Děje království českého/§. 62.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 61. | §. 62. Přemožení Táborů. Zavření kompaktat a přijetí císaře Sigmunda za krále | §. 63. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 62. |
| Podtitulek: | Přemožení Táborů. Zavření kompaktat a přijetí císaře Sigmunda za krále |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 233–238. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Mezitím hlavní vojenská moc Čechů byla zaneprázdněna obležením Plzně již do šestého měsíce, ale vždy beze všeho prospěchu; ano předsevzetí to nezdařilé zvrhlo se konečně jen ke škodě bratrstvu Táborskému. Bojovníci Táborští, zvyklí od tolika let projíždění cizích zemí a kořistování, stojíce tuto tak dlouhý čas na jednom místě, měli co činiti, aby si v zemi domácí a zvláště v okolí tom vyhubeném zjednali špíže a píce pro svou potřebu; za kterouž projíždějíce zemi daleko široko obrátili proti sobě naříkání sedlského lidu pro nátisky jemu činěné. Při nedostatečném zaneprázdnění hynula i kázeň ve vojště. Když v měsíci Září jeden z heitmanů, Jan Pardus z Horky výše zmíněný, vtrhnuv do Bavor pro zjednání špíže, utrpěl tam porážku a ztrátu velikou; strhla se proti němu, když se do ležení navrátil, bouře ve vojsku, kterou když ukrotiti chtěl nejvyšší velitel, Prokop Holý, sám těžce uražen jest a krvavě zraněn od výtržných; pro kteroužto věc opustil vojsko a odebral se do Prahy pod záminkou léčení.
Různice této chopili se páni strany pod obojí brzy co příležitosti nové ku podvrácení moci bratrstev Táborských. Nejprvé v dorozumění s Prokopem samým, ještě za přebývání poslů Basilejských v Praze, spůsobili usnešení sněmu (1. Prosince 1433), kterým zřízena jest prozatímná vláda v zemi. Aleš z Risenburka, pán starého rodu, ale málo zámožný, jmenován správcem zemským, a přidána jemu radda 12 osob ze stavů. Správce tento byl však toliko nastrčeným nástrojem pánů mocnějších, jejichž pravé zámysly ještě se tajily, v jichžto čele stál Menhart z Hradce. Tento ještě před odjezdem poslů Basilejských dal se od nich potají přijmouti do jednoty církve, ohlásiv se býti spokojena s kompaktaty ve spůsobě od koncilia podávané; což učinili také mistři učení Pražského strany Příbramovy a později také Přibík z Klenového, jenž zajel v té příčině za posly do Cheba. Páni tito a potom někteří jiní přijali brzy peníze od koncilia Basilejského ku pomoci Plzenským a za služby, které chtěli vůbec prokázati koncilii v Čechách.
Hned po velkém útěku Němců od Domažlic roku 1431 byl se mezitím král Sigmund odebral do Italie, a meškal tam skoro dvě léta za příčinou všelijakých záležitostí, ve kterých se mu skoro vesměs nevedlo po vůli. Toliko dosáhl konečně korunování na císařství v Římě papežem Eugeniem IV. (1433, 31. Května), kterého také jakž takž na některou chvíli srovnal s konciliem. V měsíci Říjnu 1433 navrátil se konečně nejprv do Basilee; a znamenav změny ve stavu Čech, snažil se i sám také užiti jich ke svému prospěchu. Pan Oldřich z Rosenberka, nejmocnější z pánů katolických v zemi, byl v tom předním jeho nástrojem. Sigmund zaplatil mu služby jeho již napřed postoupením starých korunních hradů Zvíkova a Hluboké, též zboží kláštera Milevského a Týna nad Vltavou ze statků arcibiskupství Pražského. Jím za podobné milosti nachylováni jsou přední pánové strany pod obojí k straně Sigmundově, aby se přičinili o navrácení jeho v království.
Když tyto a jiné přípravy dospěly, odvážilo se panstvo kroku rozhodného. V měsíci Dubnu roku 1434 zřídila se jednota se schválením správce zemského Alše, jemu ku pomoci, k obnovení míru a řádu v zemi; jejímiž původy předními byli pan Menhart z Hradce, pan Hynce Ptaček z Pirkšteina, Aleš Holický ze Šternberka, Jindřich syn někdy páně Čeňkův z Wartenberka, Diviš Bořek z Miletínka seděním na Hoře Kunětické, Vilém Kostka z Postupic, Jan Smiřický. K jednotě této přistoupili také Pražané Staroměstští. Veřejným vyhlášením vyzýváni jsou všichni stavové v zemi, aby též učinili; kdož by se protivil, měl k tomu připraven býti mocí; což míněno hlavně proti vojskům bratrským jakožto rušitelům míru a škůdcům zemským. Ku provedení tohoto zámyslu jednoty sbíráno vojsko v ležení u Kačiny blíž Kutnéhory, v němž podávány jsou služby těm, kteří by z Táborského vojska chtěli vystoupiti.
