Božská komedie/Ráj/Předmluva k prvnímu vydání

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
	Předmluva k prvnímu vydání	Zpěv první

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva k prvnímu vydání
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 3–10.
Licence:	PD old 70

Podávaje třetí část veliké básně obecenstvu, nemohu se ubrániti, bych nepronesl několik poznámek o celém díle i o svém stanovisku u překládání.

„Božská komedie“, kniha mnohotvárná a hluboká, zrcadlo celé civilisace středověké, nám dnes tak vzdálené a cizí, obdivována davy, čtena jen vyvolenci, od jedněch za politický pamflet, od jiných za jakousi summu bohomluvectví scholastického považována, byla v očích překladatele vždy a ve všem jen velkou, zářící poesií. Stránky náboženské a kulturní, ač důležitost jich překladatel zná i oceňuje, jevily se mu vždy teprvé v řadě druhé; hlavní pozornost jeho směřovala, vždy k tomu, aby poetické skvosty díla tohoto co možná stejným leskem svítily v mluvě domácí. Nebo čím by byla bez poesie celá báseň? Ničím jiným než bizarní směsicí nechutné dnes učenosti a snůškou podivných dát a fakt, ne valně se lišící od „Pokladu“ mistra Danteova Brunetta Latiniho neb od pověstné Acerby, jeho prvního odpůrce Cecca d’Ascoli. Jen pravá, velká poesie zachránila bizarní tuto koncepci velkého Florenťana, i přirozeno tedy, že překladatel, básník sám, zase nejvíce ku stránce poetické přihlížel, maje za to, že ona jest to věčné, co zůstane.

Však co je „to věčné“ v poesii vůbec a v Danteově zvláště?

Dlouholetým zabýváním se s básníkem a poesií, shledal jsem, že jen to, co lidské jest. Jen to, co rozechvěje struny srdce lidského i po staletích, jen co prošlo duší vřelou a srdcem hlubokým, co analogií vzbouzí v cizí mysli ohlas stejného utrpení, stejné lásky, stejné resignace, stejné touhy po klidu a pokoji. A že Dante byl ve chorovodu básníků středověkých první, jenž kovovou strunou svou dovedl dáti výraz celé této stupnici lidského života, jeho plesu a bolu, jeho strádání i naději, jeho hledání pravdy, i jeho vítěznému jásotu, že uměl dáti tomu všemu výraz tak mocný, až vryla se slova jeho blesky v mysle potomstva: v tom vidím velkost jeho básně a význam jeho jména. V tom je on vskutku první moderní básník, nebo jeho poesie v základním jádru svém jest ryze lidská, a kdybychom vyloupli z obrovské stavby celku jednotlivá místa poetická, ať již vášnivé apostrofy neb elegické kontemplace, ať kouzelné popisy scenerií přírodních, ať symbolické rozhledy dějinami, teprve by zjevno bylo, jaký eminentně moderní duch byl zde stísněn pod olověnou kápí středověké scholastiky a mythologického aparátu. A toto, co lidským nazývám, co jest vlastním jádrem každé pravé poesie, to jediné dodává té neúmorné svěžesti básni Danteově, že stejně čísti se dá v době Tomáše jako v době Darwinově, že suchopárem rozjímání scholastických čtenář neunaven spíše podrážděn spěchá k známým místům, zkad vytryskne náhle zdroj této lidské poesie nebeskou manou osvěžující a posilňující jej na další pouti. Tato „lidská“ struna to jest, co vzbouzí tu nesmírnou lásku k básníkovi v čtenářích všech národů a vyznání náboženských, nebo člověk vždy a ve všem člověku opět jest nejbližší.

S tímto těsně souvisí druhá stránka básnické individuality Danteovy — ono opět ryze moderní akcentuování vlastního „já“. Vidíme všady, že básníkovi velice záleželo na tom, by on, Dante Alighieri, pronikl v budoucnost na vlnách svého zpěvu. Není to marnivá slávychtivost, tu sám nejlépe charakterisuje básník v jedenáctém zpěvu „Očistce“, je to jakýsi zápas o život po smrti, o který se jedná, příznak smýšlení ryze moderního. Nikdo před Dantem nevyslovil s takou jistotou svůj spravedlivý požadavek na list vavřínu (Ráj XXV), nikdo s takým důrazem nehájil svou básnickou osobnost. Dante jest první, který uvádí ‚básníka‘ z tiché jeho pracovny v život veřejný a žádá pro něho stejná práva, ba žádá i více, žádá pro něho privileje v společnosti; Dante jest si vědom plně svého úkolu básnického, a tím juž vyvrací se každá hypothesa chtějící snížiti jeho dílo na pamflet politický neb na traktát theologický — je to dílo umělecké, báseň ve všem, stavbou jen dítě doby své, jádrem a obsahem však poklad a koruna poesie všech věkův a národů.

