Božská komedie/Ráj/Zpěv sedmnáctý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv šestnáctý	Zpěv sedmnáctý	Zpěv osmnáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv sedmnáctý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto diciassettesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 90–94.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ku Climeně jak nedočkavý přišel,
jenž otce neústupné k synům dělá,
by pravdu pomluv proti sobě slyšel:

Tak já jsem činil, cítil to bdělá
má Beatrice i ta lampa svatá,
jež k vůli mně dřív z místa svého sjela.

I řekla: — „Přání tvého zoře vzňatá
kéž vyjde z tebe, a nechť duše tvojí
má pečeť na sobě, co vyjít chvátá.

Ne vědomosti naše řečí svojí
bys rozšířil, leč abys žízně plání
se učil hlásiti se k vláhy zdroji.“ —

— „Můj drahý kmeni velký ve poznání!
Jak člověk zří, že jednom ve trojhranu
dvoum tupým úhlům nelze míti stání,

Své oči v onu obraceje stranu,
kde bod, kterému vše jest přítomností:
tak nahlédáš ty v budoucnosti bránu;

Když s Virgilem jsem kráčel v společnosti
ku oné hoře, která duše léčí,
i v hlubinu, jež zatracence hosti,

O příštím žití svém já těžké řeči
tam uslyšel, ač dosud okovaný
se bouře nelekám i sebe věčí.

Mé žízni by se dostalo té many,
bych znal svůj osud příští, nebo zdá se,
že méně poraní šíp předvídaný. —“

Tak děl jsem k světlu, které v krátkém čase
dřív se mnou mluvilo, jak chtěla Bice,
své přání ve svém zjevil jsem mu hlase.

Ne v hádankách, k nimž nebývalo klíče,
jež dříve bláznům byly hříšnou sítí,
než Beránek sňal smrtí svou zlé chtíče,

Leč jasně, stručně a v latině zníti
jsem slyšel řeč otcovské lásky tady,
jak zahalena ve svůj úsměv svítí:

— „Říš nahodilých věcí, jejichž řady
nad knihu látky vaší nesahají,
jest v oku věčném celá a bez vady.

Ty nutnými však tím se nestávají,
tak málo jako okem, v němž se zhlíží,
plující řekou člun, s nímž vlny hrají,

Jak varhan sladký souzvuk v sluch se plíží,
tvůj příští osud před tebou zřím státi,
když oko mé se v božský zrak ten hříží.

Jak Hippolyt se musil z Athén bráti
pro macechy zlé podlé nevražení,
ty musíš Florencii s bohem dáti.

To připravuje se, tam cílí chtění,
ten provede to, jenž to v mysli chová
tam, Kristem kupčit kde jest věcí denní.

Že vinen jest, kdo trpí, lidská slova
vždy shledají, však boží pomsty chvíle,
by pravdu zjevila, své tresty schová.

Ty opustíš své všechny věci milé
i nejdražší, to první rána smutná,
jíž vyhnanství luk nechybí se cíle.

Ty zkusíš, cizí chléb jak slaně chutná
a cizí schody nahoru a dolů
jak šlapati, je věru cesta rmutná.

A co tvé páže nejvíc ztíží v bolu,
zlá bude společnost a pošetilá,
s kterou se octneš v údolí tom spolu,

Jež nevděčná a cele zhovadilá
se proti tobě vzbouří, v krátké době,
by jejich, ne tvá skráň se zkrvavila.

Jich jednání dá důkaz o jich zlobě
tak brzy, že tvá sláva v tom jen dřímá,
svou stranu utvořiti samu sobě.

Co první skryt a hospoda tě jímá
dům velkého Lombarda, na Žebříku
jenž v znaku svém svatého ptáka třímá.

Svou laskavostí pohne tebe k díku,
že mezi prošením a povolením
to pozdní první u vás bude v zvyku.

S ním toho poznáš, jenž svým narozením
vliv této hvězdy zkusil v také síle,
na skutky jeho že svět shledne s chvěním.

Jej nevšimlo si lidstvo této chvíle,
jeť příliš mlád, neb teprv devět roků
kol něho spěla těchto kruhů píle.

Než Gaskonský Jindřicha do úskoků
svých zaplete, již v peněz pohrdání
a v snaze jeho velkost kmitne oku.

A jeho velké srdce v takém vzplání
se ukáže, i jeho nepřátelé
že velebit jej, nezdrží se ani.

A jemu, skutkům jeho vzdej se směle,
jím mnoho v národě se brzy změní,
stav chudých, bohatých se změní cele

To o něm v paměti nes, ve mlčení
však zachovej!“ — A věci děl pak jiné,
i přítomným jež budou k nevěření.

Pak pravil: — „Synu, oné řeči stinné
to výklad jest, toť léčka, do zajetí
jež málo roků v oběhu ti kyne.

Svým sousedům však nemáš záviděti,
neb dél potrvá příští žití tvoje,
než zrady své trest mohou vytrpěti.“ —

Svým mlčením když svatá duše v stoje
mi dala vědět, útek skončen v plátně,
jež k zosnování dala mu řeč moje;

Jak v pochybě kdo, já jsem začal chvatně,
jenž rady žádá od toho, kdo pravý
zří věci stav, má rad, chce přímo statně:

— „Zřím dobře, otče můj, kterak čas dravý
se řítí na mne, aby dal mi rány,
nejkrutší tomu, kdo jest nevšímavý.

Tož moudrosti vzdát sebe do ochrany
jest dobře, bych vše neztratil svým zpěvem,
když z nejdražšího místa budu štvaný.

Tam v světě nejhořčejším hořkým hněvem
a na vrchu též, jehož na vrcholi
jsem v ráj byl vznešen paní svojí zjevem,

A v nebi též na každém hvězdném poli
jsem zvěděl to, co dále povídati
mnohému vznítí hlod a pal a boly.

Být přítel pravdy, budu-li se báti,
tož bojím se, že těm nebudu žíti,
již tyto časy budou dávné zváti.“

Jas, ve kterém se můj drahokam třpytí,
zde nalezen se usmál v takém lesku,
jak zlaté zrcadlo když v slunci svítí.

Pak začal: — „Svědomí, ve viny stesku
ať nad svou hanbou se neb cizí hrbí,
řeč tvoji v krutém najde vždycky blesku.

Tvůj zpěv ať věcí ukrýváním skrbí,
co viděl jsi, to odhal bez váhání,
nechať se škrábe dále, koho svrbí.

Nechť trpkým bude v prvním ochutnání
tvůj hlas, věř, chlebem života se stane,
když ztráví jej, kdo zprvu se mu brání.

Tvá píseň bude vichr, který vane
co nejbujněji u nejvyšších štítů,
a z toho velká sláva tobě skane.

Tož viděl jsi zde ve sfér těchto kmitu,
na oné hoře, a v žalostné strži
jen duše známé, od čtenářů citu,

Věř, příklad taký víry neobdrží,
ni ukojení nedá, jenž se kryje
a neznámý svůj kořen v taji drží.

Ti chtějí důvod, který v oči bije. —“