Nevyhnutedlný následek tohoto vyhlášení byla válka mezi panstvem a bratřími. Vojsko panské přitáhlo nejprvé dne 6. Května od Kačiny ku Praze, a pomocí Staroměstských dobylo Nového města, které k jednotě přistoupiti odepřelo. V noci předtím Přibík z Klenového, leže s Tábory před Plzní, dle slibu daného poslům Basilejským vpravil velkou zásobu obilí do města obleženého, čímž stalo se spůsobilé k další obraně. Následkem toho vojsko Táborské, když ho došla zpráva o dobytí Nového města Pražského, zanechalo dalšího obléhání, a vytáhlo do pole proti pánům vedením Prokopa Holého, jenž se mu postavil znovu v čelo. Prokop, sebrav všecku vojenskou moc Táborů, přitáhl nejprvé k Praze, kdež položiv se u Kunratic, pleněním okolí vyzýval pány k svedení bitvy. Páni pod obojí sesílili se však spojením se stranou pod jednou. Z poledních stran přirazil k vojsku jejich v Praze lid Oldřicha Rosenberského, od západu celý landfrid Plzenský vedením Jana ze Šwamberka. Tu Prokop Holý ustoupil před nimi od Prahy ku Kolínu; tam však sesílil se vojskem Sirotků z východních krajů, a obrátil se znovu proti pánům, kteříž nyní táhli za ním. Tu přišlo k bitvě dne 30. Května 1434 u Lipan v krajině mezi Brodem a Kouřimí. Nejvyšším velitelem vojska panského byl Diviš Bořek z Miletínka. Zdařilou lstí válečnou dobyl svrchovaného vítězství. Když vozový šik Táborů první udeřil na vojsko panské, dali se přední po krátkém boji v utíkání, jakoby uvedeni byli ve zmatek. „Běží nepřátelé, běží,“ volali Táboři radostným pokřikem, a nejprvé na vozích je stihali se střelbou z děl a z pušek, potom, když se přiblížili, vyskočili z vozů, a dali se v útok prudký. V tom padla jim v bok lehká jízda, nejvíce páně Oldřichova z Rosenberka, odtrhla je od vozů, a vskočila do nich otvorem. Tu chvíli celé vojsko panské stanulo na zdánlivém útěku, a Táboři, stištěni jsouce vozy nepřítele i svými vlastními, uvedeni jsou ve zmatek největší. Velké vraždění nastalo, ve kterém padla nejlepší část jejich vojska, 13.000 mužů, mezi nimi v nejlítější seči také Prokop Veliký, Prokůpek a jiní heitmanové nejudatnější. Jen 700 upadlo v zajetí, kterých veliká část upálena jest ve stodolách z rozkazu páně Menhartova. S malým zástupem jezdců utekl se pan Jan Čapek ze Sán na Kolín, kdež potom darmo jest obléhán.
Moc bratrstva Táborského a Sirotčího byla touto bitvou zlomena, a stavům zemským nepřekáželo odtud nic, aby zemi uvedli zase ve starý řád, pokud se hodil jejich prospěchům. Již o sv. Janě Křtiteli, asi tři neděle po bitvě u Lipan, sešli se na sněm do Prahy spolu se stavy moravskými, kteří nedávno předtím znovu se byli přiznali ku poslušenství zetě císařova, Albrechta rakouského, a mezi sebou se zavázali podobnou jednotou jako panstvo české k zachování míru zemského. Na tomto sněmě skoro všecka města královská, ježto dotud větším dílem stála v bratrstvu Sirotčím, přiznala se k jednotě stavovské, tak že v odporu setrvali něco déle toliko Kolín, Tábor, Písek, Žatec a Mladá Boleslav. K zavedení bezpečnosti a řádu v zemi uzavřel sněm zřízení heitmanů po krajích podobně jak někdy zamýšlel král Sigmund zřízením lantfridů, však tak, že každý kraj sám zvolil sobě heitmana z prostředka stavů. Mezi stranou pod obojí a pod jednou umluveno na ten čas příměří na jeden rok; konečně pak uzavřeno jednati s císařem Sigmundem o přijetí jeho za krále, k čemuž umluven s ním sjezd v Řezně, a ustanoveno poselství k němu v rovném počtu osob ze stavů panského, rytířského a městského. Brzy potom držán v Praze také sbor kněžský, na kterém učení strany pod obojí, položené v 19 článcích ve smyslu Jana Rokycany, došlo schválení také od velké části kněží Sirotčích.
