Děje království českého/§. 88.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 87. | §. 88. Marie Terezie. Zmenšení koruny české válkou o dědictví rakouské | §. 89. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 88. |
| Podtitulek: | Marie Terezie. Zmenšení koruny české válkou o dědictví rakouské |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 366–369. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Přese všecky smlouvy o pragmatickou sankcí strhly se proti královně Marii Terezii hned po nastoupení jejím bouře veliké, kterými měla zbavena býti svého panství a mocnářství rakouské rozptýleno býti od nepřátelských sousedů.
První hlásil se Karel kurfirst bavorský, který měl jednu z dcer císaře Josefa I. za manželku, k celému dědictví rakouskému, pokládaje sobě lepší právo než Marie Terezie dle křivého výkladu listiny dávno zapomenuté, poslední vůle totiž krále Ferdinanda I. z roku 1543, kterou král tento vyhradil Anně dceři své, provdané za tehdejšího vévodu bavorského Albrechta V., nástupnictví po vymření potomstva synů svých. Karel bavorský byl povzbuzen Francouzskem, kteréž chtělo jemu pomoci k vyvrácení panství Habsburského, aby se za to mohlo zveličiti na ujmu svých bližších sousedů. S jiné strany vystoupil kurfirst brandenburský čili král pruský Fridrich II. s nároky rovněž tak lichými na některé části zemí koruny české; předně na knížetství Krňovské ve Slezsku, kteréž byl císař Ferdinand II. odňal markrabí Janovi Jiřímu z rodu brandenburského jakožto manovi koruny české pro účastenství jeho ve vzpouře stavovské; zadruhé ku knížetstvím Břežskému, Lehnickému a Olavskému, kteráž po vymření poslední větve starožitného rodu Piastova ve Slezsku za času císaře Leopolda I. (1675) co manství spadla na korunu českou; proti čemuž tehdejší kurfirst brandenburský táhl se k dědictví na základě smlouvy s předešlými držiteli, právně neplatné, ale konečně s císařem Leopoldem přátelsky se vyrovnal (1686). Fridrichovi však nebylo o právo ani o těchto několik knížetství toliko. Chtělť beze všeho práva zmocniti se celého Slezska: poslal nestoudně vyslance svého do Vídně, po kterém žádal na královně postoupení této země, s pohrůžkou, že se spojí sice s ostatními jejími nepřátely; když pak Marie Terezie s opovržením toho odepřela, vtrhnul vojensky do Slezska, a zmocnil se největší části země. Marie Terezie sebrala teprv přes zimu náležité vojsko proti němu vedením hraběte Naipperka. Fridrich dobyl však prvního vítězství nad ním v bitvě u Molvic (1741, 10. Dubna).
Mezitím spůsobilo Francouzsko veliký spolek nepřátel Rakouska, ku kterému přistoupil mimo kurfirsta bavorského také král španělský, později August III. kurfirst saský a král polský, kurfirstové falcký a Kolinský, král obou Sicilií a král sardinský, jenž se jindy nazýval vévodou savojským. Každý z těchto panovníků mínil obdržeti v podíl některou část panství rakouského. V měsíci Srpnu 1741 vtrhlo velké vojsko bavorské a francouzské do horních i potom do dolních Rakous, a strojilo se oblehnouti Vídeň. V tom nebezpečenství královna svolila k zavření tajného příměří s Fridrichem II. v Malém Schnellendorfě (v Říjnu), tak že mu slíbila postoupiti asi dvou třetin Slezska, aby se zdržel dalšího nepřátelství, ač byl již vstoupil v závazky s druhými jejími nepřátely. Tito zanechali potom útoku na Vídeň, ale udeřili s celou silou na království české; od jihu a od západu Bavoři a Francouzi, od půlnoci Sasové. Před Prahou spojili se, a dobyli města útokem proti posádce příliš slabé, ač také měšťanstvo v počtu asi 3000 mužů chopilo se zbraně (26. Listopadu). Vojsko královské, které vedením Františka velkovévody toskanského, manžela královny Marie Terezie, od Moravy táhlo ku pomoci, opozdilo se, a přitáhlo tu chvíli teprv k Benešovu.
