Děje království českého/§. 23.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 22. | §. 23. Soběslav I. | §. 24. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 23. |
| Podtitulek: | Soběslav I. |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 59–62. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Tehdáž nastoupil v Německu po vymření rodu franského králem Jindřichem V. (1125) vévoda saský Lothar. Ucházení se Otty Černého o jeho ochranu bylo jemu vítanou příležitostí k osobení sobě práv nad Čechy, jaká předchůdcům jeho v říši nikdy nenáležela, ač pokaždé, když mohli, vměšovali se do věcí českých. Lothar obeslal Soběslava i Ottu před svůj soud, a vyhlašoval za právo, že nenáleží nikomu uvázati se v knížetství české, kdyžby neměl prvé udělení léna od krále německého. Tomu odepřel Soběslav jakožto právu novému a smyšlenému, a nepostaviv se před žádný soud králův, odpověděl poslům jeho: „Doufám v milosrdenství boží a v pomoc Vácslava a Vojtěcha, svatých našich, že nebude země tato vydána v moc cizí.“ Potom opanoval zemi knížete Otty v Moravě, jal se jezditi po celé zemi, a vyzýval národ sám k obraně práv a svobody vlasti, i sbíral vojsko proti mocnému nepříteli. Když král Lothar pro odpor Soběslavův strojil válku, sebrala se i veřejná hotovost česká na slovo statečného knížete. Korouhev sv. Vojtěcha čili rodu jeho vstrčena jest na kopí sv. Vácslava, a nesena před vojskem. Tak táhli Čechové pod ochranou svatých dědiců svých ke hranici zemské.
Lothar přitáhl s vybraným vojskem německým, nejvíce Sasy, přes hory Krušné nad Chlumcem za Teplicí z jara, když ještě sníh pokrýval hory (1126). Jak medle sešel dolů prosmykem, udeřili naň Čechové z nenadání, a svedli bitvu krvavou. Vojsko císařovo poraženo jest na hlavu; pánů a rytířů saských a durynských padl počet veliký; mezi jinými padl také Otto kníže Olomoucké, bojovav proti vlasti své; císař s ostatkem vojska utekl se na blízký vrch, kdež jej však Čechové odevšad oblehli, tak že musil žádati o pokoj. Tu se odebral Soběslav do jeho ležení, a mluvil s ním slovy mírnými, že nebyl úmysl jeho ani národa jeho, měniti něco ve starém obyčeji a závazcích, toliko novotám žádným že podrobiti se nemíní; i zavřena tudíž slavná smlouva mezi Čechy a říší německou, kterouž slíbil Lothar, napotom nepohledávati od Čechů ničeho jiného, než na čem zůstal Jindřich IV. s králem Vratislavem. Za to dopustil jemu Soběslav zpátečného tažení v pokoji.
Brzy po této válce zavřen jest mezi Soběslavem a králem německým přátelský spolek, když Lothar veliké měl protivenství v říši německé samé odbojem mocných Hohenstaufů, vévod franských a švábských. Soběslav poskytl mu proti nim své pomoci na několika výpravách vojenských, a svazky příbuzenství mezi Přemyslovici a markrabími rakouskými z rodu Babenberského přičinily nejspíše k tomu, že i Leopold III. rakouský přidržel se též strany císařovy, až konečně bratří Hohenstaufští, Konrad a Fridrich, přinuceni jsou k mírnému narovnání v Bamberce (1135).
Když však již ve druhém roce potom císař Lothar zemřel (1137), a měl dle přání jeho dosednouti na trůn císařský zeť jeho Jindřich Pyšný, vévoda bavorský i saský, kníže Soběslav nejspíš uznal nebezpečenství v tom pro svou zemi, když by se říši německé dostal tak příliš mocný panovník, pročež přidržel se nyní strany protivné, která zvolila Konrada III. Hohenstaufského; vedlé něho rovněž zase nový markrabí rakouský Leopold IV., syn Leopolda III., jemuž Soběslav dal dceru svou za manželku (1138). Jindřich Pyšný byl odsouzen obou svých vévodství, a Bavory jsou po brzké smrti jeho (1139) skutečně opanovány a uděleny Leopoldovi IV. rakouskému.
