Božská komedie/Peklo/Zpěv třicátý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv dvacátý devátý	Zpěv třicátý	Zpěv třicátý prvý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv třicátý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ten čas, kdy Juno divým hněvem vzplála
pro Semelu na Thebských pokolení,
jak víc než jednou byla ukázala,

Tu Athamas paď divé u šílení,
jak spatřil s dvěma syny ženu svoji
na každé ruce s jedním; v okamžení

Jal řváti se: „Hned sítě ať se strojí,
by lvice s lvíčaty se polapila!“
Pak bezcitné své spáry napjal dvojí,

Learcha jeho ruka uchopila,
jím zatočil, o kámen mrštil s výše,
co matka s druhým v tom se utopila:

Když osud Trojany svrh’, zvyklé pýše,
jež k nejsmělejším podnikům je hnala,
že rázem s králem zmizela též říše,

A Hekuba když ve zajetí lkala,
neb mrtvou viděla svou Polyxenu
a Polydora svého znamenala

Na břehu moře ztopeného v pěnu,
tu v šílenství jak pes zavyla štěkem,
hol v jejích smyslech takou činil změnu:

Ni Thebské fúrie ni Trojské vztekem
se nevznítily, zvěře smečka divá,
ni tak se nevzbouřila nad člověkem,

Jak na dva nahé stíny zrak se dívá,
za druhým jeden kousaje se řítil,
tak jako prase, když uteče z chlíva.

Ku Capocchiu jeden šel, jej chytil,
kde konec hrdla, a jím smýkal v prachu,
až pod svým břichem drsnou půdu cítil.

Tu Aretinský, jenž zbyl vzadu v strachu,
„Ten šotek,“ děl mi, „to je Gianni Schicehi,
zde pobíhá a týrá duše“ — „Brachu,

Ten nemá-li v tě zatít zubů šiky,“ —
já k němu děl, — „tu neotálej říci,
než prchne, jak slul mezi smrtelníky.“

On ke mně: „To jest Myrrhy zlolající
zde stará duše. která v trudu kvílí.
ta svého otce byla milovnicí.

Ku hříšné svojí lásky došla cíli,
za jiného se přestrojila ráda,
jak ten to podnik’, který tamo pílí.

By dostal kněžna veškerého stáda
Buosa Donatiho, proveď roli
a závěť sepsal, jak to zákon žádá.“

Můj zrak po jiných těkal ve okolí,
když tito zuřivci dva dále spěli,
by jiné lotry spatřil zas v tom poli.

Zřím jednoho jak loutra byl on celý,
by slabizny mu byly uříznuty
na onom místě, kde se člověk dělí;

A vodnatelnost, jíž jsou údy vzdmuty
tím, že se šťávy v těle špatně zvrátí,
až s tváří v sporu břich jest nafouknutý,

Jej nutila rty zprahlé otvírati,
jak souchotinář byl, ret k bradě v žízni
a druhý vzhůru musel pozvedati.

„O vy, (já nevím jakou nebes přízní)
již bez trestu tím světem bolu jdete,“ —
děl k nám, — „teď pozorujte, v jaké trýzni

Vy mistra Adama zde naleznete!
Co chtěl jsem v žití, měl jsem svrchovaně,
teď ždám jen krůpěj v táto muce kleté!

Ty potůčky, jež se zelené stráně
u Casentina do Arna se řinou,
čímž zvlažují a chladí rodné pláně!

Ne nadarmo se v pamět moji šinou,
neb obraz jich mne mučí více živý,
než zlo, jímž svaly v tváři mojí hynou.

Sond Spravedlnosti mne mučí mstivý
a z místa, kde jsem zhřešil, na mne žene,
chvat nářků mých pohání v útěk divý.

Tam Romena, kde v odkaz udělené
jsem padělal peníze se Křtitelem,
zač tělo mé pak bylo upálené,

Bych Qnida smutnou duši zřel tu s želem,
neb Alexandra, nebo bratra jeho,
to cenil bych nad vodu v Brandu celém.

Z nich jedna zde jest, výrok zuřivého
když davu nelže, leč ký mohu míti
zisk z toho, když jsem těla spoutaného?

Bych alespoň tak lehký mohl býti,
že za sto let bych o palec šel, čile
já vzchopil bych se již, jej vynajíti

V tom hnusném davu v tomto dole píle,
nechf jedenáct mil v okruhu svém hostí
a v šířce svojí bezpečně půl míle.
Jich vinou v této trpím společnosti:
mne svedli razit zlaťáky, jež byly
o tři karáty lehčí na hutnosti.“

Já k němu: „Kdo jsou ti dva pobloudilí,
z nichž kouří se jak z ruky v době zimy
z vln tažené, zde v pravo v leže kvílí?“ —

„Zde zřel jsem je,“ děl, „posud údy svými
se nehnuli, co spaď jsem v tůň se tmící,
a nepohnou se věky nejdelšími.

Zříš falešnou Josefa žalobnici,
pak Sinona klamného Řeka z Troje;
ti smradlavý kouř dýší ve zimnici.“ —

A jeden, jenž se styděl, jméno svoje
že tady slyší v také hanbě zníti,
v břich tvrdý bouch’ mu pěstí blíže stoje,

To dunělo, jak v buben slyšíš bíti.
Tu mistr Adam tlouk’ jej v tvář svou páží,
jež nezdála se méně tvrdší býti,

Řka: „Těžké údy ač můj pohyb váží,
přec k tomu ještě své mám volné ruce
a nikdo mi v tom posud nepřekáží.“

On odvětil: „Když odsouzený k muce
šels v žár, tvé ruce tak se nehýbaly,
leč k padělání za to příliš prudce.“

A vodnatelný: „lity tvé pravdu prály,
leč v tom’ jsi nebyl svědek spolehlivý,
když u Troji se tebe po ní ptali.“

„Ty v penězích, když já byl v slovech lživý,“ —
děl Sinon — „pro hřích jeden trpím žely,
ty pro víc vin, než každý ďábel divý.“ —

„Na oře vzpomeň, lživý svědku smělý!“
ten odpovídal s břichem nafouknutým,
„a hořkým ti buď, že to ví svět celý!“

Dél Řek: „Buď mučen žízně trestem krutým,
kéž jazyk pukne ti a vodou shnilou
se břich ti vzdme před zrakem k slzám hnutým!“

A padělač: „Jak vždy, tak se vší silou
ku řeči zlé se tvoje ústa šklebí,
nechť žízním, voda každou hrá mi žilou;

Ty ale žár a bolest cítíš v lebi
a zrcadlo bys lízal Narcissovo,
moc proseb nebylo by zapotřebí.“

Co poslouchal jsem láni Adamovo,
mne mistr v tom zakřiknul řka: „Již dosti,
hy nestihlo tě mojí výtky slovo!“

Když slyšel jsem, že hovoří tak v zlosti,
já k němu v takém studu se obrátil,
že pamět má to posud věrně hostí.

Jak ten, kdo sní, že příliš mnoho ztratil,
si přeje ve snu o tom pouze sníti,
by pravdou nebylo, čím sen ho schválil:

Mně bylo, když jsem chtěl se omluviti,
a mluvit nemoh’ jsem, ač nenadále
jsem omluven byl, chtě to učiniti.

„Stud menší smyje větší vinu,“ — dále
děl mistr můj, — „než byla tato tvoje,
nuž ztiš se v svojí mysli rozháralé,

Když náhodou se hodíš v také boje,
věz, ochoten jsem k pomoci ti brzké,
kde lidé takto padnou do rozbroje;

Však tomu naslouchat je chtění mrzké.“