Cesta do středu Země/22. Nouze

Údaje o textu
Titulek: 22. Nouze
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 141–144.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 140

Šli jsme tedy novou chodbou zase dolů, Bjelke, jak obyčejně napřed. Sotva jsme ušli sto kroků, když strýc přiložil svítilnu ke stěně a zvolal:

„Prahory, prahory! Jsme na pravé cestě! V před, jen v před!“

Když v prvém období světa země vychladla, vznikly na ní, poněvadž povrch se zmenšil, trhliny, rozpukliny, rokle a propasti. Chodba tato byla trhlinou, jíž vyřinula se roztavená žula. Nesčetné záhyby tvořily v prvotní půdě labyrint.

Čím hlouběji jsme sestupovali, tím zřejmějšími byly vrstvy, z nichž jsou prahory složeny. Geologie považuje je za podklad mineralní kory, a poznala, že složeny jsou ze tří vrstev, z břidlice, ruly a slídy, jež spočívají na nehybné žule.

Tu bylo lze mineralogům pozorovati se stanoviska velmi příznivého. Co posud nořidly, mrtvými stroji, nebylo na povrch vyneseno, to viděli jsme vlastníma očima, to ohmatali jsme vlastníma rukama.

Přes vrstvy břidlice zelenavě zbarvené táhly se vrstvy rudné, měď, burel, sledy platinové, ba dokonce i zlaté. Myslil jsem si, že lakota lidská pokladů tak hluboko skrytých neužije. Při převratech pravěkých byly tak hluboko pohrouženy, že jich ani motykou ani lopatou dosíci nelze.

Na břidlici kupila se žula slohu vrstevnatého, pamětihodného pravidelnými, rovnoběžně na sebe položenými vrstvami, potom svor ve velikých kusech, v nichž se bílá slída třpytila.

Elektrické světlo malými branami skal odraženo dopadalo pode všemi úhly, tak že bys myslil, že jdeš dutým démantem, v němž světelné paprsky lámou se tisícerým odleskem.

Asi v šest hodin lesk značně slábl, ba mizel; stěny braly na se podobu krystalickou, ale temnější. Slída mísila se se živcem a křemenem, aby vytvořila nejtvrdší nerost, jenž nese na sobě čtvero zemských útvarův aniž by byl rozmačkán. Byli jsme ve vrstvách žulových.

Bylo osm hodin večer. Posud ani kapky vody. Trpěl jsem hrozně. Strýc kráčel stále napřed nechtěje stanouti. Naslouchal, neuslyší-li bublání vody. Marně!

Již odpíraly mi nohy služby. Snášel jsem svá muka, bych strýce nedonutil k zastávce. Byl by zoufal, neboť schyloval se den ku konci, den poslední, jenž jemu náležel.

Konečně mě sily opustily. Sklesl jsem volaje: „Pomozte! Umírám!“

Strýc byl hned u mne. Pohlížel na mne maje ruce založeny; potom mumlal: „Veta po všem!“ Hrozný, hněvivý pohyb bylo poslední, co jsem viděl.

Když jsem se probral ze mdlob, spatřil jsem společníky své schouleny na houních. — Spali? Neusnul jsem ani na okamžik. Trpěl jsem velmi; zvláště mě trápila myšlénka, že nám není pomoci. Poslední slova strýcova: „Veta po všem“, zněla mi stále v uších; byl jsem tak sláb, že nebylo naděje, že bych se dostal na povrch.

Byli jsme v hloubi asi patnácti kilometrů.

Bylo mi, jako bych měl všecku tu spoustu skal a hor na sobě, bylo mi, jako bych všecky údy měl polámány, a marně jsem se snažil, abych se na žulovém loži obrátil.

Tak uběhlo několik hodin. Kolem nás bylo ticho hluboké, ticho hrobové. Ani hlásku neproniklo stěnami snad dvě míle silnými.

Tu zdálo se mi, jako bych ve snu zaslechl jakýsi šramot. V chodbě bylo temno. Pozorně se rozhlížeje zpozoroval jsem, že Islanďan odchází se svítilnou.

Proč odchází? Opouští nás? Strýc spal. Chtěl jsem křičeti; hlas mi uvízl mezi vyschlými rty. Setmělo se úplně, šramot zanikl.

„Bjelke nás opouští!“ volal jsem. „Jakube! Jakube!“

Tak volal jsem, ovšem, že jen ve svém nitru. Zatím počal jsem se po prvém leknutí styděti, že jsem měl bodrého Islanďana v podezření. Nemožno! Nechtěl nás opustiti. Šel chodbou dolů, nikoli vzhůru, kam by ho snad špatný úmysl lákal. Tím jsem se poněkud upokojil, a počal jsem přemýšleti o jiných věcech. Jakub, muž rozvážný, měl asi důležitou příčinu, jež ho vylákala z lože. Šel hledat pramen? Zaslechl v nočním tichu bublání, jež ucha mého nedonikalo?