Božská komedie/Peklo/Zpěv třicátý prvý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv třicátý	Zpěv třicátý prvý	Zpěv třicátý druhý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv třicátý prvý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Týž jazyk, který tak mne ranil dříve,
že nach mi zbarvil studem tváře obě,
v lék podal mi hned těchy konejšivé.

Tak slyšel jsem, Achillův oštěp k zlobě
že nejdřív byl i otce Achillova
a k dobru potom ve pozdější době.

V dol smutný jsme se obrátili znova,
přes břeh jsme spěli, jenž jej obepíná,
dál kráčeli jsme tiše, beze slova.

Den tady nebyl ani též noc stinná,
že málo vpřed jen moje oči zřely.
 V tom jakýs roh zde troubit započíná,

Že hromu hlas by při tom zdál se ztmělý.
I sleduje zvuk v opacný směr chtivě
na jedno místo upřel jsem zrak smělý.

Po smutném boji na Roncevauské nivě,
velkého Karla výpravu jenž zničil,
tak nezatroubil Eoland zoufanlivě.

A sotva nahoru jsem hlavu vztyčil,
mně zdálo se, že vidím věže valné.
Dím: „Jaká zem to?“ Mistr můj mi líčil,

Řka: „To jest tím, že brodíš se v tmě kalné
teď příliš daleko a tím se děje,
že představy tvé bloudí. V pouti dálné

Až přijdeš tam, pak zvíš, dle obyčeje
jak dálka tvoje smysly oklamala,
a proto hleď, ať rychle krok tvůj spěje.“

Pak vlídně jeho ruka moji vzala,
děl: „Nežli dále cestou pokročíme,
by věc ta míň ti cizí být se zdála:

Věz tedy, nejsou věže, co tu zříme,
leč giganti, již břehu kol ze sluje
od pupku nahoru ční v řadě přímé.“

A jako mlha když se rozptyluje,
zrak zvolna, pomalu to rozeznává,
co pára, již vzduch zhustil, zahaluje.

Když vzduchu kola prorážel jsem tmavá,
vždy víc a více k břehu pronikaje,
můj mizí blud a bázeň moje vstává.

Neb jako podél okrouhlého kraje
se Montereggio věnčí řadou věží,
tak těla půlemi zde vynikaje

Sbor gigantů kraj děsné strže střeží,
jimž posud hrozí Joviš, nebes mraky
když hučí hrom a blesky žhavé běží.

A jednoho již zřel jsem tvář i zraky
a prsa, břicha část, jen vyjma nohy,
a k bokům svislé obě paže taky.

Když zříkala se příroda té vlohy
ty tvory plodit, dobře udělala,
neb Martu odňat bojovník tak mnohý.

Že velrybám a slonům život dala,
a dává posud, moudřejší být zdá se,
když mysl v úvahu to přísnou vzala;

Neb tam, kde soudnost ducha připíná se
ku vůli zlé a moci nehostinné,
hráz nepostaví nikdo ve zápase.

Tvář obra šířkou mi i délkou kyne,
jsouc rovna šišce před Petrskou bání,
a souměrné s ní byly údy jiné;

A břeh, jenž jako zástěra ho chrání,
do výše trčet nechal tolik, čela
že s vlasem dosáhnout na jeho skráni

Tří Frisů nadarmo by chlouba zněla,
neb třicet pídí délky být se zdál mi
od místa, plášť kde spíná se kol těla.

Rafel mai amech zabi almi,
tak hrozná ústa započala řváti,
jimž věru neslušely sladší žalmy.

Můj vůdce spěchal odpověď mu dáti:
„Roh drž svůj, ulev si jím, duše dračí,
když zášť neb jiná vášeň tebe chvátí.“

Svůj krk ohledej tam, kde řemen tlačí,
tam visí to a uzříš, duše bědná,
kol široké tvé hrudi jak se stáčí!" —

„Sám viní sebe,“ dál děl na mne vzhledna,
„to jeho hřích, — věz, patříš na Nimroda, -
že na zemi se nemluví řeč jedna.

Jej nechme stát, zde každé řeči škoda,
jak jiným s jeho. jemu s jiných řečí
se docíliti nedá žádná shoda.“

Dál v delší cesty větší nebezpečí
jsme v levo šli a giganta zde zřeli
na luku dostřel; divější byl, větší.

Ký mistr upoutal jej přeumělý,
já nevím, nebo s pravou paží záda
a s druhou v předu řetěz zrezavělý

Mu spíná a kol šíje dolů padá,
a na odkrytém těla jeho díle
se ve páté až otočení skládá.

„Ten pyšný chtěl se zkoušeti v své síle
na Joviši a tím ten trest jej stihnul,“
děl vůdce můj se k uchu mému chýle:

„Toť Efialtes, k činům velkým tíhnul,
když před obry se začli bozi chvíti;
paž, kterou máchal, víc pak nepozdvihnul.“

Já k němu: „Rád bych, může-li to býti,
o Briarea hrozné nesměrnosti
se vlastním zrakem toužil přesvědčiti.“

On odpověděl: „Zatím v tom měj dosti,
zde Anteus, jenž mluví, nespoutaný,
k dnu všeho zla nás snese s ochotností.

Jejž vidět chceš, tam dál jest přikovaný,
a jako tento ztížen jest v své muce,
jen v obličeji víc je rozhněvaný.“

Tak zem se nikdy nezatřásla prudce,
tak žádná věž se divě nezachvěla,
jak Efialtes trhnul sebou. Ruce

Na štěstí měl on svoje spjaté zcela,
a přec mne smrti hrůza obklopuje,
tak úzkost moje k tomu právo měla.

Dál k Anteovi naše pouť se snuje,
jenž nečítaje ani hlavy spolu
pět loket z výše trčel z této sluje.

„Ó ty, který jsi ve šťastném tom dolu,
jejž Scipio si zvolil k svojí zdobě,
když Hannibal prch’ s vojskem ve zápolu.

Kdys tisíc lvů za kořisť vybral sobě,
a kdybys s bratry podílu bral v boji,
jak mnohý domnívá se, v bitvy zlobě

Bys synům země pomoh’ silou svojí:
nás dolů snes’, kéž tě to nezarmoutí,
tam, Kokytu kde peřeje mráz pojí,

Nás k Tizyu, k Tyfonu nežeň poutí;
co každý přeje si, ten můž' ti dáti,
tož skloň se, darmo čumák tvůj se kroutí.

Mým druhem v slávě můž tvé jméno vzpláti,
neb žije, a žít dlouho naděj chová,
když před časem jej milost nezachvátí.“

To mistr děl a prudce na ta slova
on po vůdci se smělou rukou řítil,
jíž tíhu cítila paž Heraklova.

Když Virgil, že jest uchvácen, již cítil,
křik’: „Ke mně pojď, ať náruč má tě střeží!“
A spolu s selmu v uzel též mne chytil.

Jak divíme se Carisendě, věži,
tam kde se sklání, že se zdá, vše mraky
že stojí, ona proti nim však běží:

Tak Anteus, když k němu zveď jsem zraky,
mně připadal se kloně, v této chvíli
bych jinou cestou spěti přál si taky.

Leč ke dnu lehounce, kde Jidáš kvílí
a s Luciferem hyne, složil nás,
však skrčen nedlouho vstát zase pílí,

Jak stěžeň na lodi se vztyčil v ráz.