Cesta do Itálie/Stabia, Sorrento

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Pompeji	Stabia, Sorrento	Jeskyně Posillipská, hrobka Virgilova, Sannazarův památný kámen

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Stabia, Sorrento
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820 - 1822
Licence:	PD old 70

Časným jitrem z Neápole ulicemi téměř prázdnými jsme jeli. Podvečerním deštěm se prach, který by nám byl jistě naši cestu do ráje ztrpčil, příjemně zkropil a parné jitro přelibě se ochladilo. Letohrady resinské a torrské, škaredé lávotoky jeden po druhém a pompejské zákopy mezi veselým rozmlouváním za námi mizely, a než jsme se nadáli, o devíti již jsme u přístavu staré Stabie před hostincem stáli. Před zasypáním Stabia příjemněji se představovala než nyní; za našich let jen čtverrohy dlážený břeh mořský k jízdě a průchodu jest pohodlný; v ostatních ulicích pro nečistotu a puch sotva lze jíti. Starobylých památek, kromě jména, zde nenajdeme. Loděnici, před lety již početnou válečnou lodí, to jest vše, co v Stabii neb nynějším Castellamare znamenitého nalezneme. – Dolem jedné skály se prejštějí kovné vody, kteréž lékařové pro všeliké neduhy předepisují. Abychom schváleného povětří užili, odtud do kaštanových jsme vystoupili houštin a po vrších okolo staré tvrze jsme výmoly do lesního zámku královského přišli, který zpustlý stojí, ale z Pompeje z divadla tak pěkně se představuje, že každému chuti k navštivení dodává, což ale vcházejícím do něho nevděčně odplácí. Výhled z pavlače jeho jest vše, čím se honositi může. Vpravo odtud v jedné hluboké rozpuklině hory Tauru, nyní S. Angelo, chová se pro Neápoli nevyhnutelně potřebný snih.

Pro příkrou neschodnost vrchu svaly sněžné do košů rohožných se zavazují a po lanách pohodlně až na cestu, jenž od králova zámku chladem stinného stromořadí až do Castellamare vede, dolů se spouštějí.

Po poledni našeho tovaryšstva díl po vodě a díl na mezcích do Sorrenta se odebral. Ale jaká to jízda! Ač i oslové zdejší podivení hodnou schopnost v chůzi přes ty příkré skalné stezky ukazují, nemožno nezvyklému nebezpečnosti na sedle se vydati. Cesta jest lité skály výmol, kterýž od lijavců hrubé, z vrcholí hor přihnané kamení velmi nepříhodným činí; vpravo propast působí závrať a jen malý chybný kroček tam zavede a spodem se moře, o tvrdý břeh se odrážející, pění. Dále a dále vždy výše a výše kameništěm nepříjemným, unavujícím, až na vrcholi hor Sorrentinských se klopejtá, odkudž pak cesta zase nepozormo se níží, ostávajíc stále kamenitá a nepohodlná. Malířům vpravdě krásní předmětové v roztomilých položeních, jenž výstupováním nebo sstupováním se míle představují, veliké ceny býti musejí, ale tak nevyslovně krásní, jak nám téhož umění přítomný ctitel, kterého jsme, těmito krásami okouzleného, téměř poloumrtvého přivedli, ujišťoval, nikoli nejsou.

Nejpěknější z nich jest, sstupujeme-li z hor, pohled na Piano di Sorrento, které v roztomilé zelenině čerstvé s roztroušenými svými se usmívá domky. Po horách jsem spatřil veliký počet cizích, aspoň u nás neznámých bylin a myslím, že by bylinář zde velké kořisti nalézti musil, méně mineralog. – Hory zdejší mohou se dílem mezi nejtučnější z Apeninských počítati. – Dobytek, jenž sem tam roztroušený se pase, veselým výhledem tučné a zdravé dokazuje pastvy, a tím máslo nové sorrentské v Neápoli a zvlášť telata zdejší velmi vzácná jsou.

Náš průvodce, veselý, šprymovný Ezop, všecku svou krasomluvnost sebral, aby kamenitou cestu nám ukrátil, a jeho původní, ostrovtipné nápady, kterých konce neznal a které příjemným způsobem přednášel, mne v mé důmince o schopnosti lidí hrbatých znovu potvrdily. Vida jednoho z našeho tovaryšstva, an utrhl dva pšeničné klasy, velice se divil, a za klobouk je zastrčiv, pravil, že zasluhují pro svou vážnost na památku do vlasti přinešeny býti; po straně hrbatý uštipačně se usmál a toho pána se tázal, jestli u nás také pole se metají, zdali se stromy zelenají, jestli také města máme a se odíváme. Já otázav se ho, proč tak nesmyslně soudí, dostal jsem za odpověd: „Snad nás téměř každodenní důkaz o tom nepřesvědčuje? – Jeden Britan,“ vece Ezop, „před čtrnácti dny, kterého jsem na horu Taurus vedl, přijda k jedné bylině a utrhna ji, do mdloby padl a pět hodin v ní ležel. Nemyslil jsem jinák, než že bylina jedovatá jsouc, vůní svou ho otrávila, když pak k sobě přišel, ubezpečoval mne, že radostí nad takovou vzácnou bylinou, po kteréž již deset let ve své vlasti se shání, do mdloby padl.

