Bodláčí z Parnassu/Dál!

Bodláčí z Parnassu Jaroslav Vrchlický
Tři básně J. S. Macharovi	Dál!	Ach, Juvenale můj i starý Martiale…

Údaje o textu
Titulek:	Dál!
Podtitulek:	Tom. Cannizzarovi odpovědí za připsání jeho básně „Il Genio“.
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 136–140. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Tommaso Cannizzaro

Ancor salir ó dunque — Ancora!

Kdo jednou na cimbuří
svůj prapor zarazil,
má ovšem, nechť bouř zuří,
svůj asyl a svůj cíl.
Co počne však, zlá bouře
kdy rozmetá mu val
v změť ssutin, prachu, kouře?
Co počne? Musí dál!
Tož líp je nestanouti,
vždy k nové další pouti
sval za myšlénkou hnouti
                    dál!

S cimbuří svého střílny
zří stále v jeden kout
a v prostor svojí dílny
chřest slyší vlastních pout.
Ó jak se vlna láme
o pustá bradla skal!
Však skála, vlna klame,
chtěj nechtěj, musíš dál.
Nad prostory a časy
vstříc slunci pravdy, krásy,
všech mračen strhnout řasy
                     dál!

Nad pergamen a knihu
je sladko klonit zrak,
však zřídka s duše tíhu
to sejme, s očí mrak.
Co nepostřehne oko,
co neuchvátí sval,
je skryto přehluboko,
ty zatím musíš dál;
sám změtí ker a plamů
až do Isidy chrámu,
sám bez spasného trámu
                  dál!

Minulost! — Valné moře,
je sladká lázeň v něm;
víc kosmu na prostoře
tě láká hvězdný sněm.
Máš proto ruku dvojí,
bys každou jinam vzpjal,
tu, kde se hvězdy rojí,
tu v minula šer dál.
Však plny perel obě
vznes lidstvu výš i sobě,
v tvář křikni doby zlobě
                    dál!

Jest sfinga věčná člověk
a srdce věčná báj,
Oidipem byl jsi pověk,
nuž odhal jejich taj!
a necítíš-li síly,
bys klidný před ní stál,
otevři svoje žíly,
ať jiný hledá dál.
Snad z krve tvojí proudu
nad rozmokvanou hroudu
zvěst vstane příštích soudů
                     dál!

Jen nikdy v kroužek malý,
ať sluje jakkoliv!
Zeď každá výhled halí,
kde právě nový div.
Snad bůh se zrodil nový,
tys v theoriích spal,
tys opíjel se slovy,
myšlénka letla dál.
Spí v noci tucha jitra,
dnes Manu, Darwin zítra.
Spěj, kam hlas volá nitra —
                    dál!

Kde jaký oř se pase,
jej osedlej si v ráz!
Ať v mraku nebo v jase,
nad každou hřímej hráz!
Pros orla, kol jenž letí,
by křídlo své ti dal,
a v mraků divé změti
spěj zvadlým listem dál
a korybantů křikem,
již zvou tě eklektikem,
spěj, tvojím buď to zvykem,
                    dál!

Snad v posled zoře zlatá
ti bleskne do duše
a na edenu vrata
zahřímáš v předtuše.
Snad sítu Danaidy
dno zpevníš, losů král,
by z kalu lidské bídy
vstal člověk, hnul se dál,
by svor, jenž za ním chřestí,
titanskou rozbil pěstí,
spěl za fenixem štěstí
                     dál!

Co hranice a kůly?
Co žalářů je tma?
Máš úmysl a vůli
a duch tvůj křídlo má.
Co býlí všedních pudů?
Srp — smích máš, bys je zžal,
a z předsudků a bludů
se vznesl volný dál.
Máš srdce, které cítí,
co je to volným býti,
máš sílu, jež chce hřmíti
                    dál!

Ó svaté, věčné heslo
do srdcí vryté nám!
Ó kormidlo, ó veslo,
ó blesku, leť vstříc tmám!
Ať padnem! V mračen věnci
nám kyne svatý Graal,
jsmeť jeho vyvolenci
a on nám káže dál!
Zván Idealem kdysi,
nad námi sluncem visí,
syn jeho, chceš-li, ty jsi —
                      dál!