Božská komedie/Ráj/Zpěv šestnáctý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv patnáctý	Zpěv šestnáctý	Zpěv sedmnáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv šestnáctý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto sedicesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 84–89.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ó krve naší šlechtictví ty malé!
že můžeš lidi k pýše vyzývati,
kde slabost námi zmítá neustále,

Víc podivno mně nebude se zdáti;
neb tady, kde pud cestou pravou kráčí,
i já se začal tebou vychloubati.

Tys ovšem plášť, jenž záhy nepostačí,
jejž pozděj, když se nedosadí denně,
čas přistřihne, jenž s nůžkami kol kvačí.

S „vy“, které zaved’ Řím, jež v času změně
však opět vymizelo z užívání,
svou novou řeč jsem začal neprodleně.

Dál Beatrice stála v usmívání
té podobna, jež při Ginevry pádu
jí varovala ve svém zakašlání.

Já začal: „Vy jste děd můj, všecku vládu
jste vrátil jazyku, bych mluvil směle,
mne zved’ jste, sebe nad sebe že kladu;

Sterými zdroji plesu rozechvělé
mi srdce přetéká a tím ples cítí,
že pojmouc rozkoš zůstává vždy celé.

Ó drahý kmene, za vašeho žití
o předcích mluvte, ký rok psal se asi,
když dětství vašeho vám rostlo kvítí!

Stáj světce Jana velký byl v ty časy?
Ó rcete, jaké rody hodný byly
ku nejvyšším úřadům sbírat hlasy?“ —

Jak uhel vzplane zas, když vítr kvílí,
a oživne, tak při mém lichocení
on svitem jasnějším hned zaplát pílí;

A krásnější se stával mému zření
a v řeči sladké, milé, usmívavé,
jež dnešní řeči rovna ve všem není,

On děl: „Ode dne, kdy doznělo Ave,
až k tomu, matka (teď je v obci svaté)
kdy v svět mne slala ve bolesti dravé,

K Lvu přišla pět set osmdesátkráte
ta hvězda zpátky, aby žárem vzplála,
se vložíc znova pod spáry mu zlaté.

Má kolébka i předků mých ta stála
v poslední čtvrti města, o závody
kde nejdřív jízda výroční se hnala.

To stačí, tím odbyty naše rody;
kdo byli, odkud přišli, než to říci,
spíš zamlčet má více v sobě shody.

A mezi Martem pak a křtitelnicí
co žilo mužů, pětina to byla
všech nynějších, to byli bojovníci.

Krev měšťanská, jež teď se promísila
s Certaldo, Campi a Fighine, čista
se v řemeslníka žilách tenkrát kryla.

By sousedy vám byla tato místa,
líp bylo by, Galluzzo s Trespianem
by byly panství vašeho mez jistá,

Než vnitř je mít, kde ze Signy jest pánem
a z Aguglia sedlák, který smrádne
jsa mistr ve podvodu chytře stkaném.

By k Caesarově moci světovládné
ten nejvíc zlotřilý dav lásku choval,
jak synovi když matka v náruč padne;

Tu Florenčan, jenž rád si začachroval,
by obrátil se přímo k Simifonti,
kde jako kupčík děd se potuloval.

A Montemurlo to by měli Conti,
a Cerchi Akonskou by měli faru
a Valdigrieve Buondelmonti.

Neb osob míchání vždy bylo k zmaru
a prvním obcí zlem, jak v těle strava
když hromadí se, neslouží mu k zdaru.

Spíš slepý býk se poraziti dává
než slepé jehně, jeden meč líp bije,
než pěti meči když se často mává.

Viz pouze Luni a Urbisaglie
jak zašly a jak ony, v krátké době
též Chiusi zajde i Sinigaglie:

To novým divem nebude as tobě,
že rody hynou, uvážíš-li, města
že časem rovněž vymírají v mdlobě.

Co lidské jest, vše smrt na konci trestá,
leč v něčem, co dél trvá, dél se tají,
neb krátká žití vašeho jest cesta.

Jak luny pohybem se přikrývají
a odhalují břehy neustále,
tak s Florencií osudy si hrají;

Čím divnou nesmíš nalézati dále
o florentinské šlechtě moji zprávu,
čas ukryl ji a jejich nepřál chvále.

Ač v úpadku, já viděl jejich slávu,
Filippi, Greci, Ughi, Alberichi,
Ormanni, Catellini, v jejich davu

Jsem staré zřel i velké výtečníky
i toho z Arca, s těmi ze Sannela,
A Soldanieri, Ardinghi, Bostichi.

U brány, která obtížená celá
jest novou zradou také velké váhy,
že loď co nejdřív rozkotá se, skvělá

Druž Ravignanů měla svoje prahy,
z nich hrabě Quido, každý též, kdo jména
pak Belincione užívali záhy.

Jak vládnout, v tom již byla vycvičena
mláď della Pressa, Galigajo míval
s knoflíkem dýku, která pozlacena.

Sloup těch del Vajo tenkrát ctěn již býval,
Sacchetti, Giuochi, Fifanti, Barucci,
Galli i rod, jenž pro míru se rdíval.

Kmen, z kterého pak povstali Galfucci,
byl velký již a na kurulské židli
již Sizi sedali i Arrigucci.

Jak oči mé ty, Florencie, zhlídly
již pýchou zničeni! Jak slávou plály
vždy zlaté koule, nad tvojimi sídly!

Tak oněch předci rovněž dělávali,
již biskupství když prázdné, vnikše v sruby
se tučně v konsistoři krmívali.

Za prchajícím syčící rod hrubý
se vzmáhal, který beránkem je tomu,
kdo ukáže mu váček nebo zuby,

A z nízkého již povznášel se domu,
že hněvem vzplanul Ubertin Donato,
když sňatkem stal se větví toho stromu.

A Caponsacco z Fiosole na to
jíž přišel sem a bydlel na náměstí,
byl dobrý měšťan Giuda, Infangato.

Řeč moje pravda ač podivnou věstí,
tož vcházelo se branou v obvod malý,
jež podle della Pera jméno jesti.

Již barona se znakem vychloubali,
kterého jméno, šlechtictví a sláva
v den Tomáše vždy novým leskem vzplály,

Od něho erb svůj dostali i práva,
ač onen, zlatou jenž má v znaku pruhu,
dnes nízké chátry soudruhem se stává.

Importuni, Gualterotti v tom luhu
již kvetli; věř, že Borgu bez sousedů
by zajisté šel pokoj lépe k duhu.

Dům, jenž zavinil vaši všecku bědu
tím hněvem spravedlivým, jenž vás zničil
a do vašeho plesu nalil jedu,

Byl ctěn a svými členy hojně klíčil.
Buondelmonte špatně’s jednal věru,
když v sňatek vejíti s ním jsi se příčil!

Co veselých, již teď dlí v smutku šeru,
by bylo, kdyby Bůh ti dopřál Emu,
když poprv v města ty jsi vstoupil sféru.

Však musilo kamenu zřícenému,
jenž hlídá most, dát oběť město tvoje,
kdy konec míru byl a štěstí všemu.

A s těmi rody a jinými svoje
dny trávit vlast jsem v klidu zřel a štěstí,
že nářků všech ucpány byly zdroje.

Lid slavný zřel jsem spravedlivý kvésti,
že neviděl jsem ani obrácenou
na oštěpu lilii domů nésti,

Ni sváry domácími zkrvácenou. —“