Jiného jsem provázel přes hory z Castellamare do Sorrenta, a když jsme přišli před Piano di Sorrento, Brit s hlubokým vzdechnutím se posadil a kráse podivovati se počal. Já si vedle něho sedl a čekal dvě, čtyry a pět hodin, můj pan Brit se nehýbal a na mé otázky odpovědi nedával. Já čekal až k večeru, kde jsem se domníval, že ho snad noc z obdivení vytrhne, ale všecko nadarmo; měsíc, jenž z moře se vytáčel, novou čarodějnou mocí ho na kameně přimrazil; já pak, netrpělivý, o svůj plat jsem žádal, kterýž obdržev, do Stabie jsem se vrátil. – Zatím jiné tovaryšstvo Britů třetí den potom do Castellamare přišlo a mne za průvodce do Sorrenta přes hory vyvolilo.

Když jsme k Pianu di Sorrento scházeli, kterak jsem užasl, vida toho samého Brita, an až po tu dobu na témž kameně sedě, na okolí se díval. Druzí ho pozdravovali, a neobdrževše odpovědi, dále kráčeli. Když jsme do Sorrenta k jednomu domu přišli, kdež se povídá, že tam Tasso ostával, tu jeden Britan kněze, an mu dvéře otvíral a ujišťoval, že v tomto pokoji Tasso o osvobození Jeruzaléma psal, radostí okolo krku popadl a tak ho k sobě tlačil, že kněz bez sebe na zem padl a za mnoho hodin k sobě přijíti nemohl. Druhý kněz vedl pána dále, a ukázav mu na podlaze ležící ptačí trus, pravil, že Tasso prý velký milovník kanárů býval a že jeho nejmilejší zpěvák z nich (jenž Tassovi vždy na rameně sedal, když o Jeruzalémě psal) na tom místě, kde ten trus leží, svou klec míval a že se ta vzácná pozůstalost od té doby na památku toho Tassova kanárka ukládá. Tu pán strašným hlasem, až jsme hrůzou všickni dvéře hledali, vykřikl: ‚Ha! Ha! Dvaadvacetkráte šťastná krajino, jenž takové slavné památky chováš!‘ Pak se kněze ptal, co by za ten trus chtěl a jestli by ho tak šťastného učiniti a mu jej přepustiti mínil. Kněz, dobrá ferina, dlouho se zdráhal, když mu pak Brit pět louisdorů do dlaně vtlačil, poklad ten mu přepustil; pak, aby se trus nepokazil, i s cihlou z podlahy se vyndal a já byl tak šťastný, že jsem nesmrtelnou památku, diamant Tassova kanára, k nešení obdržel, kdež mi však Brit s hrozícím vyřčením oznámil, že jestli upadnutím neb jinak jeho vzácnému nálezu uškodím, mně Bůh od smrti nepomůže a že mne z té skály pod Tassovým domem do moře hodí. – – Ti páni přes Pompeji do Castellamare přišli a na oslích (kdežto čtyři velicí, silní mezci, koše na sobě nesouce, za nimi vedeni byli) přijeli. Já nevěděl dlouho, co oslové tak těžkého nesou; zatím, když jsme dolů, kde rybáři na písku pod Sorrentem sítě pletou, přišli, abychom se do ostrova Capri převezli, tu jeden mezek, nemoha tíže déle unésti, upadl, a všecky čtyry roztáhna, zdechl. Tu jsme teprv spatřili, co v těch koších bylo, nic jiného než hlína a cihly, celé skálokusy všelijakých kamení, které, jak jsme se doptali, ti pánové od chlapců, jenž z výkopů pompejských vynášejí, velmi draho skupovali. Nešťastnému mezku pozdě již odlehčivše, ty mlejnské kameny do lodí se vší pozorností jsme odnesli, kdežto ten jeden pán stále s nahým tulichem, ze své holi vytaženým, nad námi stál, a kdo mu který kámen upustí, že ho probodne, hrozil. Já též posléz svůj poklad z Tassova domu věrně odevzdaje, unci za to jsem obdržel; pánům Angličanům šťastnou cestu jsem přál, a od té doby vida, jak se staré cihly a kamení draze platí, celý komín svého baráku jsem rozbořil a Angličanům, když přišli, vždy několik cihel draze prodal, řka, že jsem je buď z toho, neb jiného místa v Pompeji, na kopání stoje, s velikým nebezpečenstvím ukradl. Která cihla nejvíc začuzená byla, ta na největší peníze se uvedla. Mnoho již mi nezbylo, a až ty odbudu, ještě chlívek, kdež pro drahé časy žádné vepříky držeti nemohu, zbořiti míním a obchod s cihlami dále tak dlouho, jak to půjde, povedu; následovně,“ doložil hrbáček, „nemohu soudit, než že v půlnočních krajinách lidé, a tím více zem, v které obývají, proti nám a našim krajinám daleko pozadu stojí.“ Ezop zajisté poněkud pravdivě soudil a tím nás zahanbil, že více pocestných na svou vlast a přednosti její docela zapomíná a nepatrnosti, které ani zmínky nezasluhují, tudy tak vyvýšuje, že k vyslovení není.