Sjezd Řezenský sešel se ve druhé polovici měsíce Srpna toho roku. K vyzvání od císaře Sigmunda dali se k němu nalézti také poslové koncilia Basilejského, doufajíce nalézti při Češích již větší povolnost ku přijetí kompaktat než roku předešlého. Poslové však čeští měli nařízení jednati toliko s císařem a žádati na něm, když by měl přijat býti v království, aby sám vymohl na koncilii svolení ku přijímání pod obojí spůsobou v celých Čechách a na Moravě nerozdílně. Čehož když císař na sebe přijmouti nechtěl, nýbrž toliko pomoci a prostřednictví svého podával k dalšímu jednání s konciliem, uzavřeno vznésti vše znovu na sněm český, který držán potom o svatém Havle v Praze.
Na tomto sněmě stavové pod obojí poněkud uskrovnili žádosti své, když mezitím nabyli přesvědčení, že se strana pod jednou v zemi nechtěla dáti nakloniti po dobrém, aby od svého spůsobu přijímání upustila. Uzavřeno tedy popsati všecky farní a jiné kostely v zemi, ve kterých se do té chvíle rozdávala svátost pod obojí nebo pod jednou spůsobou, a žádati na koncilii, aby svolilo k rozdělení kostelů dle toho stavu věcí na všechny budoucí časy, tak aby se v jedněch kostelích výhradně rozdávalo pod obojí, v druhých výhradně pod jednou spůsobou; dále pak aby volení arcibiskupa a biskupů zůstaveno bylo dle někdejšího řádu v zemi sněmu a kněžstvu a jmenování králi českému, aby beneficia církevní v Čechách a na Moravě nebyla udělována od cizozemců, i aby nikdo ze zemí těchto nebyl potahován k soudům duchovním zahraničným. Tím mělo jednak arcibiskupství Pražské býti pojištěno straně pod obojí jakožto velké většině v zemi, jednak měla býti spůsobena přítrž někdejším přechvatům dvoru papežského. Žádosti tyto oznámeny jsou předběžně koncilii, aby o nich mohlo býti jednáno na novém sjezdě s posly jeho i s císařem Sigmundem v Brně.
Na témž sněmě stalo se úplné dorozumění mezi Pražany a Sirotky ve věcech náboženství, tak že kněží Sirotčí zcela k řádům strany Rokycanovy se přidali; ano i kněží Táborští podali se ve věcech víry, jediné vyjmouc svátost oltářní, na výrok mistra Petra Engliše, který dotud v míněních svých stál jako u prostřed mezi nimi a Pražany. K straně Táborské znaly se toho času ještě města Tábor, Písek, Prachatice, Vodňany, Hradec Králové, Dvůr, Jaroměř, Čáslav, Nimburk, Boleslav Mladá, Zatec, Louny, Litoměřice a Slaný. Předními vůdci jejich byli kněz Bedřich ze Strážnice a pan Jan Roháč z Dubé. Přes umluvu onu přišlo mezi nimi a stranou pod obojí i pod jednou k částečným bojům opětným. V měsíci Únoru 1435 vypálili Táboři Oldřichovi z Rosenberka město jeho Soběslav, on pak jim brzy potom oblehl Lomnici blíž Třeboně, která však vzdala se teprv po 9 měsících. Páni pod obojí vedením Hynce Ptačka z Pirkšteina dobyli na Tábořích hradu Ostromeče blíž vtoku Sázavy do Vltavy umluvou po dvouměsíčním obléhání; podobně pak vedením Bořka z Miletínka oblehše Kolín, připravili obhájce jeho Bedřicha Strážnického toliko k umluvě. Na Moravě dobyl lid vévody rakouského Evančic. Smluvou pak mezi stavy českými a slezskými postoupena jsou od Čechů téhož času Slezákům města Němčí a Otmochov, a podobně císaři Sigmundovi město jeho Trnava v Uhřích.
