Děje království českého/§. 90.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 89. | §. 90. Císař Josef II. | §. 91. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 90. |
| Podtitulek: | Císař Josef II. |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 376–383. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Josef II. |
Spůsob a směr proměn ve zřízení státním a v životě veřejném vůbec, který se začal za panování Marie Terezie, došel po její smrti ještě mnohem širšího rozvinutí, když se syn její, císař Josef II., uvázal již sám v panství rakouské. Panovník tento povahy nad míru ohnivé, vzdělaný dle ducha času svého, který hrdě zavrhoval všecko staré a směle se zasazoval o povznesení člověčenstva cestami dotud nezkušenými, vymyšlenými pouhým pátravým rozumem, mínil národy své oblažiti a moc říše své zvelebiti novými zákony, zřízeními, ústavy všelikého druhu, které se k tomu hodily dle jeho náhledu neb zdání; při čemž domníval se co panovník míti právo ku provedení všeho, co uznal za prospěšné státu, a nechtěl se ohlížeti nic po právích národů, zemí, stavů, obcí, sborů, pokudž byly na překážku jeho zámyslům. Všecko pak konal spěšně a bez mnohého rozmýšlení, chtěje sám na své oči spatřiti ještě ovoce své činnosti.
Hned na počátku svého panování dal se ve velké proměny ve věcech náboženství. Vydalť roku 1781 tak zvaný edikt neboli patent o tolerancí, kterým povoleno jest protestantům přebývati v zemích císařských a konati služby boží dle řádu svého veřejně, s jistými toliko výminkami a ohradami. Po tak dlouhém čase, který uplynul od katolické reformací císaře Ferdinanda II., zachovaly se v Čechách vždy ještě zbytky vyznavačů náboženství odchylných, nejvíce v krajinách, kdež nebyl dostatečný počet duchovenstva; i vystoupily nyní na jevo s učením různým a zmateným, poněvadž se jim za tak dlouho nedostávalo žádného řádu církevního. Od úřadů a katolického obecenstva nazýváni jsou vesměs Husity, jsouce skutkem nejvíce potomci bratří českých. Dle císařského nařízení musili se však přidati buď ku konfessí Augšpurské buď k náboženství reformovanému helvetskému čili Kalvinovu. Tomu protivili se jen zbytkové starých Adamitů a jiných sekt pokoutních toho druhu, znajících se jen k víře v Boha, ale zamítajících všeliké řády kostelní, lidé v náboženství docela zanedbaní a oddaní podivným bludům a neřestem, jichž objevil se některý počet ve kraji Chrudimském. Sami nazývali se tehdáž Abrahamity i také Israelity; obecný lid říkal jim Neznabozi, úřadové pak a vzdělanci toho času, kteří si libovali sami v zamítání základů křesťanské víry a tak zvaném náboženství rozumovém, dávali jim nového výmyslu jméno Deisté. Vláda císaře Josefa, veřejným vystupováním jich uvedena v rozpaky, chopila se nejprvé k utlačení jich prostředků nelidských; dalať rodičům odejmouti děti, aby vychovány byly v katolickém náboženství, rodiče pak samy odvézti do Uher a do Sedmihradska až na turecké hranice (1782); později zase (1783) vydala nařízení ousměšné, aby kdo se přihlásí za Deistu neb jiného udá za takového, trestán byl pokaždé 12 ranami holí. Hned prvního roku po vydání tolerančního patentu zřídilo se šest protestantských obcí v Čechách, a počet jejich vzrostl za císaře Josefa až na 36 helvetských a 12 Augšpurských, dohromady asi s 45.000 vyznavačů. Každé vyznání dostalo jednoho superintendenta za představeného v celé zemi, který výše podřízen byl úřadům císařským v Praze a ve Vídni.