Vévoda bavorský, který byl s vojskem svým přišel do Prahy, dal se tudíž hned provolati za krále českého. Stavové od něho svolaní, jejichž statky větším dílem byly v moci vojska jeho, dali se bez odporu nalézti v Praze, asi v počtu 400 pánů a rytířů, a učinili mu přísahu slavnou v kostele sv. Víta. Sám arcibiskup Pražský, Mauricius kníže z Manderscheida, vykonal přitom služby boží (19. Prosince). Toliko nejvyšší úředníci zemští, chtíce zachovati věrnost královně, byli větším dílem opustili Prahu. Karel dosadil na jich místo tak zvanou deputací sedmi osob z panstva a rytířstva ke správě zemské, jejímž předsedou byl hrabě Filipp Krakovský z Kolovrat; kancléřem pak českým při dvoře svém ve Mnichově učinil hraběte Jana Vácslava z Kaiseršteina. Držev sněm, na kterém stavové čeští musili povoliti berni velikou, odjel potom do Frankfurta, kdež od kurfirstů zvolen jest za císaře a nazval se tudy Karlem VII. (1742, 24. Ledna).
Vojsko královny Marie Terezie, jehož velitelství přejal od velkovévody Františka bratr jeho Karel lothrynský, ustoupilo po dobytí Prahy od Benešova zpět do jižních Čech, a udeřilo odtud na Bavory v horních Rakousích, vypudilo je z této země, a vtrhlo za nimi do Bavor. Tu však z nenadání král pruský, stoje vždy s vojskem svým ve Slezsku, zrušil příměří útokem na Kladsko. Dobyv města tohoto (1742, 9. Ledna), osadil celou Zálabskou část království českého, a táhl odtud do Moravy, kdež byl zatím vůdce jeho Schwerin dobyl Olomouce. Poněvadž tudy opět hrozilo se Vídni, musil vévoda Karel lothrynský odvolati oddíl vojska svého z Bavor a táhnouti vstříc proti novému nepříteli. Král pruský ustoupil před ním z Moravy do Čech až ke Chotusicům u Čáslavě. Tu svedl s ním Karel lothrynský bitvu srdnatě (17. Května); ale vítězství sklonilo se konečně předce k nepříteli. Marie Terezie byla tím přinucena, aby se zbavila aspoň jednoho protivníka, zavříti s Fridrichem mír ve Vratislavi (11. Června), jímž postoupila mu skoro celého Slezska ano i hrabství čili někdejší župy Kladské, starodávné části království českého. Při koruně české zůstala napotom jen knížetství Těšínské, Krňovské a Opavské.
Po tomto upokojení krále pruského obrátila se veškerá vojenská moc královny Marie Terezie proti Francouzům a Bavorům k vybavení Čech z jejich moci. Nejvyšší velitel jejich, maršálek Belleisle, přinucen jest s 30.000 muži zavříti se v Praze, kdež jej Karel lothrynský oblehl (27. Června). Francouzi bránili se 11 neděl, až se přiblížilo druhé četné vojsko francouzské k západním hranicům českým vedením maršálka Maillebois jim na pomoc. Karel lothrynský musil s hlavní mocí svou od Prahy odstoupiti, aby nepříteli zabránil vtrhnutí do země; což se mu podařilo šťastně. Tu opustil Belleisle Prahu s ostatkem vojska svého teprv dne 17. Prosince v kruté zimě a v největším nedostatku potravy i všeho potřebného. Vyhýbaje se oddílům vojska rakouského, které byly zůstaveny, aby mu překážely, vykonal cestu z Prahy do Cheba za 10 dní, se ztrátou velikou na lidu, který jemu mřel bídně na cestách zimou a nemocmi.
