Děje království českého/§. 63.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 62. | §. 63. Panování císaře Sigmunda | §. 64. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 63. |
| Podtitulek: | Panování císaře Sigmunda |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 238–243. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Císaři Sigmundovi bylo již 68 let, když takto v sedmnáctém roce po smrti bratra svého Vácslava dosedl konečně na stolec svých předků. Čechy nacházely se ve stavu docela změněném od toho času a nikdy nebývalém. Královská moc, císařem Karlem posledně zvelebená, byla válkou pro náboženství zbavena nejdůležitějších starodávných podpor svých. Statky korunní s největší část nacházely se jako někdy za krále Jana v rukou panstva, a týmž spůsobem nyní také největší část statku duchovenstva, jakož arcibiskupství, biskupství Litomyšlského, kapitul, klášterů, jejichž sutiny ohavily zemi a zvláště hlavní město Pražské, tak jak nedávno předtím sloužily jim k oslavě nádhernými budovami chrámů svých. Šlechta majíc na statky ty větším dílem zápisy od Sigmunda, jichž nebylo nyní snadno vyplatiti zase, nabyla tím příliš velké moci proti koruně. Hlavním důchodem královým po těchto ztrátách zůstávaly platy z měst; ale i města, obohacena zabavenými statky duchovenstva, byla nyní mocnější než předtím. Měvše za času války této svůj hlas ve všech záležitostech zemských, snažila se o zachování sobě jeho i napotom touž měrou jako páni a zemané, a nebyla tudy vždy ochotna sloužiti králi předešlým spůsobem v jeho potřebách. To samé rozptýlení statků a důchodů korunních jako v Čechách stalo se jen v menší míře také na Moravě. V Lužici byl Sigmund r. 1429 dokonce všecka práva královská zastavil, v dolní Lužici totiž pánům tamějším z Polenska, v horní čili Šestiměstech panu Albrechtovi z Koldic, kteříž nazváni jsouce od něho foity, spravovali odtud země tyto k ruce své. Mnoho hradů a panství náležejících k Čechám od času císaře Karla v Míšni, ve Fransku a ve Falci bylo rovněž zastaveno od Sigmunda okolním knížatům, zvláště vévodám saským čili markrabím míšenským.
K tomu ke všemu přicházelo rozdělení národu českého na náboženské strany, kterému nebyl učiněn konec kompaktaty, jakož smluvou posud nevyhovující všem potřebám. Nebylať země jimi posud skutkem uvedena v poslušenství jedné duchovní vrchnosti. Strana přijímajících pod jednou ani strana pod obojí neměly chuti podrobiti se arcibiskupu, jenž by se znal ke straně protivné. Pod obojí zakládali právo své, aby arcibiskup byl z jejich prostředka, na své většině v národu; neboť nejen panstvo a rytířstvo četné se vším lidem na statcích svých a města královská skoro všecka znala se ku přijímání pod obojí, ale i poddaní pánů strany pod jednou větším dílem přijímali pod obojí, majíce svobodu v tom vymoženou jim smluvami o příměří během války a posledně popisem far dle zápisu císaře Sigmunda. K straně pod jednou náležela v krajinách českých jen dvě města královská, Plzeň a Budějovice; sedlského lidu jen něco málo, hlavně v kraji Plzenském; mimo to všecko obyvatelstvo německé při hranicích zemských jak ve městech tak ve vsech, ale nad to právě nejmocnější rodové panští v zemi. Na tyto nejvíce spoléhalo se koncilium Basilejské v zámyslu svém, aby dosadilo svým časem arcibiskupa ze strany pod jednou.
Trvanlivý pokoj a obnovení pevného řádu v zemi nebylo jináč možné, nežli když se král upřímně dorozuměl s většinou národu, která za tak dlouhý čas byla se zbraní stála proti němu. Na místě toho císař Sigmund nepřestal se domnívati, že stranu pod obojí chytrými odklady a vytáčkami dovede na čas ukonýšiti a konečně potlačiti. Hned jak se uvázal v panství, osadil raddy městské v Praze muži strany pod obojí sice, ale skoro veskrz příchylnými k Janovi Příbramovi, Rokycanovi pak odpornými; a podobně osadil také nejvyšší ouřady zemské. Menhart z Hradce, nejhorlivější pomocník koncilia v tom, aby se Čechům více nic nepovolovalo, stal se nejvyšším purkrabím Pražským. Veřejně psal Sigmund přímluvci list ku koncilii, aby Rokycanu stvrdilo za arcibiskupa, ale podtají radil, aby toho nečinilo. Pod ochranou jeho vykonával zatím Filibert biskup Konstanský, přední z poslův Basilejských, kteří s ním zároveň přijeli do Prahy, ouřad biskupský v zemi, ačkoli země nikdy k tomu nebyla svolila. Straně pod obojí bylo to dobrodiním potud, že od něho aspoň také žákové znající se ku kalichu dostávali svěcení na kněžství. Zároveň však usilovali poslové Basilejští také tak dlouho o to, aby Rokycana a strana jeho zanechala všechněch oněch menších úchylek v řádech kostelních, kterými se lišila od Příbramovců, až Rokycana svolil k tomu s jedinou výjimkou, aby o čtení evangelií a epištol na mši českým jazykem, jakož i o rozdávání svátosti pod obojí také dítkám prvé jednáno bylo s konciliem samým zároveň s jinými věcmi, kterých si Čechové žádali k doplnění kompaktat. K tomu přistoupilo později všecko duchovenstvo strany pod obojí.