Každá krajina na světě má své přednosti, každá sem tam rozlehlé krásné položení, které na silnici, kudy jedeme, aneb u hospody, kde se zastavujeme, vždy neleží, následovně hledáno býti musí. Bloudě mnohým oudolím zdejším, později jsem poznal, že proti vlasti nespravedlivě jsem soudil, zapomena na příjemné a bavné chvojnaté hory, které čistovlnná Sázava protýká, na hrdé, divoké břehy labské k Ousti, na rozmanité venkoviny Adersbachu, a zdálo se mi, že přes ty obrazy, jež zde přirozenost malovala, ve světě není. Mnoho cizích se mnou tak smejšlelo; nicméně každá nepatrnost, kterou v cizině nalezáme, zdá se mnohem dokonalejší a vzácnější než ta sama v české vlasti.

Co se však sorrentinských dolin dotýče, ty jsou jistě takovou krásou přirozenosti vylíčené, že jen k ráji přirovnány býti mohou, a každou chválu, kterou jim kdy ohnivá básnířů obrazotvornost vyjádřila, v plné míře zasluhují, a jestli, jak jsme uznali, každá krajina ve světě své přednosti má, sorrentinských oudolin milou rozmanitost těžce která ukáže. Až na pomorančové stromy, jenž by se svou velikostí dubům rovnaly a o kterých se mi tak mnoho vypravovalo, a z velikých, na tisíce stoletých myrt jedinký strom, daleko s popsáním neshodlý, jsem spatřil.

Ba i povětří zde, již sic na horách, jiné není než povětří hornatého venka, které onen, jenž dlouhý čas v ouzkouličné Neápoli v prachu a zavřenosti přebýval, přirozeným způsobem nalézti musí.

Zatím nás večer přepadl, než jsme do Piano di Sorrento dílem unavení přišli, kdež nás ostatní tovaryšstvo očekávalo. Večeře naše za mnoho nestála a vzácné paní s bídným lůžkem zavděk vzíti musily. Jítrem do Sorrento jsme se brali, kam velmi příhodná cesta samými pomorančovými zahradami a fikovnami v roztomilém chladu vede.

Znamenali jsme, že v okolí zdejším ne tak bídní lidé jako okolo Neápole obývají, poněvadž jsme tady velkou pracovitost po zahradách, v přástevnách, v provaznicích a v hedbávirnách nalezli. V Sorrento nejznamenitější předmět jest dům, v kterém Tasso přebýval. Že v celých Vlaších bez výmínky lidé pro zisk nejhrubších a nejnižších prostředků užívají, dnešní den poznovu nám dokazuje. Nájemník domu Tassova stoje před zamknutými dveřmi, celému tovaryšstvu pravil, že dvéří prve neotevře, dokud za odplatu dvou piastrů neobdrží, a slovo jistě také držel.

Při vchodu do domu já jsem trochu později než ostatní přišel. Tu mi jeden schody prstem – ukázal, když jsem se vracel, za tuto svou službu nejhrubším způsobem odplatu ode mne žádal.

Z toho domu aneb také z cesty vedle výhled jest vznešený, na daleko se odtud šířící moře, které pod nohama se pění a městem bezkonečným až přes Neápoli, jenž dálkou ve mlze obklíčená stojí, olemované jest.

Rokle velmi hluboká, kterou město Sorrento od horní strany obehnáno jest, romantický chod tvoří. Ohlídnutí se na Sorrento na kamenné stezce do Massy jest roztomilé. Zdejší ourodnost není k popsání. Stromové nesčíslným množstvím pomorančů jsou obtěžkáni, které v chumáčích se žlutí; mezi tím množství polouzralého ovoce visí, a spolu v plném květu stojí. Zde jsme posléz do své lodí zase vstoupili a odtud se vždy po nábřeží brali až do Massy, kdež jsme se opět jiným rozmanitým divili oudolinám. Odtud ostrov Capri tak nablízku se nám zdál, že jsme téměř všecky domky, jenž nezastíněné stály, počítati mohli. Zpočátku potně marináři veslovati musili, a téměř z místa jsme nešli; k jedné hodině s poledne ale tak nás vítr příhodný zabral, že jsme v půldruhé hodině v přístavu stabinském stáli.

My, kteří jsme do Sorrenta z Castellamare pěšky šli, dvojnásobně jsme přirozenosti použili, uhlídavše všecka rozmanitá položení přes hory i břehy mořské, které docela velmi příkré a lité skály jsou.