Asi tak jako tyto nově trpěné dvě víry chtěl císař Josef církev katolickou v zemích svých uvésti zcela pod moc státu a vyjmouti ji tudy z poslušenství papeže co nejvyšší hlavy církve v rozšíření jejím po celém světě. V tom záměru vydal již ve čtvrtém měsíci svého panování zákaz, aby v mocnářství jeho žádná bulla papežská jakéhokoli obsahu nebyla zachovávána ani oznamována, pokud by nebyla schválena od vlády, a zapověděl také klášterům všech řeholí, aby se nespravovaly vyššími představenými svých řádů, kteří by sídlili mimo země rakouské (1781). Velmi pak brzy potom uzavřel zrušiti všecky kláštery, kterých dle jeho zdání nebylo zapotřebí, totiž krom takových, kteří měli buď péči o školy nebo o chování nemocných nebo správu duchovní. Dle této zásady zrušeno jest během sedmi let nejprvé příštích (1782—1788) 58 klášterů v království českém, mezi nimiž některá z nejpamátnějších založení starých knížat a králů českých; jiným předepsán jest počet, kolik řeholníků na nejvýš směli přijmouti k sobě. Z klášterů zrušených musili se řeholníci ihned vystěhovati, a dostávali jen skrovného opatření na čas svého života. Jmění jest zabaveno a obráceno k založení náboženského fondu království českého (1782), jehož důchodů mělo se užívati k účelům církve v Čechách, ale pod správou císařských úřadů. Císař Josef založil z důchodů těchto zvláště mnoho nových far, jichžto počet byl dotud nedostatečný. Také zakázal zvláštním nařízením (1782, 14. Září) všeliké exemcí klášterů, to jest částečné vyjmutí některých z moci biskupské.
Již za posledních let císařovny Marie Terezie, roku 1777, bylo biskupství Olomoucké vyňato z moci arcibiskupa Pražského a povýšeno za zvláštní arcibiskupství. Císař Josef rozšířil nyní diœcezí biskupské v Čechách zmenšením arcibiskupství, tak že k biskupství Litoměřickému přičteny jsou celkem kraje Litoměřicky, Žatecký a Boleslavský, ke Hradeckému Hradecký, Bydžovský, Chrudimský a Čáslavský (1783); k tomu pak roku 1784 založeno nové biskupství Budějovické z prostředků náboženského fondu. Moc biskupů jest však touž dobou obmezena, předně novým zákonem o manželství (1783, 16. Ledna), kterým všeliké pře ve věcech manželských odňaty jsou biskupskému soudu a přikázány k soudům světským; zadruhé zrušením seminářů biskupských i arcibiskupského v Praze, na jejichž místě zřídil císař jeden seminář císařský čili generalný pro celé království (1783, 13. Září), a vzal tudy péči o vzdělání duchovenstva katolického do rukou státu. I o řádu služeb božích vydal císař nařízení ze své moci (1783), a nemínil jinak než z konsistoří biskupských ve všelikém ohledu učiniti takořka úřady státní, kteří se měli spravovati dle vyšších vládních rozkazů. Teprv vážné výstrahy papeže Pia VI., který mínil sice nastoupiti na církevní tresty proti císaři, pohnuly jej, že v novotách toho druhu nepokročil ještě dále; papež pak za to mlčky snášel, co již dotud bylo skutkem provedeno na ujmu jeho práva (1783).
Vedlé těchto proměn ve věcech církevních zabavovala císaře Josefa rovněž hned na počátku jeho panování zalíbená myšlénka jeho, aby se jazyk německý vštípil všem národům rakouským prostředkem školního zřízení. Již ve druhém měsíci po smrti Marie Terezie vyšlo nařízení císařské pro Čechy, aby nikdo nebyl přijat do gymnasií bez dostatečné známosti jazyka německého (1780, 30. Prosince). Novým pak řádem studií, vydaným roku 1784, učiněna jest němčina vyučovacím jazykem na gymnasiích místo latiny; též pak na universitě Pražské rozšířeno užívání německého jazyka, zvláště zavedením jeho ve všech předmětech fakulty filosofické. O vědecký prospěch při studiích na universitě pečovalo se zařízeními vládními méně. Nový řád z roku 1784 dal studiím směr obrácený více ku potřebám služby státní, jejž zachovaly až do nedávného času, nařízením zkoušek rozhodujících o schopnosti k úřadům. Vědecká literatura zmáhala se však nicméně obecným probuzením snahy o pokrok duchovní již od času Marie Terezie. Čechy měly již od r. 1769 soukromý spolek učených mužů, který od císaře Josefa roku 1784 povýšen jest za veřejně uznaný pod jménem královské české společnosti nauk. Vědy mathematicko-přírodní i dějepis, zvláště český, pěstovány jsou od členů jejích i také jiných učenců s rovnou láskou i prospěchem. Z kruhů těch mužů vyšel již tehdy kritický zpytatel jazyků slovanských a učenec europejského jména, Josef Dobrovský. Vedlé latiny užívalo se vždy hustěji jazyka německého v literatuře, jak učené tak i krásoumné. Císař Josef poskytl zaneprázdnění literarnému větší svobody nařízením o censuře (1781, 11. Června), kterým posuzování knih před tiskem přeneseno jest z Prahy k jedinému censurnímu úřadu dvorskému ve Vídni, ale zavedeno při něm mírnější nakládání.