Císař Sigmund mezitím pilně hleděl upokojiti také Tábory. Stalo se to konečně smluvou zavřenou dne 18. Listopadu roku 1436, kterou se větší strana jich, jmenovitě s městem Táborem, podvolila ve věcech víry přestati na rozsudku čtyr mistrů a kněží k tomu jmenovaných, mezi nimiž první byl opět Petr Engliš, tak aby od svých řádů nebyli mocí tištěni, pokud by nevyšel výrok týchž rozsudí; naproti tomu císař udělil Táboru práv a svobod města královského a statků i důchodů jistých, rovněž knězi Bedřichovi Strážnickému panství Kolínského. Po této umluvě setrvali v odporu a ve válce s císařem toliko měšťané Hradce Králové návodem kněze Ambrože a pán z bratrstva Jan Roháč z Dube se sídlem na hradě Sioně nově vystaveném blíž Hor Kuten.
Hned na začátku roku 1437 otevřen jest sněm valný v Praze, na kterém se jednalo dále o věci nejpotřebnější k obnovení řádu v zemi. Král rozhodl nejprv prozatímně toliko až k důkladnějšímu ohledání práva rozepři mezi stavem panským a rytířským o sedání v lavicích soudních, to jest o osazení soudu zemského, na kterém od času bouří proti králi Vácslavovi IV. páni osobili si právo ke všem místům. Sigmund ustanovil, aby na ten čas komorník a sudí nejvyšší byli z pánů, písař zemský ze zemanů, kmetů pak zemských aby 12 bylo pánů a 8 zemanů. Všecka tato místa osadil přitom dílem osobami strany pod jednou, dílem takovými strany pod obojí, kteří se nepřídrželi Rokycany. Od osmnácti let ponejprv otevřel se tím spůsobem soud zemský a desky zemské dne 28. Ledna; soudy krajské zůstaly již na vždy neosazeny, poněvadž nebylo statků korunních, z kterých se jindy vydržovaly. Z uznané potřeby, aby se králi dostalo slušných důchodů k pečování o dobré zemské, povolil sněm také berni mimořádnou s velikou štědrostí, totiž půl ouroka jednoho roku, co brali vrchnosti od svých poddaných.
Spůsob však, kterým král dílem užil tohoto důchodu, spůsobil brzy nelibost strany pod obojí. Neboť obrátil jej toliko s částku na vyplacení korunních statků ze zástav a na skoupení a zboření některých tvrzí nového vystavení, které se mohly státi nebezpečné pro pokoj v zemi; částku obrátil na najmutí některého počtu bojovníků Táborských vedením Jana Jiskry z Brandýsa, které vypravil proti Turkům k hájení hranic svého království uherského, ne bez úmyslu, aby se jich zbavil na vždy ze země; částky konečně užil k vyplacení některých statků duchovenstva strany pod jednou a k obnovení nadání jeho, jakož zejména kapituly kostela Pražského, kteráž se nyní navrátila ze svého vyhnanství ze Žitavy. Naproti tomu Rokycanovi, volenému arcibiskupu, odňal téhož času faru Týnskou, kterou byl spravoval během válek, pod příčinou v oněch okolnostech příliš lehkou, že někdejší farář odtud vyhnaný postoupil jí jinému. Ze sněmu onoho, jenž trval něco více nežli šest neděl, vyhlášena jest veřejná hotovost proti Roháčovi z Dubé, a dle toho oblehlo vojsko královo hrad Sion na začátku měsíce Května velením Hynce Ptačka z Pirkšteina. Hradečtí však smluvili se mezitím s císařem, a vypudili kněze Ambrože z města se stranou, která se tomu protivila.
