Děje království českého/§. 64.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 63. | §. 64. Král Albrecht | §. 65. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 64. |
| Podtitulek: | Král Albrecht |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 243–245. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Poselstvo císaře Sigmunda, vypravené do Čech, v jehož čele byl kancléř jeho Kašpar Šlik, rodilý z Cheba, nadaný od něho znamenitými statky v Loketsku, dostalo slyšení na sněmě českém, svolaném teprv po smrti císařově, obdrževši mezitím nové plnomocenství od Albrechta co jeho nástupce. Právo Albrechtovo a manželky jeho Alžběty ke stolci českému nebylo od nikoho popíráno, leda od strany kněze Bedřicha, která se již nacházela v branném odboji a protož obrátila znovu zření své k Polsku, chtíc odtamtud míti krále. Ale jakož byl Sigmund přijat do země umluvami, kterých potom nezdržel, strana horlivějších pod obojí, s tím nespokojená, žádala, aby se Albrecht zavázal k plnění umluv těch a k některým jiným věcem potřebným, prvé nežby byl za krále uznán skutečně. Strana pod obojí byla tím větší hořkostí naplněna z toho, že mezitím poslové vypravení do Basilee o žádané doplnění kompaktat vrátili se docela s nepořízením. Protož přišlo ku kyselostem na sněmě, když páni strany pod jednou a přívrženci Menharta z Hradce prohlásili Albrechta za krále beze všech výminek, až teprv ulekše se opravdového odporu strany druhé, svolili k sepsání žádostí, ježto měly býti podány Albrechtovi poselstvem do Vídně.
Po smrti Diviše Bořka z Miletínka brzy po skončení sněmu tohoto (1438, 8. Ledna) stal se Hynce Ptaček z Pirkšteina hlavou horlivější strany pod obojí, která se totiž přidržela Rokycany. Správa zemská nacházela se v rukou nejvyšších heitmanů, které dosadil císař Sigmund při svém odjezdu, z kterých Menhart z Hradce byl nejpřednější. Ptaček jednal s Bedřichem ze Strážnice, chtěje mezi jeho stranou a heitmany zemskými smluviti příměří. Ale brzy ukázalo se zjevně, že strana Oldřichova z Rosenberka a Menhartova z Hradce nemyslila upřímně se žádostmi předloženými králi Albrechtovi, nýbrž tajně pohádali jej, aby k nim nesvoloval. K snadnějšímu provedení zámyslů k tomu směřujících dali heitmanové zemští dne 21. Ledna 1438 zjímati nejpřednější konšely Pražské, a potom vypověděli jiné měšťany, kteří se přidrželi strany protivné; což spůsobilo v zemi nové rozhorlení. Bedřich ze Strážnice a stoupenci jeho, jimž heitmani zemští příměří odepřeli, vypravili se již v poselství do Polska, a vyžádali sobě Kazimíra, bratra mladého krále polského Vladislava III., za krále do Čech.
Zmatky tyto strhly se tím spíše, že Albrecht zdržován byl dlouho věcmi jinými, přijat byv mezitím na království uherské a brzy potom zvolen od kurfirstů za krále Římského. Teprv když se v měsíci Dubnu navrátil z Uher do Vídně, svolil v jisté míře k žádostem českým skoro všechněm. Ale strana Oldřichova a Menhartova nyní na sněmě držaném v kolleji Karlově vyhlásili Albrechta za krále, a konali přípravy ku korunování jeho, prvé než se sněm vyslovil, zdali podáním královým učiněno zemi zadost. Tu uzavřela strana Ptačkova na zvláštním sjezdě na Mělníce vstoupiti též ve vyjednávání s králem polským. Ale stavové počtem silnější, nedbajíce toho, jeli králi Albrechtovi naproti do Jihlavy; přijali zápis od něho, kterým se zavázal hájiti zemi při kompaktatech i zápise císaře Sigmunda k nim se vztahujícím s jistými přitom ohradami, a uvedli jej konečně do Prahy. Darmo žádal Ptaček ještě i nyní o odložení korunování Albrechtova, až by sněm řádně se smluvil s ním o své žádosti. Když korunování nicméně předse šlo (29. Června), setrvala strana Ptačkova spolu s Táborskou při Kazimírovi polském, jehož bratr, král Vladislav, ku přijetí koruny české od něho svolil a hned strojil se k válce o ni.
Již několik dní po korunování Albrechtově přitáhlo asi 4000 mužů vojska polského do Moravy a odtud do Čech přes Hradec Králové. Ptaček, Bedřich Strážnický a všichni jich stoupenci s lidem svým spojili se s nimi, a táhli nejprv ve směru proti Praze až ku Kouřimi, potom pak odtud na Tábor, kdež se položili dílem ve městě dílem v ohraženém ležení opírajícím se o město. Bez meškání sebral i král Albrecht své věrné z Čech u Prahy; ku kterýmž přibyly také vojenské zástupy z Uher a z Rakous, ano i pomoci od některých knížat německých, kterým Albrecht předkládal nebezpečenství pro říši německou, když by Čechové, ve válce předešlé nepřemožení, s druhým příbuzným národem, polským, spojeni byli pod panstvím jednoho rodu. Markrabí míšenský přitáhl osobně, rovněž Krištof vévoda bavorský, od markrabí pak brandenburského syn jeho Albrecht, jemuž později říkáno Achilles. S celou mocí tou vytáhl král proti Táboru. Tam vedly se boje po pět neděl, ale jen částečné při rozličných výpadech jedněch proti druhým; hlavního útoku na pevné ležení české Albrecht se neodvážil; a když došly zprávy, kterak král polský sám strojil se k vojenské výpravě do Slezska, zanechal konečně obléhání Tábora, a vrátil se do Prahy.
Král polský vtrhnul do Slezska hned potom se dvou stran, a opanoval zvláště hořejší krajiny země blíž pomezí moravského i českého. Albrecht zdvihl se tedy s vojenskou mocí svou proti němu, zůstaviv hraběte Oldřicha Celského za správce čili heitmana zemského v Čechách. Při jeho blížení odtáhl král polský; Albrecht pak zůstal s dvorem svým na zimu ve Vratislavi; a tu začalo se jednati o mír mezi oběma králi (1439), k čemuž přičiňovali se také papež Eugenius IV. a koncilium Basilejské, ačkoliv byli již ve prudké rozepři mezi sebou, z příčiny zmáhajícího se nebezpečenství celého křesťanstva od Turků. Dosaženo však toliko příměří do sv. Jana roku 1439, kteréž smluveno také mezi oběma stranama v Čechách, ježto mezitím spolu v rozličných místech bojovaly. Albrecht odebral se nyní do Uher, a konal přípravy proti Turkům, kteří toho roku s velikou mocí udeřili na Srby. Z neznámých příčin odňal listem vydaným v Prešpurce správu Čech Oldřichovi Celskému, a jmenoval Oldřicha z Rosenberka a Menharta z Hradce svými heitmany (10. Května). Na novém sjezdě poslů Albrechtových a polských v Lubové prodlouženo příměří mezi králi až do svatého Michala. Ale když potom Albrecht sebral pole proti Turkům na jižním pomezí království uherského, onemocněl v nezvyklém podnebí, a v tom stavu spěchaje nazpět do Vídně, zemřel na té cestě v Nesmilech dne 27. Října toho roku. Tělo jeho pohřbeno na Bělehradě královském.