Božská komedie/Ráj/Zpěv druhý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv první	Zpěv druhý	Zpěv třetí

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv druhý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto secondo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 16–20.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Vy, již mne sledujete v loďce malé
a s roztoužením pilné nasloucháte
mé lodi, která s pěním pluje dále,

K svým břehům rychle nazpět ať se dáte,
do moře nespouštějte se bez sledu,
s mou stopou snadno se víc neshledáte;

Tou vodou nikdo nejel, kterou jedu;
mne vede Apollo, Minerva dýše,
a devět Mus mi kyne ku Medvědu.

Vás, kterých málo, již jste záhy výše
po chlebu Andělském svou vznesli hlavu,
jenž živí zde, však nesytí, vám spíše

Lze pustiti svůj koráb v slanou vřavu,
když poplujete po mé brázdě smělí,
dřív než se vyrovná zas ve vln splavu.

Ti proslavení, v Kolchidu již jeli,
se nedivili, jak vy učiníte,
když Jasona tam orat uviděli.

Ta žízeň vrozená a věčná v hbité
nás pouti k říši boží unášela
tak rychle, jako nebe kroužit zříte.

Já k Beatrici, ona výše zřela
a řek bych, jako šipka, v téže době
jež letí, raní, co se vrubu sjela,

Jsem na místě byl a tu zázrak k sobě
tah oči mé, leč ona, péči moji
jež každou znala, v sličné řeči zdobě

Tak veselá a krásná u mne stojí
a praví: „Mysl k Bohu povznes díkem,
že šťastně nás tak s první hvězdou pojí.“

Mně zdálo se tu, že nás pokryl víkem
mrak zářný, pevný, hustý, vybroušený,
jak démant sluncem dotknutý a mžikem

Nás věčná perla vzala v svoje stěny,
jak v sebe světla paprsk voda bere
a při tom zůstává přec bez proměny.

Když tělo byl jsem, pochyby když steré,
jak v rozměr jiný vejít lze, se nítí —
což nutno, když se hmota v hmotu dere:

Žár touhy mojí musil větším býti,
tu bytnost poznat, ve které, jak splývá
Bůh s naší přirozeností, lze zříti.

Tam uzří, co zde věří mysl snivá,
ne důkazem, poznáním prostým pouze,
jak první pravdu, jež vždy zřejma bývá.

Já na to k ní: „Ó paní, v zbožné touze,
jak může, duše Tomu díky vzdává,
jenž vyrval mne ze smrtelníků nouze.

Leč rcete, co jsou znamení ta tmavá
na tomto těle, Kaina o břemeni
zvěst lidská že tam bájit neustává?“

I usmála se málo: „V pobloudění
když lidská mysl vratká tam se sklání,
kde nestačí klíč smyslů k otevření,

Šíp úžasu tě více neporaní,
neb zříš, kterak má rozum křídla krátká
i v družině všech smyslů. — Jaké zdání

Ty o tom máš, rci,“ řekla paní sladká.
Já: „Rozdílným co v měsíci být zdá se,
tím vinna hustá jest neb řídká látka.“

A ona: „Domněnky své v krátkém čase
ty poznáš blud, když budeš naslouchati
vět řadě, jimiž odpovím ti zase.

Ve osmé sféře hvězdy zříte pláti,
jichž tvar i velkost, kdo k nim zrak svůj chýlí,
že rozdílny jsou, musí znamenati.

Byť řídkost s houštkou toho důvod byly,
tu byla by v nich všech jen jedna síla
na větší, menší rozdělena díly.

Kde řada různých sil se objevila,
tam různé důvody jsou, všecky ale
až na jeden řeč tvoje umrtvila.

Byť řídkost vinou skvrn těch byla, dále
jak ptáš se, tu by věru měsíc celý
mít musil látky množství příliš malé;

Neb s hubeností jako tuk se dělí
na lidském těle, tak by v knize jeho
jak listy vrstvy ty se střídat měly.

Byť pravdou byla ta část zdání tvého,
při slunce zatmění by slunce plálo
skrz měsíc jak skrz řídkost těla všeho.

To neděje se, tož po druhé málo
se ohledněm, a zničím-li ji zcela,
pak mínění tvé celé v bludu stálo.

Když řídkost měsícem se nerozstřela,
mez musí býti, která světlu brání,
zář jeho dále kdyby vnikat chtěla.

Tou cizí paprsk odražen se sklání
jak obraz odražený od skla stěny,
na zadu svém, jež olovem se chrání.

Ty řekneš, když se jeví zatemněný
víc paprsk tam než jinde, tím se děje,
ze zadu více že byl odražený.

Té námitky se zbavit když si přeje
tvůj duch, hleď nyní sobě zkušenosti,
toť zdroj, zkad všecka věda vaše spěje.

Tři zrcadla vem, v stejné vzdálenosti
dvě postav, třetí potom mezi nimi
u větší dáli nechť tvé oko hostí.

K nim obrácen za zády postav svými
si světlo, které v třech zrcadlech vzplane,
zpět letíc k tobě odraženo jimi.

Nechť v třetím obraz nejmenší se stane
co do rozsahu, uzříš, co do síly,
že stejně silné světlo ze všech kane.

Jak teplé slunce dělá v jarní chvíli,
že pod sněhem co bylo, nahé leží,
a barva zimy s chladem dále pílí:

Chci nyní, když jsi bludu bez přítěži,
tak osvítiti živým světlem tebe,
by ucítil jas jeho jas tvůj svěží.

Kde božského jest míru svaté nebe,
se točí těleso, zkad všecko žití
má vše, co ono uzavírá v sebe.

Nejbližší nebe, kde se hvězdy třpytí,
to bytostem pak různým rozděluje,
ač obsaženým v něm to svoje bytí.

Z těch druhých sfér zas každá obracuje
k svým účelům a svému ku semeni
tu zvláštní bytost, kterou obsahuje.

V orgánech světa jiných stupňů není,
co shora berou, v stálém chorovodu
zas dolů dávají. Tvé roztoužení

Po pravdě, hleď, jak stihnu z toho bodu,
jí kterak vstříc jdu, pozor dávej dále,
bys mohl sám pak najít cesty k brodu.

Těch svatých kruhů hyb a síla ale
jak umění kladiva od kováře
od svatých motorů jde neustále.

A nebe, mnohým hvězd jež zdobí záře,
tvar hlubokého ducha v sebe vnímá,
jenž hýbe jím, jsa otisk jeho tváře.

A jako duše v prachu těla dřímá
a různými se údy propletává,
jenž k různým úkonům jsou, tak objímá

Vše ona vloha a všem hvězdám dává
svou dobrotu, ji šíří, ač se točit
kol vlastní jednoty své neustává.

Tož různá síla s ctným chce tělem vkročit,
jež oživuje, v různý styk se pojí
jak život s vámi. Proto lze též zočit,

Jak přírodou, zkad kolébku má svoji,
se v těle třpytí smíšená ta síla,
jak radost z živé zornice se rojí.

Tou světel rozdílnost se objevila,
ne houštkou aneb řídkostí jeť ona
ten princip, jenž, vše pronikaje díla,

Dle dobroty buď jas, buď temno koná.“ —