Božská komedie/Ráj/Zpěv patnáctý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv čtrnáctý	Zpěv patnáctý	Zpěv šestnáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv patnáctý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto quindicesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 79–84.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ta dobrotivá vůle, v které kmitá
vždy láska, pravým která směrem dýše,
jak žádostivost jest v zlé vůli skrytá,

Té sladké lýře káže doznět tiše
a svatým strunám velí spočinouti,
jež ladí, spouští ruka s nebes říše.

Ctné prosby jak by mohly přeslechnouti
ty bytosti, jež by mi daly síly
k mé prosbě, rázem zmlkly další poutí?

Ba sluší, by v bol věčný sláni byli,
kdož z lásky k věci, jež trvá čas malý,
se věčné oné lásky oloupili.

Jak nocí tichou, jasnou náhle z dáli
žeh rozlévá se jako ve plameni,
že dráždí oči, které klidně stály;

Jak hvězda by to, která místo mění,
ač na místě, kde světlo ono zkvetlo,
nic neschází; a na dlouho to není:

Tak s pravé ruky hvězdné sjelo světlo
a tím zhvězděním kříže zářným v skvělém
se hnalo letu, až mu do noh sletlo,

Od pentle drahokam ten v letu smělém
se nerozloučil, křížem běžel dolů,
jak plamen by se míhal za úbělem.

Stín Anchisa tak stanul ve plápolu,
největší naše má-li víru Musa,
když syna objal v Elysia dolu.

„O sanguis meus, o super infusa
Gratia Dei, sicut tibi, cui
bis unquam coeli janua reclusa?“

Tak ono světlo, které pozoruji;
pak obrátil jsem obličej k své paní,
leč trnu všady, kam se zraky snují.

Neb v jejích očích také usmívání,
že mnil jsem, milosti i Ráje cíle
že dosáh’ zrak můj, v její když se sklání.

Dál, sluchu jako zraku zvěsti milé
duch ku svým prvním slovům jal se bájit,
jež pochopiti nebylo v mé síle.

Ne, sám že něco chtěl by mi snad tajit,
leč z nutnosti neb jeho pomýšlení
za lidskou mezí směr si mohlo najít.

Leč lásky horoucí luk v roznícení
když zemdlen, tak že mohlo slovo jeho
rozumem naším dojít pochopení.

To první, tklo se pochopení mého:
„Buď požehnán ty Jeden ve Trojici,
žes tak milostiv k rodu sluhy svého! —“

A dále: — „Touhu dlouhou, hárající,
jež vznikla ve mně čtením knihy valné,
jež nemění se, v této blýskavici,

V níž k tobě hovořím, po době žalné,
teď ukájíš, můj synu, té buď díka,
jež křídly oděla tě k pouti dálné.

Ty věříš, myšlénka tvá smrtelníka
že z pramyšlénky ke mně cestu hledá,
jak z jedné známé pět nebo šest vzniká.

Tož zeptat se, kdo já jsem, ti to nedá,
ni proč se veselejším jevím tobě,
než jiný z davu, jenž se tady zvedá.

A pravdu máš, neb stejně v každé době
zde patří do zrcadla velcí, malí,
kde myšlénku zří, než ji myslíš sobě.

Leč věčnou lásku, v níž jsem v bdění stálý,
jež ve mně nítí sladké touhy žízeň,
bych lépe vyplniti mohl, dbalý,

Ty jasně, směle, jistě zjev svou trýzeň,
své všecko přání a svou všecku vůli,
neb odpověď již chystá ti má přízeň.“ —

Mé zraky se hned k Beatrici snuly,
než mluvil jsem, a rázem mojí snaze
ty smavé její oči křídla vzduly.

A pak jsem začal: — „První rovnost blaze
co zjevila se vám, všem se tu děje,
že s rozumem cit máte v rovnováze.

Neb v Slunci, jež vás osvěcuje, hřeje,
jsou cit i rozum v stejné harmonii,
že nelze říc, jak jedno druhé kreje.

Leč cit a přání u těch, kteří žijí,
tou příčinou, která vám není skryta,
vždy křídly s péry rozličnými bijí.

Mně smrtelníku rovněž v hrudí zkvítá
táž nesrovnalost, tož jen mlčky, s díkem
mé srdce tento otcovský ples vítá.

Leč tebe prosím, usedavě, s vzlykem,
ty živý topase, jímž šperk ten plane,
rci jméno, jež jsi měl jsa smrtelníkem! —“

— „Má ratolesti, z které slasť mi vane
již v čekání, já byl jsem tvojím kmenem!“
To nejdřív z jeho odpovědi kane.

Pak dále: „Ten, jehož se zdobí jmenem
tvůj rod, jemuž sto let, víc prodlévati
na první římse bylo smutným věnem,

To byl můj syn, jej dědem tobě zváti,
a dobře děláš, dlouhou jeho mdlobu
že tvůj mu život skutky ctnými krátí.

V zdech starých Florencie v dávnou dobu,
v nichž terca s nonou ještě počítá se,
ctná, střídmá v míru byla. Za ozdobu

Řetízků, korun, nebylo v tom čase,
bez sandálů, bez pasu žena byla,
jenž ve větší než ona planul kráse,

A dcera sotva že se narodila,
trud nestrojila otci, tu věk mladý,
tam věna aby se mez nezrušila.

A domů nebylo bez lidí tady,
jim Sardanapal neřek’, vyzdobeny
jak mají síně být, v nich jaké vnady.

A Montemalo nebyl přemožený
Ucellatojem, první ve stoupání
jenž byl a bude první pokořený.

Bellincion Berti nosil opásání
jen kožené a z kosti, od zrcadla
choť jeho šla bez tváří malování.

Těm z Vecchia a Nerli nenapadla
chuť nosit hávy s potaženou koží,
jich ženy doma hleděly si přádla.

Ti šťastní věděli, kam kosti složí
a pro Francii žena tenkrát žádná
neosiřela ve manželském loži.

Ta nad kolébkou bděla žena řádná,
tou starou mluvou konejšila dítě,
jež blažila již dědy, věčně vnadná;

Ta při tom snula se vřetena nitě
a rodné svoje báje vyprávěla
o Fiesole, Římu, Troji hbitě.

A Salterello nebo Cianghella
by divem byli, jako teď by divem
zvěst Cornelie s Cincinnatem zněla.

A v tomto klidném, krásném žití snivém
ctných měšťanů, jež ctnost a věrnost hlídá,
v tom sladkém hnízdě, v asylu tom tklivém,

Od Marje svolala mne matky bída,
a v staré křtitelnici křest pak svatý
mne posvětil, já stal se Cacciaguida.

Moronta s Eliséem měl jsem braty
a ženu vzal jsem ze údolí Pádu,
tvé příjmí odtud; nadšením pak jatý

Já přidružil se záhy ke Konrádu;
ten pasoval mne svého za rytíře,
tak jeho přízně získal jsem si vládu.

Já táhnul s ním v boj proti oné víře,
lid jejíž vaše práva zneužívá,
a toho vina padá na pastýře.

Tam zmocnila se mne ta luza divá
a zbavila mne toho světa víru,
jímž dráha mnohé duše bývá křivá,

Já mučednictvím přišel k tomu míru. —“