Bodláčí z Parnassu/Tři básně J. S. Macharovi

Bodláčí z Parnassu Jaroslav Vrchlický
Cikada, hvězda a barvínek	Tři básně J. S. Macharovi	Dál!

Údaje o textu
Titulek:	Tři básně J. S. Macharovi
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 131–135. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Josef Svatopluk Machar
Související na Wikidatech: Josef Svatopluk Machar

I.

Dva orli v mříže svojich klecí bijem.
— To všední frase, vím, a omšená,
a přec v tom boji jedině my žijem,
a náš zpěv těchto skřeků ozvěna.

Ty darmo krvácíš si zob i spáry,
já v resignaci nebo ze zvyku
do tyčí vrazím někdy, první žáry
když srdcem šlehnou v bouřném povyku.

Tvá píseň racek do vln sváru hýká,
chtíc přehlušiti větrů šílení,
má, tichá labuť, umírat si zvyká,
zní truchlou nocí její kvílení.

Na ranách mých jsou jizvy odříkání,
na ranách tvých se blýská čerstvá krev.
Však milujeme těchto růží plání
a milujeme oba bouře řev.

A jen, bych mohl padnout s tebou, vrhám
se v arenu zas, žitím stokrát sklán,
a staré jizvy, obvazky ran trhám,
chci tady státi v krvi svojich ran!

Pryč sladká těcho, měkké konejšení!
Vy illusí mdlé pampelišky pryč!
Pryč naději! Chci opět bouře vření
a vášní žár a nezkrocený chtíč!

Když pravdy pelyňkem ty zvadlé kráse
chceš osvěžiti krev stydnoucích žil,
vždy zajásám ti bouřném ve souhlase,
neb krásně pěl, kdo pravdivě jen žil.

Pod námi všecko. — Syčí kdos či tleská?
I z lauru posled zbude suchý vích,
nechť orlu sluší výborně jho mezka! —
Nám stačí stisk dvou paží bratrských!

II.

Ó kvetou nám a budou kvésti
ty písně v ňader hlubině
a s nimi radost, naděj, štěstí
ve každé žití vteřině!

Ó kvetou nám přes jazyk hadí,
přes korybantů křik a jek
ty nevadnoucí květy mládí
v nichž nadšení hra paprslek!

Ó kvetou nám, nechť pop se vzteká
a na lilijí rostou les,
jak hvězdy svítí do daleka
a nocí duní jejich ples.

Ó kvetou nám i z hrobů kvésti
nám budou jako z ňader teď
a s nimi druhu zdar a štěstí
a pohrdání pro havěť!

III.

(Za připsáni knihy.)

Když s jménem mojím Svoje jméno
pro příští zasnoubit chceš čas,
tu pomysli na kruté věno:
Být hlupcům vydán na pospas.

Neb to je stará moje kletba,
za mnou se táhne černý stín,
jen láním vzchází moje setba
a utrháním bez příčin.

Mé trny stíní již mé růže
a perutí mých každý tep
je schvácen ranou pídimuže,
jenž tím svůj vydělává chléb.

Škleb nedochůdčat je má sláva,
jsem bláznům vydán v pohanu,
ba v stejný osud propadává,
kdo čest mou bral by v ochranu.

Nuž, co můž’ tebe ještě lákat
klást ruku Svoji do mojí?
Vždyť nejsme ženy, spolu plakat
jež zkonejší a ukojí.

Jen to, že s bratra účastenstvím
vše hrděj snesem pohromy,
že umění nám náboženstvím
a soudce náš — jen svědomí!