O umělecké stránce kouzelného tohoto výtvoru příliš šířiti se nehodlám. Jest v rukou obecenstva a jestli kde, pak zde platí ono biblické „Kdo máš uši k slyšení, slyš!“. Jen dovolím si poukázati k oné zajímavé a, tuším, Schlosserem poprvé objevené pravdě, jak posloupně a důmyslně celá báseň jest analogií veškerého umění lidského: v Pekle plastika, v Očistci malba a v Ráji hudba převládají. A rovněž v Pekle momenty dramatické, v Očistci epické a v Ráji lyrické více v popředí vystupují.

Jest tradicí literární kritiky, že nejvyšší cena vůbec připisuje se Peklu a obecenstvo širší skutečně tím zmateno spokojí své svědomí, když přečte dvě světoznámé episody Francescy z Rimini a Ugolina — ostatní odloží co balast, co zbytečnost a neví, o kolik lyrických skvostů se oloupí. O Danteovi platí totéž, co Viktor Hugo pravil vydavateli, jenž chtěl vytisknouti pouze výbor jeho spisů: „Pane, vy vezmete do hrstě trochu štěrku a řeknete obecenstvu, ejhle, to jest Montblanc“. Geniové jako Dante nejsou pro anthologie, třeba bráti je celé, chceme-li je oceniti, celé i s pískem a štěrkem, který místy dle přirozených lidských zákonů vběhne v proud ryzího kovu. Očistec jako Ráj mají své délky, ale za to, co krásy, co kouzla, co lyriky zde všelidské a uchvacující! Očistec dýše elegickým kouzlem smíru a resignace, Ráj pak povznáší nás, i když nevěříme v jeho jsoucnost, nad všednost a obyčejnost tím oslněním, tím mořem jasu a tonů, jež tady proudí, tou velkolepou elevací, jakou dostihl jediný po Danteovi ještě smrtelník — realistický Balzac v báječné své povídce Serafita. Říká se, že lidmi jsouce, nejvíce cítíme se zatracenci Pekla, jelikož poklesky, které pykají, nám nejbližší jsou — leč třeba opraviti tento starý blud, lidský duch vždy tíhne rád k nadsmyslnému a vyššímu, má tudíž Očistec i Ráj své stejné právo. A pak stopujme v básni i člověka. Vyobcovaný, v hloubi duše roztrpčený a hněvný básník psal mstící a trestající Peklo, časem se utišil hněv a ustoupil lítosti a touze — ejhle Očistec; vida však všecky své naděje jednu po druhé zmařené, uchýlil se v světy jiné, touže jediné po klidu. „Gridando pace, pace,“ jak volal v stejném naladění Petrarca, a povstal — Ráj.

