Božská komedie/Ráj/Zpěv první

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Předmluva k prvnímu vydání	Zpěv první	Zpěv druhý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv první
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto primo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 11–15.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jenž všehomírem hýbe, toho sláva
vše proniká, víc tady září svojí
a jinde méně zjevnější se stává.

Já v nebi, v němž se nejvíc světla rojí,
byl, věci zřel jsem, o nichž dáti zvěsti,
kdo odtamtud se vrací, neobstojí.

Neb u cíle své touhy, všeho štěstí,
duch člověka se v takou hloubku noří,
že vzpomínka zpět nemůže se vznésti.

Co z říše svaté v upomínek moři
jak poklad moje duše zachovala,
ať nyní látku mojí písně tvoří!

Ó dobrý Apolle! kéž by se stala
tvé síly vásou duše v slední dílo,
by stihla milý laur tvůj, po němž vzplála!

Jho jedno Parnassu mi dostačilo
až dosud, dvou teď třeba míti budu
na zápasišti, jež mi ještě zbylo.

V má ňadra sestup, dýchej zas v jich půdu,
jak učinils, Marsya ve zápasu
když vytáhl jsi z pochvy jeho údů.

Ó sílo božská, tak-li mému hlasu
zde přispěješ, že stín blažené říše,
jak v hlavě zbyl mi, zjevím všemu času;

K drahému stromu dej ať kročím tiše
a listím věnčím se, jak zasluhuje
má látka i tvůj dech, jenž ve mně dýše!

Tak zřídka, otče, dlaň svou natahuje
Básník neb Císař tomto po lupení,
(jen podlost lidských snah to osvědčuje!)

Že Delfickému bohu k potěšení
by Penejské to listí mohlo býti,
jen v jednom srdci budíc roztoužení.

Žár veliký se z malé jiskry vznítí:
snad lepším zapěje kdos po mně hlasem,
by Cirrha jemu v odvet mohla zníti!

Ze různých ohnisk světa lampa jasem
se jeví smrtelníkům; z toho ale,
v tři kříže čtyři kruhy kde zřím s žasem

Se pojiti, tam vzchází v záři stálé
v hvězd lepších družině, dle svého zvyku
se v světa vosk vtiskujíc dokonale.

Ten slunce stav tam čelil k jitra vzniku
a tady v noc, tam koule v světle byla
a naše ve tmě. V tomto okamžiku

Se v levo Beatrice obrátila
a v Slunce přímo zřítelnicí zřela.
Tak orlí sotva kdy se v jas ten vpila.

A z prvního jak paprsku se dělá
zas druhý vzcházeje a k výši spěje,
jak poutník, který po návratu želá:

Tak jejím činem též můj čin se děje,
neb zrakem v mysl přešlo to a déle
jsem v slunce patřil než dle obyčeje.

Na místě, které darem Stvořitele
jest člověku, spíš snesou smysly věci,
k nimž nelze tady obrátit se směle.

Ne dlouho tak jsem snes to, ale přeci
tak dlouho, až kol jiskrami vše hrálo
jak železo, když vyjde žhavé z peci.

Jak přibyl by den ke dni, mně se zdálo,
neb jakby toho, jenž to může, vůlí
na nebi slunce vedle Slunce stálo.

Výš zraky Beatrice výš se pnuly
ku věčným kruhům a mé oči na ni
se odvrácené od nich pevně snuly.

Tím pohledem jsem cítil uvnitř plání,
jež Glaukos zažil, soudruh mořských bohů
když po traviny stal se ochutnání.

Vyjádřit vytržení nemá vlohu
zde lidské slovo; příklad těm ať stačí,
jimž milost schovává to ve zálohu.

Zda má, v sled stvořená čásť tam se stáčí,
ty Lásko víš, jež na nebi máš vládu
a kterouž v světle noha moje kráčí.

Vír sfér, jejž touhou točíš bez úpadu,
mne za sebou táh harmonií onou,
již rozděluješ, řídíš do souladu:

Tu celé nebe plálo ohně clonou,
tož ohněm Slunce, tak že kraje celé
tak v povodni neb dešti sotva tonou.

Ten nový zvuk i toto světlo skvělé
žár ve mně vzňaly, původ jejich znáti,
jejž necítil jsem nikdy plát tak vřele.

Ta, jež mne znala jak já sebe, ptáti
než mohl jsem se, ústa otevřela,
by úkoj mému duchu mohla přáti.

„Sám v klamný blud se vplítáš,“ ona děla,
„a proto nezříš, co bys mohl zříti,
byť, zahnat blud, tvá duše sílu měla.

Ty nejsi na zemi, jak mníš to býti;
blesk nesjel tak se svojí mračné vlasti,
jak nahoru výš k ní tvůj let se řítí.“

Byť první pochybnost má přešla z části
tím krátkým slovem, jímž se na mne smála,
blud nový hůře začínal mne másti.

I děl jsem: „Odpočinout duše zdála
si od podivu, nový však mne mate,
jak lehká těla pouť má prolétala?“

Tu ona s vzdechem zbožným oči svaté
jak matka přímo na mne obrátila,
jíž stůně děcko, jež zimnicí jaté.

„Slyš, všecky věci,“ — ihned hovořila —
„řád mají mezi sebou, forma to je,
vesmír podobným Bohu učinila.

V ní tvory vznešené zří síly zdroje,
jež věčná jest a jediným jest cílem,
kam směřuje ten řád, všech tvorů roje

Se k řádu kloní ve snažení milém,
ať prapůvodu podle losu svého
jsou bližší, větším nebo menším dílem.

Tož plují v moři velkém bytí všeho,
po různých přístavech se shánějíce,
kam každého z nich pohání pud jeho.

Ten vzhůru oheň nosí do měsíce;
ten srdcem lidským hýbá a ten zemi
do sebe pojí, upevňuje více.

Ne, na tvory jenž k poznání jsou němí,
leč na rozumné, schopné lásky střílí
luk tento taky, věř mi, šípy všemi.

A prozřetelnost, jíž vše v řád se chýlí,
svým světlem nebe drží v klidu stále,
kde točí to se, které nejvíc pílí.

A k určenému cíli dál a dále
nás nese struny síla, jež, co střelí,
vždy k veselému konci vede v mále.

Jeť pravda, jako tvar se nepřivtělí
tak často umělcově snaze ryzí
neb v odvet látka hluchá je, tak dělí

Se často tvor od dráhy té, z ní mizí,
neb hnaný pudem, moc má přece dáti
se podle libosti své v dráhu cizí.

Jak s mraku vidíš oheň dopadati,
když klamným spádem prvním po náraze
jsa sveden ku zemi se musí hnáti:

Že stoupáš nyní, zralé po úvaze,
div není větší, než když voda v nivy
se vrhá s hory vysoké. Ba snáze

V tom větší mohl bys i vidět divy,
prost závad kdybys dole utkvěl zpátky,
jak na zemi lpí tichý oheň živý.“

Pak obrátila k nebi zrak svůj sladký!