Děje království českého/§. 20.
| Děje království českého Václav Vladivoj Tomek | ||
| §. 19. | §. 20. Bořivoj II. | §. 21. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. 20. |
| Podtitulek: | Bořivoj II. |
| Autor: | Václav Vladivoj Tomek |
| Zdroj: | TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 54–56. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Jakž o této příhodě uslyšel Bořivoj, bratr Břetislavův, pospíšil hned z Moravy do Čech, a usazen jest ve knížecí důstojenství. Avšak Oldřich, syn Konradův, s týmž spěchem vešel do Moravy, zmocnil se zase knížetství svého Brněnského, a strojil se dobyti i v Čechách práva svého mečem. V tom úmyslu obrátil se i on k císaři Jindřichovi IV.; i přijal císař dary od něho jako od Břetislava, a udělil mu léna, avšak starosti, jak sobě země české dobyti, zanechal jemu samému. Tedy přitáhl Oldřich s malou hrstkou bojovníků německých, sebraných z Rakous, a postavil se u Malína, kdež nyní na blízce stojí Hora Kutná, očekávaje, že se k němu Čechové přidají. Což když se nestalo a Bořivoj proti němu sebral pole, musil se obrátiti ze země i spokojiti se Brnem, kamž jeho stihati Bořivoj se neosmělil (1101). Jak on tak také bratranec jeho Svatopluk, syn Otty, kníže Olomoucké, vytrhli se přitom ze všeho poslušenství, jímž sic byli zavázáni knížeti českému.
Toho času schýlilo se ke zlému konci s císařem Jindřichem IV., zůstávajícím posud v rozepři se stolicí Římskou, když ve spolku s knížaty německými postavil se proti němu i vlastní syn jeho Jindřich V. Kníže Bořivoj pomáhal jemu v této nesnázi, a vedle něho také Leopold III. markrabí rakouský, jehož sestru měl Bořivoj za manželku. Ale když se roku 1105 strojilo k bitvě mezi otcem a synem u Řezna, Leopold rakouský opustil císaře, dav se navésti sliby mladšího krále; i musil Jindřich IV. s Bořivojem spěšně utíkati do Čech, odkudž odebral se jinou stranou k Rýnu, brzy potom pak dokonce jest přemožen, ssazen s císařství, a zemřel z toho žalem (1106).
Nedlouho potom zbaven jest i Bořivoj II. svého panství. První přestoupení zákona Břetislavova o nástupnictví, kterým se dostal na knížecí stolec, otevřelo cestu k úplnému vyvrácení téhož řádu, když brzy ten brzy onen z rodu knížecího hleděl dostati se k panství buďto lstí nebo násilím. Činili to obyčejně odvracováním županů a jiných úředníků a služebníků hradských od věrnosti k panovníkovi a přichylováním jich k sobě sliby a odměnami. Tím podrývaly se základy moci knížecí, jakáž byla od času konečného přemožení někdejších vojvod dědičných. Nebo šlechta hradská, spatřujíc zisk svůj z takových svárů v rodě knížecím, sama dle možnosti popouzela jednoho Přemyslovice proti druhému, rozněcovala války mezi nimi, a obohacovala i povznášela sebe na ujmu knížetství.
Proti Bořivojovi II. zjednal sobě nejprve Svatopluk, kníže Olomoucké, četnou stranu mezi úředníky a služebníky hradskými jak v Praze a ve Vyšehradě tak skoro ve všech hradech po celé zemi, která měla jemu dopomoci stolce. Na ni spoléhaje, přitáhl nejprv roku 1105 s vojskem až před Prahu. Bořivoj předešel tentokrát ještě v čas jeho úklady, tak že se zráda nepovedla, i musil se Svatopluk s hanbou obrátiti ze země. Než on hned vymyslil sobě lest, a poslal důvěrníka svého do Čech, kterýž se tvářil, jakoby byl u něho upadl v nemilost, a obrátil se ke dvoru Bořivojovu; tu uměv se ku knížeti přilichotiti, naplnil srdce jeho nedůvěrou proti nejvěrnějším jeho přátelům, jakož i proti samému bratru jeho Vladislavovi a proti mocným Vršovicům, tak že nemilostí jeho popuzeni jsou, od něho se odvrátiti. Tu učinil Svatopluk umluvu s Vladislavem, aby Bořivojovi nepomáhal; začež jemu slíbil, spůsobiti, aby hned po něm, po Svatoplukovi, nastoupil na knížetství. Když takto vše sobě nastrojil, vtrhnul opět do Čech, a Bořivoj, od svých opuštěn, musil utéci ze země (1107).
Bořivoj obrátil se o pomoc k císaři Jindřichovi V. Za peníze slíbil mu císař, jako ondy otec jeho, ochranu při knížecím důstojenství, i povolal hned Svatopluka ke dvoru svému, pakli by nepřišel, válkou jemu hroze. Svatopluk bál se moci jeho, i odevzdal zatím vládu bratru svému Ottovi Černému, a odebral se k císaři. Tu byl beze všeho slyšení zajat a uvržen do vězení; Bořivoj pak pomocí Wiprechta Grojského chtěl sobě dobyti panství nad Čechy. A však Otto stál s vojskem na samé hranici u Chlumce pod horami Krušnými, i zabránil mu vstoupení do země. Tu se obrátil Svatopluk na císaře též slibováním; a císař, váže zlato více než čest slova svého, propustil jej z vězení. Takž se Svatopluk bez překážky navrátil ku panování; Bořivoj pak odebral se do Polska ku knížeti tamějšímu Boleslavovi Křivoustému.