Děje království českého/§. 89.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 88. | §. 89. Změny ve stavu země české za Marie Terezie. Válka sedmiletá. Válka o bavorské dědictví | §. 90. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 89. |
| Podtitulek: | Změny ve stavu země české za Marie Terezie. Válka sedmiletá. Válka o bavorské dědictví |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 370–376. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Výboj Fridricha krále pruského, kterým koruna česká násilně zbavena byla třetiny svého území, ukázal zřetedlně potřebu zvětšení a lepšího zřízení vojenské moci Rakouska, mělo-li býti bezpečno proti dalším podobným útokům v budoucnosti. Ku provedení toho vláda Marie Terezie nevyhnutedlně musila vymáhati větší berně na zemích; aby pak země mohly snésti těžší břemeno, bylo potřebí starati se pilněji nežli posud o jich zvelebení, o povznešení hmotného jich blahobytu a duchovního vzdělání národů. Královna Marie Terezie prohlížela jasně k této potřebě. Hned na počátku svého panování obnovila a proměnila kommissí opravné, zřízené někdy císařem Josefem I., a vpravila do nich nový život, tak že konečně jevily se plody činnosti jejich; zákonodárství ve všelikém odvětví zdokonalovalo se odklizením zakořenělých neřestí; správa státní zasahovala mocněji než dávno předtím do života národů, a působila k obecnému prospěchu. Čím větší byla však tato činnost, vycházející shůry od nejvyšší moci panovnické, tím víc rozprostírala neobmezená moc panovnická obor svého oprávnění na ujmu jiných dotud stávajících mocí v státu, nechtějíc se dáti obmezovati právy jejich, pokud se jí vidělo býti překážkou v jejích zámyslích. Tím pozbylo netoliko starodávné zřízení stavovské velké části své působnosti, zachované i při obnoveném zřízení císaře Ferdinanda II., nýbrž i země a koruna česká zbavena jest podstatných práv své posavadní samostatnosti.
Již ve posledních dvou létech před mírem Cášským zavedeny jsou základy nového zřízení vojenského v celém mocnářství, dle kterého mělo vojsko stálé obnášeti 180.000 mužů. Císařovna usnesla se přitom se stavy o to, že napotom všeliké opatřování vojska jakož i vybírání nováčků vyňato jest z jejich péče, a naproti tomu povolili na 10 let nejprvé příštích mnohem větší berni než posud tak zvaným desítiletým recessem (1748, 12. Září). Berně tato se svolením stavů uložena jest nejen na statky poddaných, nýbrž i vrchností, ač dle menšího měřítka.
Mezitím vyšlo z Vídně nařízení, kterým se ustanovoval nový řád učení na universitách ve Vídni a v Praze (1747, 19. Října). Mělo jím zvelebeno býti vyučování v odvětvích dotud velice zanedbaných na obou těchto ústavích, ve kterých se zrovna předešlého času staly velikánské pokroky v Anglicku, ve Francouzích a jinde, jakož jmenovitě ve vědách přírodních. Císařovna ponejprv nešetřila přitom starého učebního řádu Jesuitů, na který byli se ještě za císaře Josefa I. odvolávali jako na nezměnitedlné pravidlo své řehole; když pak nařízením jejím málo se spravovali, vydala již roku 1751 řád novy, který se vztahoval netoliko na university, nýbrž i na gymnasia, a ustanovila z císařské moci direktory fakult a direktora nad gymnasii v celých Čechách, jejichž dohledu musili se Jesuité podříditi. Zřízením četných professur rozličných nových předmětů v potomních létech zvelebilo se učení na universitě Pražské s prospěchem odtud vždy znamenitějším.
Mnohem rozsáhlejší proměny zamýšlela císařovna zároveň ve vykonávání spravedlivosti a ve správě politické; za tou pak příčinou sáhla mocně do posavadních poměrů státního práva, dle kterých země koruny české v obojím tom kuse byly zvláštním celkem, rozdílným od jiných zemí panství rakouského. Císařovna zřídila roku 1749 (14. Května) nejvyšší soud ve Vídni pro všecky země koruny české i starého panství Habsburského, a vznesla na něj všeliké věci soudní, které dotud náležely do oboru kanceláře české i kanceláře rakouské: tyto pak dvě kanceláře spojila v jeden nejvyšší úřad politický nad týmiž zeměmi, kterýž nazván jest directorium in publicis et cameralibus, později pak (1762) spojenou česko-rakouskou kanceláří pod jedním nejvyšším kancléřem dvorským.