V čas skončení sněmu onoho přišlo konečně stvrzení kompaktat Basilejských od koncilia samého, a nedlouho potom i papež Eugenius IV. bullou danou dne 11. Března téhož roku schválil narovnání toto mezi Čechy a ostatním křesťanstvem. Ale poněvadž doposud nestalo se nic s konečným osazením arcibiskupství Pražského, doléhal o to na krále sněm nový svolaný ku konci měsíce Května, na kterém zároveň také zvoleni jsou noví poslové ku koncilii k dokonání kompaktat. Předním z nich byl tentokrát Jan Příbram, poněvadž Rokycana účastnění svého v tom odepřel, nedoufaje v žádný prospěch z dalšího jednání. Tu Sigmund, aby stranu pod obojí aspoň poněkud upokojil, se svolením biskupa Filiberta dosadil prozatímného administratora arcibiskupství Pražského ke spravování kněžstva strany pod obojí toliko, tak že zůstalo od kněžstva pod jednou odděleno. Ale administratorem jmenován od něho starý mistr Křištan z Prachatic ze strany Příbramovy. Rokycana, tím docela odstrčen ode všeho řízení církevních věcí, a maje i příčiny báti se oukladů od krále, opustil konečně Prahu, a nalezl útočiště u pana Diviše Bořka z Miletínka na hradě jeho vystaveném za času války na hoře Kunětické.
Z příčiny rozepří nově vzniklých mezi papežem Eugeniem IV. a konciliem Basilejským, když koncilium začalo usilovati o provedení oprav v řádech církevních bez ohledu na ujmu důchodů papežských, odebral se císař Sigmund brzy potom do Cheba, položiv tam sněm knížatům říšským, aby tu věc s nimi vzal v uvážení. Sněm ten nevedl k ničemu, poněvadž knížata větším dílem jednání tomu se vyhýbali a málo se jich sešlo; když pak Sigmund za tou příčinou asi půldruhého měsíce zdržel se mimo Prahu, jevilo se již veliké vření v horlivější části strany pod obojí. Berně na sněmě svolená od mnohých se neodváděla za druhé půlletí; při obléhání Sionu bylo málo ochoty, a ve východních krajích země držely se sjezdy, na kterých se snášely stížnosti proti králi. Zprávami o tom znepokojen, vrátil se Sigmund do Prahy, a vynaložil všecku péči na sesílení vojska svého před Sionem. Hrad jest dobyt konečně útokem (6. Září), Jan Roháč přitom zajat s 52 lidmi svými, a císař dal je všecky jedním dnem oběsiti na náměstí Staroměstském na šibenici veliké, Roháče nejvýš nad druhými. Tím pobouřil mysli proti sobě ještě více. Ke sněmu svolanému v Praze o sv. Vácslavě přijel Diviš Bořek z Miletínka pod bezpečenstvím se stížnostmi proti císaři, sepsanými od krajů Hradeckého a Chrudimského, že nezdržel Čechům zápisů svých, i oznámil je před sněmem. Mezitím Jan Kolda ze Žampacha, přívrženec strany Táborské, začal odboj proti králi dobytím hradu Náchoda, a hned také kněz Bedřich ze Strážnice, Hertvik z Rušinova a někteří jiní stavu rytířského zaslali odpovědné listy císaři.
Právě toho času začal Sigmund nebezpečně churavěti, a při zlém tomto stavu věcí mínil se odebrati do Uher a vznésti vládařství v Čechách na Albrechta vévodu rakouského, svého zetě, aby jemu pojistil tudy nástupnictví dle dědičných umluv, zavřených za času císaře Karla mezi domem českým a rakouským. Proti tomu strojil se odpor některých pánů strany pod obojí, a zejména pana Hynce Ptačka z Pirkšteina, kteříž chtěli hájiti přední právo k vládařství manželce císařově Barboře z rodu hrabat Celských, tehdáž s domem rakouským znepřátelených. Sigmund, přišed záměrům těmto na stopu, vyjel nyní s dvorem svým z Prahy nenadále (11. Listopadu), a odebral se do Znojma na Moravě, kamž přijel k němu Albrecht i s manželkou svou Alžbětou. Tu dal císař císařovnu Barboru zajmouti a jednati po poslích s panstvem českým i s přivtělenými zeměmi o přijetí Albrechta za svého nástupce. Ale zatím nemoc jeho rozmáhala se rychle, až i zemřel tudíž ve Znojmě dne 9. Prosince. Tělo jeho odvezeno do Uher, a pohřbeno ve Varadíně.