Ještě slovo. Dlouhým studiem dospěl jsem k přesvědčení, že Dante byl jedním z těch básníků, kteří dle slov Götheových „komandovali poesii“. Ne kdy inspirace se dostavila, ale kdy vůle původce se vzpřímila, tu tryskl zdroj poesie jeho. A v tom jest umění, býti básníkem vždy, kdy jest třeba, a ne toliko ve chvílích rozechvění. Mnohý verš se povede i laikovi v době takové, ale umění žádá více, žádá úplné ovládání všech prostředků, žádá násilné sebezapření, žádá obětování sebe pro krásu a pravdu. A takovýmto neústupným, železným umělcem jest Dante, sourodý geniem Michel-Angelovi a silou vůle své Balzacovi. V ohledu tom možno mnoho se učiti od něho. Forma terciny — kam by byla zavlékla jiného, méně concisního ducha než byl Dante! U něho právě forma tato prospěla celku. Nutila jej ovšem místy k obrazům násilným a k obratům bizarním, ale právě v těch nejlépe vystoupil jeho silný, plastický duch. Místy jakoby zhrdal hranicemi rozumu a smyslů, přesmyká v neurvalé genialnosti pojmy z jedné říše pomyslů do druhé, roven Aischylovi. U něho „světlo mlčí“ a hvězdy „mění své peří“. Tertium comparationis mizí místy úplně. Je to někdy orgie obrazů. Místy opět klesá k realismu, který suchostí svou dotýká se prosy, ale nicméně na místě, kde ho užito, působí nesmírně dojemně. Konče ohromnou báseň svou nemá chvátaje k cíli jiného přirovnání, než „s krejčím, který stříhá dle zásoby látku“. Jinde stín v Pekle dívá se mu upřeně v tvář „jak starý krejčí na ucho své jehly“. Pozorovalť zajisté bedlivě člověka v každém hnutí jeho, odkud ta realistická, častá porovnání, „jako ten, jenž náhle ze sna zburcován“ a podobná, pravdivostí a jednoduchostí až zarážející.

Ano, Dante zbouzí údiv, překvapení, úžas. Toť tajemství jeho umění, které jest vždy dynamickým.

Nemluvím o jeho spravedlnosti, míře a zkušenosti životní — té je plna celá kniha; ani o tom, jak vítězně vjela celá příroda v říš poesie v básni jeho. Co tu krásných přirovnání, která jen dlouhým a bedlivým pozorováním života v přírodě mohla vzniknouti. Ovce, včely, mravenci, jinde květiny, vše žije v jeho básni tou pravdivostí, která jest život sama. A jak mile působí tyto reminiscence života zemského v říši stínů a čirého světla! Tu je Dante opět lidský. — Ejhle člověk!

Mohl bych napsati knihu o tom, co zde jen zběžně načrtávám. Umění básnické pokročilo Dantem obrovsky, od zjevu jeho knihy ukázala se potřeba nové poetiky, on zamíchal pojmy běžnými tak, že podnes mnohá esthetická hlava nad ním se kroutí, nevědouc, kudy a kam.

O svém překladě jen málo slov. Není-li ve všem takový, jak bych si přál, omluví snadno přísná forma, již zachovati úplně i s ženským rýmem jsem se vynasnažil. Práci lehčí měli ovšem ti, co překládali bez rýmu (Longfellow, Philalethes, Witte, Eitner atd.), i ti, jenž si formu dle libosti změnili (Ratisbonne), neb ti, jenž docela v prose překládali (Fiorentino, Rivarol, Enk). Dle mého přesvědčení jest forma vždy polovičkou výkonu uměleckého. Zachoval jsem ji tedy, ač jsem se dopustiti musil místy násilných obratů a mnohé zdánlivé nejasnosti. Šlo mi především o to, by „poesie“ Danteova zaleskla se v rouše českém. Ostatně doufám, pokračovati na díle tom jsa přesvědčen, že brzy v novém vydání zjemním mnohé hrany a vytříbím dikci k touženému stupni dokonalosti.

Jeť „božská komedie“ dílem celého života i zasluhuje tedy, by se jí věnoval život celý.

Na místě tomto dlužno se zmíniti o poznámkách. V bázni, by kniha nevzrostla přílišně a se nezdražila, omezil jsem se na to nejnutnější. Mnohý by si přál komentáře většího a sám dobře cítím, že by prospěl mnoho vážnému čtenáři, a v mnohém i překladu mému. Leč to třeba odložiti, jestli se dočkáme vydání nádhernějšího, kde by i kulturní a scholastická stránka Danteovy poesie mohla stejného dojít povšimnutí, jako zde stránka poetická.

Při hojném účastenství obecenstva dojde k tomu zajisté brzy.

Tak juž skorem po osmileté práci, kterou nepovažuji za skončenou (překládaje další lyriku Danteovu i jeho některé traktáty), kladu v ruce českého čtenářstva velkou tu epopej středověkou.

Těm, kteří přátelským pokynem a milou sdílností stopovali celé dílo, vyslovuji dík nejsrdečnější, připisuje překlad svůj všem „lidem dobré vůle“.

V Praze dne 30. října 1882.

J. Vrchlický