Dle též zásady, aby soudnictví odděleno bylo od správy politické, rozděleno jest také starodávné místodržitelstvo v Praze ve dva úřady. Nejvyšším úředníkům zemským dotud tak zvaným, kteříž byli osoby stavu panského a rytířského v Čechách, zanecháno jest toliko soudnictví, i nazývali se odtud soudem zemským. Všecko ostatní řízení, totiž věcí politických i důchodních, odevzdáno jest novému úřadu, nazvanému „repraesentací a komorou“, jemuž představen byl nejvyšší purkrabí, vždy osoba ze stavů, však s raddami a jiným úřednictvem přidaným, které dosazoval panovník prostředkem nejvyšších úřadů dvorských dle své libosti. Na tento úřad přenesena jest již z počátku některá část činnosti, která dotud náležela stavovskému výboru; čím pak dál tím více se v tom pokračovalo, tak že správní moc výboru stavovského i stavů samých vždy více obmezována jest pouhými císařskými úřady jak v zemi tak při dvoře. Roku 1762 oddělena jest správa důchodních věcí od politické zřízením zvláštního komorního úřadu zemského, jenž podřízen jest nejvyšší komoře dvorské ve Vídni; repraesentací pak, která již podržela jen správu politickou, nazvána odtud guberniem zemským.
Již roku 1751 stala se nová jistá proměna v rozdělení Čech na kraje, oddělením totiž nového Bydžovského kraje od Hradeckého, Klatovského od Plzenského, Loketského od Žateckého a rozdělením kraje Bechyňského rovněž na dva, Táborský a Budějovický. Bylo tedy odtud 16 krajů země české: tři v prostředku země okolo hlavního města, které od starodávna nenáleželo k žádnému kraji, Kouřimský, Berounský a Rakovnický, ostatní kolem nich až ku pomezí zemskému, totiž Žatecký, Litoměřický, Boleslavský. Bydžovský, Hradecký, Chrudimský, Čáslavský, Táborský, Budějovický, Prachenský, Klatovský, Plzenský a Loketský. Zároveň s tímto novým rozdělením změnila se však i podstata posavadního zřízení krajského. Na místo stavovských heitmanů krajských, kteří sídlili na svých vlastních zámcích, nastoupily císařské úřady krajské se stálým sídlem v určitých městech, jejichž představenými byly jakékoli osoby odkudkolivěk. Obor působení jejich byl rovněž čím dál tím více rozšiřován, nejvíce s tím směrem, aby se ujímali poddaných proti vrchnostem.
Do císařovny Marie Terezie bylo v království českém 378 měst, městeček a vrchností stavu duchovního, panského neb rytířského, kteří měli právo soudu i ve věcech hrdelních. Císařovna, nechtíc aby život, čest i svoboda lidí závisely někdy na výroku soudců nedosti schopných, odňala největšímu počtu soudů těchto moc hrdelní, a zřídila jen 24 hrdelních soudů v celé zemi se soudci učenými v právích (1765, 22. Čvce.). Dále již předtím byla dosadila kommissí ve Vídni, která měla úkol, aby srovnáním zákonů všechněch zemí spojených pod novým nejvyšším soudem Vídenským a opravením jich dle uznané potřeby složila nový psaný zákon společný pro tyto země. Zvláštní zákonodárství české jako jiných zemí mělo napotom pominouti. Dílo toto těžké nedošlo konce za živobytí Marie Terezie. Prozatím však vydala císařovna nový zákon hrdelní platný pro tytéž země, totiž koruny české a starého panství rakouského, roku 1768.
Ze snažení svého o vnitřní zvelebení mocnářství byla Marie Terezie mezitím vytržena novou válkou s Fridrichem pruským, ve které tentokrát krom jiných spojenců Francouzsko stálo při Rakousku, Anglicko naproti tomu při Prusku. Fridrich II. začal tuto válku nenadálým přepadením Sas roku 1756; ve kterém když mu překážeti mělo vojsko na rychlo postavené v Čechách pod velením generála Browna, udeřil i na ně, porazil je v bitvě u Lovosic (1. Října), a připravil tudy potom Sasy pod moc svou na čas války. Roku 1757 vtrhnul z jara opět do Čech s mocí velikou až ku Praze. Zde postavil se mu vstříc Karel lothrynský s vojskem císařovny, a svedl s ním bitvu v postavení na návrších od konce Žižkova až ku Počernicům. Fridrich jej porazil, ač se ztrátou nejlepšího vojevůdce svého Schwerina (6. Května). Karel lothrynský musil se s největší částí vojska zavříti v Praze, kdež jej král pruský oblehl. Prudkou střelbou na město, kterou úmyslně porouchány jsou některé z nejpamátnějších umělých staveb, jakož zvláště kostel sv. Víta na hradě Pražském, chtěl jej přinutiti ke vzdání. Tu po šesti nedělích vytáhl polní maršálek Daun Praze na pomoc s druhým vojskem sebraným při hranicích moravských. Fridrich obrátil se proti němu ku Kolínu, a svedl s ním bitvu tudíž u vsi Chocenic (18. Čv.); Daun porazil jej však na hlavu, tak že král pruský ztratil 20.000 lidí a musil ve zmatku utíkati ze země, rovněž tak také oddíl vojska jeho, které byl zůstavil u Prahy k dalšímu svírání města.