Sjezd Brněnský sešel se teprv na začátku měsíce Července roku 1435. Poslové Basilejští však přišli k němu s takovým nařízením od koncilia, že neměli vcházeti v žádné další vyjednávání, pokud by Čechové nestvrdili kompaktat v té spůsobě, jak byly namluveny dne 30. Listopadu roku 1433. Jen tolik podávali mimo to, že měl arcibiskup Pražský, jakož i podbiskupí jeho, Olomoucký a Litomyšlský, zavázáni býti rozdávati též pod obojí spůsobou žádajícím toho a světiti na kněžství žáky strany pod obojí beze všech překážek. Osazení arcibiskupství uprázdněného po Konradovi z Vechty pozůstavovalo koncilium na ten čas sobě. Když poslové čeští o takovém úmyslu koncilia slyšeli, chtěli hned všeliké jednání přetrhnouti a z Brna odjeti. Z toho však zdržel je císař Sigmund, s kterým se byli mezitím skoro o všechny jiné výminky přijetí jeho dorozuměli. Vydalť Čechům zápis, kterým sám od své osoby svolil ke všem žádostem jejich ve věcech náboženství, jak o přijímání rozdílném dle popisu kostelů tak o volení arcibiskupa, osazování beneficií i zamítnutí cizích soudů duchovních, tak že zavázal se společně s Čechy pilně o to státi, aby arcibiskup od sněmu a duchovenstva zvolený byl stvrzen od papeže a všecky ostatní svobody schváleny, na každý pak spůsob nepřekážeti Čechům a Moravanům ve skutečném užívání svobod těchto, buďtež potvrzeny neb nebuďtež (1435, 6. Července). Tím se upokojivše, jednali poslové čeští s Basilejskými opět dále o některé změny v předešlém znění kompaktat; poslové však, zvěděvše o zápise císaře Sigmunda, vzali si záminku z neshody o některé věci vedlejší, pro kterou jednání další odloženo jest opět ke sjezdu jinému.
Sněm, jenž se sešel ku konci měsíce Září v Praze, uzavřel podvoliti se kompaktatům, rovněž v naději, že pomocí císaře dle zápisu jeho dosáhne se všeho ostatního, čeho ještě bylo potřeba, a přikročil hned k volení arcibiskupa a dvou biskupů prostředkem 16 voličů k tomu ustanovených, dílem ze stavů, dílem z duchovenstva. Tito zvolili jednosvorně mistra Jana z Rokycan za arcibiskupa, jehožto jméno mělo však od nich ještě zachováno býti v tajnosti, pokud by k tomu nepřistoupilo také svolení císařovo. Opět jeli poslové království českého k novému sjezdu s císařem a s posly Basilejskými do Bělehradu královského v Uhřích. Tam však poslové Basilejští z uložení koncilia nechtěli vejíti v žádné jednání, pokud by císař zápisu Čechům daného neodvolal zase. Z toho se Sigmund nejprv velice rozhněval; ale potom dorozuměl se s posly, tak že tajně, bez vědomí Čechů, a oustně toliko zavázal se slibem, že se nebude vkládati do věcí náležejících k víře a církvi; čímž rozumělo se, že nebude zápisu svého držeti, pokud by se koncilii vidělo býti proti právům církve (1436, 8. Ledna). Po takovémto zdánlivém odstranění této překážky ustanoveno položení sněmu království českého do Jihlavy, kdež by se smlouvy dokonaly, ač tak, že žádali poslové čeští od Basilejských, aby se k tomu času opatřili plnou mocí od koncilia k stvrzení arcibiskupa zvoleného. Jméno Rokycany oznámeno potom zřejmě koncilii dle uzavření sněmu, který se hned brzy potom sešel v Praze.
Ani však ke sjezdu Jihlavskému, kterýž se začal v měsíci Červnu roku 1436, poslové Basilejští nepřinesli stvrzení takového. Koncilium mínilo arcibiskupství Pražské prozatím spravovati biskupem Filibertem Konstanským, až by prý nabylo lepší známosti osob k tomu důstojenství se hodících. Opět rozhořčili se z toho stavové čeští velice, ale dali se zase upokojiti slovem císaře Sigmunda i také zetě jeho vévody Albrechta, kteříž slibovali jim o stvrzení Rokycany se zasaditi. Takž konečně přiznali se Čechové slavně ku kompaktatům dne 5. Července 1436; poslové Basilejští vyhlásili naproti tomu zrušení klateb proti Čechům a uznání jich za věrné syny církve: i ohlášen tudíž hned obecný mír mezi Čechy a všemi druhými národy. Potom vydal císař Sigmund stavům českým majestát čili list na stvrzení svobod zemských a nové umluvy s nimi zavřené (20. Července). Aleš z Risenburka složil tudíž v Jihlavě své prozatímné vládařství, a stavové přiznali se k Sigmundovi co ku králi svému. Dne 23. Srpna vjel slavně do Prahy, a uvázal se v království.