Cesta do Itálie/Jeskyně Posillipská, hrobka Virgilova, Sannazarův památný kámen
| Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák | ||
| Stabia, Sorrento | Jeskyně Posillipská, hrobka Virgilova, Sannazarův památný kámen | Nisida, Pouzzoli (Pozzuolo, Puteoli, Potioloi), Solfatara |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Cesta do Itálie |
| Podtitulek: | Jeskyně Posillipská, hrobka Virgilova, Sannazarův památný kámen |
| Autor: | Matěj Milota Zdirad Polák |
| Zdroj: | http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1820 - 1822 |
| Licence: |  PD old 70 |
Do Pouzzoli prostrannou ulicí nazvanou Chiaia se jede. Ku konci dlažby najednou v nesmírné slitině skalnaté jeskyně Posillipská ku podivu se představuje; její houští bobkové, fíky čili smokvami propletené, na čele jejím se keří a líbezný chládek pocestným se z těchto milých houštin vytáčí.
Jeskyně půl vlaské míle skalou běží, svůj východ jako punktík jen ukazuje a smělostf i prostranností svou cizozemce užasnutím naplňuje.
Že jest tato nesmírná práce z lidských rukou, a ne mocí přirozenou povstala, nepochybuje se; jeskyně stavitelům neápolským poskytujíc z počátku kamení a písku, čím dále tím více se otvírala, až k takovému přišla posléz zdokonalení; o čemž tím méně pochybovati můžeme, čím více přesvědčeni jsme, že obyvatelům kumánským, bajským a puteolánským na příhodnějším vchodu do Neápole tak jako Neápolským na tom záleželo, aby do těch nadřečených měst přes vysoký, nepříchodný Posillip s velkou zacházkou putovati nemusili, a tak oboustranná umluva slité, daleké skály nevyslovnou prací a nákladem prolomila a rovnou a mnohem kratší cestu si proklestila.
Strabo praví, že Agrippa, Augustův zeť, pod správou stavitele Kokceiusa dvě jeskyně v okolí pouzzolském vytesati kázal, jednu, kteráž z jezera Avernenského do Kumy, a druhou, která z Puteol neboli z Pouzzoli k Neápoli vedla; nicméně tato práce daleko starší zdá se býti než římské panování. – Místokrál Petr Toledský ji tak vyprostranit dal, že nyní na vchodu, kdež nejvyšší jest, skoro šedesáte a v šíří čtyrmecítma střevíců obsahuje. Dvě proti sobě ve skále až k vrchu vytesané díry světlo jí donášejí. Uprostřed jí stojí mariánská kaple. Nejpěkněji se uvečer, když lampy to tmavé, vysoké klenutí osvěcují, pozorovateli představuje. Látka této jeskyně i oné Kumské jest tvrdý pouzolán a kopání v ní velmi nepříhodné, poněvadž téměř jedna slitina jest.