Bitvou touto bylo království české od dalších výbojů Fridricha II. konečně zachráněno. Jen ku konci toho roku, když král pruský zvítězil nad pomocným vojskem francouzským v bitvě u Rossbacha (5. Listop.), vtrhlo ještě jednou oddělení vojska jeho z nenadání do Čech, ale jen na loupež. Jinak válka, která sedm let trvala, byla odtud celkem přenesena do vlastních zemí Fridrichových. Výteční velitelově císařští Daun a Laudon zasadili mu rány ohromné. Mírem pak konečným v Hubertsburce (1763, 15. Unora) navrátilo se vše ve stav jako před válkou.
V roce po zavření tohoto míru zvolen jest prvorozený syn Marie Terezie, Josef II., za krále Římského čili budoucího nástupce v císařství německém po otci svém Františkovi I. (1764, 27. Března); když pak císař František zemřel již v roce potomním (1765, 18. Srpna), císařovna jmenovala téhož syna svého spolupanovníkem, zvláště pak vrchním velitelem vojsk svých. Mladý panovník dal co takový předně opevniti město Hradec nad Labem (1766), aby bylo ohradou proti vpádům pruským ze Slezska. Později získal sobě velikou lásku v Čechách přičiněním svým za velké nouze, která povstala z neúrody v létech 1771 a 1772. Nebo přijev do země, a přesvědčiv se sám očitě, čeho bylo potřebí, zjednal pomoc prostředky ráznými, zvláště půjčkou zemi učiněnou ze státní pokladnice k napomožení hospodářům.
Již mezi válkou sedmiletou stalo se zařízení, kterým vláda státní o něco hloub nežli předtím zasáhla do školství, odjímajíc vplyvu na ně představeným a ústavům církevním. Zřízena totiž při repraesentací čili potomním gubernii zemském zvláštní kommissí nad školami, podřízená nejvyšší dvorské kommissí školní ve Vídni, rovněž nově zřízené při nejvyšší spojené kanceláři. Od ní vycházelo vždy více nařízení týkajících se university a gymnasií, kterými se měnila školní pravidla Jesuitů přese všecky od nich činěné odpory a překážky. Na kommissí tuto vložena jest zároveň censura knih, vykonávaná dotud jen od úřadů církevních. Tehdáž také začalo se ponejprv vzdělávání literatury německé na universitě Pražské, když se v zahraničném Německu dříve nežli v zemích mocnářství rakouského vzbudil nový život literárný v jazyku národním, který dalším pokrokem času vynášel vždy skvělejší plody, tak že prospěšno bylo národům jiným, kteří déle zůstali v úpadku spůsobeném 30letou válkou, osvojiti je sobě a jimi se přiúčastniti nových rychlých pokroků ducha lidského. Karel Seibt, Slezák, obdržel k tomu cíli roku 1763 povolání za mimořádného professora tak zvaných krásných nauk na filosofické fakultě v Praze s učebním jazykem německým.
Mnohem širší dráha otevřela se vplyvu státní vlády na školství, když konečně roku 1773 řád Jesuitský v celém křesťanstvě zrušen jest bullou papeže Klimenta XIV. Již 5. Října toho roku musili Jesuité také v Čechách opustiti své kolleje, a všecko jmění jejich vzato jest od státu, a zřízen z něho později s připojením také jiných některých důchodů český fond studií k účelům veřejného vyučování. V universitě Pražské osazeny jsou fakulty theologická a filosofická professory z jiného duchovenstva i ze stavu světského; gymnasia odevzdána dílem řádu Piaristů, dílem též učitelům světským dosazovaným od vlády. Hned roku potomního (1774) školní kommissí dvorská vydala nový řád pro gymnasia, zároveň pak také nové zřízení škol nižších, které dotud byly zanechány správě duchovenstva a obcí. Zřízení toto bylo však těžkou ranou zaměřenou proti samému bytí národnosti české. Bylať zalíbená myšlénka císaře Josefa II., aby se z národů všechněch zemí mocnářství rakouského stal časem jeden prostředkem jazyka německého, jejž mínil školami vpraviti všemu obyvatelstvu jiných jazyků. Dle tohoto zalíbení zřízeny jsou národní školy trojího stupně po městech, městečkách a vesnicích, totiž normálné, hlavní a trivialné, ve kterých ve všech nařízeno vyučovati pouze jazykem německým. Také v ouřadech, při novém všelijakém zařizování jich, zaváděl se všudež jazyk německý, vždy s větší bezohledností.
