Cesta do středu Země/20. Nesnáze a strasti

Údaje o textu
Titulek: 20. Nesnáze a strasti
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 130–135.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 140

A opravdu bylo se nám spokojiti několika doušky. Zásoba naše nestačila téměř ani na tři dni. Poznal jsem to při večeři. A naděje, že v přechodních těchto vrstvách nalezneme pramen, bylo málo, pramálo.

Po celý příští den šli jsme nedohlednou chodbou, nekonečnou klenbou nemluvíce ni slova: nakazili jsme se od Bjelkeho.

Cesta nevedla vzhůru, ba zdálo se na některých místech, že klesá.

Břidlice, vápenitá půda i pískovcové stěny leskly se měnivě v elektrickém světle. Myslil bys, že sestoupil jsi do některého dolu Devonshirského, po němž útvar tento pojmenován. Překrásné mramorové kusy zdobily stěny protkané zde šedými, bíle proužkovanými acháty, tamo zase žlutými nebo červeně skvrnitými, tamo barvy rudé jako maso, jinde temnými nebo hnědými.

V mramoru pozorovati bylo otisky pravěkých živočichův. Od včerejška zvířena velmi se zdokonalila. Místo krabů předešlého útvaru viděl jsem zbytky tvorstva dokonalejšího, zvláště pak zbytky, v nichž by palaeontolog poznal pratvary plazů. V devonských mořích žilo přemnoho podobných živočichů, jejichž podoby nalézáme v tisícerých druzích na skalách útvarů novějších.

Sledovali jsme stupnici vývoje tvorstva, na jejímž vrcholu stojí člověk.

Ale zdálo se, že toho professor Lidenbrock nedbá očekávaje jedné ze dvou možností: buď že se mu před nohama rozešklebí kolmá propasť, do níž se spustíme, nebo že mu nějaká překážka zabrání další cestu touto chodbou. Ale nadešel večer, a naděje jeho se nesplnily.

V pátek v bludné cestě pokračováno. Po celou noc trápila mě již žízeň.

Po dvouhodinné chůzi pozoroval jsem, že odlesk světla bledne na stěnách.

Místo mramoru, vápence i pískovce nastoupila temná stěna bez lesku. Pojednou chodba velmi se súžila, i sáhl jsem na stěnu; pohlédna na ruku spozoroval jsem, že je všecka černa. Pohlédl jsem na stěnu z blízka. — Byli jsme v uhelném dole.

„Uhlí, uhlí!“ volal jsem.

„Uhelný důl bez uhlířů,“ pravil strýc.

„Kdo ví?“

„Jsem přesvědčen,“ pravil professor, „že chodba, jež se touto vrstvou táhne, není dílem lidským. Ale nezáleží na tom, vytvořila-li chodbu příroda nebo člověk. Nyní je čas k jídlu.“

Jakub upravil několik pokrmů. Jedl jen málo a dopíjel poslední kapky.

Zbývalo nám půl láhve vody, a tou měla býti uhašena žízeň tří lidí.

Po obědě rozložili se strýc i Jakub na svých houních zotavujíce se dlouhým spánkem. Já však nezamhouřil po celou noc ani oka.

V sobotu (5. července) o šesté hodině ranní vydali jsme se na další cestu. Asi za dvacet minut přišli jsme do veliké jeskyně; poznal jsem, že nebyla dílem ruky lidské, sice by bylo klenutí podepřeno; ale toto viselo jen jakýmsi divem rovnováhy.

Jeskyně byla 100 stop široka a 150 vysoka. Podzemním otřesem byla půda vyrvána a tak vznikla veliká dutina. Pevné základy pošinuly se podlehše mocnému tlaku, tak že povstala prázdná prostora, do níž snad poprvé vstupují pozemšťané.

Rozvoj útvaru uhelného byl pěkně znázorněn na tmavých stěnách; geolog mohl na nich studovati postup vývoje. Ložiska uhelná byla prorvána mocnými vrstvami pískovcovými a jílovými, a jakoby rozmačkána tíhou vrstev svrchních.

Za časů, jež předcházely druhé období, byla země působením tropického vedra a stálého vlhka pokryta neobyčejným rostlinstvem. Parnaté ovzduší obklopovalo zeměkouli, a nepropouštělo na ni slunečních paprskův.

Z toho vysvítá, že vysoká teplota nevycházela z nového tohoto ohniska. Snad nebyla ani „denní hvězda“ úkolu svého schopna. Rozdílů podnebí nebylo, a palčivá teplota panovala po celém zemském povrchu, právě tak na rovníku jako v krajích polárních. — Odkud se vzala? Z nitra zemského!

Přes theorie strýcovy byl ve hlubinách zemských mocný oheň, jenž působil na povrch. Rostliny oloupené o blahodárné paprsky sluneční nekvetly a nevoněly, ale čerpaly svými kořeny život z horké půdy prvých dní.

Stromoví bylo málo, za to však hojnosť zelin, nepřehledné traviny, a na tisíce druhů různých kapradin, přesliček, plavuní a podobných.

Bujnému rostlinstvu tomu děkuje uhlí za svůj původ. Elastická ještě kůra zemská povolila pohybům hmot tekutých, jimiž byla pokryta. Tak povstaly četné trhliny a sníženiny. Rostlinstvo stržené tím pod vodstvo hromadilo se ve veliké kupy.

Potom přispěla přírodní chemie; rostlinné látky proměnily se znenáhla v rašelinu, a z té vytvořily se působením plynův a kvasného tepla pevné nerosty.

Tak povstala nesmírná ložiska uhlí, jež však při ohromné spotřebě za 300 let budou vyčerpána, neučiní-li průmysl předběžných opatření. —

Takové myšlénky rodily se mi v hlavě, když jsem pozoroval nahromaděné v okolí našem vrstvy uhelné, jichž snad nebude nikdy užito. Vykořistění odlehlých těchto ložisek vyžadovalo by značných obětí, a je zbytečno, dokud ještě hojnosť uhlí blízko povrchu v krajích jiných.

Zatím jsme šli dále a zapomínal jsem nesnází a délky cesty pohroužen jsa v pozorování geologická. Temperatura se téměř neměnila jsouc pořád jako byla v lávové a břidlicové chodbě. Čich můj urážel však nelibý zápach uhlovodíku; poznal jsem hned, že je ho v této chodbě velmi mnoho nahromaděno. Na štěstí byli jsme opatřeni Rhumkorfovými přístroji, i nebylo se nám báti hrozného výbuchu. Kdybychom do chodby té byli vstoupili s pochodní, byl by strašný výbuch učinil životům našim smutný konec.

Až do večera šli jsme uhelnou chodbou. Strýce nepokojil velmi vodorovný její směr. — Pro tmu nemohli jsme změřiti délky její, a již počal jsem věřiti v její nekonečnosť, když jsme o 6. hodině večerní stanuli před kolmou stěnou. V pravo, v levo, nahoře ni dole, nikde nebylo východu. Octli jsme se v ulici bez východu.

„Tím lépe!“ zvolal strýc, „vím aspoň, čím jest se mi říditi. Nejsme na Saknussemmově cestě a proto se vrátíme. Přes noc si odpočineme, a za tři dni budeme na rozcestí.“

„Ovšem, vystačí-li nám síly.“

„Proč by nám nevystačily?“

„Poněvadž nám dojde voda!“

„A zmužilosť též?“ otázal se strýc přísně.

Netroufal jsem si odpověděti.