Nahoře této skály v roztomilé zapomenulosti stojí zbytky hrobky Virgilovy, huštinami fíkovými a bobkovými zarostlé. Nikdý ještě tak utěšenou samotnost, nikdý tak sladkého ticha plné místo jsem neviděl. Ptactva všelikého v matenici vonné klokot, větříků z košů pomorančových oulisné vání, hladinu se šířícího moře, dým plijícího Vezuva a Neápoli se všemi tvrzemi, se všemi paláci nádhernými odtud spatřujeme, a bloudíce do křovin utěšených, předrajskými háji se těšíme. Dlouhostí věku tato svatyně zašla, takže více ani orudic, ani sloupu není; jen zdi, jež nedávná oprava drží, ještě stojí, v kterýchžto čtyry okna, dvéře, výlomky v stěně a nápis: „Mantua me genuit, Calabri rapuere, tenet nunc Parthenope; cecini pascua, rura, duces,“ nalezáme. Zvláštní jakýsi kouzlící cit prsou se chytá, přelud vznícený v srdci se množí, člověk se zapomíná, jsa pohřben v hlubosti myšlének, jenž ho do šedivých časů dálenin mocí neodolací ženou; až po mnohé hodině mrzutě, že tu roztomilou pustinu opustit musí, odtud se vrací. Tu mezi chrastím čerstvým přes staré, sem tam vedoucí kamenné a trávné bludostezky, na posvátné, stromovím již ukryté ostatky jednou ještě se ohlídna, ze skály kráčí. Na této hoře nedaleko odtud jest vila, jenž rodu Mazza náleží, v které nalezené staré nápisy dokazují, že v těchto okolích zahrady Pollionovy někdy stály. Když vystoupíme z hrobu Virgilova, uhlídáme kostelíček nazvaný Santa Maria del Parto, jenž hrobkou Sannazarovou se vyznamenává. Latinský znamenitý básníř Sannazar pocházel z Neápole; umřel roku 1530. – Byl tajemníkem krále Fridricha II., od kteréhož tvrzku darem obdržel. Roku 1501 však po odehnání z trůnu Fridriclia Filibert, princ Oránský,, císařského vojska vůdce a místokrál neápolský, zámeček Sannazarův Mergellinu rozházeti dal, z kterýchto zřícenin po smrti Filibertově jmenovaný Sannazar vystavěti kázal kostelíček. Po smrti tohoto básníře mauzoleum z bílého mramoru vystavěno bylo; na něm stojí socha Apollova a Minervina, pod kterými se jméno Davidovo a Juditino vyrylo, aby místokrál hrobku rozházeti nedal, kteráž by se mu rozpustilými předměty, jenž do katolických nepatří chrámů, zkrášlena býti zdála. Obraz básnířův jest bobkovím obvit a postaven uprostřed dvou milčat, jenž slzí a pletence z cypřiše drží. Hrobová orudice na podstavku jest přistavena, na ní faunové a nymfy s pastýři zpívají a na rozlíčné hudebné nástroje hrají k představení trojího druhu básnířství, v němž Sannazar jiné předčil. Nad hrobkou se vymalovala Pověst, kteráž ho bobkovím korunuje, a Parnas s okřidleným Pegasem. Z jedné strany Rozšafnost, z druhé Moudrost, výše ještě jest představena Gramatika, Rétorika, Filozofie a Astronomie a ještě jiné obrazy, všecky od Mikoláše Rossi zhotovené.
V první kapličce vpravo při vchodu do chrámku obraz svatého Michala visí, který ďáblovi, představenému s krásnou hlavou ženskou, na prsou stojí. – Chtějí vědět, že Caraffa, biskup ariánský, jenž roku 1550 zemřel, ten obraz z následujícího ohledu zhotoviti dal: Paní jedna, která smrtelně si ho zamilovala, velice ho náruživostí svou; pro kterou biskup citu neměl, trápila. Jednou na procházku s ní vyjeda, pozval ji, aby se s ním v kostelíčku S. Maria del Parto na mistrovský, jemu darovaný obraz podívala. Paní to pozvání přijala, a vstoupíc do kostela, svatého Michala s hlavou biskupovou a čerta s obličejem svým v okamžení poznala, i brzy zmatená z kapličky nazpět táhla. – Biskup, aby vítězství své zvěčnil a vypodobnil, jméno paní, jenž se Victoria d’Avalos nazývala, pod obraz napsati kázal: Fecit victoriam, alleluja.
Na této nové cestě dále vlevo škaredí se palác královny Johany, jenž se ku konci sedmnáctého století stavěl. Způsob stavení jest velmi pěkný.
Poněvadž jeskyně Posillipská tmavá, prašlivá a vlhká, následovně jezdění v ní nezdravé jest, z ohledu toho, a více ještě proto, aby si srdce Neapolitánů tím více získal, Murat přes Mergellinu po spádu posillipském okolo Johanina zámku velikým nákladem cestu do Puteol neb Potizzoli založil, která se u Bagniuoli se starou spojiti měla. Ač jí veliký díl k skončení neschází, přece novou válkou práce se překazila a málo naděje nyní k dokonání silnice obyvatelé mají.