Cesta do středu Země/21. Nedostatek vody

Cesta do středu Země Jules Verne
20. Nesnáze a strasti	21. Nedostatek vody	22. Nouze

Údaje o textu
Titulek:	21. Nedostatek vody
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 136–140. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Příštího rána vydali jsme se záhy na cestu. Bylo na kvap, nebo jsme byli pět dní cesty od křižovatky.

O strastech zpáteční cesty krátce se zmíním. Strýc snášel je s mrzutostí, že mu bylo podlehnouti přemoci, Jakub dle své povahy lhostejně, já pak zoufale a s výčitkami; pozbýval jsem mysli.

Jak svrchu zpomenuto, došla nám voda hned prvního dne. Byli jsme odkázáni na doušek jalovcové, ale ta pálila pekelně v hrdle, tak že se mi zhnusila, jakmile jsem na ni pohlédl.

Horko bylo úmorno, k zadušení, síly mé vyčerpány, zdálo se mi, že každou chvíli bez vlády sklesnu.

Stanuli jsme; strýc i Jakub posilovali mne jak jim jen bylo možno. Ale pozoroval jsem zároveň, že strýc užívá proti únavě a žízni úmorných prostředkův.

Konečně v úterý, dne 8. července, sklesl jsem jako kus kamene na lávový balvan. Bylo deset hodin dopoledne.

Strýc i Jakub pokoušeli se, by vpravili mi do úst několik kousků sucharu. Táhlé vzdechy draly se mi z opuchlých rtův. Zmocnil se mne tvrdý spánek.

Za chvíli přistoupil ke mně strýc a objímal mě.

„Ubohý hochu!“ šeptal soucitně.

Slovy těmi byl jsem pohnut. Strýcova citlivosť mě překvapila. Uchopil jsem třesoucí se jeho ruce. Pohlédl na mne, zrak mu zvlhl.

Potom vzal svou láhev od boku. Kdo vypíše můj úžas, když přiložil mi ji ke rtům.

„Pij!“ pravil.

Směl jsem mu věřiti? Měl rozum? Pohlédl jsem naň tupě. Nepochopoval jsem ho.

„Pij!“ opakoval nalévaje mi obsah lahve do úst.

Ó nekonečného občerstvení! Doušek, jediný doušek vody svlažil mé vyprahlé hrdlo, ale dostačil, aby prchající život zadržel.

Děkoval jsem strýci s rukama sepjatýma.

„Poslední kapka,“ pravil, „poslední! Rozumíš dobře? Poslední kapka. Schovával jsem ji pečlivě ve své lahvi. Dvacetkráte, stokráte bylo mi opříti se touze, žádosti své. Ale pro tebe, drahý Jindřichu, pro tebe jsem ji obětoval.“

„Drahý strýče!“ zvolal jsem, a proudy slzí kanuly mi po lících.

„Myslil jsem si, milý hochu, že sklesneš na křižovatce polomrtev, i nešetřil jsem poslední kapky, bych tě zase vzkřísil.“

„Dík, tisícerý dík!“ zvolal jsem.

Ač byla žízeň má jen poněkud uhasena, nabyl jsem přece opět něco sil. Hrdelní svaly, jež se mi žízní stáhly, zase roztáhly se, horkosť rtů mých zmírnila se. Mohl jsem zase mluviti.

„Vidíme,“ pravil jsem, „nyní nezbývá nám než abychom se vrátili. Nemáme vody.“

Strýc stranil se mého pohledu a svěsil hlavu.

„Vrátíme se,“ zvolal jsem, „a pak zase sem sestoupíme. Jen aby nám dopřál Bůh tolik sil, abychom vyšli z krateru!“

„Vrátiti se!“ zvolal strýc jakoby odpovídal sobě a ne mně.

„Ovšem, vrátíme se nemeškajíce!“

Nastala delší přestávka.

„Nuže, Jindřichu, kapky vody nedodaly ti tedy mysli a podnikavosti? Jsi tak malomyslný jako dříve, ba nyní mluvíš mimo to zoufale!“

Jaké záměry rodily se v jeho zavedeném duchu?!

„Vy tedy nechcete?!“

„Zanechati podniku v okamžiku, kdy všecky okolnosti svědčí, že se nemineme se zdarem! Nikdy!“

„Tedy obětujeme své životy!“

„Nikoli, Jindřichu, nikoli! Vrať se jen. — Nechci tvé smrti. Jakub tě doprovodí. Opusť mne.“

„Vás opustit?“

„Opusť mne, pravím! Podnikl jsem cestu a dokonám ji, nebo se nevrátím. Jdi jen, Jindřichu, jdi!“

Strýc byl velmi rozčilen. Hlas jeho, jenž na chvíli změkl, stal se zase drsným a hrozivým. Zápasil chladně, energicky s nemožností. Nesměl jsem ho ve hlubinách těchto opustit, ale jakási samoláska nutila mne bych se vrátil.

Jakub pochopil, co se mezi námi událo; ale zdálo se, že si nevšímá své životní otázky; byl hotov na pokyn strýcův vrátit se nebo jíti dále. —

Společně byli bychom snad strýce přiměli, donutili, aby se vrátil. Přikročiv ke Bjelkemu pojal jsem ho za ruku; ani sebou nepohnul.

Ukázal jsem na cestu ke krateru; ani si jí nevšiml! V obličeji mém bylo lze pozorovati všecky strasti. Islanďan potřásl hlavou a ukázal na strýce pravě: „Mastre.“

„Pán!“ zvolal jsem. „Jaký nerozum! Nikoliv, on není pánem tvého života. Půjdeme zpět, a vezmeme ho s sebou. — Slyšíš? Rozumíš mi?“

Uchopil jsem Jakuba za rámě a smýkal s ním. Strýc oderval mou ruku a postavil se mezi nás.

„Tiše, Jindřichu, tiše,“ pravil. „S odhodlaným sluhou tímto nepořídíš nic. Poslyš tedy, co ti dám na uváženou!“

Založiv ruce díval jsem se strýci v oči.

„Nedostatek vody překáží jediné provedení záměrů mých. — Ve východní chodbě složené z lávy, břidlice a uhlí nenalezli jsme ni kapky. Možná, že budeme v průchodě tomto šťastnější.“

Potřásl jsem nedůvěřivě hlavou.

„Vyslechni mě,“ pravil strýc s povýšeným hlasem; „když jsi ležel ve mdlobách, zkoumal jsem tuto chodbu. Vede přímo do nitra, a za několik hodin spatříme zase žulu. V té nalezneme prameny jistě; a prameny bohaté. Toť vlastností prahor. — Poslyš tedy můj návrh! Kolumbus vyžádal si na plavcích lhůty třídenní, a chtěl objeviti nový svět. Já žádám na tobě jediného pouze dne. Nenalezneme-li za 24 hodiny vody, zavazuji se ti přísahou, že se vrátíme na povrch.“

Ačkoli bylo rozčilení mé velké, byl jsem přece mocně dojat silou, vážností a odhodlaností, s jakou strýc slova ta pronesl.

„Nuže budiž! Vyplním vaše přání; Bůh odměniž vaši nadlidskou energii. Je to pouze několik hodin! Tedy v před!“