Děje království českého/§. 22.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 21.	§. 22. Vladislav I.	§. 23.

Údaje o textu
Titulek:	§. 22.
Podtitulek:	Vladislav I.
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 57–59. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Po nenadálé této příhodě začalo se v samém vojště českém u Hlohova jednati o osazení stolice knížecí. Někteří žádali, aby byl Bořivoj navrácen ku panství; druzí, aby byl knížetem bratr Svatoplukův Otto Černý, kníže Olomoucké; třetí konečně hlásil se ku knížetství Vladislav, bratr Bořivojův, dle umluvy prvé učiněné se Svatoplukem. Všechny strany ucházely se přitom o pomoc císaře Jindřicha tudíž přítomného. On dle obyčeje svého bral ode všech peníze, všechněm sliboval, konečně pak uznal Vladislava za kníže. Otto pro ušetření nových bojů s tím se spokojil, a zachovával s Vladislavem přátelství. Ale Bořivoj s přátely svými, mezi nimiž vždy nejpřednější byl Wiprecht Grojský, chystal se k brannému útoku.

Vladislav, sotva se odebral do Čech, povolán byl od císaře Jindřicha, který konečně i od Hlohova odtáhl s nepořízenou, ke dvoru jeho do Bamberka. Tedy jakž o tom Bořivoj zvěděl, přišel z nenadání do Prahy a opanoval pomocí přátel svých hrad Pražský i Vyšehrad. Jemu ku posile přitáhl hned Vácslav, syn Wiprechta Grojského s Míšňany; avšak proti němu s jedné strany Otto Černý Olomoucký a župan Vacek, kteříž jej oblehli na Vyšehradě, s druhé strany kníže Vladislav sám, jejž zpráva o opanování Prahy od Bořivoje došla v Plzni, když se tu stavil na cestě. Tu se v místech mezi Prahou a Vyšehradem bojovalo mnoho a lítě; neb se potýkali otcové se syny a bratří s bratřími, jedni s tím, druzí s oním držíce, aniž strana straně chtěla ustoupiti.

Konečně na žádost knížete Vladislava přišel Jindřich V., král německý, do země, a povolal Bořivoje i Vladislava k sobě do Rokycan, pravě že rozepři mezi nimi chce rozsouditi. Tu když přišli, kázal Bořivoje hned zajmouti a v poutech zavézti na tvrdý hrad nad Rýnem, kdež držán u vazbě (1110). Vladislav, navrátiv se do Prahy, pokáral ty, kteří s Bořivojem byli drželi; ano i Ottu, když s ním měl novou rozepři, dal zajmouti, a držel jej tři léta u vězení na hrádku Křivoklátském.

Ale strana Bořivojova ještě v usilování svém neustala. Vůdcem jejím stal se nejmladší bratr Vladislava a Bořivoje, jménem Soběslav, kterýž dlel na dvoře polském u Boleslava Křivoustého. Ku pobádání jeho vtrhnul kníže polský opět do Čech, vzav cestu přes vysoké Sněžiny Krkonošské, a přitáhl bez překážky až k řece Cidlině v místech mezi vsí Lučicí u Chlumce a hrady Oldřiší a Libicí blíž vtoku jejího do Labe (1110). Zde postavil se Vladislav na druhé straně řeky proti němu; avšak ani jedno, ani druhé vojsko nemohlo před očima nepřítele přejíti přes řeku rozvodněnou a přes bahna a močály, které činila na březích. Tedy nemaje dosti potrav pro vojsko své, obrátil se Boleslav nazpět a poplenil toliko krajiny odtud až ke bráně zemské v pohoří Zvičinském blíž Miletína. Zde dohonil jeho Vladislav, a svedl s ním bitvu na říčce Trutině. Ale Boleslav porazil Čechy na hlavu. Tu padl hrdinsky župan Dětřišek, syn Buzův, kterýž nemoha snésti porážky vojska, se sto muži vybranými volil dobrovolně smrt v lítém útoku na silného nepřítele. Poté kníže polský nezastavil se, nýbrž odvedl vojsko své šírým pomezním hvozdem do Polska.

Brzy potom stalo se smíření, když Boleslav Křivoustý pojal sestru kněžny české za manželku (1111). Tu se vrátil Soběslav do země, a obdržel Žatecko v úděl. Netrvalo však dlouho, i doneseno Soběslavovi, že jest osočen u knížete Vladislava od Vacka, jenž i u něho zaujímal první místo, a že k radě jeho chce jej Vladislav zajmouti a vsaditi do vězení. To když se jemu vidělo býti podobné, poněvadž zrovna přišlo mu povolání od knížete, aby k němu přišel na Vyšehrad, dal Vacka úkladně skrze lidi své zabiti, a odešel podruhé do Polska (1113). V krátkém čase učinil odtud nový nájezd do Čech, i přitáhl ku Kladsku, a když ho do hradu nechtěli vpustiti, zapálil podhradí, potom pak bez dalšího pořízení odtáhl.

Vladislav, jsa muž dobrého srdce, smířil se nicméně se Soběslavem opět, a dal jemu nejprvé Hradec nad Labem, potom Brno k výživě (1115). Také Ottu propustil zase z vězení (1114), ano povolal i Bořivoje zpátky do země, a z upřímné lásky bratrské sestoupil s knížecí stolice a Bořivojovi navrátil knížetství (1117), podržev sobě toliko krajinu Zálabskou. Než i tu netrvala svornost dlouho. Strhla se nová nevole mezi bratřími, a Vladislav chopil se vlády poznovu, Bořivoj pak (1120), a později též Soběslav, vyšli opět ze země. Bořivoj v cizině umřel; Vladislav pak též brzy se roznemohl, a počal rozjímati o věcech, kteréž by měly býti po jeho smrti. I poněvadž oba bratří jeho byli venku ze země, mělo se za to, že prohlásí kníže Ottu Černého, kterýž byl v nemoci jeho při něm na Vyšehradě, za nástupce v knížetství. Toho se obávaje Soběslav, kterýž myslil lepší právo míti ke stolci, přišel tajně do země s několika věrnými, a nejprvé po rozličných místech skrýval se, až matka obou Svatava se starším bratrem jej smířila, že směl přijíti na Vyšehrad, a uveden s ním v milost. Tu jej Vladislav dal vyhlásiti za svého nástupce, a po málo dnech skonal (1125); Otto Černý pak ve hněvu odešel na Moravu do svého knížetství, a hned hledal pomoci v Němcích, aby sobě vydobyl panství mocí.