebení. Práva během válek francouzských sněmu zemskému odňatá zůstala bez platnosti i také v časích potomních. Ještě sice roku 1825 císař František žádal na stavích českých řádného svolení ku prodeji některých statků korunních za příčinou umoření dluhu státního, kteréž stavové dali ochotně. Ale o čtyry léta později (1829) zavedena jest opět nová daň potravní čili akcis bez povolení sněmovního, jehož nežádáno, aniž stavové již se odvážili proti tomu se ozvati.
Vláda císaře Františka i po obnovení míru europejského nevěřila revolučnímu duchu splozenému ve Francouzích, a protož ouzkostlivě zabraňovala všeliké proměny v obvyklém spůsobu provozování moci veřejné. Celá správa státní zůstala výhradně v rukou úřednictva, císařem Josefem zřízeného a čím dál tím u větší počet vzrůstajícího. Císař František neměl však pružného, podnikavého ducha Josefova, kterému úřednictvo toto mělo býti vždy hotovým nástrojem k zvelebování státu a obecného dobrého dle jeho zámyslů; jemu každá větší záležitost spůsobovala mnoho pochybností, z kterých neuměl se snadno probrati ke skutečnému rozhodnutí, než spíše a obyčejněji přestával na odkladech. Tím utuchla činnost a samostatná snažlivost také v úřednictvu, tak že od nejvyšších stupňů k nejnižším libovalo si čím dál tím více v pohodlí a v jakémž takémž odbývání běžných věcí. Ani k zvelebení živností, ani ku povznešení duchovního vzdělání nedálo se tedy od vlády nic podstatného; spíše obojímu překáželo se ze všelijakého obávání nebo předsudku. Vyšší duchovní vzdělání obmezovalo se zostřováním censury nad domácími literarnými plody a zakazováním dovozu a prodeje cizích, nepřiměřenými změnami v řádech školních, malicherným pronásledováním mužů osvícených pro ledajakés pronášení nelibých myšlének. Průmyslu a obchodu neuměla vláda zjednati prostředků k nabytí potřebných vědomostí ani jiných výhod; proto zvláště v Čechách dostal se obojí s největším prospěchem v ruce cizích podnikatelů, zvláště ze severního Německa, kteří se usazovali v zemi.
Zakládání nových ústavů k zvelebení vědy, umění, živností i k účelům dobročinným vycházelo hned od počátku panování císaře Františka mnohem více od stavů zemských neb od osob soukromých, vznešených i nižších, pokud jim vládní soustava nepřekážela, nežli od vlády samé. Již roku 1796 zřídil se soukromý spolek vlasteneckých přátel umění, který brzy potom založil školu čili akademii uměleckou v Praze. Brzy potom (1798) stavové čeští zřídili pod správou svou stálé divadlo zemské v Praze, vystavené prvé (1784) soukromým nákladem hraběte Františka Antonína Nostice, nejvyššího purkrabí Pražského za času císaře Josefa. Roku pak 1802 založili stavové vyšší technický ústav nákladem zemským, první toho druhu v mocnářství rakouském. Soukromým spolkem založena roku 1810 výtečná škola hudební, pod jménem konservatorium. Po skončení válek francouzských přibyla k týmž ústavům společnost musea království českého, založená roku 1818 zvláště péčí učených hrabat Kašpara a Františka ze Šternberka, se sbírkami vědeckými všelikého druhu, které živým účastenstvím obecenstva dosáhly časem rozsáhlosti znamenité. Roku 1833 zřízena konečně také jednota ke zvelebování průmyslu.
Také mnohá trvalejší zařízení vlády Josefovy a Marie Terezie přinášela i během tohoto času dobré ovoce. Ulehčení břemen stavu sedlského bylo počátkem lepšího vzdělávání půdy, kterým země česká ponenáhlu nabývala utěšenějšího pohledu, a tím samým množil se značně počet obyvatelů, tak že ku konci panování císaře Františka (1834) sečteno v Čechách bez mála čtyry milliony lidí. Týmž spůsobem vědecké snahy, vzbuzené proměnami ve školství od času Marie Terezie, nepozbyly ani nyní své působnosti, a vzdělání duchovní, jakkoli zdržováno nepříznivým jemu duchem novější soustavy vládní, činilo předce vždy jakýsi pokrok. Hlavním vzdělávacím jazykem byla od času císaře Josefa němčina. Plody literatury německé, nejvíce zahraničně, pokud jim nebyl zabráněn vstup do země, byly nejobecněji čítány jak od německého obyvatelstva v zemi, tak od vzdělanějších tříd rodu českého; a rovněž přispívalo se k básnické i vědecké literatuře německé, dílem zdárně, od spisovatelů domácích německého i českého rodu. Však vedlé toho brala již také nové začátky národní literatura česká. Odstrčení jazyka českého zařízeními císaře Josefa nedovedlo toho, aby v národě samém vyhasla přirozená láska ke své mluvě mateřské. Jednotliví hlasové, zprvu dosti osamotnělí, ukazovali vždy zase znovu na potřebu vzdělávání jí, a poněvadž oslýcháváni byli od vlády a nástrojů jejích i od vzdělanců národu svému odcizených, kterých počet se množil, snažili se mužové, kteří je pronášeli, soukromými silami přispěti k zvelebení národního jazyka, pokud k tomu stačily. Spisy prostonárodními pečovalo se o poučení i duchovní zábavu lidu; a zároveň vzdělával se jazyk také vědecky dle zvýšených potřeb nového času. Odkrytí některých převzácných památek nejstaršího básnictví českého objevilo jazyk český v kráse netušené, a povzbudilo k novým pokusům v novém básnictví. Při této činnosti literarné nemohla se poněmčovací soustava císaře Josefa ve zřízení škol udržeti na vždy ve své prvotní přísnosti. Aspoň ve školách nejnižších ve městečkách a na vsech ustupovala němčina v krajinách českých přirozenému užívání mateřského jazyka, zvláště péčí duchovenstva. Na universitě Pražské zřídil císař Leopold II. roku 1792 stolici jazyka českého, která se zachovala při vší nepřízni pozdějšího času. Na gymnasiích nařídila i vláda císaře Františka v létech 1816 a 1818 učení jazyku českému v jisté skrovné míře; což brzy zmařeno potměšilostí úřadu, kterému svěřeno bylo vrchní řízení všech gymnasií v zemi. Naproti tomu ještě při sklonku panování císaře Františka vznikly dva ústavy k snadnějšímu vydávání a rozšiřování knih českých, Matice česká při vlasteneckém museu (1831) k vědeckému vzdělávání jazyka a Dědictví Svatojanské pro literaturu prostonárodní, zvláště nábožnou (1833).