Uměním výtvorným byl věk císaře Josefa II. málo přízniv. Vláda Josefova neměla žádného smyslu k nim, ano spůsobila i škody nenabyté rušením starých pomníku umění. Čechy naplněny jsou podobně, jako někdy surovostí Táborů, zříceninami umělých staveb chrámových, když netoliko kostely zrušených klášterů, ale i mnohé jiné zůstaveny jsou zkáze dle výslovných rozkazů vlády, která pravila, že opravování jich činí náklad zbytečný a hospodářství státnímu škodlivý. Tak nakládalo se při rušení klášterů lehce také s obrazy, sochami, nářadím kostelním díla umělého. Mnoho předmětů uměleckých toho druhu přišlo na zmar a spolu s nimi také mnoho vědeckých památek a zřídel dějepisných. Císař Josef chtěl i hrad Pražský obrátiti v kasárnu, a dal veřejnou dražbou prodati ostatky pokladní komory (1782) a knihovny (1789) někdy císaře Rudolfa II. za cenu starého haraburdí.
Z podpory jeho těšilo se jen to, co směřovalo k nějakému hmotnému užitku a tím k rozmnožení moci státu. Protož mnoho dálo se od vlády k zvelebení obchodu a průmyslu, čehož požily v Čechách zvláště krajiny pomezní s obyvatelstvem německým; Reichenberk čili Liberk a Rumburk při hranicích lužických začaly se tehdáž povznášeti za sídla velikého průmyslu. Též prospěch orby byl opatrován s mnohou péčí. K rozšíření známostí hospodářských byl povstal soukromý spolek téhož roku jako spolek učenců (1769). Císař Josef povýšil jej rovněž za veřejný pod jménem vlastenecké společnosti hospodářské (1788), a vznesl naň vedlé jiných práv zkoušení nastávajících správců hospodářství.
Rovněž vzaly vznik za císaře Josefa první větší ústavy dobročinné k ulevení všelikého druhu bídy lidské. Založen v Praze ústav sirotci (1783), všeobecný ústav pro chudé (1784), ústav pro hluchoněmé (1786), obecná porodnice (1789), blázinec a nemocnice obecná (1790).
Za císaře Josefa II. proveden jest konečně větším dílem zámysl císařovny Marie Terezie, aby zemím koruny české i starého panství rakouského dáno bylo společné zákonodárství, ač tak, že se kommissí k tomu zřízená z rozkazu císařova docela spustila základů starých práv jednotlivých zemí a zhotovila nové zákony dle zásad dílem práva Římského, dílem nových theorií tak zvaného práva rozumového čili přirozeného. Nejprvé vyšel nový řád soudní ve věcech civilných (1781), potom řád soudní ve věcech hrdelných (1782), později zákona občanského díl první, obsahující toliko právo osobní (1786), konečně nový zákon o zločinech (1787), k němuž přidán nový řád soudní opravený (1788). Stará práva městská v království českém, přede dvěma sty léty v sepsání uvedená, i řád soudní předepsaný obnoveným zřízením zemským pozbyly tím většího dílu své posavadní platnosti.
