Bodláčí z Parnassu/Slepé dítě

Bodláčí z Parnassu Jaroslav Vrchlický
Potulní šumaři	Slepé dítě	Staré drama

Údaje o textu
Titulek:	Slepé dítě
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 49–50. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kráj celý smál se v jarní den,
já poprv z města vyšel ven,
zřel blankyt, mladou zeleň zas,
zeď s brouky, květů plnou hráz.

Kde kříží dráha cestu v luh,
se blýskal v slunci starý pluh
a vedle něho, v klínu květ,
sedělo děcko pěti let.

Kraj celý smál se v jarní den,
i včela z oulu lítla ven,
pták notu zkoušel na stráni;
vše bylo velké usmání.

A dítě s květy v klínu svém
se usmívalo na vzájem,
já přihled’ blíž — ó jaký žal!
já zřel, co ztajila mi dál,

A duše má se zachvěla,
neb slepé bylo docela…
Čím jest mu všecka krása kol?
Jest jaro něčím v jeho bol?

A přec ten úsměv na tváři!
Tak sotva radost zazáří
na líčku těch, kdo v lesku niv
zří pláti kolem Vesny div.

Co o té kráse děcko ví?
Zpěv ptačí mu to nepoví,
ni stromu šum a v líčku přec
plá jemu blaha ruměnec!

Tak štěstí rovněž… nechť z tvých cest
se uhne jinam, přece jest;
ty’s v tmách, však reflex byť i mdlý
se z dálky v duši zrcadlí.

Ó chyť jej, celou duší ssaj!
Jak dítě cítí jara báj,
ty ciť je, však uč tento cit
tě jak to dítě — vděčným být.