Království české bylo tudy od nepřátel vybaveno. Dne 29. Dubna 1743 přijela královna Marie Terezie do Prahy, a dala se se slávou korunovati na království (12. Května) biskupem Olomouckým. Arcibiskup, kterému to příslušelo, byl v nemilosti pro své předešlé chování k vetřelému králi Karlovi, a nesměl proto přicházeti ke dvoru. Také mnozí z panstva, kteří se byli prokázali příliš ochotnými k službám vévody bavorského, měli z toho odpovídání, došli však větším dílem milosti. Toliko Karel David jakýsi, úředník, jejž Karel VII. byl učinil heitmanem krajským, byl pro těžší provinění odsouzen na smrt, a vyveden na popraviště, tam však teprv milost jemu oznámena (28. Června). Královna, která již asi po šesti nedělích byla odjela z Prahy, dala tehdáž korunu českou, dotud vždy v Čechách chovanou. odvézti do Vídně, a při všech šlechetných vlastnostech svých mívala k Čechům méně náklonnosti než k Vídeňanům.
Mezitím vojska královny vítězně pokračovala ve válce ve spolku s Anglickem a některými jinými spojenci, ku kterým náležel jmenovitě také kurfirst saský, předtím protivník. Celé Bavory jsou opanovány, a r. 1744 válka dokonce přenesena za Rýn na pudu francouzskou. Tu však začal se obávati Fridrich král pruský, aby po úplném vítězství Marie Terezie nedošlo na něj, žeby zbaven byl zase výboje nespravedlivého. Protož spolčil se opět s Karlem VII., který jemu, co domnělý král český, za pomoc slíbenou postoupil písemně ještě i ostatku Slezska ano i velké části království českého až k Labi. V měsíci Srpnu Fridrich vpadl s 80.000 muži do Čech přes hranice saské, a bez překážky přitáhl až ku Praze. Po třídenní hrubé střelbě, která pobořila 150 domů na Novém městě a velkou část městské zdi, vzali Prusi město útokem (12. Září), a opanovali potom skoro celé království. Tím byl Karel lothrynský přinucen vrátiti se s vojskem z Francouz; i připravil Fridricha dosti brzy k opuštění Prahy a ke zpátečnému tažení do Slezska. Když pak na začátku potomního roku 1745 (20. Ledna) zemřel Karel VII., a syn jeho Maximilian Josef po opětném vítězství vojska královny Marie Terezie v Bavořích zavřel mír (22. Dubna) a zanechal spolku jak s Francouzi tak s Prusy; vydal se Karel lothrynský v tažení za Fridrichem do Slezska, se zámyslem, aby na něm vydobyl této země nazpět. Avšak Fridrich zvítězil nad ním v bitvě vražedné u Hohenfridberka blíž Střehoma (3. Června), a stihal jej zpět do Čech, kdež se vévoda s vojskem svým položil v pevném ležení u Hradce. Teprv po třech měsících hnul odtud zase proti králi pruskému, kterému zatím jiné vojsko vtrhlo z Uher a z Moravy do Slezska. Opět však zvítězil Fridrich v bitvě u Zárova za lesy Králodvorskými (30. Září), a vtrhnuv potom do zemí kurfirsta saského, porazil také jeho vojsko, a dobyl hlavního města jeho Drážďan (18. Prosince). To pohnulo královnu Marii Terezii k zavření míru tudíž ve Drážďanech prostřednictvím anglickým (25. Prosince) na týž spůsob, jako prvé ve Vratislavi, leč že mimo to Fridrich přistoupil také ke zvolení Františka I., manžela Marie Terezie, za císaře německého co nástupce po Karlovi VII.
Tři léta válčilo se potom ještě s Francouzi a spojenci jejich v Italii, až pak konečně mírem zavřeným v Cáchách (1748, 18. Října) docíleno obecné utišení.