S vydáním každého z těchto zákonů bylo spojeno nějaké nové upravení úřadů, při kterém bylo ujímáno práv zemi, stavům zemským, obcím neb jiným dotud samostatným ústavům a přenášeno na nástroje vlády neobmezené. V témž pak směru dála se také rozličná jiná zařízení. Již roku 1783 císař Josef odňal starodávným nejvyšším úředníkům zemským také soud a desky zemské, a zřídil soud zemský nad statky deskovými a držiteli jejich v nové spůsobě, osazený zkoušenými právníky, co raddami zemskýmiů soud pak tento podřídil tak jako dotud soudy městské appellačnímu soudu v Praze, který rovněž dostal nového zřízení a nevztahoval se napotom již na Moravu, než jediné na Čechy. V roce potom (1784) upraveny jsou nové úřady krajské, a obor působení jejich rozšířen tak, že v jejich ruce položen hlavně dohled na vykonávání zákonů v přerozličném směru. S obojím tímto přetvořením vlastně císařských úřadů soudních i politických souvisely také předpisy, ukládající ponejprv pevná pravidla úřadům panským čili vrchnostenským a městským. Soudy na panstvích musily od vrchností svěřeny býti justiciarům, zkoušeným z práv u appellačního soudu Pražského, politické řízení rovněž úředníkům zkoušeným u gubernia neb úřadu krajského. Ve městech královských vyvrácena jest všeliká posavadní moc a samostatnost obcí zřízením císařských magistrátů, osazených též zkoušenými úředníky, kteří nastoupili v celou moc a právo bývalých volených purkmistrů a konšelů z měšťanstva, tak sice, že i správa jmění obecního na ně jest přenesena (1784). V Praze spojil císař přitom čtyři města dotud stávavší v jedno pod jedním magistrátem. Více samostatnosti podržela odtud toliko města menší, ochranná čili poddaná, kdež ku purkmistru a konšelům voleným z měšťanstva dle starého řádu přidáván obyčejně toliko jeden radda zkoušeny, s mocí ovšem dosti rozhodnou. I městské i vrchnostenské úřady takto zřízené uvedeny jsou pod stálý dohled a poslušenství úřadů císařských, politických i soudních, nejvíce pod dohled krajských úřadů. Při vydání nového zákonu o zločinech (1787) zmenšen jest také počet hrdelních soudů v Čechách se 24, ponechaných za Marie Terezie, toliko na 15.
Jak obce městské, tak nemínil císař Josef také království a země jednotlivé považovati za oprávněné celky, kterým by byl povinen zachovati se dle umluv, zřízení a zvyklostí státoprávních. Jemu se chtělo považovati mocnářství rakouské za jediné státní území, jehož rozdělení na takové neb jiné okresy mělo se říditi dle vhodnosti pro soustavu vládní. On první z panovníků rakouských začal nazývati Vídeň svým jediným hlavním a sídelním městem, nehledě více na přednost Prahy, dotud aspoň dle jména šetřenou. Aby nemusil učiniti přísahy královské na zachování práv koruny a země české, nedal se korunovati, a čím dál tím zřejměji zavrhoval právo sněmů zemských.
V prvním roce panování svého svolal český sněm (1781, 31. Května), aby mu učinil předložení o zrušení všelikého osobního poddanství lidu sedlského, jakož zejména aby poddaným nebylo potřeba povolení vrchnostenského k učení se řemeslům nebo ke vstoupení do studií. Stavové, ve velkém počtu shromáždění, svolili rozhodnou většinou ochotně k návrhu vládnímu, a zákon o zrušení poddanství osobního vyšel ještě téhož roku k velikému prospěchu stavu sedlského. To však bylo poslední důležité jednání sněmu, ku kterému vyzván byl od vlády. Již v roce potom (1782, 7. Května) císař obmezil stavům právo nakládání s jich vlastním ušetřeným jměním, tak zvaným fondem domestikalným, nařídiv, aby nesměli z něho učiniti žádného vydání, leč pokaždé se schválením od nejvyšší komory dvorské ve Vídni. Roku pak 1783 zrušil dokonce výbor stavovský (27. Října), a přenesl všeliké věci jím ve jménu stavů spravované na zemské gubernium, tedy na úřad císařský. Všecky nové zákony a jiná nařízení vycházely vždy jen z uradění úředního; na stavy císař ničeho již nevznášel k uslyšení rady jejich. Samostatná činnost stavů z jich vlastního podnětu byla stížená poručníkováním úřadů císařských nad jměním jejich. Tak zůstalo sněmům toliko povolování berně každoroční, která již ani nebyla vybírána pod jich dohledem. I toto právo mínil však císař zrušiti novým upravením bernictví, k němuž dal přípravy konati již roku 1785.
Dle učení tak zvaných fysiokratů, které si osvojil císař Josef, měla se jen půda považovati za poslední a tudy jediný pramen bohatství národního; pročež mínil císař ukládati berni napotom jen na půdu a na domy; dal k tomu vyměřiti nově celou zem a ustanoviti dle lepší neb horší pudy, kolik by z čeho připadalo platiti. Rozdíl ve výšce daně mezi půdou panskou a poddanou měl přitom docela pominouti, rovněž pak také robota a všeliké jiné povinnosti poddanstva, za kteréž měla se vrchnostem odváděti dávka peněžitá. K státu mělo se platiti 12½, vrchnosti 17½ ze sta příjmu odhádaného. Dle rozměru toho měla se daň vybírati bez povolování od sněmů. Když se přípravné práce k tomu blížily ku konci, dal císař oznámiti stavům českým na sněmě ku konci roku 1788, že nemají napotom o ničem jiném jednati, než co by od něho bylo na ně vznešeno, jakož i že sněmy nebudou napotom svolávány každoročně, než toliko, když císař uzná zapotřebí. Stavové osvědčili se proti tomu spisem obšírným, předkládajíce zvláště, že takovýmto skutečným zrušením zřízení stavovského utrpí ouvěra státu; císař odpověděl však toliko ouštěpkem, aby se nebáli, žeby učinil bankrot. Potom vyšel patent o novém spůsobu vybírání daně dne 10. Unora roku 1789. Nejvyšší kancléř českorakouský, toho času Rudolf hrabě Chotek, odepřel jemu podpisu svého, a složil raději úřad.
