Božská komedie/Peklo/Zpěv dvacátý devátý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv dvacátý osmý	Zpěv dvacátý devátý	Zpěv třicátý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý devátý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ty různé rány a to množství lidu
tak spily moje oči unavené,
že zatoužily poplakat si v klidu.

Leč Virgil děl: „Nač ještě obrácené
dlí zřítelnice tvé tam dole, druhu,
kde zmrzačených stínů dav se žene?

Tak nečinil jsi v jiném žádném luhu,
věz, chceš-li duše čítati v tom roji,
mil dvacet dva že stáčí se v tom kruhu.

Hle, pod nohami již nám měsíc stojí
a málo času zbývá, víc však zříti,
než posud objeveno, duši tvojí.“ —

„Bys tušil,“ já jsem začal hovořiti,
„proč dolů tam jsem patřil dlouhou chvíli,
ty dovolil bys mně tam déle dlíti.“ —

Však proto, dál že kráčel vůdce milý,
já za ním šel, odpověď cestou dával:
V té sluji, na niž obráceny byly

Mé oči, zdá se mi, že oplakával
stín z krve mojí těžkou svoji vinu,
již trestá tady takových muk nával.

Děl mistr: „Upomínka toho stínu
by budoucně tvé nechmuřila čelo,
dbej na jiné, on zůstaň si v tom klínu.

Já zřel, co mostu u paty se dělo,
jak na tě ukazoval hroze stále,
a druzi zvali jej Geri del Bello.

Však ty jsi příliš hloubal v toho žale,
jenž v Altafortu vláď, v tom okamžení,
že’s nezřel naň, tož odešel on dále.“ —

„Ó vůdce,“ dím, „násilné zavraždění
že posud pranikým se nepomstilo,
kdo podíl měl na jeho zahanbení,

Jej proto velice tak rozhořčilo,
bez odpovědi že mne nechal státi,
tím srdce mé jen víc se obměkčilo.“

Tak jali jsme se cestou rozmlouvati
až ku srázu, dol druhý odkud celý
při lepším světle molť se ukázati.

Klášterní chodbu poslední jsme měli
před sebou Slují zlých, že všecky davy
fraterů jejích v obličej nám zřely.

Tu různý pláč mne stihl usedavý,
že protk’ mne šípy soucit hlodající,
až rukou uši kryl jsem i část hlavy.

Z Valdichiana jakby špitálníci
a z Maremmy a Sardinie, v září
a červenci již stůňou na zimnici,

By nahromadě byli tam, tak sváří
se pláč a ston, a taký puch tam dýše,
jak úd, když ranou hnisá a se paří.

Na poslední břeh sestoupli jsme tiše,
po dlouhém srázu vždycky k levé straně:
tu vzplál můj zrak, že až k dnu oné skrýše

Moh’ patřit jsem, kde spravedlnost Páně
tak falšovníky stíhá v jejich vině,
jež zapsala si, a v ty vrhla stráně.

Ba zdá se mi, že národ na Aegině
tak nebyl, když naň morná rána padla
a vzduch pln nákazy byl, ve vteřině

Že zvěř až k červu nejmenšímu chřadla,
že staří národové obnovili,
jak básníkům báj do péra ta kladla,

Se z rodu mravenrců. Ach, také byli
zde v tmavém dolu různé duchů řady,
i slyším je, jak posud v sluch můj kvílí.

Ten ležel na břiše, ten svými zády
o záda druhého se vzpíral, mnohý
lez’ čtyřmo podél smutné dráhy tady.

Krok za krokem a mlčky chorých
stohy jsme viděli a slyšeli,jak úpí,
však těla zvednout nemohli ni nohy.

Dva opřené jsem viděl sedět z tlupy,
jak pánev k pánvi do krbu se dává,
od hlavy k patě znešvařené strupy.

Tak nezřel jsem, že koňák hřbílkem mává,
by odbyl práci, když jej mrzí bdění,
neb jiný, jejž pán jeho očekává:

Jak nehty sobě každý v rozvzteklení
po kůži jezdil, jež tím svrabem vzňata,
od něhož více pomoci již není,

A prašivinu nehty drát si chvátá,
jak přes okouna šupiny nůž letí
neb jiné ryby, jež víc šupinatá.

„Ty, prsty jenž se škrabeš po své pleti,“
můj vůdce započal, „a ve vidlici
je časem měníš, z těch, již ve zápětí

Dlí tobě, rci, jsou tady Latiníci;
To řekneš-li nám, kéž ti věčně stačí
ku této práci nehty hlodající!“ — —

„Jsme Latiníci,“ děl z nich jeden v pláči,
„jež znetvořené zříš zde v muce lkáti;
leč kdo jsi ty, proč noha tvá zde kráčí?“

A vůdce děl: „S tím živým ubírati
se musím tady ode stráně k stráni,
mám v úmyslu mu peklo ukázati.“

Tu přestalo vzájemné opírání,
a každý na mne zřel se hrůzou chvěje
a druzí též tím zvukem přivoláni.

Můj dobry mistr zcela obraceje
se ke mně, děl: „Rci, co chceš povědíti!“ -
Já začal jsem dle svého obyčeje:

„Když v prvním světě nemá vytratiti
se upomínka vaše z lidské hlavy,
leč pod mnohými slunci má se stkvíti:

Tož z jakých národů jsou vaše davy
mi rcete, trest váš hnusný, netušený
vás nezděs, věrné podati mi zprávy!“ —

„Jsem z Arezza, Albero ze Sieny
dal upálit mne, ale v tyto kraje,
proč umřel jsem, já nebyl odsouzený.

Jest pravda, že jsem děl s ním pohrávaje:
Já vzduchem mohu v smělý let se vznésti!
Leč on chuť velkou, malý rozum maje

Chtěl v umění tom zkusit svoje štěstí;
a že jsem nezměnil jej na Daidala,
mne tomu dal, syn jehož byl dle zvěsti.

Leč v poslední sluj z desíti mne hnala.
že na světě jsem dělal alchymii,
zvěst Minosa, která se nesklamala.“

Já k básníku dím: „Řekni sám, zda žijí
jak Sienští tak marní blázni v pýše?
Víc rozmařilí nejsou ve Francii.“

Nač druhý prašivec má slova slyše
mně odpovídal: „Ano, vyjma Striccu,
jenž mírné výdaje jen dělal tiše,

A Niccolu, jenž ctnému hověl zvyku,
že hřebíček v ty zaveď bujné sady,
kde také símě zachytí se v mžiku,

A vyjma společnost, v níž vinohrady
i s lesy zmrhal Caccio z Asciano,
i Abbagliato svůj rozum mladý.

Leč bysi zvěděl, kým ti notováno
zde proti Sienským tak zlými slovy,
hleď v tvář mou, hned ti bude zvěstováno,

Že Capocchia stín jsem, který kovy
kdys falšoval, jak bylo tenkrát v modě;
a poznávám-li tě, vzpomeneš znovy,

Jak opičíval jsem se po přírodě.“