Hned po rozpuštění Jesuitů zřízena jest kommissí v jich kolleji na Starém městě Pražském, která měla ohledati stav poddanství sedlského v Čechách a navrhnouti spůsob, jak by povinnost robotní mohla býti zrušena buď celkem buď s největší část. Královna Marie Terezie dala o tom učiniti přednešení stavům českým i moravským na sněmích toho roku svolaných v Praze i v Brně. Stavové tehdejší zpěčovali se povoliti v tom nějakého slevení, omlouvajíce se, žeby jim sic potomci mohli vytýkati ztenčení jmění a práv jejich rodů; však poddávali se vůli císařovny, když by učinila mocný výrok. Tudy císařovna ve dvou létech potom vydala tak zvaný robotní patent (1775), jímž slevovala se robota ruční asi o polovici času. Mezi přípravnými pracemi k tomuto zákonu dostaly se však již rozličné hlasy v lid sedlský, jakoby měla zrušena býti všeliká starodávná břemena poddanství. Tedy když patent ohlášen byl, strhly se řeči nespokojených, že není to patent pravý, že zatajen byl od vrchností a úřadů jejich, a přišlo z toho k novému vzbouření sedlskému. Nejprvé zdvihli se sedláci němečtí od Trutnova a Broumova, srotili se v několik hluků, a dali se na cestu ku Praze, pravého patentu pohledávajíce. Kam přišli, musili sedláci s nimi dále, na cestě drancovali zámky, a vylévali sobě hněv na panských úřednících. Když se jich asi tisíc přiblížilo ku Praze, musilo se užiti zbraně ku přetržení této svévole. Něco lidu jízdného rozplašilo je, a zajalo některý počet jich, z nichž nejpřednější čtyři na postrach druhým oběšeni jsou na čtyrech hlavních silnicích do Prahy. Také v jiných místech, kdež se ve větším počtu postavili na odpor, jsou přemoženi, ne bez krveprolití, předně u Boleslavě, u Bydžova a u Chlumce; potom u Litoměřic, u Žatce, u Falknova, u Konopiště. Potom jel císařský general Olivier Wallis po všech krajích, a ohlašoval robotní patent znovu s větší slavností; čímž konečně lidé se upokojili a požívali skrovně poskytnutné úlevy.
Za královny Marie Terezie bylo ponejprv roku 1770 předsevzato řádnější sečtení obyvatelstva země české, i napočteno v celém království nezcela million a dvakrát sto tisíc osob mužských, tak že všech obyvatelů mohlo býti asi půl třetího millionu. V Praze bylo 77.000 obyvatelů.
Ještě při sklonku panování Marie Terezie vypukla opět válka s Fridrichem králem pruským z příčiny sporů o dědictví bavorské po smrti kurfirsta Maximiliana Josefa, kterým vymřela bavorská linie rodu Wittelsbašského (1777). Království české bylo hlavním dějištěm jejím, ač tentokrát málo krvavým. Vojsko rakouské, v počtu 200.000 mužů pod vrchním velitelstvím císaře Josefa, bránilo Fridrichovi cestu do země ve dvojím postavení, hlavní síla na Labi mezi Hradcem a Jaroměří, menší část vedená Laudonem u Mnichového Hradiště. Prusi rovněž ve dvou oddílech, od hranic slezských totiž a saskolužických pokoušeli se uškoditi jednomu nebo druhému císařskému vojsku samotnému; ale pokaždé zabránil jim toho Laudon obratnými pohyby svého voje, tak že ku konci polního tažení (1778) byli zatištěni za hranice, aniž přišlo k většímu boji. Přes zimu potom jednalo se o mír, kterýž konečně zavřen v Těšíně (1779, 13. Května). Rakousko obdrželo částku Bavor, která odtud přivtělena k horním Rakousům; zbavilo pak se vrchního práva nad několika lény koruny české ve Fransku a Míšni.
Zkušenosti nabyté v této válce, jak větším dílem již i v sedmileté, byly příčinou, pro kterou uzavřelo se v Čechách kromě Hradce Králové vystaviti ještě dvě pevnosti, jednu u vsi Kopist blíž Litoměřic, jíž dle císařovny dáno jméno Terezín, druhou u Plesa blíž Jaroměře, která dle císaře nazvána Josefov. Stavba obou dvou začala se roku 1780. Však již při sklonku roku tohoto zemřela Marie Terezie, dne 29. Listopadu, po 40letém panování.