První všelijaká nařízení císaře Josefa ve věcech světských i duchovních byla přijata od obecenstva, krom těch, kterým byla osobně na ujmu, větším dílem s jásotem. Kdož tehdáž chtěl býti jmín za osvíceného, chválil vystupování císaře proti mnichům a pověrám, neohlížeje se na to, co přitom zlehčeno bylo v samém náboženství. Péče o chudé, o nemocné, o zvelebení živností, o ulehčení poddaným získala císaři lásku obecného lidu, ač bylo mnohým také stěžovati na zabavení starých nadání ku prospěchu nových ústavů, na obmezování cechů a jednostranné zvelebování továren i jiné věci. Ale čím dále tím větší byl počet nespokojených. Již za života Josefova pronášely se vážné hlasy proti utlačování jazyka českého vládou a jejími nástroji. Obecný lid urážel se malicherným zasahováním vlády do jeho zvyků a radostí, rozkazováním věcí obtížných nebo takových, jichž nevidělo se potřeby, jako když nařizovalo se těla mrtvých pochovávati bez truhel, zašité toliko do plátna, když se zapovídalo pekařům a krčmářům dávati svým odběratelům housky o vánocích, když se zakazovalo putování přes pole k svatým místům a ustanovovalo posvícení slaviti ve všech místech v jednu neděli, když se sirotčí peníze nesměly ukládati na dobrou jistotu za vyšší úrok, než odváděti se do někdejší pokladnice stavovské, nyní guberniem spravované, toliko za 3½ ze sta, když se chtělo dětem nemanželským přiříci rovného podílu v dědictví s dětmi manželskými, a což více k tomu podobného. Nové upravení bernictví spůsobilo nejen nespokojnost panstva, že mělo snášeti nová břemena s lidem poddaným, ale znepokojilo i sedláka, jemuž by bylo těžko bývalo postačiti tak vysokým platům peněžitým.
Na nejvýš byly však novotami Josefovými popuzeny země, které nebyly tou měrou a tak dávno jak Čechy zvykly libovolnému potlačování svých svobod starodávných, jakož království uherské a Nízozemsko. Když císař Josef konečně, chtěje proslynouti také skutky vojenskými a mocnářství své rozmnožiti výboji, roku 1788 začal válku s Turky ve spolku s Ruskem, ve které však potkal se s nezdarem; počala se hýbati šlechta uherská, brojiti proti nezákonným novotám císařovým a žádati svolání sněmu k slyšení stížností země. V Nízozemsku pak dokonce vypuklo branné povstání. Císař Josef, který byl sám vedl vojsko své proti Turkům, vrátil se v měsíci Prosinci roku 1788 do Vídně, sklíčen starostmi a nemocí pochycenou v útrapách vojenských a nezvyklém podnebí. Druhého roku (1789) odevzdal velitelství slavnému Laudonovi, který hned obrátil štěstí válečné jmenovitě dobytím Bělehradu na Turcích. Ale tu počalo již také Prusko, za krále Fridricha Viléma II., nástupce Fridrichova, podporovati Nízozemce, tak že se docela odtrhli od panství rakouského: též strojilo spolky proti Rakousku s portou tureckou i také s Polskem. Tu spatřil císař Josef potřebu, aby upustil předně od novot svých ve království uherském. V Prosinci roku 1789 oznámil svolání sněmu uherského, na kterém mínil se dáti korunovati. V tom stavu věcí sešli se o své ujmě také páni čeští, a složili spis k císaři, obsahující stížnosti jejich a žádost, aby obnovil zřízení zemské (1790, 11. Unora). Šedesát přednějších ze stavů podepsalo toto zadání. Císař Josef II. však zemřel devátý den po složení spisu tohoto (1790, 20. Unora).