Děje království českého/§. 21.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 20. | §. 21. Svatopluk | §. 22. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 21. |
| Podtitulek: | Svatopluk |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 56–57. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Za přízeň sobě prokázanou od krále Jindřicha V. pomáhal jemu Svatopluk ve válkách jeho s Uhry a s Polskem, na kteréžto říše usiloval král německý vztáhnouti svůj vplyv, míchaje se do rozepří v Uhřích mezi králem tehdejším Kolomanem a bratrancem jeho Almošem, v Polsku mezi knížetem Boleslavem Křivoustým a bratrem jeho pobočním Zbihněvem. Roku 1108 Jindřich V. táhl z Rakous po břehu Dunaje do Uher, a oblehl Prešpurk, kdež i Svatopluk přirazil k němu se svým vojskem. Ale v tom Boleslav Křivoustý co spojenec Kolomanův učinil ze Slezska útok na hranice české, střežené nádvorním županem Vackem, jenž pošed ze sedlského mlýna došel byl nejvyššího úřadu ve službě knížecí, a Vršovicem Mutinou. Boleslav, připraviv je k couvání, vtrhnul do země, a poplenil krajinu blíž pomezí. Následkem toho Svatopluk musil opustiti ležení krále německého u Prešpurka, kterýž i sám potom nastoupil zpátečné tažení.
Na cestě do Čech obdržel Svatopluk tajné poselství od župana Vacka, jímž on Mutinu vinil z dorozumění s knížetem polským a tomu přičítal vinu utrpené nehody. Svatopluk, jenž sám zradou došel panství, věřil lehko ve zrádu, kterou by byl snad Bořivoj pomocí polskou mohl se navrátiti ku panství, i uzavřel hned bez soudu a bez řádu práva vyhubiti celý rod Vršoviců, který do té doby zůstávaje v nedílnosti, počítal v sobě ke 3000 osob mužských, rozličného řádu a věku. Na hranici moravské přišlo Svatoplukovi panstvo vstříc, jmenovitě také Vacek a Mutina a několik jiných přednějších z Vršoviců. Kníže měl se k těmto laskavě a milostivě, aby se nenadáli. Na hradě župním Vratislavi zůstal přes noc; i kázal ke druhému dni na ráno všechněm županům a jiným pánům a vládykám přítomným, sejíti se v síni hradské. Přišli mezi jinými také Mutina s dvěma syny svými a Unislav i Domaslav z rodu Vršovského. Tu vstoupiv kníže mezi shromážděné, začal zlostně mluviti, tupiti Vršovice, zrádci všechny a zločinci od počátku rodu toho po všechny časy nazývati, i kázal konečně všechny pobiti, kdež by který byl postižen, ubijcům statky jejich slibuje. K té řeči někteří z pánů stáli v užasnutí, jako omráčeni, nic nemluvíce, aniž Mutina a přátelé jeho slovem se ozvali; jiní hlučně jali se chváliti rozkaz knížete. Svatopluk odešel ze síně; oni pak hned na Vršovice přítomné obořivše se, všechny zbili. Jiní vsedli na koně, jakož Vakula, Herman, Krása a jiní bojovníci, i jeli kvapem na Libici, kdež Božej sídlil a právě obědval, když se blížili ke hradu. Hlásný oznámil jemu, že zástup jízdných přichází polem. I dí Božej: „Přicházejí z války z Uher; ať vejdou ve jménu božím.“ Oni pak všedše obořili se na rodinu nic netušící; nejprv zabili Bořitu, syna Božejova, potom otce, a vyloupili hrad všechen, i oděvy zabitým vzali, a nahé je zakopali do země.
Podobným spůsobem dálo se stihání Vršoviců po celé zemi. Jedni jsou odpravováni na trzích, druzí stínáni na hoře Petříně u Prahy, třetí zabíjeni po ulicích a po domích; i nejmladší dva syny Mutinovy vzali žoldnéři z rukou matky jejich, pacholátka krásná a spanilá, ani hořekují žalostivě a matku volají, ničímž nikomu neublíživše. Kat podřízl jim krky na Pražském tržišti; což když lidé viděli, kteří měli srdce milosrdné, utíkali odtud, křižujíce se, a hněvu božího se bojíce. Takž vyhubeno mužské pohlaví rodu toho celé, kromě jediného, jménem Jana syna Tistova, který se zachránil útěkem ze země.
Zhoubce jejich, kníže Svatopluk, nepřebyl jich však dlouho v radosti. Při vpádu do Uher ještě téhož roku, jeda hustým lesem, vrazil do silné větve, a vypíchnul si oko. Druhého roku (1109) pomáhal císaři v tažení proti Boleslavovi Křivoustému, na kterém obležen Hlohov na Odře v dolejším Slezsku. Mezi obležením tím, když jednoho dne radiv se dlouho s císařem ve stanu jeho, vracel se teprv k večeru do svého ležení, doubravou jeda; přimísil se neznámý jezdec mezi průvodčí jeho; a jakž vyjeli z lesa, náhle vrazil ze zadu kopí do knížete, tak že na místě zůstal mrtev, jezdec pak zatočiv se do lesa, ujel, aniž ho postihli. Mělo se za to, že byl najat od Jana Tistova, Vršovice, kterýž tím spůsobem pomstil záhubu rodu svého (1109).