Za času knížete Soběslava I. byl panovnický rod Přemyslův četně rozvětven jak ve potomstvu oudělných knížat moravských, tak v nejstarší linii, pocházející od krále Vratislava, jehož čtyři synové byli po sobě jen s krátkými přestávkami spravovali knížetství, totiž Břetislav II., Bořivoj II., Vladislav I. a konečně Soběslav. Ve knížetství Olomouckém nastoupil po pádu Otty Černého syn jeho Otto III. Brněnské knížetství již po smrti Konrada I. (1092) rozdělilo se na dvě: Brněnské a Znojemské, mezi dva syny jeho, Oldřicha výše již jmenovaného a Lutolda; po Oldřichovi nastoupil v Brně syn jeho Vratislav, po Lutoldovi ve Znojmě jeho syn Konrad II. Synům Břetislava II., Bořivoje II., Vladislava I. bylo vykázáno opatření od panujícího knížete v Čechách samých; bývalyť i tu časem zřízeny ouděly se sídly v Žatci, v Plzni, ve Hradci nad Labem, v Čáslavi a někdy snad i jinde.
Tato četnost oudů panujícího rodu přičinila k tomu, že i za panování Soběslava I. byl nejeden mezi nimi, jemuž se chtělo vyššího postavení než požíval, i dály se proto pikle proti knížeti, které však mohutný Soběslav pokaždé přetrhnul v samém začátku. Již r. 1128 dal zavříti Břetislava, syna knížete Břetislava II., na Děčíně, a Konrada Lutoldova, kníže Znojemské, na Vyšehradě. Po dvou pak létech přišed na stopu spiknutí proti svému životu, postavil bratří dva, Miroslava i Střezimíra, syny mocného někdy župana Jana, před soud zemský na Vyšehradě (1130); od něhož co úkladníci proti milovanému „otci vlasti“ s jinými několika účastníky odsouzeni jsou na smrt; když pak ukázalo se, že kněžic Břetislav, vězený na Děčíně, byl ve spolku tom, dal jej Soběslav zbaviti zraku.
Uznávaje nemožnost, aby zákon Břetislava I. o posloupnosti, když tolikkrát byl již přestoupen, dal se přivésti napotom k stálé platnosti, hleděl Soběslav I. uvésti ve zvyk nastupování na stolec knížecí po prvorozenstvu, i vznesl tedy žádost k sněmu zemskému položenému v Sadské (1138), aby jeho syn nejstarší Vladislav zvolen byl za budoucí kníže. Stalo se tak dle vůle jeho a nejspíš dle skutečného přání národu vůbec. Ale nejmocnější velmoži v zemi, totiž nejpřednější úředníci dvorští a župní, byli v srdci svém proti tomu, a jen že nesměli se opříti knížeti rovněž přísnému jak lidu milému, dali své svolení. Skutečně byla se za předešlých rozbrojů v zemi tolik zmohla hrdost a zhýralost šlechty v úřadech stojící, že nechtěla dáti vzniku vůbec žádnému řádu nastupování, nýbrž mínila stolec knížecí rozdávati dle své libosti.
Již ve druhém roce po sněmě Sadském roznemohl se kníže Soběslav na lovčím hrádku Chvojně v pomezním hvozdě, to jest v nynějším Dvoře Králové, odkudž, když se nemoc vždy více horšila, odvezen jest na pomezní hrad Hostinný, tehdáž od něho právě stavěný. Ihned shlukli se županové a jiní velmoži na Vyšehradě, a v tajných i brzy také u veřejných schůzkách radili se o osazení trůnu bez ohledu na předešlý nález sněmovní. Načerat vedl mezi nimi první slovo: i chtěliť míti kníže, který by se více spravoval jejich volí než oni jeho. Dne 14. Února zemřel kníže Soběslav na Hostinném; dne 17. téhož měsíce posadili županové na knížecí stolec Vladislava II., syna předešlého knížete Vladislava, tudyž synovce Soběslavova.